Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko... ...kapitola 17.

27. listopadu 2008 v 13:52 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Ahoj reportérko!" zakřičel telefon.
"Nazdárek, ty moje hvězdičko!"
"Nazdárek, ty moje sluníčko!"
"Ahoj, ty moje srdíčko," hrála jsem si s jeho nakřáplým hlasem.
"Ahoj, ty moje tajná lásko."
"Ahoj, můj nejsladší človíčku."
"Ahoj, moje nejvoňavější kytičko."
"Ahoj Paddy."
"Ahoj Johanko."
"Co bys rád?"
"Aby ses podívala z okna."
"Néééé!" vykřikla jsem.
"Jóóó!" vykřikl on.
Jen jsem odhrnula šípkový závěs, naskytl se mi nejtěšivější pohled na světě: Paddy; v jedné ruce mobil, druhou zběsile mával do mého okna a křenil se.
"Tys ale vyrostla!" sdělil mi zas jeho měkký hlas.
"A ty máš o sedm šedivých vlasů víc." (moje matematika bývá ze čtvrtého poschodí statisticky nejpřesnější)
"Jdu nahoru."
"Je odemčeno."

"Ahoj," ještě na schodech jsem ho objala.
"To mi chybělo," se smíchem zašeptal.
"A co horký Touareg s mlíkem?"
"Mmm…" mlsně se olízl.
Jednou rukou mě nedočkavě popadl, druhou zabouchl dveře a vlekl mě ke stolu. (takhle to zní docela dobře, co? ;-) )

"Tak povídej, co s Ranem? Zase tě bolí hlava? A kdo ti pomohl přestavět skříně? Že tys to tahala sama? ..."
"Budeme mít miminko," sepla jsem s obočím o patro výš ruce na hrudi a čekala.
Paddy se zasekl.
"My? ...Johano!" dloubl mě do žeber, až jsem nadskočila.
Jeho pohled si nezadal s dokonalostí. Vsadím se, že dobrou setinu sekundy analyzoval i možnost neposkvrněného početí.
"Ještě jednou a pomalu. Co bylo první? Ran?...Tak s ním jsem ještě neměla tu čest, ale vzhledem k faktu, že pod postelí nechal pytlík trávy, je naše setkání celkem nevyhnutelné."
"A?" pochopil hned, co bude následovat.
"Předpokládám, že mě nemáš tolik rád, abys mu to odnesl."
"Špatně, mám tě tolik rád...takže nedonesu."
"Jen jsem to zkusila…" mávla jsem rukou.
A pochopitelně tou s hrnkem čaje. Beze slov se natáhl pro utěrku.

