Magnolia...kapitola 14.

26. listopadu 2008 v 22:16 | Johanka |  Smaragdový příběh
Další den odpoledne se Paddy ještě zastavil na čaj a jel se mnou vrátit knížky do knihovny. Ve čtvrtek zas přišel Ran, aby mi dofoukl z práce značně splasklé sebevědomí a taky, aby mě vzal k hradu Blackrock Castle, kam jsem se neúspěšně vypravovala už měsíc.

A nastal vytoužený pátek, konečně…

"Telefon!" jemně do mě strčila Lucy, nová sekretářka, nová levá ruka pro dočasně ochromenou slečnu Blackovou.
"Cože?" otočila jsem se na křesle.
"Zvoní ti mobil," ukázala rychle.
Bleskově jsem stáhla sluchátka a Björk vystřídal ruch z chodby a okolních kanceláří (obvykle jsem u té svojí měla otevřené dveře, protože tam stejně pořád někdo pobíhal a nikdy za sebou nezavřel).

"Ahoj Paddy."
"Že jsi někde zašitá s Ranem?"
"Ne…neslyšela jsem zvonění, nezlob se."
"Jak bych mohl…"
"Pročítám Darlyiny posudky. Říkala, že už je tak utahaná, že nad nimi nedokáže neusnout. Potřebuje někoho objektivního a dostatečně horlivého, kdo by je prošel... A přišla jsem na recept, jak se zbavit migrény."
"Uřízla sis hlavu?"
"Lepší…koupila discmana."
"Tak bych ti měl dodat něco opravdu dobrého k tanci a poslechu."
Z jeho hlasu byl znát úsměv.
"Jestli máš na mysli sebe, Carmen už mi přepálila všechny vaše cédéčka…Mimochodem, než jsme přelstily váš protipřepalovací zámek, málem jsme rozdupaly počítač."
"Zasloužila bys kriminál."
"Doživotí, nepodmíněně."
"A bez návštěv."
"Co by sis pak beze mě počal?"
"No, nevím. Zrovna kvůli početí volám."
"A jsi si jistý, že je to mojí zásluhou?"
"Naprosto. Nic ti nevyčítám. Už jsme se dlouho neviděli."
"Dva dny."
"Vždyť říkám, dlouho."
"Tak se večer zastav."
"A nechtěla bys zajít ke Krišnovcům na jídlo?"
"Carmen mi říkala, že tam půjde s Barby a Jeffem. Já nevěděla, že to je celostátní akce. Ty se chystáš jít s nimi?"
"Hary Haryy, Rama Ramaa, Rama Ramaa, Hary Haaary. Hary Krišnaa, Kryšna Kryšnaa, Rama Ramaa, Hary Haaary…" pěl, zatímco jsem mluvila. "Dnes jedině s tebou," usekl rázně mantru.
"To tě zklamu. Už teď padám únavou."
"Nevadí. Ale nebude pak vadit tobě, když se zastavím?"
"…nezvala bych tě, kdyby jo. Uvidím tě tááááákhle ráda."

"Máš hodně práce?"
"Ne, vždyť je poledne. Mám siestu."
"Tak se jdi najíst, ještě zavolám."
"Já jím už od rána. Upekla jsem večer koláč. Děsně se mi povedl."
"Mmmm..a nechalas mi?"
"Smetu ti drobky ze stolů v kancelářích…" smála jsem se, ale potom dodala: "Pro tebe jsem ulila bez okrajů."
"Ó má líbezná Johanko... A co cédéčka? Už sis něco poslechla?"
"Hádej."
"Určitě všechny."
"Správně."
"Nepovídej, vážně?"
"Smrtelně. Líbí se mi."
"Co třeba?" vyzvídal.
Nebo mě možná zkoušel. Pravděpodobněji…
"Každá deska je jiná, jinak zajímavá," volila jsem opatrně slova.
"Jenom do mě…"
"Všechny se mi líbily, nemám důvod lhát."
"Řekni, co tě právě napadlo."
Někdy ta telepatie mezi námi dokázala lézt na nervy.
"Dobře, říkala jsem ti, že dělám-ne, pracuju-ne, mmm..." trpělivě čekal, až objeví správné slovo, "cítím-ano-cítím Reiki? Není jen o léčení..."
"Říkala. Nezdá se ti jejich energetický náboj?"
"Tak nějak," zasmála jsem se.
"Nevím, možná se pletu, ale Streetlife, Wow a Over The Hump jsou plný…mm…prostě plný. A Over The Hump má tohle a ještě něco navíc."
"Ale?"
"Žádný ale. Almost Heaven je úplně jiný. Je opravdu nebeský, jen potom sražený k zemi a ohraničený ze všech stran, až to bolí. Určitě jste se v té době hádali, nebo jste k tomu neměli daleko, ale tohle album je prostě…jiný. Nevěřila bych vám ho ani jako otrlá fanynka."
Paddy na druhé straně ani nehlesnul.
"A to další…vypadl mi název…"
"…Grown'up."
"Jakoby jste se snažili navázat na Over The Hump a ještě se ani nerozhodli, jestli to vůbec chcete. Je mnohem víc o přemýšlení, než o nějakých emocích, co by se skrz tu hudbu nebo texty draly. Z From Their Hearts vyzařuje smíření… Přijali jste asi fakt, že doba, kdy jste přemýšleli podobně, je pryč. A v té vaší rozdílnosti jste paradoxně našli staré souznění…Až budu říkat nesmysly, tak mě prosím tě zadrž," uvědomila jsem si, jak směšně mu může znít moje analýza.
"Ne, pokračuj. Je to zajímavý. A další?"
"To pizzový je mnohem uvolněnější. Ale stejně zní jako rozloučení. Skoro mi připadalo, že další album ani nemělo přijít. Těžko uvěřit…" vzpomněla jsem si na Kellyovic nadšení z blížícího se nahrávání.

"A teď ty. Podobá se něco z toho pravdě?"
"Srazila jsi mě na kolena, Johanko. Skoro se bojím, že mi teď čteš myšlenky."
"Nevěřím, že by se ve tvojí hlavě objevilo něco, za co by ses měl stydět."
"Uf… jasný důkaz, že myšlenky číst neumíš."
"To musí být úleva…"
Okamžik mlčel.

"Nevím, jak to děláš. Těším se na tebe mnohem víc než před chvílí…" vážně pověděl.
"Taky se těším. A únava už není tak unavující…asi, jak jsi mě donutil přemýšlet."
"Přemýšlet? Snad se mi to neodečte od dnešních dobrých skutků. V kolik hodin mám přijít?"
"Končím v šest. Takže kdykoliv potom."
"V 18.01 u tebe?"
"Dej mi půl hodiny na cestu."
"Můžu tě vyzvednout."
Věděl předem, co odpoví.
"Ne, chci se projít."
"Dobře, budu tam na sedmou, jo?"
"Ve třičtvrtě."
Chtěla jsem ho vidět co nejdřív…
"Tak fajn," usmál se. "Ve třičtvrtě."

S Paddym jsme se potkali před domem.
"Ahóój!" objal mě.
"Ahoj! Co se děje?" zasípala jsem v jeho sevření.

Viděl jsem jí rád. Během celého dne jsem si lámal hlavu nad tím, jak přišla na všechny věci, co mi vykládala do telefonu. Znovu se mi vybavila moje úvaha o andělovi a znovu mě rozesmála. Slétla z nebe rovnou pod nohy mého bodyguarda. Jo, Johanka je můj ulítlý anděl.

Čím dál víc jsem si uvědomoval, jak je složité přestat strkat lidi, anděly a všechny další existence, o kterých jsem ještě nevěděl (každopádně jsem si byl jistý, že s Johanou objevím takových existencí nepočitatelně), do škatulek. Nebýt jí, nejspíš bych ani veřejně nepřiznal, že ke mám ke škatulkování až křiklavě černobílý přístup, což bylo dalším naším společným rysem. Tak nebo jinak, na ní zkrátka žádný z mých šuplíků nepasoval.

Přišli jsme nahoru a já hned postavila na čaj.
"Půjdu se převlíknout," oznámila jsem Paddymu.
Ještě jsem chtěla dodat něco v tom smyslu 'buď tu jako doma', ale při pohledu na to, jak se přehrabuje v kredenci, aby našel lžičku k jogurtu, co objevil okamžik před tím v lednici, jsem se musela jen usmát.
"Nechal jsem ti borůvkovej," otočil se na mě.
"Dobře," snažila jsem se vymotat ze svetru.

"Jak se řekne Španělsky: Miluju tě, ale nechci s tebou spát?" křikla jsem z ložnice.
"Co? A proč to chceš vědět?"
"Bety se na dovolený seznámila s nějakým záchranářem a on se sem za ní chystá. Zaliješ ten čaj?" vylezla jsem ze dveří v podprsence a džínách.
"Už se stalo," zvedl hlavu.
"Te amo, pero no quiero hacer el amor con usted," odpověděl a pro sebe ještě polohlasem dodal: "Tý brďo.."
"To si nezapamatuju, můžeš mi to někam napsat?" volala jsem zas z ložnice. "Slíbila jsem, že se tě zeptám. Bety se totiž rozhodla, že s nikým před svatbou nechce nic mít."
"Co tak najednou? Není to ta blondýnka, která sedí před tvojí kanceláří? Ta, co si se mnou chtěla hrát na doktora."
"Jo, nabízí ošetření všem mým návštěvám."
"Nikdy není pozdě na změnu…" zvednul obočí.
"To jsem jí taky řekla. Je vážně rozhodnutá, že to vydrží…tý brďo…"
Sedla jsem si vedle Paddyho.

"Omluv mou dočasnou slabomyslnost. Nevídám často kámošky v podprsenkách."
"A nikdy jsi samozřejmě neviděl ani holky v plavkách? Všichni s tím děsně naděláte."
"Kdo, všichni?"
"Vy, všichni. Chlapi."
"Máš snad problém s Ranem? Svěř se mi," pošeptal a nastavil ucho.
"Ale ne…obecně. Oblečení je pro to, aby v zimě hřálo a v létě chránilo kůži před sluníčkem. A podprsenky zas, aby ženský neměly vytahaný prsa. Je to jednoduchý, víš? A přirozený. S hol…Nahý se narodíš, nahého tě pohřbí…metaforicky."
"Zase filozofuješ nad jedinou bezvýznamnou poznámkou."
"Blbou poznámkou."
"Metaforicky? S holým zadkem jsi chtěla říct."
"Chceš filozofovat o zadku?" vyčerpaně jsem se na Paddyho podívala.
"Jen to ne. Vsadím se, že bys úplně převrátila veškerý hodnoty, který pro mě tahle část těla má."
"Vážně by mě zajímalo, jak hodnotíš svůj zadek…Nemáš na něj pojistku, jako třeba modelky, že ne? Člověk se v těch vašich hvězdných manýrech těžko orientuje."
"Nemáš zdání, jaký orgány já mám pojištěný…"

"Co tam vůbec hledáš?" pozorovala jsem, jak vytahuje videokazety (předchůdce DVD-poznámka pro mladší generaci) jednu po druhé.
"Nemáš náhodou Magnolii?"
"Ne, nejspíš ne." Zamyslela jsem se. "Jo Magnolii?" zpracoval můj mozek konečně jeho otázku. "Zapomněla jsem jí nahrát. Stačilo se zeptat," pohlédla jsem na hromadu kolem něj.
"A nemáš Terminátora?"
"Blázníš?"
Paddy ukázal nápis na kazetě, kterou právě držel.
"Tý jo..kde se to tu vzalo?" vytřeštila jsem oči.
"Tak proto se neptám, víš? Nevadí ti, že se tu přehrabuju?"
"Kdepak. Máš na puse jogurt," všimla jsem si při ledabylém, pokradmém a téměř nevědomém pokukování po jeho rtech. (No co!)
"Dík," olízl se.
"Pořád."
"Kde?"
"Tady," otřela jsem mu palcem sotva patrnou šmouhu nad pusou.
"To bylo tak vzrušující!!" chechtal se.
"Olízni mi palec a jsme vyrovnaný!"
"Tak ukaž."

Přísahám, vážně přísahám a ujišťuju vás, že jsem byla jistojistě přesvědčená a absolutně se mě nedotkla myšlenka, že by to mohl myslet vážně. No jo, jsem suchar po mamušce…a naivka po tatíkovi.

Hihi…ale on to doddodoopravdy udělal. Víte, já mám na tenhle typ…mm…stimulace…velmi citlivé prstíky. Velmi. Rozumíme? VELMI. A Paddy, i když to pojal jako šílenou legraci, bezmyšlenkovitě vcucnul můj nabízený prst do svojí pusy.
"P.p.p.paddy!!" popadala jsem dech.
"Už jsi tu Magnolii viděla?" zeptal se zakousnutý do mého prstu, jako by se nic nedělo. Vytáhla jsem ho silou veškeré vůle, jíž jsem byla schopná.
"Joo!" (Bože, to znělo jako výkřik v nejlepším)
"Angelo s Kirou si půjčili DVD a neuvěřitelně ho vychvalovali."
(Tak snad jenom mně.) "Myslím, že je jeden z nejlepších filmů, co jsem viděla."
"Tak jak to, že ho nemáš?" rozčiloval se.
"Nemám,…může tě uklidnit, že jsem zas tak moc filmů v životě neviděla a nemůžu je srovnávat? Takže možná vůbec není tak skvělý." Vzápětí mě napadlo: "Ale mám legitku do půjčovny, kde dělá Michael," mrkla jsem na něho.
"Kdo je Michael?"
"Človíček, co sežene do půlhodinky kterýkoliv film, v jakémkoli jazyce."
"A co za to bude chtít?"
"Půlku tvého koláče."
"To néé."
"Je to na tobě."
"Co čtvrtku?"
"Uvidíme," pokrčila jsem rameny. "Honem, zavírá za dvacet minut."

Michael byl miloučký, zavalitý kluk s charisma dalece přesahujícím jeho tělo. Jakmile se zakousl, zalovil v zadní přihrádce a vytáhl originál Magnólie.
"Díky, jsi poklad."
"Já vím, zase se zastav," padaly mu drobky od pusy.
"Ráno ti jí sem hodím, jo?"
"Jasně, tak pic."
"Bydlíš tu šest měsíců a máš plné město známých. Jak to děláš?"
Podíval se na ní a vzpomněl si, jak jeli předevčírem autobusem do knihovny a řidič zářil štěstím, že Johanku zase vidí. Rázem ale věděl, jak. Johanka byla prostě taková - její aura lidi přitahovala. Stačilo si připomenout, jak se seznámili spolu.

"Známých mám spoustu, ale za bezvadný přátele vděčím tobě," se zpožděním odpověděla, když se zastavila na přechodu.
"Počkej, prosím tě," zadržela ho.
Poslechl a zůstal stát.
"Co? Zapomněla jsi něco?"
Udělala totiž několik kroků zpátky.
"Nemůžeme přejít až támhle? Je tam semafor."
Uvědomil si, že to nebylo poprvé, co se jí nechtělo přecházet tuhle silnici. Ne, že by rád kličkoval mezi jedoucími tiráky, ale když na to přišlo, dělal to vlastně celkem často. Johanka chovala k autům opravdový respekt. Ani nevěděl, jestli sama řídí.

"Abych nezapomněla," řekla, ještě než si lehli na postel a zapnuli video. "Máme novou petici. Tahle je veledůležitá, Paddy. Vezmeš jí na to turné, viď?"
"Jak bych vám mohl říct ne, když zachraňujete svět?"
"Jsi zlatíčko," vlepila mu pusu na tvář dřív, než si uvědomila, že by nemusel mít k takovým projevům náklonnosti stejný postoj, jako ona. "Promiň. Teda, vlastně - nezlob se - to mi uklouzlo."
Obrátil oči v sloup a podíval se na ní:
"Neblázni…," zavelel. "Snesl bych klíďo ještě i na druhou…"
"Mám hrůzu z toho, že jednou udělám něco, co tě naštve…nebo tak podobně…já nevím. Rozumíš mi trochu?"
"Ne. Nedovedu si představit, že bych se na tebe naštval."
"No právě. Teď třeba ne, ale potom vybuchneš a já nebudu vědět, co s tebou. Nebudu na to zvyklá."
"Nevybuchnu. Já se nerad hádám."
"Jé, to já taky. Tak nebudeme vybuchovat, ty s sebou vezmeš tu petici a já nebudu přemýšlet nad blbinama. Jo...a taky zapnu to video." (předchůdce DVD přehrávače-poznámka pro mladší generaci)

A ani mu neřekla, za co ta veledůležitá petice vlastně je.

A on se neptal.

Bylo nevyřčenou samozřejmostí, že všechny akce, které s Ranem a Carmen organizovali, rád podpořil. Obecně vzato s nimi i souhlasil :-).

Paddy se smál a objal jí. Jemně jí přitáhnul blíž. Byla tak legrační a zranitelná a hluboká…Byla snůškou všech protikladů a nejbizarnějších vlastností. Spokojeně si položila hlavu na jeho rameno a po paměti nahmatala ovladač. Leželi tak spolu tenkrát poprvé.

Proto si ten večer pamatuju jako chvíli, kdy jsem se v našem přátelství…jak to říct…našla celá. On hltal svojí Magnolii a já každý okamžik v jeho blízkosti. Od večerů se Štěpánem to byl ten nejkrásnější večer, jaký jsem prožila. Jako by ta chvíle byla nadpozemsky vzácná - skoro svatá - jen naše.


Bohužel, ne každý uměl číst moje myšlenky. Asi v polovině filmu mi zazvonil mobil.
"Neber to," plácal rukou kolem sebe, aniž by spustil oči z obrazovky, ve snaze vypnout telefon.
"To je Ran," předběhla jsem ho a podívala se na displej. "Dej mi tam chvíli pauzu," poprosila jsem.

"Ahoj."
"Ahoj, co děláš?"
"Ležím v posteli s jedním klukem."
Paddyho rameno se zatřáslo smíchem. Zavrtěl hlavou a natáhl se pro hrušku.
"Tak ho vyhoď a udělej místo pro mě."
On snad myslel, že si dělám srandu…
"Nezlob se, dneska už mám v plánu něco jiného."
"Beze mě? To nemyslíš vážně!"
"Ráda bych si to užila až dokonce sama."
"Tak s tím nic nenadělám. Ale jsem odvázanej, že poprvé co tě znám, si stojíš za svým. Škoda, že to trénuješ právě na mně."
"Zítra ti to vynahradím. I s úroky, slibuju."
"Tak jo, zavolám."
"Dobře. Mám tě ráda, dobrou noc."
"Dobrou, má krásná tanečnice."

"Óó, to je romantika!" kvílel Paddy, jen jsem zavěsila. "A od kdy lžete, slečno reportérko?"
"Od nikdy nelžu, pane hvězdo!"
"A co to, že chceš být sama?"
"Řekla jsem, užít si to sama. Ale ten, díky komu si dnešní večer užívám, je kamarád, co s ním ležím v posteli. A s tím jsem se Randymu pochlubila."
"Já se snad budu červenat," ošíval se a zakryl si obličej.
"To klidně můžeš. A nezapomeň u toho zapnout film."

Paddy zmáčknul play a s očima upřenýma k televizi natáhl ruku, abych se znovu položila k němu a on mě mohl obejmout. Rozlil se ve mně pocit štěstí. Stačí jeden pohyb - a najednou víte, že vedle vás leží přítel.

A večer pokračoval.
Když vám někdo v kostce popíše život podle toho, jaké písničky během něj hrajete se sourozenci, a to aniž by v textech byla jediná přímá zmínka o jeho průběhu, je to přinejmenším zvláštní. A Johanka byla zvláštní. Věděl jsem, že vysvětlení ode mě nečeká, že náš rozhovor už nejspíš dávno pustila z hlavy…
Pak Magnolia skončila a my dva pořád mlčky leželi, protože ani jeden z nás se neměl k loučení.

"Vím přesně, co se ti honí hlavou," otočila se.
"Jo?"
"Žáby. Říkáš si: proč vlastně padaly z nebe?"
Ale žabí déšť z filmu ještě víc rozšířil jeho myšlenky. Taky asi proto mu pod dojmy ze zvláštních událostí ve světě, nepřipadala otázka, kterou jí položil, jako klišé:
"Proč jsme se nepotkali dřív?"
"Všechno má asi nějaký smysl."
"Není to zvláštní? Čím větší nesmysl to je, tím víc smyslu se z něj postupem dere…Chtěl bych ti něco říct."
"Nebuď tak vážný. Naskakuje mi z toho husí kůže," prosila.
"Není to zas tak důležitý, ale vzhledem k tomu, cos říkala dopoledne a vzhledem ke smyslu všech nesmyslů, je to asi jedna z věcí, co dají smysl těm dalším."
"Ty cédéčka?"
"Já věděl, že to víš, ty žábo..."
"Tak co se stalo, že jsi kvůli tomu Volal nebe?"
"Zase krok přede mnou.…"
"Vždyť tohle není závod."

 


Komentáře

1 Nikk Nikk | Web | 19. února 2012 v 20:32 | Reagovat

Uáá! :))
Já jsem tak úžasně napnutá co z tohohle vyleze! :))
Ovšem tohle harašení s mou romantickou dušičkou je nesnesitelné :-/ Jak mě by se líbilo kdyby spolu Johanka a Paddy dělali trošičku vííc.. :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama