East Grove, "továrna na čaj"...kapitola 3.

22. listopadu 2008 v 19:21 | Johanka |  Smaragdový příběh
"To vůbec není vtipný," křičela jsem, aby mě přes bouřící moře a déšť slyšel. (Co si jen o sobě myslí?)
"Napadlo mě, že budete potřebovat ručník!" křičel zas on a natáhl ke mně ruku s osuškou.
"A tohle už vůbec ne," ušklíbla jsem se a slezla dolů.
"Kam chcete jít?"
"Domů."
"Ke mně?" smál se a mě neskutečně štvalo, jak měl nade mnou navrch.
"Ani náhodou," otočila jsem se k té ´pevnosti´. (Proč se znovu chovám jako morousník???)

"Je tam celá moje rodina…" (Proč se na mě dívá jako na úchyla???) "…desetičlenná. Odhadem." (Bude snad chtít občanku?)


Že by to myslel vážně? Podívala jsem se mu pozorněji do tváře a v tu ránu mi cosi došlo.
"Vy jste z tý skupiny."

"Jóó," trochu otráveně odpověděl. (Áha. Už jsem zas slavnej…)

"Co tím chceš říct?" zeptala jsem se udiveně kohosi imaginárního nad sebou. Říkejme mu třeba Osud…

(Že by měla známé mezi komáry?)

"Pamatuju si Vás…z Prahy… a především Vašeho obřího bodyguarda, co mě shodil před výtahem," dodala jsem, aby se mohl divit taky.

(Praha, Praha…Do háje…to nemůže být ona!)

V jeho očích bylo znát nesmírné překvapení. Mnohem nesmírnější, než v jaké jsem doufala.

"Dovolíte?" Natáhl ke mně ruku, aby mi z obličeje odhrnul zplihlé prameny vlasů.
Měl příjemně teplou dlaň.
"Vy jste ta reportérka!" užasle zvedl obočí. "To je neuvěřitelná náhoda," vykulil oči a já se konečně usmála. "..a..mm...můžu Vás aspoň pozvat na čaj? Doprovodím Vás pak, kam budete chtít," slíbil.

Pomalu se smrákalo.

"Přestává pršet," ukázala jsem prstem k nebi.
"No právě…Vlastně to spíš bude znamení, že byste se měla nejdřív usušit. A pak Vás doprovodím."
Byl rozhodnutý, že jí nenechá jen tak odejít.

Ze samého překvapení jsem nestačila cokoliv namítnout. A to i přes fakt, že neustálá opozice se stala v posledních týdnech mým šeredným zvykem. Pravdou je, že jsem šla ráda. Tohle setkání jsem považovala za nějaké potřeštěné znamení kdovíodkud.
"Dossie!" zavolal ještě na psa.

Nikdy jsem k tomu domu nepřišla blíž. Ale teď, když jsem stála před jeho branou, zdál se být obrovský a pustý.

"Dlouho jsme tu nebyli."
Jako by tušil, na co myslím. Podržel dveře a pozval mě dál. Nikde nikdo.

"Bála bych se, že se tu ztratím," podělila jsem se o první dojem.

"Když jsme ho koupili, bylo všude plno harampádí. Prohrabávali jsme se tím několik měsíců. Nakonec nám přirostlo k srdci, až jsme nic z toho nedokázali vyhodit. Pak jsme objevili prapůvodního majitele a zjistili, že jsou tu věci s neobyčejnou historií."

Bylo to jako procházet středověkým panstvím. Na stěnách chodby visely staré obrazy, v knihovnách podél stěn spočívalo nepřeberné množství knih, často s polorozpadlou vazbou. Všimla jsem si mezi nimi sbírky libret svázaných v modré kůži, nebo Shakespearova Hamleta (přísahala bych, že jednoho z prvních vydání). Každým dalším krokem se mi tenhle kamenný zámek vrýval rovnou pod kůži. Dubový nábytek i podlahy dávaly tomu místu medově zlatý odstín. Živé květiny, kterých bylo všude plno, vydechovaly do prostoru kolem sebe barevnou vůni a to vše se mísilo s aroma dřeva a staletého papíru.

"Musí být nádhera tady žít."

"Žití jsme si tu zatím moc neužili. Zámek jsme koupili nedávno a od doby, co jsme dokončili rekonstrukci, jsme v něm moc času nestrávili. Ale ponurost starých domů jako je tenhle, se mi líbí." Rozhlédl se kolem sebe a bylo znát, že i on tu cítí to podobné, co mrazí mě.

"Jo, je v nich všechno jinak." Ještě na schodech jsem se otočila, abych si něžnotemně nezaměnitelnou atmosféru zapamatovala.
Vedl mě nahoru, kde jsem tušila obytnou část domu.

A nezmýlila se.
"To je koupelna," otevřel dveře napravo ode mě. "Donesu Vám něco na převlečení."
"Děkuju."
Šel do svého pokoje, aby zvednul štěkající mobil.

Po chvilce se ozvalo zaklepání.
"Můžu?" nakoukla dovnitř mladá žena. "Paddy říkal, že potřebujete suché oblečení. Tohle vám určitě bude, ukázala mi džíny a bílé tričko. "Dejte mi svoje věci, pověsím je v sušárně."
"Dobře, děkuju."
Podala jsem jí svetr, mikinu i promáčené manžestráky.

Když mladý, ze všech vzdáleností velmi sympatický zpěvák, vyřídil telefon, vracel se za mnou do koupelny.
Barby ho po cestě zastavila: "Kdo to vlastně je?"
"Já nevím," šeptal, krčil ramena a přitom se smál. "Viděl jsem jí jednou v Praze."
"Aha," zvedla obočí a nepříliš moudrá z jeho odpovědi pokývala hlavou.

Otevřela jsem dveře chvilku předtím, než zvedl ruku, aby zaklepal.
"Ježíši!" lekla jsem se.
"Promiňte..." řekli jsme oba současně a začali se smát.
"Myslel jsem, že Vás představím rodině jako veleslavnou reportérku, ale už odjeli. To byla moje sestra, Barby. Když jsme v Irsku, bydlí tady, stejně jako já. Většina sourozenců má ještě byt nebo dům, kde žijí s vlastní rodinou."
"Já vím. Jsem přeci veleslavná reportérka…Nevadí, za chvíli půjdu."
"Už jsem zalil čaj," ukázal k otevřeným dveřím, odkud se opět ozvalo štěkání. "Musím to zvednout, pojďte se mnou…prosím," dodal na půli cesty a legračně se zamračil.

(No, tak snad na chvilku…)

Pomalu jsem šla za ním. Z potemnělé místnosti ke mně pootevřenými dveřmi dolehlo: "Ahoj…teď moc ne, uvidíme se večer, jo?...Já věděl, že to bude zarámovaný…Hm, na skříni… ještě se po ní podívám. Zatím se měj…Dobře, dobře. V osm ahoj."
Opatrně jsem strčila do dveří.
"Jestli jsem Vám zkřížila plány…"
"..ale ne," pohotově mě přerušil. "Sedněte si. Moje přítelkyně má teď neřešitelné období. Na to si potřebuju odpočinout…" smál se.
"V neřešitelných etapách života si leckdo libuje."
"Myslíte?"
Bloudila jsem očima po stěnách, až se můj pohled konečně upřel na něj. "Znám jeden klinický případ. Shodou okolností jde o bývalého přítele. Když zrovna problém neměl, vymyslel si ho."
Odklidil pár věcí z křesla a posadil se.

"Je to tu útulný," uvědomila jsem si se zpožděním a znova se rozhlédla. To je váš pokoj?"
"Spíš bunkr," rozesmál se.
"Ne," pokrčila jsem rameny. "Připadá mi jako charismatické pidikrálovství."
"Říct o místnosti, že je charismatická, to může jenom spisovatel nebo reportér."
"Už nejsem reportérka...Každé místo je osobité. Máte proti nim něco?" Vrátila jsem se k otázce škatulkování reportérů.
"Kdepak, nechtěl jsem se Vás dotknout."

K jeho překvapení ale pokrčila rameny a odpověděla: "To se divím. Poznala jsem pár blbounů z bulváru a místo pod jejich lupou Vám nijak nezávidím."
"Obecně proti reportérům nemám nic. Jak jste to říkala s tou atmosférou starých pokojů?"
"Neříkala, jen myslela. Jste dost vnímavý na…mmm…muže."
Ona zčervenala a on se galantně pousmál.

"Že se v těch čtyřech stěnách otisknou lidi, co v nich tráví čas. Tak asi. Určitě víte, co chci říct." (Mluvení mi někdy vážně nejde.)
"Tohle je sídlo ze 17. století. Otisků a paralelních uzlů tu musí být mraky."
"A těch duchů…" rozhlédla jsem se pro změnu tajemně já.

Oba na moment ztichli a vzápětí vyprskli smíchy.
"No, tak co Vám teda říká můj otisk?"
"Že jste pěknej bordelář," odpověděla bez rozpaků.
Pokrčil rameny, děsně roztomile, napadlo v tu chvíli Johanku.
"Pravda."
"Taky mám velmi osobitý smysl pro pořádek," zakřenila se a vyrovnala své skóre roztomilosti ona.

"Tak kdo vlastně jste?" nadechl se najednou, jako by ho ta otázka trápila celé věky.

"Johana," natáhla jsem ruku. "Můžeme si tykat? Nevypadáte jako někdo, kdo si potrpí na formality."

"Paddy," vychutnal si stisknutí její drobné dlaně. "...jak jistě víš z nesčetných titulních stránek prestižních časopisů."
"Skromnost je určitě jednou z tvých největších předností, Paddy."
"Neřekl bych. Největší je pochopitelně moje vrozená inteligence a smysl pro neformální humor."

Podívala jsem se nad postel. Tmavé nebe prosvítalo skrz dvě střešní okna a dávalo pokoji nevšední měkkou barvu. Okno ve zdi zpola zatažené zeleným závěsem ladilo s loukou za ním. Zahlédla jsem v šeru mizející obrys kamene, na kterém mě odsud Paddy pravděpodobně šmíroval. Od zálivu sem zazníval tlumený hukot moře. A všechny ty vjemy zalily místnost příjemným útulnem.
Paddyho pokoj byl, stejně jako můj byt, v podkroví. Připomínal mi moje doma a ještě měl špetku něčeho nerozluštitelného navíc.

Tekoucí voda mě vytrhla z přemítání.
"Hezky voní," protnula jsem nenucené ticho a sledovala bublinky čajové hladiny.
"Je z Francie. Kousek za Paříží mají arabskou čajovnu, kde nakoupíš milión druhů čerstvých čajů. To je jeden z nich. Chodím tam už roky."
"Milión?" přeptala jsem se s úsměvem a s nosem skoro ve žlutavém šálku. "Cestování je fajn. Musí být příjemný vědět, kde v Paříži mají nejlepší čaj, v Calgary hašlerky…"
"V Palermu pistácie, v Kantonu sýr…"
"V Rejkjavíku ovoce a v Hamburgu čokoládu…"
"Čokoládu?" zarazil se. "To nevím. Kde?"
"Nemám tušení. Máš rád čokoládu? Já jí miluju," přišlo mi to k smíchu.
"Mohl bych se jí cpát po kilech."
Zkoumavě se na mě zadíval. Vypadal vážně a trhle zároveň…

Konečně někdo, kdo náležitě ocení jeho poklad. Zvedl se a přešel do rohu k posteli, zašramotil pod ní a vytáhl malou krabičku.
"To snad ne!" (Jestlipak i o téhle vášni referuje reportérům?)
"Nemysli si, že je moje…zapomněla to tu jedna z mých milenek," natáhl ke mně ruku s maličkou krabičkou, kterou vytáhl z té malé krabičky.
"Myslím, že v tom případě máme stejnou milenku," sáhla jsem po pralince a posadila se k němu.
"Jééé! A jak zdůvodnila ten syfilis tobě?"
"Nijak, má ho ode mě."
"Na poslední swingers party jsem tě neviděl…!"
"Ááá…tak dost. Vedeš."
"Dobrou chuť," provokativně se zakřenil.

Mmmmm…beelgický nááárodní poklad…s pocitem nebes na jazyku jsem mlsně sledovala, kam maličkou krabičku vytaženou z malé krabičky položí.
"Chutná?"
Můj orgastický výraz se asi nedal přehlédnout, neboť Paddy zvednul obočí a culil se.
"Nemůžeme mít stejnou milenku. Dej mi okamžitě číslo na tu tvou."
Rozesmál se a položil krabičku mezi nás. Vytáhl dva stejné bonbóny a jeden mi podal:
"Na naše setkání," ťuknul pralinkami o sebe.
V puse se mi rozlil mandlový likér a já slastně zamumlala: "ať není poslední."
"Setkání, nebo bonbón?" znovu se zasmál.
Chyběl mi krůček k trapnému zčervenání.
"Jen si ber, reportérko."
"Díky, ty… hvězdo."

Paddyho milenky měly dokonalé chutě i nápady. Malá krabička na čokoládové poklady mě učarovala natolik, že jsem se rozhodla taky si takovou pořídit.
Labužnicky si dal do pusy další pralinku.
"Myslela jsem, že celebrity se bez přestání kontrolují kvůli váze."
"Žádnou nemám," s plnou pusou odpověděl.
"Tak to jsi ze hry," rozesmála jsem se.

Brebentili jsme a povídali a povídali, až se venku začalo stmívat. Zjistili jsme, že naše společné vášně se netočí jen kolem jídla (protože mimo čokolády jsme oba zbožňovali i pizzu a švédský salát z mrkve), ale i kolem spousty dalších věcí, jako třeba pořadů z filmového klubu, nebo ročních období.
Oba jsme milovali podzim, on skládal hudbu a psal texty, já básně - a oba nejraději pozdě v noci. V oblíbené muzice jsme se stoprocentně neshodli, ale předpokládám, že CD Britney Spears tehdy žádný z nás nevlastnil. On se našel v hudbě Pearl Jam, či Bruce Springsteena, mě se zas líbila Briana Corrigan nebo třeba Coldplay a Kings of Convencience.
Takový rozdíl v tom ale není, ne?

Zkrátka, mleli jsme páté přes třetí a třetí přes dvanácté, dokud se nerozštěkal mobil a po něm Dossie a my zjistili, že je čtvrt na devět.

"Nezlob se, potkal jsem jednu známou a úplně jsme zapomněli na čas," spustil Paddy hned, co jeho telefon zapištěl:
"Kde vězíš, Paddy?"
"Hned jsem u tebe, jo? Ahoj."
"Mám ještě spoustu věcí na zítra do práce," uvědomila jsem si. I mě záhadný skok v časoprostoru trochu vyvedl z míry.
"Oba asi dostaneme pořádnej výprask," culil se.
"Odvezu tě autem, nevadí?"
"Vůbec ne, pěšky to mám přes hodinu cesty."

Až po pěti minutách jízdy jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád vypůjčené šaty od Barby a navrch ještě Paddyho mikinu, co mi galantně nabídl už při odpoledním čokoládovém dýchánku. Než jsem se rozhodla Paddymu o nich říct, omlouval se:
"Promiň, že jsem tě zdržel."
"Bylo to výjimečné setkání. Navíc jsi první tady v Irsku, s kým jsem se mimo práci seznámila…budu doma. Můžeš mi zastavit támhle na rohu?"
"Odvezu tě až před dům, jenom řekni, kam."
"Ne, ne, zastav mi tady, prosím. Chci se ještě projít. Mám byt na konci ulice."
"Dobře," sjel ke kraji silnice.
"Příští čokoládovou party pořádám já, O.K? Oblečení vám brzy vrátím. Hezký večer."
"Tobě taky, ahoj."
Zabouchla jsem dveře a počkala, než odjede, abych mohla přejít na protější chodník.

"Jak jí vlastně najdu?" napadlo Paddyho po cestě za Corou.
Myslel na mlsnou reportérku, o které ani nevěděl, co vlastně je, když není reportérka.

Já zatím vdechovala studený vzduch, který proudil do mé ložnice pootevřeným oknem a přemýšlela o tom zvláštním odpoledni s bláznivým zpěvákem, co má hluboké veselé oči, sestru s velikostí 34 a jednou by třeba mohl být přítel, který mi zatím tolik chyběl.

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama