Kurz telepatie, aneb rozhovory o ničem a o všem...kapitola 8.

23. listopadu 2008 v 11:25 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Jak to, že má Cora školu v neděli?"
"Přes léto se v budovách hodně věcí opravuje. Profesoři si užívají dovolenou, na přednášky je málo místa, takže jsou rozepsané do celého týdne. Její univerzita nabízí letní školu i ubytování všem zájemcům z Irska. Asi jich nabrali víc, než dovoluje současná kapacita, viděl jsem po městě hodně inzerátů studentů, kteří schání přes léto podnájem. V neděli se Cora zapsala asi na tři přednášky. Tuším, že to je nejvíc z celého týdne. Ale v úterý a ve středu mívá volno. Letní škola se řídí jiným rozvrhem, pořád se něco přesouvá, ruší…sám tomu moc nerozumím."
"A jak jste se vy dva poznali?"
"Cora je z Německa. Ve druhém semestru dělala průzkum mezi lidmi, jako součást seminárky. No a zastavila mě na ulici a už to bylo."
"Věděla, že jsi zpěvák?"
Nabral polívku a kývnul.
"V Německu jsme hodně známí, navíc jsme tehdy bydleli v Kölnu. Mrzlo, pozval jsem jí na svařený víno, dala mi telefon…asi se mi poštěstilo poznat lásku na první pohled."

"Co vlastně studuje?"
"Angličtinu a germanistiku."
"Musí být chytrá. Já bych zpátky na školu nechtěla."
"Proč ne?"
"Mám pět semestrů žurnalistiky a při nich jsem ještě dodělávala znakovou řeč na filozofii. Už mě nebaví se učit z knih. Raději se nechám poučit životem."
"Chodila jsi na vysokou?"
"Víceméně, ano..příležitostně. Jsem magistra. Dobrý, že? Tituly jsou na prd," bez zájmu prohlásila a usrkla polévky.
"Jak ses ke znakový řeči dostala? Nestává se přeci, že se probudíš a chceš se naučit právě tohle."
"Líbí se mi jako způsob komunikace. Podle mě by měla být povinná už na základní škole. Hned by na světě ubylo hluku, nejspíš by se i zpomalil. Navíc se na člověka, se kterým mluvíš, musíš dívat, i když s ním nesouhlasíš, nebo se třeba stydíš… A když mluví on, je to stejné. Pozoruješ ho…musíš…to je věčný zákon věčné lidské zvědavosti. I když ti leze na nervy, nedá ti to a chceš vědět, co říká - prostě se musíš dívat. Výsledek je minimálně úcta mezi lidmi co se takhle baví. Máš volné ruce, stojíš, soustředíš se jen na něj…To je úcta," důrazně zopakovala.
"My býváme vypnutí, když žvatláme…to mi vadí."

A tohle zas ohromně zamrazilo Paddyho.
"Naučíš mě něco? Abych přispěl ke světovému ztišení."
"Ze všeho uděláš srandu. Ale tohle já myslím vážně."
"Nedělám si legraci," kývnul.
Zaváhala jsem.
"Dobře, co bys chtěl vědět?"
"Jak bys řekla: Jsem okouzlen tvou zvláštností."
Rozpačitě jsem se usmála.
"Tak ukaž."
Pomalu jsem pohybovala rukama a on dodal:
"Líbí se mi, že tě poznávám."
"Trváš na překladu?"
"Ne," rozesmál se. "Jen mi bylo trapně."
"Mám něco jako šestý smysl, Paddy. Nemusíš mít strach, že si nesprávně přeberu, co říkáš."
"Prostě jsem za dnešek podivně rád."
"I já jsem ráda. Jsem si jistá, že podobných, podivně šťastných dní, spolu zažijeme mnohem víc."

"Půjdeme na pláž? Musím provětrat Dossii. Odvezu tě pak domů a cestou zpátky vyzvednu Coru."
"Bude v knihovně tak dlouho?"
"Odchází zpravidla, když zavírají."
"O.K. Půjdeme ven."
Dossie zvedla hlavu.
"Díky za večeři."
"S díky raději posečkej do zítřka."
"To bys mi musela konečně napsat svůj telefon."
"Jo, moment. Dám ti i číslo do práce. Bývám v kanceláři někdy až do večera a stane se, že mobil nechám tady."
Ještě jsem uklidila nádobí, zhasla a během chviličky jsme jeli na pláž.

Ležela čtyři kilometry od domu, kde Paddy bydlel. Kolem nás už se rozprostírala tma, ale Dossii to ani trochu nevadilo a Paddy sem chodil často. Věděl tu o každém kameni. Dossie běhala kolem nás, házeli jsme jí klacky a přitom si povídali.

"Pamatuju si, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, jak každý večer hráli v rádiu An angel. Neměla jsem ponětí, kdo ji zpívá, ale připadala mi něčím zvláštní."
"Ale myslela jsem, že jí zpívají dvě holky," přiznala jsem se.
Ne, že bych nad tím tenkrát nějak přespříliš dumala...
"To asi hodně lidí…," kývnul.

Jeho hlas se mísil s šuměním moře a větru.
"An Angel je o snech, jaký jsem měl…a mám. A o tom, jak je spojit s realitou."
"S tím já mám veliký problém." Věděla jsem přesně, o čem mluví. "Myslím tím, zvolit si při poletování ve snech bezpečnou výšku, abys neodlítl od reality hodně daleko a při pádu si pak moc nenatloukl."
"Otázka je, co je vlastně realita. A o čem si sníš, když tak poletuješ?"
"Á, no, tak různě," zasmála jsem se při představě, že budu Paddymu líčit svoje vize.
"Aspoň to zkus."
"O opuštěném majáku u vysokých útesů, o které se hlasitě tříští vlny. Bydlím v něm sama, nic mi nechybí, neplatím účty, nejsem závislá na čokoládě ani na rozmarech bývalého snoubence. O tom, že moje štěstí nesouvisí s lidmi ani děním kolem, o jiných planetách, minulých životech, o tom, jaké děti si mě vyberou za mámu, jestli, až zestárnu, budu opravdu vypadat jako babička, o tom, že vydám básnickou sbírku, o tom, že se na lidi naučím usmívat bez rozdílu, nebo že mám křídla…možná, jako anděl."

Pozorně jí poslouchal.
"Máš krásné sny." Vesele se usmál a zastavil. "Hodně se podobají…" Připadal si najednou jako omráčený. "…no, je to zvláštní."
Takhle nějak si Johanku vysnil. Tušil, že člověk jako ona musí někde existovat. Usmál se nad vlastní pošetilostí. Dobře věděl, že nejjistější způsob, jak se v někom zklamat, je očekávání, že bude kopií jeho vlastních představ.

"Já bych si moc rád tvoje básně přečetl, kdybys neměla nic proti."
"No…máš mailovou adresu?"
"Mám."
"Mohla bych ti je poslat…mmm..nebo ne. To je na básně dost neosobní. Půjčím ti originál. Ale pamatuj si, že budeš v rukách držet něco jako můj deníček...kroniku všech ztrát a nálezů."
"Nic se s nimi nestane."
"Já vím. Je tam moje jméno, rozumíš? A kdyby se náhodou dostaly k někomu, komu jsem právě nepřirostla k srdci…"
"…ke Coře…" doplnil s úsměvem..
"Třeba, nic jsem neřekla."
"Schovám je pod polštář."
"No právě…"
Oba jsme se rozesmáli.

"A co tvoje sny?" napadlo mě po chvíli.
"Sometimes, I wish I were an angel…" začal tiše odříkávat a opět se smál.
"Proč bys chtěl být andělem?"
Aniž by se snažila proniknout do jeho duše, bezděky to dělala.
"Abych mohl dělat víc…"
"…pro lidi?" skočila mu do řeči. (protože ať chtěl nebo ne, jeho otevřenost jí připravovala o dech)
"Pro lidi, pro sebe…"
"A co ti brání? Upínají se jich k vám tisíce. Máš možnost ovlivnit je vším, čím jsi. Můžete tenhle svět měnit k lepšímu skrze ně." (což zní jako klišé, ale věřte, v atmosféře kolem, se náš rozhovor odvíjel tak přirozeně, jako lámání zpěněných vln o malé útesy vztyčené podél pobřeží)

"To je ale docela…"
"Docela co? Reálný?"
"Chtěl jsem spíš říct utopistický."
"Vždyť můžeš spojit realitu a sen. Lidem to připadá jako utopie, proto na sny nahlíží jen jako na sny. Napadlo tě někdy, že právě proto jsi slavný?"
"Párkrát. Každý má ale svoje hranice. Některý věci uneseš a jiný prostě ne. Kdyby všichni věřili všemu, co ve svých snech dokážou, byli bychom dávno osvícení."
Na chvíli se zamyslela.
"Ale já myslím, že jim i tak dáváš ze sebe hodně. Možná pro někoho už anděl jsi."
"To mi nemůžeš říkat!"
"Máš strach, že zpychneš? Zkus strávit dopoledne s Randym Connerym."

Zamračeně se po mně podíval. Bylo to legrační, vidět někoho, jak si v duchu očividně klade otázku, co si o vás má asi myslet a zároveň je to ten člověk, který si o nikom nechce myslet nic.
"Chceš vůbec někdy dospět?"
"To nevím, ale jestli ano, udělám to vědomě. Možná už dospělá jsem, jen jinak, než se to dělá."
"Řekl bych, že lidi jako ty jednou zachrání planetu."
"Jo? A kdo je pak utopista?" strčila ho provokativně loktem. "S tím, co a jak děláš, se taky vymykáš životu klasického dospěláka."
"Kdepak, jen jsem přeskočil svojí dobu. Nedávno jsem oslavil 190. narozeniny."
"Pche! Mně bude příští týden 244," mávla rukou.
"Ovšem já si od pětistých narozenin věk odečítám, takže proti mně jsi pouhý adolescent."
"Ó, pane dospělák, neměla bych vám přeci jen vykat?"

"Někdy se na 190 opravdu cítím."
"To zná každý," mávla rukou. "Musíš se naučit vypínat hlavu. Jen praxe je horší, než teorie. Bohužel, já jsem spíš teoretik."
"Ty? Řekl bych, že je to právě naopak," překvapeně se na ní znovu zadíval.
"Zní to jako rajská hudba…pokračuj…" roztomile se nakrucovala.
"Nejsi vězeň žádných konvencí. Vsadím se, že než vpluješ do davu, nejdřív si z věže zjistíš, kam se ten dav vlastně valí."
"A ty se snad řídíš tím, co dělá většina? Vždyť v očích svých fanoušků máš charisma poloboha."
"A má polobůh charisma?"
"Jen jaké mu člověk přiřkne."
"Tak vidíš. Potom nemá smysl být polobohem."
"Všechno má smysl. Aby svíčka hořela, nejdřív škrtneš zápalkou, ne?"
"Aby hořela, musí mít knot."
"A ty ho nemáš?"
"Zatím jsem ho nenašel."
"To neznamená, že ho nemáš. Protože víš, že jsi svíčka. Kdybys neměl knot, byl bys vosk a knot bys nehledal. Věděl bys, že ho nemáš."
"Chceš říct, že je jedno, jakým směrem jde dav, protože každý v něm je svíčka?"
"Chci říct, že svíčky, knoty, ani oheň nejsou nic víc, než myšlenky."
"A myšlenky vymýšlí lidi," skočil mi do řeči. "Buď pod vlivem konvencí a davu, nebo každý za sebe."
"Ale každý za sebe může být i v davu."
"To může. Ale těžko pak rozezná, co vymyslel sám a co ne."
"Když je sám za sebe, vždycky to pozná."
"Já hledám knot a vím, že vosk i knot jsou jen k tomu, abych mohl rozsvítit oheň."
"A co je pro tebe oheň?"
"Těžko říct."
"Oheň je za tím vším. Tak to myslíš?"
"Přibližně."
"Ale já pořád nechápu, proč hledáš knot, když jsme se dohodli, že ho každý má? Proč rovnou nehledáš oheň?"
"A proč ty jdeš někdy s davem, přestože víš, že si tím zajdeš?"
"Ale to jsme zase na začátku…nejdřív musíš škrtnout zápalkou…"
"...ale teď už oba víme, že zápalky, svíčky, knoty…nic z toho není…"
"..všechno je v hlavě…"
"...takže celá cesta, ať s davem nebo bez něj, je jen k tomu, aby člověk změnil svoje myšlení…"
"A když ho změní, je jedno, jestli bude v davu, nebo ne."

"O čem jsme se to předtím vlastně bavili???"
Oba jsme se rozesmáli.
"Chtěl jsem ale říct, že jsou i lidi, co to cítí a jakmile se jednou nabídneš, snaží se tě vysát. A jestli ta změna myšlení ještě neproběhla, tak se neubráníš."
"Jasně, že ne. My dva to taky denně děláme, ani o tom v tu chvíli nevíme."
"Jsme upíři!" zvednul Paddy křečovitě roztažené ruce a vycenil zuby.
"Uáá, běž ode mě," couvala jsem.

Čím blíž autu jsme byli, tím víc jsme se loudali.
"Takže - nevysál jsem tě moc?"
"Vůbec ne. Při takových rozhovorech o ničem si člověk vždycky utřídí myšlenky. Necítíš to podobně?"
"Divila by ses, navzdory všem mým nejapným poznámkám, kolik toho cítím podobně. Hlavně se chci omluvit, kdyby se tě něco, co jsem řekl, dotklo."
"Všechno se mě dotklo, takže svět se točí na správnou stranu."

"Když jsi tak upřímná, tak řeknu taky něco upřímnýho. Cora není v knihovně."
"Není?"
"Vezl jsem jí ze školy domů, ale dává dohromady jednu svojí práci. Je zavalená horou slovníků a na nic dalšího nemá čas… Myslel jsem na tebe celý den…"
(jejda)
"Teď se teda tváříš jako svíčka bez knotu…" rozesmál se.
"Mám trochu strach, co bude následovat. Nicméně mě těší, jak se bavíš."

"Je to takhle: Jel jsem za tebou, ale marně hledám způsob, jak ti vyložit proč, aby sis to třeba nevysvětlila špatně, nebo naopak neměla dojem… Viděli jsme se třikrát v životě, ale něco mě hnalo sem, abych ti řekl přesně to, do čeho jsem se teď tak dokonale zapletl a říct to neumím."
Smál se a bezradně pokrčil rameny.
"Asi doufám, že to něco přeskočilo navzájem a teď mi rozumíš. A jestli ne, vlastně to není důležité."

(Ó, pak že není anděl…) "Dobře, Paddy, rozmotej tu oprátku a hoď mi jí. Zkusím to za nás říct a neuškrtit se. Je ti se mnou taky tak…nezvykle normálně? Já doufám, že ano, protože už dvě hodiny mám dojem, že si navzájem čteme myšlenky a k tomu ještě všem těm svým blábolům rozumíme. No a upřímně, nemívám moc často pocit, že někoho chápu tak, jako tebe a rozhodně jsem nikdy nezažila, že by se ani mě nemusel někdo celý večer ptát "jak to myslíš", což mě vzhledem k dnešním událostem připadá přinejmenším tolerantní…"

"…Chceš pomoc?"
"Ne, jen se potřebuju nadechnout."
"Počkám."
(fuuuuu) "Asi přejdem k tomu podstatnýmu. Jestli jsi, kdo si myslím, že jsi, chtěl jsi říct tohle, aniž by to vypadalo, že mě chceš sbalit."
"Jsi génius."
"Taky myslím. Ale nechtěj po mě, abych to někdy zopakovala."
"Byl to neohrabaný pokus říct ti, ať to zní jak chce přihlouple, že jsi nejmrazivější bytost, jakou jsem kdy poznal."
Vážně jsem kývla, překvapená jeho upřímností a zaskočená tím, že se někomu podařilo takovou věc vypustit z pusy dřív, než mně. Paddy se začínal smát.
"Rád tě uvidím častěji, Johanko, přestože jsem s Corou šťastný."
"A já třeba budu šťastná s Randym."
"Ale to neznamená, že nemůžeme být šťastní spolu."
Oba jsme se naplno rozesmáli. A to byl ztřeštěný počátek toho nejskvělejšího přátelství, jaké jsem kdy směla prožít.
 


Komentáře

1 Lenka Marie Lenka Marie | 24. listopadu 2008 v 23:49 | Reagovat

to je konec??

2 Johanka Johanka | 25. listopadu 2008 v 22:49 | Reagovat

Ne, to zdaleka není konec...:-)

3 elfinka elfinka | 28. ledna 2009 v 23:37 | Reagovat

skvělý příběh...a zajímavé myšlenky. Dík za pěkné čtení na zimní večery :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama