Beruška...kapitola 9.

25. listopadu 2008 v 23:17 | Johanka |  Smaragdový příběh
Celý příští týden jsme se scházeli skoro denně, protože jeho přítelkyně odjela navštívit rodiče. Většinou jsme ve městě potkali někoho, koho Paddy znal a já hned měla možnost trávit čas s dalším báječným člověkem z řad jeho kamarádů a známých. V sobotu večer pro mě znenadání přijel, že se u Angela budou dívat na Laurela a Hardyho:
"Ty už máš pyžamo? Tak si přes to natáhni svetr, stejně u nich budeme spát…"
A v tomhle duchu se odehrávala většina našich setkání.

Tím, že jsem poznala Paddyho, se celý můj život v Irsku změnil. Navštěvovali mě noví přátelé, já zase navštěvovala je. Sblížila jsem se s Ranem a seznámila se s Paddyho sourozenci a jejich rodinami.
Použiju-li svojí frekvenční teorii, s Maite, Paddyho mladší sestrou, se můj kmitočet ani ne tak prolínal, jako doplňoval. Padly jsme si do oka hned poté, co se přesvědčila, že Paddyho nechci zabít ani oloupit, ať už hmotně, nebo citově. Ze všech sourozenců totiž pouto mezi Paddym a Maite, bylo asi tím nejvroucnějším. Nezřídka jsem vedle ní dokonce mívala pocit, jako bych čas trávila s jejím (blonďatým a prsatým) bratrem.
Oproti nám ale stála pořád nohama pevně na zemi. Byla životem projeveným do všech dynamických forem, jaké si lze představit. Pořád sršela energií, humorem... proto jsem se vedle ní cítila tak báječně. Dokázala hodiny žvanit a hyhňat se každé ptákovině. Hned byla spiklencem pro nejrůznější záškodnické akce (zejména proti Angelovi a Paddymu) a znala každý drb z okolí.

Další z Paddyho osmi sourozenců, se kterým jsem okamžitě našla mnoho společného, byl již zmíněný Angelo. Angelo přemýšlel buď hodně, nebo vůbec. Smál se stejným věcem jako já a navíc měl rád hudbu 60. let. Věčně jsem si od něho půjčovala cédéčka. Když zrovna nemlátil do bicích, popichoval se se svojí ženuškou Kirou, ze které se během času stal můj věrný rádce, trpělivý posluchač a spřízněná duše.
Nejčastěji jsme bloumaly po parcích, když Kellyovi odjeli na kratší čas a ona s ročním Gabrielem zůstávala doma. Praktická a citlivá Kira se na svět uměla podívat očima ostatních. Vždy říkala, co si myslí a za to jsem jí milovala.

Barby od Paddyho dělilo jen několik let navíc. Žila ve vlastním, přísně střeženém světě, do něhož pustila velmi málo lidí. V její křehkosti a tichosti dřímala neuvěřitelná vnitřní síla. Malovala a tančila, působila jako čistá obloha při západu slunce. Vnímala jsem ji andělskou stopou v prachu země. (beze všeho patosu, který to přirovnání vyvolává)

Poměrně často jsem se vídala s Kate a Carmen. S Kate jsme měly přestávku na oběd ve stejné době, a tak jsme se denně scházely v restauraci. Carmen jsem taky poznala na koncertu Faithless. Studovala religionistiku, měla překrásné dlouhé, černé vlasy a nosila růžové lenonky.
S Carmen se dalo mluvit o všem, dělat cokoli, nikdy jí nic nevadilo, nerozházelo, uměla si života užívat na plno a byla posedlá sexem. Oblékaly jsme se podobně, dávaly společně s Ranem dohromady nejrůznější petice a taky jsem jí učila znakovou řeč.

Patricia, další Paddyho sestra, zas rozuměla bylinkám. Na East Grove jsem se s ní setkala jen jednou. Měla s rodinou dům v městečku asi 9 km jihovýchodně od Corku.

Před Carmen jsem se jednou v divadle zmínila o své zálibě ve scénickém tanci, který jsem dělala ještě v Česku. A ona mě vzápětí udolala argumenty, proč se zapsat na hodiny i tady. Co víc, přihlásila se taky.
Jednou týdně večer byla lekce v jednom místním divadélku a jednou v baletní akademii vzdálené pouhý blok od mého bytu. Kurzy vedla herečka a dřívější tanečnice Lord of the Dance, Anne Marie. To jsme se s Carmen ale dozvěděly, až když nás zvala na vystoupení, v němž měla u Lord of the Dance hostovat. Uchvátilo mě natolik, že jsem se kromě scénického tance od září přihlásila i na balet.

Začátkem srpna, kdy vrcholily přípravy Kellyů na dvě nadcházející turné, mi připadalo, že Paddy víc přemýšlí a plánuje, než žije. Trochu jsem se v tom neshodla s Corou, která už měla v tomhle směru přece jen mnohem víc zkušeností a byla si jistá, že Paddy bude v daleko větší pohodě s ní, a to výhradně, než s kýmkoliv jiným.
Respektovali jsme všichni do jednoho její výsadní postavení první dámy, ale den před odletem Kellyů do Německa, jsem nápor stesku nevydržela a zavolala Paddymu, aby s námi (tedy se mnou, Kate, Marleym, Bobem, Carmen a Ranem) zašel někam za město. Nejdřív měl nutkání přemýšlet, co všechno musí ještě zařídit, ale nakonec dorazil i s Angelem, který nesl v šátku na zádech malého Gabriela a Kirou, která si pro změnu nesla bříško.

Počasí se rozhodlo, že nás nenechá na holičkách. Celou cestu na nás dohlížel pan Sluníčko a v jeho péči jsem, ještě před setkáním s ostatními, mohla rozeznat na ramenou vypálené proužky od ramínek šatů. Ano ano, i to je v Irsku možné...:-)

Ani jsme nevěděli, kam půjdeme. Trasu vlastně určovala Katina dvojčata tím, jak stále pobíhala před námi. Byli pořád o dvacet metrů vpředu a my šli, kam oni běželi.
Randy se vášnivě dohadoval s Carmen o judaismu a jejich rozhovor se ubíral k bodu utkvělém kdesi v nekonečnu. To mi dalo příležitost konečně, po (pro mě nekonečně) dlouhé době Cořiny diktatury, prohodit pár slov s Paddym. Nejdřív pár slov, potom pár vět…a nakonec jsme přestali vnímat okolí a náš rozhovor pokračoval dál a dál a dál…k ještě nekonečnějšímu nekonečnu, než neřešitelná otázka judaismu, islámu a jejich tradic, očima Carmen a Rana.

"Haló! Pane Kelly! Jste tady?"
Počkala jsem na Paddyho a zamávala mu před nosem.
"Tak napůl. Co potřebujete, slečno?"
"Někoho, komu nevadí, že Zeď nářků je pro mě v tuhle chvíli důležitá asi jako chaloupka Křemílka a Vochomůrky."
"Copak ty nemáš ráda pohádky?" usmíval se.
Z rozhovoru těch dvou mudrců k nám vzápětí dolehlo rozčílené:
"Rane, jak můžeš tvrdit, že Mohamed byl převlečenej žid bez obřízky? To může říct jenom vykastrovanej mamlas…!"
Vteřina ticha…a v tu chvíli jsme se oba smíchy zlomili v kolenou.

"No, jak vidím, tady jde všechno pořád stejně."
"Všechno ne. Ani ses neozval, když ses vrátil domů. Už se nám stýskalo."
"Promiň. Tak je to každý rok touhle dobou. Hledal jsem nového právníka, protože jsou zmatky ve smlouvách. Většinu věcí zařizujeme s Jimmym a Joeyem, ale jeden se dostává z angíny a druhý z deprese středního věku.."
"Takže je to na tobě?"
"Ostatní jsou v trapu, nebo rezignovali."
"Myslíš, že se ti podaří pro dnešek vypnout?"
"Tobě se to daří, když to v práci někde drhne?"
"Tenhle výlet byl můj nápad. Včera jsem odvedla tříletý dítě z domu jeho rodičů. Oba jsou těžký alkoholici. Bylo to poprvé takhle naostro. Musela jsem si vzít na zbytek dne volno, abych se nadechla. Víš…někomu úplně změníš osud…někomu, kdo vůbec nechápe, proč. Ještě večer jsem vážně přemýšlela, že dám výpověď. Nevím, jestli bych to zvládla znova. Připadá ti to jako dostatečnýnej zádrhel?"
"Stačilo zvednout telefon."
"Jsem velká holka, víš?" usmála jsem se. "Ale neříkám to, abys mě utěšoval. Kde jinde bys chtěl zapomenout na svět a jeho pravidla, než tady?"
Rozhlédla jsem se po zelené louce.

"Počkej, co ta výpověď?" zarazil mě.
"Neblázni. To bylo jenom takový chvilkový selhání. Kdybych nešla já, odvedl by ho někdo jiný a možná mnohem hůř. Nakonec, já pracuju se slečnou Blackovou. Ta se zaměřuje jen na neslyšící. Ostatní případy bere paní Robinsonová. Naštěstí má kolem sebe houf lidí s praxí. Tohle byla, aspoň prozatím, spíš výjimka."
"Co přesně vlastně děláš?"
"To, co jsem vždycky chtěla - pomáhám lidem."
Paddy se usmál a čekal, jako bych měla něco dodat.
"Co se tak díváš?" znervózňovalo mě to.
"Tak mi odpověz. Když přijde řeč na tebe, jsi jako ježek."
"Ježek?"
"Jo, ježek. Samá bodlina. Najednou tě strašně zaujmou tkaničky od bot, nebo řetízek…co to na něm vlastně nosíš?"
"Ale nic..," honem jsem si s ním přestala hrát a nechala ho sklouznout zpátky pod tričko.
"Vidíš, to je přesně ono. A ještě se začneš děsně mračit."
"Béé," vyplázla jsem jazyk. "Víš o mně všechno."
"Ale nikdy neodpovíš, když se zeptám."
"Ty už jsi jako Ran, úplný duševní analytik," zavrčela jsem.
"Četla jsi někdy Malého prince?."
(stokrát?) "To neznám…" zalhala jsem a vzápětí se styděla. (jak jen jsem mohla zradit tu čistou postavičku provázející mě celým životem?)
Vždyť měl Paddy pravdu. Zase…

"Jé, podívej.."
Johanka se skrčila a natáhla prst do trávy.
"Vy tady máte berušky! To jsem vůbec nevěděla, že v Irsku jsou berušky!"
Byla nadšená. Nevěřil jsem vlastním očím. Nenapadlo by mě, že se někdo dokáže takhle rozzářit pro jedinou malou berušku…a vlastně ani pro jakýkoliv jiný hmyz…:-)
Johanka to uměla. Pozoroval jsem, jak jí nechá lézt po prstě a přivřenýma očima se na ní dívá. Její život se vtisknul do sedmi černých puntíků. Připadalo mi, že pro ní všechno ostatní zmizelo.

"Koukni na ní," vrátil mě její hlas zpátky.
Sedl jsem si vedle do trávy a nastavil ruku. Nakazila mě svým nadšením, jen co jsme se dotkli ukazováčky.
"Páni," usmál jsem se jako debílek. "Beruška…" a Johanka se rozchechtala jako blázen.
Blázen? Mmm, spíš jako markýz De Sade, kterého zalijí horkou polevou mezi dvě oplatky a ty pak rozdrolí. Nebyla s ní vůbec řeč. Beruška za okamžik odletěla, ale Johanka se smála dál. Po tváři jí stékaly slzy. Všechno, co jsem řekl, způsobilo jen další zajíkavou křeč, při které sotva popadala dech. Zvednul jsem ruku a jí to rozhodilo tak, že sebou praštila na zem a div se neudusila. Stačilo se na ní jen podívat a rázem jsem to chytil taky.
Nejdřív jsem se smál jí, potom tomu, že se směju a nakonec jsem se smál, tomu, že nevím, čemu se směju. Skončilo to úplně stejným kolapsem. Leželi jsme vedle sebe napůl přidušení a neschopní se podívat skrz slzy jeden na druhého. Když se jeden z nás pokusil něco říct, vyšlo z toho jen něco jako:
"A…v…do…" a finito. Nekonečný záchvat šílenství.

Když už to vypadalo, že nás smích přechází, někdo dřív nebo později vyprskl a bylo to tu zas.
"Bolí…" řehtala se "bolí mě…" zase se stočila v křeči do klubíčka a nemohla se ani nadechnout.
"Co-o-o-o?"
"Bři-i-chooo," zapištěla z posledních sil, než jí zase přemohl smích.

Trvalo to přinejmenším hodinu. Dodnes nevím, jak se nám vlastně podařilo, že nakonec jsme jen tak tiše leželi a dívali se na nebe. Už taky nevím, co bylo vlastně krásnější, jestli ta hodina smíchu, nebo ta hodina ticha potom.

"Teď zrovna mám na starost všechny podklady pro práci obou právniček," začala jsem mluvit spíš k mrakům, než k Paddymu.
"Darla, sociální pracovnice od paní Robinsonové, má dovolenou, takže jezdím místo ní taky k rodinám, kde je podezření na týrání dětí a tak podobně. Jinak se venku pohybuju jen kolem neslyšících lidí. Napíšu pak posudek, doporučení pro vyšetření a návrh k dalšímu postupu, než se celá věc začne řešit u soudu. Když se to přece jen dostane až tam, dělám podrobnou složku, která se pak doplní o nejrůznější posudky, výpovědi a podobně. A já si pak tu svojí část před soudem obhájím. Až na výjimky ale všechno obhajuje slečna Blacková a já jen podepíšu, že souhlasím s jejím podáním. Neslyšící mají většinou problémy ohledně práce, úřadů… bývají to jen nedorozumění. Ale i mezi nimi se nedávno našla hluchoněmá mamča, co svojí jedenáctiletý dcerce láskyplnně píchala heroin, aby jí pak za peníze posílala svým známým. Teď se to asi všechno změní. Dlouho předtím, než jsem přišla, obě advokátky braly všechny případy a vypadá to, že se k tomu zase vrátí. Takže ten včerejšek asi nebyl posledním divným dnem, který jsem zažila. Myslela jsem, že jsem připravená a zjistila, že na takovou situaci se připravit nedá. A vůbec to celý probíhalo jinak, než jsem čekala."

"Ani to odhalení nebolelo, viď?"
Posadil se, aby dosáhl na další dlouhé stéblo trávy.
"Ne.."
Škubnul za rozkvetlou kokošku a suverénně si jí strčil mezi zuby.
"Můžu se zeptat ještě na něco?"
"No.."
"Co Randy?"
"Randy? Zatím je to spíš takový, platonický. Já nikoho nehledám. A Randy je bohém, ne člověk na život, víš?"
"Vím, už ho znám roky."
"Nemám na vážnější vztah ani pomyšlení. Je mi dobře tak, jak to je teď. A co Cora?"
"S tou to vážný je," svalil se zase do trávy.
"Jenom chce pořád něco dělat, pořád někam jezdit, chodit, někoho navštěvovat…Chvílema už jsem z toho zoufalej."
"Neznám nikoho dokonalého. Kdyby jo, neměl bys s čím srovnávat a stálo by to za prd," mhouřila jsem oči ke slábnoucímu slunci.
"Tak podobně si to taky říkám," protáhl se. "Buď čteme stejný knížky, nebo jsme vesmírný dvojčata."
"Tak jaký knížky čteš?"
"Teď se asi třetí měsíc prokousávám životopisem Matky Terezy."
"To by ses možná chtěl někdy podívat do Makedonie, ne?"
Při vyslovení jména svaté Terezy mi v myšlenkách vyvstal její výrok, kdy říkala, že pravá láska bolí. A hned zlomek vteřiny na to jsem si uvědomila, jak moc jsem se v Corku změnila. Přestože bych to nikdy nepřiznala, nedávno jsem vlastně vůbec netušila, co tím chtěla vyjádřit. A teď mi přišlo až nemožné, že bych to sama někdy cítila jinak. A přece. Láska pro mě přestala být pouhou zamilovaností, ale nezištným dáváním toho nejčistějšího ze sebe. Možná se ta změna úplně netýkala Corku, tedy toho kde jsem žila, ale spíš s kým. A možná, že ne toho s kým, ale spíš bez koho.

"Já bych chtěla vidět šest míst na světě, než umřu. Bylo jich vlastně deset, ale už jsem zdolala pětitisícovku v Himálajích a viděla Mount Everest, taky východ i západ slunce z vrcholu Arunáčaly v Indii - až sem jsem to stihla během jednoho měsíce. O rok později jsem stopem projela Skandinávii a teď žiju tady, v místě mých snů číslo čtyři."
"Počkej, zadrž. Tys projela Skandinávii stopem? A lezla v Nepálu po horách?"
"A taky dostala na Arunáčale požehnání od svatého muže, bretariána, co už 20 let nic nejí. Jo. I Štěpánek byl bohém a dobrodruh k tomu. Je to moje prokletí, ale takoví kluci mají nějaký kouzlo, nebo co."
Překvapeně se na mě podíval.
"Takže Makedonie patří mezi zbývajících šest míst, kam před smrtí zamíříš?"
"Nepochybně."
"A ty další?"
"Nejdřív bych chtěla na Nový Zéland, pak rozhodně prolézt Galapágy - skrz naskrz."
Šermovala jsem rukou, abych mu naznačila, jak důkladně.
"Taky bych se nesmírně ráda dostala do Amazonského pralesa před tím, než z něj dřevařský firmy udělají parčík pro důchodce. A pak zbývá Island. To je ostrov, kde asi budu bydlet, když to tady nevyjde. No a ty?"
"Na jedno jsi zapomněla," zamával malíčkem.
"No jo. Mám trošku nadstandardní přání. Moc ráda bych viděla Zemi z Měsíční perspektivy. Možná jednou…"
"Určitě to za padesát let bude běžná záležitost…Proč právě Makedonie?"
"Mají nádhernou vlajku."
"A to je všechno? Kvůli vlajce?"

"Čemu se divíš?" nechápavě krčila rameny. "Hned po Tibetu a Kazachstánu je makedonská vlajka nejkrásnější. Tak bych ráda mluvila s lidmi, který pod ní žijou - jestli jsou všichni jako tvoje Matka Tereza. Řekneš mi konečně, kam bys chtěl ty? Nebo už jsi všude byl?"
"Bydlel jsem v Německu, v Holandsku, ve Španělsku, chvíli ve Francii. Projeli jsme asi všechny státy Evropy od Islandu po Litvu. Byl jsem v Číně, hrál na demonstraci před Washingtonem, kde mě zatkli. Viděl jsem Indickou Kalkatu, Etiopii, Togo, Egypt, Nový Zéland, Karibik…to bude z těch nejzajímavějších všechno. Jediná krajina, kterou teď skutečně toužím probádat, je ve mně."
"Co by…srdce, plíce, 5 litrů krve…"
Se smíchem do mě šťouchl.
"Ty jsi mezinárodní kriminálník?"
"Představ si to…"
"Čím tě společnost tolik pobouřila, že jsi proti ní demonstroval?"
"Válkou v Iráku."
"Jo? Já demonstrovala v Praze před Americkou ambasádou. Máma mě viděla v televizi a přijela mi nafackovat až do práce."
Vedle sebe jsem zaslechla, jak se Paddy uchychtnul. Zřejmě si barvitě představil, jak na mně maminka demonstrovala svou výchovu.
"To víš, je z vesnice…" pokrčila jsem rameny.

"Nezavoláme třeba Angelovi? Aby nás nehledali…"
"Ne."
"Ne? Nic víc?"
"Už jsi někdy zahlídla vítr?"
"Ne."
"Ne? Tak se dívej…a nic víc."
Položila jsem se a snažila se zahlédnout vítr. Představovala jsem si ho jako velkou bílou nafouknutou tvář, za kterou se vznášejí nikde nekončící vlasy. Jenže vypadal úplně jinak. Otočila jsem hlavu k Paddymu. Mhouřil oči do nebe a krčil nos jako zajíc.

"A neměli bychom někomu zavolat? Možná mají strach," napadlo mě znova.
"Nee," ani se na mě nepodíval.
Položila jsem dlaně na trávu a poslouchala.

Za chvíli jsem uslyšel její tichý zpěv.
"Tvoje srdce, Země, tluče ve mně. Tvoje srdce, Země, tluče ve mně. Tvoje srdce, Země, tluče ve mně…"
Ten zpěv zněl monotónně jako bušení a něžně jako ukolébavka a když jsem odříkával s ní, jako bych odněkud z louky zaslechl dunění bubnů.
"Tvoje srdce, Země tluče ve mně…"
...tráva mezi prsty dlaní…
"Tvoje srdce, Země, tluče ve mně…"
...naše hlasy splynuly v jeden…
"Tvoje srdce, Země, tluče ve mně…"
A země nás pohltila ve svém rytmu, až jsem měl pocit, že se skrz zavřené oči propadáme do samého jejího středu.

"Měli bychom asi někomu zavolat," zamžourala jsem na nebe.
"Nemám tady signál, už jsem se díval."
"Já mám jiného operátora, možná to půjde," sáhla jsem do kapsy.
"Nic neříkej," nenamáhal se Paddy ani zvednout hlavu.
"Je doma," pípla jsem.
"Co budeme dělat? Půjdeme za nimi?"
"Dřív dojdeme na trajekt do Anglie, než bychom je vystopovali."
"A?"
"Mně se tu líbí. Třeba se budou vracet stejnou cestou."
Pokrčila jsem rameny a znova se položila.

Pozorujíce mraky, oba ruce pod hlavou, v puse stéblo trávy, vychutnávali jsme nádheru svých zvláštně normálních kolejí vedoucích po přímé cestě, které jsme oba věřili, a do kterých se naše životy díky tomu druhému, opět vklínily…

"Mohla bych jít na práva," přemýšlela jsem nahlas.
"Máš k tomu důvod? Párkrát jsi už školou opovrhovala."
"Konvence této podivné civilizace mi nedávají na výběr. Ale asi mám i důvod, když mi to tak vyklouzlo. Jen už jsem na něj zapomněla."
"Možná jsi přecenila jeho váhu, než ho cenzura vyřadila z databáze mozku."

Johanka chvíli přemýšlela a pak se naprosto vážně zeptala:
"Opravdu myslíš, že je v mozku cenzura?"
Musel jsem se usmát nad její naivitou. Chtěl jsem svojí myšlenku rozvést k dokonalosti, vyprávět jí o malých človíčcích, kteří sedí v šedé mozkové kůře a třídí myšlenky na běžící pásy mířící do různých center, a že její důvod k přihlášení se na práva asi omylem zařadili na pás 'smazat jako SPAM'. Jenže pak mi moji človíčkové poslali po pásu kurýra s kladivem, který mě praštil a zakřičel:
"Vedle tebe leží anděl!"
Namísto posměšků jsem se na ní podíval a uviděl v jejích očích jiskry, jako mívají děti, když se na něco těší.

Ona si nehrála na radost z berušky, ona opravdu radost měla. Nerozmýšlela se, jestli věřit, jednoduše věřila. A Johanka věřila mně. Uvědomil jsem si, jakou mám kliku. Namísto sarkasmu jsem zčistajasna odpověděl, že na tom rozhodně něco bude, protože vědci zjistili, že mozek nerozezná rozdíl mezi tím, co vidí a tím, co si pamatuje. (Proč říkám právě tohle, jsem si třídil, až když jsem se slyšel.) Ale Johanku to nadchlo:
"Takže vědci vlastně mají důkaz pro kolektivní vědomí!"
"Nepřímo…" zamyslel jsem se… "vlastně asi mají."

Nevím, jak jste z našeho rozhovoru moudří vy, ale vězte, že tahle příhoda má i pokračování, jež vám brzy odtajním. Přestože my jsme s Paddym přesně věděli, o čem mluvíme, záměrem mého vypravování není pochopení podstaty našeho "filozofického" žvatlání.

"Až se jednou trochu zpomalí ten kolotoč kolem nás, půjdu studovat filozofii."
"Jo?"
"Vždycky jsem chtěl. Ale teď mám konečně jasno, že to udělám."
"Můžeme se přihlásit spolu…proč se směješ?"
"Nevím. Napadlo mě, že než k tomu budeme mít příležitost, já budu filozofovat nad plínkama a ty obhajovat sousedům manželovo chrápání…"
Louka se opět zaplnila naším smíchem.

 


Komentáře

1 Tiny tot Tiny tot | Web | 4. ledna 2009 v 19:27 | Reagovat

Beruška =)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama