Viděno zpod růžových lenonek...kapitola 66.

1. března 2012 v 1:03 | Johanka |  Smaragdový svět
Randy je ocas. Proto miluju Johanku. Odstěhovala se k Paddymu a mně zůstal její byt, když Ranovi k ocasu přirostla ještě demence. Chodit s máničkou, to byl zas nápad…
Přenesla jsem se přes všechny instrukce ohledně Johančiných domácích mazlíčků-že pavouk nerad tykání, o komunikaci s kytkou se nemám pokoušet, že pod prahem bydlí mravenci, které, jestli jim nasypu tu jedovatou růžovou věc, budu pak za trest po jednom pohřbívat. Jsem pacifista, ale co se týká Johanky, moje přesvědčení občas kolísá. Ne, jak říkám…miluju Johanku.
Celý článek | Počet komentářů: 45
 

Jak se Červená Karkulka potkala s Harry Potterem

27. února 2012 v 16:36 | Johanka |  Léonu Werthovi, když byl malým chlapcem
Je to asi rok, co mi můj starší syn zadal úkol-napsat příběh o tom, jak se Karkulka potkala s Harry Potterem. Něco jsem rozpracovala, a pak svůj výtvor uložila k ledu. A najednou obleva a koukám v dokumentech, že to s ročním odstupem není zas tak zlé :) Rozhodně jsme se s Kryštofem po roce znovu nasmáli...a tentokrát i s mladším Joachimem, který už podobné vtípky začíná pobírat. Takže, jestli se objeví úsměv na tváři i někomu z vás, mise byla přinejmenším úspěšná.

Jak se Červená Karkulka potkala s Harry Potterem

Červenou Karkulku zná kdekdo. Víme, že chodila za babičkou přes hluboký les, nosila červený kabátek a ráda si zpívala. Taky jsme všichni slyšeli tu nemilou příhodu o vlkovi, kterému se zachtělo ubohou Karkulku sežrat. A protože to byl takzvaný vlk nenažraný, stačil do břicha natlačit nejen Karkulku, ale i její babičku. Tehdy to všechno dobře dopadlo, díky duchapřítomnému myslivci, jež se z vlkem nepáral a pěkně ho rozpáral.
Nemyslíte si, že na tak velké zásluhy, se toho v pohádce dovídáme o myslivci dost málo? Je to přinejmenším podezřelé. Ve starých kronikách je ale zaznamenáno mnohem víc, než co se dochovalo ve vyprávění o Karkulce. Do kronik se totiž zaznamenávají události celých staletí a také všelijaké důležité příběhy. No, a když mluvící vlk zbaští starou babičku, i její vnučku, je to hodně důležitý příběh.
Celý článek | Počet komentářů: 8

Tma. Ticho. Šumění pěny. ...kapitola 65.

26. února 2012 v 20:20 | Johanka |  Smaragdový svět
Byla už dlouho tma a navzdory všem předsevzetím, že si v Paddyho autě zajedu pro zbytek svých věcí, mě vůbec nelákala představa prázdného bytu. Navíc, tak krásně se nám povídalo. Po dvou sklenkách sladkého vína by mě Paddy stejně jet nenechal.
Leželi jsme na zemi, pod oknem se zelenými závěsy, jako už tolikrát-já s nohama na krabici, on na kulatém gymnastickém míči-a mleli jeden přes druhého. Babiččiny kukačky odkudsi z hromady neroztříděných kousků mého bytu oznamovaly půlnoc.
"Snažím se poskládat si dohromady uplynulé dny, ale všechno je to…"
"…až příliš hezký," dokončil mojí větu.
Kroky Maite, která se už po několikáté prohnala po chodbě, jsme vnímali jen jako důkaz, že tam venku čas stále běží. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se naše pozornost stočila do smyčky nedosahující dál, než za světlo petrolejky a vytvořila vlastní planetu uprostřed našich prolínajících se vesmírů.

"Měla by sis něco přát."
"Proč?" usrkla jsem ze skleničky.
(a polila se...jak jinak)
Paddy mi se smíchem utřel pusu vlastním rukávem.
Celý článek | Počet komentářů: 33

Jaroslav Dušek a Mnislav Zelený Atapana

22. února 2012 v 22:32 | Johanka |  Taši Delé
Jak už jsem psala (třikrát), 9. 10. 2011 jsem pořádala besedu improvizátora, baviče, spolutvůrce divadelního představení Čtyři dohody, cestovatele, vlastníka kompostovacího záchodu a hliněného domu, herce, moderátora
...Jaroslava Duška
a antropologa, etnologa, publicisty, bývalého velvyslance, autora několika knih, adoptivního syna kmene Jawalapitiů
...Mnislava Zeleného Atapany.

A slavnostně přísahám, že jestli se mi tenhle článek ještě jednou vymaže, tak po čtvrté v zájmu zachování své psychické rovnováhy, zajdu za psychiatrem, psychologem, či jinou finančně nákladnou osobou a nechám si proplatit paragon za sezení tím šotkem, který má v mazání článků prsty!!!

Tak...jdeme na to. Mejk láf, jak se mezi pozitivními človíčky s otevřeným srdíčkem říká. :-)
Celá beseda se točila kolem tématu Čas. Konečně tedy přináším fotoreportáž z neformálního povídání, ať si můžete trochu díry v časoprostoru taky užít.

Celý článek | Počet komentářů: 6

„Ano! Ano, ano!!!“...kapitola 64.

21. února 2012 v 21:02 | Johanka |  Smaragdový svět
Po chvíli jsem uslyšela bubnování kapek znějící napříč koupelnou. Kukačky odbíjely poledne a krátce po nich se rozduněly zvony nedalekého kostela. Postavila jsem vodu na čaj, zapálila vonnou tyčinku a chvilku ještě listovala starším National Geographic. Potom jsem vyměnila Paddyho župan za džíny a tričko a šla zalovit do skříně, abych i jemu donesla něco na převlečení.
Voda už netekla, a tak jsem zaklepala na dveře koupelny. Ale neozval se. Po otevření se mi naskytl jedinečný pohled.Paddy se právě fackoval před zrcadlem.
Řekla bych, že o jeho fackovacím rituálu jsem ještě nepsala, že?
Ale zas...nemusíte vědět všechno. :-)

"Myslím, že když budeš pokračovat, přivodíš si otřes mozku."
"Ale hlava už nebolí."
"Vzhledem k tomu cos prováděl, těžko uvěřit…Tady máš něco na sebe."
"Jé, co jsem se jich nahledal!" všimnul si Levisek, které sotva držely pohromadě.
"Moc nekecej, říkala jsem ti o nich, když jsi volal z Prahy."
Když byl Paddy polonahý, z Johany se stávala drsná žena.
(s knedlíkem v krku a cukáním levého spánku)
"Tak děkuju."
"Udělala jsem čaj. Jo a ten tvůj rozžvejkanej kartáček na zuby spadl do koše. Jestli chceš nový, je tam v té skříni," ukázala jsem vedle umyvadla.
"Už jsem ho objevil," zazubil se na mě a zvedl pravou ruku i s kartáčkem.
"Jako doma," mávla jsem rukou. "Neslyšel jsi štěkání?" zaměřila jsem pozornost na chodbu.
Dva roky, třetí mobil, stále stejný vyzváněcí tón.
"Zvedneš to?"
"Hmm," zmizela jsem za rohem.
V kapse jeho bundy jsem objevila nejlepšího kovového přítele člověka, ale po prvním letmém pohledu na displej, jsem pospíchala za Paddym.
"To je Cora."
"Cora?" natáhl ruku.
Celý článek | Počet komentářů: 22

Bonnie a Clyde...kapitola 63.

20. února 2012 v 11:25 | Johanka |  Smaragdový svět
Chvilku byl slyšet jen motor auta.
"Vzpomeň si, jaký to bylo dřív, když jsme se poznali, když jsme se spolu poprvé milovali…" pohladila Cora Paddyho něžně po dlani.
"Bylo to krásný," chytil jí se stejnou něhou za ruku. "Jsem to pořád já. A dívám se na tebe stejnýma očima." Paddy se zhluboka nadechl. "Nenechal bych jí tam samotnou tehdy a teď to taky neudělám. Bydlí na druhém konci Corku a co jí znám, taxíka si vzala jen jednou. Odvezu jí a pak si můžeme povídat až do rána."
"Je mi líto, ale jestli se vrátíš do toho klubu, mě už doma nenajdeš," odtáhla se od něho.
"Věřím, že najdu, protože se vrátit musím. Ale můžu cestou koupit to dobrý víno, chceš?" zastavil před East Grove.
"To můžeš. A vypij si ho s tím svým andílkem!"
Cora vystoupila a třískla dveřmi.
"Tohle je konec!" zakřičela ještě, aniž by se na Paddyho otočila.
Sledoval jí, jak odemyká a rázně pochoduje k domu. Věděl, že si to nerozmyslí. Ale on už se taky rozhodnul.

Celý článek | Počet komentářů: 18

Chtěla jsem být milá…dobře, ne milá…slušná...kapitola 62.

19. února 2012 v 1:14 | Johanka |  Smaragdový svět
"O.K. Než to Johanka rozdýchá," usmál se na mě, "já na ní prozradím, že je autorkou asi poloviny textu - je to ta část, kterou znáte v podání Maite - a v podstatě vymyslela celou hudbu, jen netušila, že jí u toho nahrávám…"
Zatímco Paddy řečnil, já horečně přemýšlela, jak se z téhle šlamastyky vykroutit. (a v lepším případě jí obrátit proti němu)
Ruce z kapes, ruce do kapes, ruce z kapes… Zírala jsem na strop, jako by byl schopný vyložit mou budoucnost. Jestlipak tu vůbec myjou lustry? Ne lustry, Johano…zpívání, teď ti jde o pusu...o zobák… slepice, vajíčka…kdo byl asi první?
Zpátky!
Zpívání… měli by tu blikající žárovku vyměnit, nebo někdo dostane epileptický záchvat. Možná já? Co předstírat epilepsii?
´Dost! Zastav!´ poručila jsem rázně své mysli.
A ta se očividně lekla, protože začala rozeznávat Paddyho jednotlivá slova v hučení vycházejícím z hlavy, která jí obklopovala. Dokonce určila význam jeho slov:
"Tak jo, jdeme na to."
(a hned potom přirozeně upadla do další vlny paniky)

Paddy natáhl ruku po kytaře a po očku skouknul moje rozpoložení.
'Heuréka!' projel mnou najednou elektrický proud. Geniální! Geniální natolik, že jsem na něj vyplázla jazyk.
(no co! dělal to i Einstein a to byl génius!)

Paddy se smál. Začal hrát první houpavé a lehce hloubavé tóny, změkčené poetikou rozpoložení, ve kterém jsem se nacházela při čtení Tajemství červené krabičky od Petra Síse. Kytara vnesla do klubu veselou melodii mých vzpomínek na minulé léto.
Ve chvíli, kdy zazpíval první slovo, přidala jsem se k němu. Zpívala jsem taky…ale rukama. Lidé, kteří pochopili, se rozesmáli. Paddy se na mě podíval a v tu ránu se rozesmál taky. Až na chvilku vypadl z textu i melodie a musel přestat hrát. Smích pročistil atmosféru, jako třepotání ozónu v ovzduší po bouřce.
Poraženě zavrtěl hlavou.
A já? Já se vrátila zpátky do svého hmotného, neprůsvitného těla.
Střídavě jsem pozorovala tváře dole a pak tu jeho. Oči, co se k němu upíraly, svítily tisíckrát jasněji, než nemyté lustry v klubu a on to cítil. Dával jim sebe, dnes jako už stokrát předtím. A tehdy, na pódiu, jsem si díky němu uvědomila, že dělat svou práci celou duší, byť je to v mém případě práce smutná, je silou, která má moc rozsvítit svět.
Jak jsem tam stála, naplnila mě jistota, že v tu chvíli je svět lepší. Podívala jsem se na něj a nemohla odtrhnout oči. Jako by byl tím, kdo mě za ruku vede od jednoho milníku mého života k dalšímu. Od jednoho poznání k druhému. Vedle Paddyho jsem byla lepší i já.


A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Celý článek | Počet komentářů: 22

Další články

Kam dál