"Takže váš románek skončil?"
"Nadobro. Jsem za tu noc ráda. Mohlo to zajít dál a třeba bych se i zamilovala."
"A to by byl takovej průšvih?"
"Zabouchnout se do Randyho? To by byl totální úlet. Aspoň mě moje fyzické selhání nakoplo ven z té emoční zaslepenosti." (věta hodná psychologa, že?)
"To jsi s ním nemusela spát. Já bych tě taky nakopl. Stačilo říct…"
"O tom nepochybuju. A když jsme u kopání, co tvá drahá?"
"Cora?"
"Máš snad nějakou ještě dražší?"
"Nooo, pomalu si zvykáme na myšlenku, že se ke mně nastěhuje."
"Na tu si zvykáte, co tě znám."
"Asi bychom do toho měli praštit, co?"
"Asi jo. Neměla bych teď nakopnout já tebe?"
"Není třeba."
"Rozhodnutí muže. Gratuluju!" odtušila jsem jeho záměr.
Do konce týdne se jí zeptá. Nejpozději.
"Kam schováš čokoládu, když Cora bude spát vedle na posteli?"
"K tobě, kam jinam!"
Paddy se na mě podíval a kousavě dodal:
"I když ty už chováš k čokoládě náležitý respekt, že jo?"
Na hlavě mu přistál polštář.
"A skříně? Neříkej mi, že ses je tahala sama."
"S Carmen. Chodí sem často, za poslední týden u mě i dvakrát spala."
"Zabouchnutý klíče…" pokýval hlavou.
(Že by Carmen někdy přespávala i u Paddyho?)
Ale sázela jsem spíš na její notorickou proslulost nechávat klíče v zámku, už v mnohem dřívějších dobách, než jsem se přistěhovala.
"To je ta ženská emancipace, že?" přičemž na vyslovení 'emancipace' kladl až komický důraz.
"Já vím," dala jsem mu ruku kolem ramen a počkala, než položí hrnek.. "Určitě bys pomohl. Ale kdo by následně čelil terorismu tvých fanynek, kdyby se ti zadřela tříska? Nebo…probůh…kdyby sis snad polámal prsty?"
"Není nic snadnějšího, než si prsty zlámat o tvoje žebra!"
"To jsem přeslechla." (ale pro jistotu jsem se odtáhla z Paddyho dosahu)
Dobře věděl, že aby našel dalšího tak lechtivého člověka, musel by pátrání rozšířit přinejmenším na území celého hrabství. Často toho taky využíval, aby mě přiměl k nejrůznějším volovinám. Například dojít mu do obchodu přes ulici pro sušenku, dát jména všem hrníčkům a pak je seřadit podle abecedy, uvařit rybníku čaj a po lžičkách mu ho nalít do imaginární pusy-která byla pochopitelně na tom nejnepřístupnějším místě u břehu.
Proto jsem raději dolila čaj.
"Bolí tě hlava?"
"Jo, málo jsem spala, tak…" (copak jsem říkala, že bolí?) "Jak sis toho vůbec všimnul?"
"Že tě bolí hlava? Vytlačila sis doprostřed čela červenou tečku. A Touareg piješ pokaždý, když tě bolí. Jestli chceš, udělám ti vysoce účinnou masáž."
"Vážně?"
"Jo," přesunul se na pohovku. "Lehni si," ukázal na svůj klín.
Poslechla jsem ho.
Měl teplé dlaně. Jen co se mě dotknul, naskočila mi husí kůže.
Přiznám to-bez vytáček. Už tehdy se mi líbil, ale byl to…zadaný přítel…
A nejlepší přítel…a ty obvykle nesvádíte. Já nikdy. Paddy nebyl kluk, po kterém se skáče při první příležitosti. A asi ani při páté a ani při stotřinácté. Byla to má - svá - sladká bytost, která mi rozuměla…takové milujete úplně jinak. Většinou. A když je občas začnete milovat nejinak, podíváte se na ně a přejde vás to. Jsou totiž jiní a zákonitě je tedy musíte jinak milovat. Neobyčejně. Je to přeci samozřejmé, i když se to samozřejmé nezdá a hranice jiného a nejiného milování vlastně neexistuje. V rámci vaší vlastní kreativity čekají na vymezení. (Kéž se jich nikdy nedočkají…)

"Vyprávěj mi něco," šeptem jsem poprosila.
Konečky prstů jemně kroužil po mém obličeji.
Očima bloumal po pokoji a chvíli přemýšlel.
"Byla jednou jedna malá princezna," zvolna se nadechl, "a ta se jmenovala Johanka. Bydlela v království za sedmero horami a devatero řekami, v místech, kterým se odpradávna neřeklo jinak, než srdce Evropy.."
"Le coeur d´ Europe,″ se smíchem se nám vybavil v tentýž okamžik Titanic.
"Jo," uvolněně pokračoval. "Princezna rostla do krásy a každý jí měl rád. Byla hodná, milá a díky Bushovi a Paris Hilton měla konexe na Marsu."
Pod Paddyho dlaněmi jsem se usmívala.
"Vlastně patřila k lidem s velkým okruhem přátel i mezi pozemšťany. Časem se z krásné holčičky stala ještě krásnější, velmi chytrá slečna. Jakmile si její proměny v půvabnou dámu povšimli princové a rytíři, nejeden snil o tom, jak dobude její srdce. Ale Johanka všem jejich snění překazila, když zjistila, že země za sedmero horami a devatero řekami, jí už nemůže dát víc, než dostala, stejně jako ona nemůže dát víc jí. Tak se rozhodla, že ostré hřebeny bezpečí skýtajících hor i koryta dravých řek, které kolem dokola chránily její zem, překročí. Chtěla tím zahojit šrám na srdci, co jí jeden z udatných ctitelů způsobil a časem třeba v dálkách poznat prince, který by jen nečekal a o její lásku se uměl porvat jako lev."
Vycenil zuby a do vlasů mi "zaťal" prsty. Usmála jsem se a poslouchala dál.
"Jenomže to bylo těžký," vzdychnul. "Toho, koho uviděla prvního, pasovala na rytíře a myslela, že konečně pozná pohádku. Byl to rytíř Ran. Ještě hledal sám sebe, tak nemohl s Johankou zůstat. A Johanka chodila dál zelenou zemí, tříštila pozemská srdce na počkání a přesto pořád ne a ne najít toho pravého. Ona totiž vlastní srdce zapomněla v zemi za sedmero horami a devatero řekami u úplně jiného rytíře."
Díval se na mě s výrazem odrážejícím neskutečně něžný klid.
"Kdyby bylo všechno, jak říkáš..."
"Psst, to ještě není konec."
"Není?"
"Až princezna vrátí svoje srdce tam, kde má bít, nebude jí už nic stát v cestě, aby se o něj znovu mohla s někým dělit."
"To je konec?"
"To bude teprve začátek. Myslím, že s Ranem jsi strávila noc, abys zjistila, jestli jsi připravená skočit do dalšího vztahu."
"A propadla na celý čáře."
"Tak kam se ženeš?"
"Chci to zas cítit, Paddy," vzdychla jsem. "Chybí mi tolik moc někoho milovat a být s ním…"
"Asi by ses nejdřív měla naučit mít ráda sebe…a nebát se lidí a aut, ani kráválu."
"S ním to šlo, Paddy. S ním jsem se vážně, vážně nebála."

Posadila jsem se.
Muselo se to stát. Nevyhnutelně. Najednou se před ním moje potlačovaná bolest rozlila jako vědro s vodou. Myslela jsem, že to je za mnou, že už prostě půjdu dál a Štěpána pouštím. Nebylo to ale tak lehké, jak jsem si poručila. Asi tenkrát zavelela ta nesprávná část mého já. Byla jsem pořád na začátku. Tolik slz a nezměnilo se vůbec nic…
"Ale, no tak," objal mě. "Johanko ostružinko, povídej mi, co bys chtěla."
Přes slzy jsem nemohla promluvit. Chtěla jsem jen jeho náruč a blízkost. Někoho, kdo by mě litoval a uznal, že svět nestojí za nic a že ten pražskej prevít je obluda, co si zaslouží zavřít do přetlakové komory a vystřelit do nejčernější černé díry..
"Někoho, kdo by mě znal jako ty, nebyl by slavnej a..."
"…aby se jmenoval Štěpán..." doplnil s chápavým úsměvem.

Strašně mě mučilo, že jsem pro Štěpána neznamenala tolik, co znamenal on pro mě. Jenže hrdost mi nedovolila přiznat si, jak do sebe ve skutečnosti věci zapadaly. Že jsem sice byla první a nejdůležitější, ale ne jediná…že Štěpán byl takový, co jsme se poznali.

"No a co ještě? Kabriolet? Nebo…akvárko s malinkýma klauníkama? Cukrovou vatu? Masku medvídka Pú?"
Podíval jsem se na její uslzené oči. Vlhké vypadaly jako rosnatky na kopcích Connemary.
"Tak aspoň kapesník," vzdal jsem se jejímu skelnému pohledu a podal jí svůj.
Paddy měl nevídanou trpělivost a taky sílu. Musel do ramena pod mojí hlavou dávno chytit křeč, ale ani se nehnul.
"Tak co kdybys mi konečně vyprávěla tu skutečnou pohádku?"
Zasnila jsem se a znovu se mihnula sama sobě ve vzpomínce na sladkou dobu nevědomosti ve Štěpánově náručí.
"Rozbrečels mě, jen abys to ze mě vytáhnul."
"A já se snažil být tak rafinovaný…" vzdychnul hlasitě.
"Jsi herec. To ty bys měl dostat nominaci na Oscara," strčila jsem do něho. "Mám začít jako v americkém filmu? Nějakým traumatem z dětství-jako, že když mi bylo sedm, zemřel mi pes a jeho poslední slova zněla...?"
Oba jsme se rozesmáli.
"Vždyť to není tajemství," popotáhla jsem a opřela hlavu o pohovku, abych viděla na Paddyho. "Seznámila jsem se s ním na vysoký. Přivedli nás k sobě společní kamarádi. Hned bylo jasné, že nezůstaneme jen přátelé. Všechno šlo strašně pomalu. Poprvé jsme se spolu milovali až po roce a během dalšího týdne potom, se ke mně nastěhoval," utřela jsem si oči.
(A někdy pak jsem přestala žít. Není paradox, že tehdy mi to připadalo přesně naopak?)
"Hrál na saxofon ve dvou kapelách a vydělával si jako grafik, ale trávili jsme spolu hodně času. Pořád se kolem nás něco dělo a když ne, vylezli jsme pětitisícovku v Nepálu, Skandinávii projeli stopem a do Indie vyrazili jen s batohem na zádech…vyzkoušela jsem si život jako z románu."
(Vlastně to cestování, to bych i vrátila…)
"Všechno začalo, když mi moje kamarádka řekla, že ho viděla s nějakou holkou v kavárně. Připadá mi, že u začátku každého rozchodu vždycky stojí nějaká kamarádka. Pořád jsme někde courali - spolu, zvlášť, ani jsem si s tím nevyžádaným svědectvím nelámala hlavu. Ale ona je po čase viděla znova a tentokrát mi přísahala, že se spolu líbali. A já nad tím znovu mávla rukou. Říkala jsem si:´ bůhví, o co šlo.´ Já vím, nic neříkej," podívala jsem se na Paddyho. "Nechtěla jsem si ani připustit možnost, že by na tom něco bylo. A pak jsem je taky zahlídla. Chvilku jsem si neúspěšně hrála na detektiva, ale Štěpán se ke mně choval pořád stejně…stejně mile. Proto jsem to spolkla a nechala plavat, aniž bych po něm chtěla doznání. Nicméně, necelý půlrok na to, jsem ho našla s úplně jinou holkou ve svý posteli. Tak jsem ho vyhodila. Když stojíš někomu tváří v tvář, už nejde dělat, že ho nevidíš."
"A po tomhle se ti stýská?"
"No," kývla jsem, "teď právě děsně."


Pohledem jsem se zastavila na Paddyho batohu.
"Tys je už přečetl?" ukázala jsem na známé desky, co z něj vyčuhovaly ven.
"No vidíš. Málem bych zapomněl," sáhl dovnitř a podal mi moje svázané básně.
"Tak? Co si myslíš?"
"Myslím, že by zaujaly všechny, kteří hledají v životě víc, než nejlevnější supermarket. Jsou opravdu dobrý, nemohl jsem se od nich odtrhnout."
"Lidi, jako jsi ty, se nemůžou jen tak milovat. Ty se prostě milujou," potěšeně jsem navázala na svoje předchozí myšlenky o jiné a nejiné lásce.
Jen mi nedošlo, že ty předchozí jsem nevypustila ven z pusy.
Paddy se zatvářil nechápavě, ale souhlasně kývl.
"O tomhle bys měla napsat báseň!"
"O tobě?"
"Tak okatě ne! Něco nenápadného, jako mmm…:
Všechna čest a všechna sláva,
dnes osvítil mě svatý duch,
když uzřela jsem v těle Herkulově Toho,
jemuž se ctí říkati smím Bůh…"
V zápětí jsem navázala na něj:
"…však co sen skončil,
v hrůze stojím,
do očí hledím přízraku.
Z Herkula kyklop - oči trojí,
prstem se dloubá v rypáku."
Už po první větě, totiž ve chvíli, kdy mě napadl závěr, jsem vybuchla smíchy.
"Jsi pošahaná potvora a budeš deportovaná zpátky za hory a doly!" rozřehtal se Paddy asi tak při slově 'dloubá'.
"Jsem, fakticky si to nezasloužíš," smála jsem se dál.
"Mám nápad. Co kdybychom uspořádali tvé vlastní autorské čtení?" poškrábal se na čele.
"Já k tvým krásným myšlenkám, vyjma tý poslední teda, přidám pár krásných melodií na klavír, tím doladíme emoce…mohla bys pak sebrat odvahu a vydat je."
"Ty jsi prostě hlavička!" zaradovala jsem se.
"A peníze věnujeme na ten novoroční projekt pro neslyšící rodiny." (ne, že bych si dělala iluze, že někdo přijde kvůli mojí poezii, pokud se na pódiu objeví Paddy)

Slyšel o projektu poprvé a přesto odpověděl:
"Rád ti pomůžu. Máš už manažera?"
"Jen jestli se obejde bez provize."
"Rozhodně obejde."
"Ó, Paddy, bez tebe bych se bezpochyby ze shánění sponzorů zbláznila. Asi tě opravdu miluju," zas jsem se k němu přitulila.
"Vždyť já tebe taky," přitáhl si mě blíž.
A byla to i nebyla pravda. Tohle naše ´milování´ přerostlo v neuvěřitelně čistý vztah protkaný důvěrou ve smysl malých zázraků, které se v našich životech děly od okamžiku, kdy jsme spolu jejich část začali sdílet. Aniž bychom pátrali po původu změn v pevných řádech, podle kterých se naše bytí doposud více či méně odvíjelo, předem neplánované zásahy vlivu toho druhého do nich, byly čím dál víc patrnější.
Věděli jsme to a neměli potřebu rozebírat, co se odehrává. Naše přátelství prostě žilo vlastním životem, bezpodmínečně. Tak, jako je jiná láska mezi matkou a dítětem vedle lásky muže a ženy, tak jiná byla i láska naše. Ani větší, ani menší, jen jiná.
Cora tohle nechápala. Paddy byl do Cory skutečně zamilovaný. Trávili spolu nesrovnatelně víc času než my a on nejednou zrušil naše plány, jen aby nepřišel o chvíle s ní, když jí náhodou odpadla některá přednáška. Ale Coře prostě vadilo, že k sobě máme blízko způsobem, který jí je cizí.
Taky bych se s tím asi neuměla smířit, neříkám, že ano. Měla za to, že jí chci Paddyho ukrást. A v podstatě jsem jí ho taky kradla. Jenže úplně jinak, než jak vířilo v Cořiných představách. Vlastně sama, ze vzteku nad tím, co se dělo a stále častějšími záchvaty žárlivosti, ho od sebe odháněla.


Začali spolu bydlet. Cora to pochopitelně brala jako své ´vítězství´ a jistým způsobem mě vzala na milost. Přetrpěla i moje občasné návštěvy. Ale vydržela přibližně dva týdny.
Kellyovi právě vystupovali každou sobotu a neděli v cirkuse v Dublinu. Souběžně se vrhli do jiných, časově celkem náročných projektů. Nahrávali první singl k novému albu, v jejich domě se točil dokument pro BRAVO TV a ještě se ve dvojicích střídali při dopoledním moderování rádia. Paddy měl málo volna a Cora tak bolestně pocítila, kolik z toho mála věnuje mně.
Bylo to především kvůli večeru autorské poezie, jak jsme mezi sebou s oblibou vznešeně říkali. Paddyho jméno zaručovalo hodně posluchačů a tím i peníze na projekt, tak jsme zkrátka chtěli, aby byl výsledek co nejlepší. Samozřejmě, nebylo nic lehčího, než natáhnout ruku a říct si o peníze přímo Kellyovým. Ale připadalo mi, že bez energie, kterou bych do toho vložila, by ty peníze zdaleka neměly hodnotu, jakou jim dávala práce na uspořádání takové akce.
Z kanceláře jsem za Paddym přišla několikrát rovnou do studia, abych si poslechla skladby, které složil k mým básním. Na East Grove to nešlo. Cořina trpělivost nikdy nepřesáhla půl hodiny.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama