Mimozemšťani poprvé...kapitola 15.

26. listopadu 2008 v 22:32 | Johanka |  Smaragdový příběh
Paddy se poškrábal na nose.
"Calling heaven," pověděl, "jsem psal pro mámu. Pak jsem přišel na to, že o ní přemýšlím dvojsmyslně a je vlastně spíš o mně. Ale pokud teda zůstaneme u písniček, je ještě jedna, kterou neznáš. Dokonce vyšla jako singl. Je v ní vzteku a zmatku, že by se z něj dal vystavět Babylon." Odmlčel se a zamyslel.
"Copak?"

"Nechceš mi nejdřív říct ty něco na sebe?"
"Určitě ne na odvetu. A jestli ty mi nechceš říct, cos měl v plánu, tak prostě mlč."
"Mám pocit, že ti něco dlužím, když neznáš i stíny mýho života."
"Zatímco ty znáš především stíny mýho života? Že před tebou nemám tajemství, tě nezavazuje chovat se stejně."
"Připadám si divně, jako jedinej ozbrojenec."
"Bojíš se, že se budu smát, nebo co?"
"Ne, to právě ne. Nevím, co budeš dělat. A to dokáže brát půdu pod nohama účinněji."
"To je hloupost."
"Asi jsem přesvědčený, že mě potom uvidíš v jiném světle.."
"To je hloupost," zopakovala jsem důrazněji.
"Ještě jsem nic neřekl."
"Asi ses ještě nerozhodl, že to uděláš."
"Udělám."
"Tak ven s tím."
"Hodně jsem pil…a je to."
Ani se nepohnula a úplně stejným tónem pověděla :
"A pomohlo ti to?"

Nadechnul se a zarazil.
"Na to se mě teda ještě nikdo nezeptal," vyprsknul smíchy.
Rozesmála se s ním a přitulila se blíž.
"Jsem tady," odpověděl jak jinak, než po svém. "Být je dobrý, nebo ne?"
"Být je vždycky dobrý," souhlasila jsem potichu.
"To asi je. Pomohlo mi to úplně jinak, než jsem tehdy chtěl."
"Jo, tak je to pokaždý. Ale něco se přece změnit muselo, nebo ne?"
"Začal jsem svět pozorovat i z jiných perspektiv. Našel jsem Boha tam, kde bych ho nikdy nehledal."
"A kdes ho našel?"
"V sobě," zvednul oči a pátravě se na mě zadíval.
Nevěděl, jestli to pochopím.

Ale jako vždycky předtím, se její výraz vůbec nezměnil. Kývla a podívala se neurčitě nad sebe.
"Chceš slyšet jedno vyčtený moudro, co mě právě napadlo?"
"Hmm."
"Když cítíš Boha, neříkej, že on je ve tvém srdci, ale raději, že ty jsi v jeho. To řekl Džibrán. Hluboká pravda, nemyslíš? Jen má každý z nás chvíli, kdy to prostě cítit přestane."
"Kam na všechny ty věci chodíš?"
"Přece k Němu," zakřenila se.

Paddy mě objal i druhou rukou.
"Mám tě tak rád, Johanko."
"Neřekl jsi mi všechno, viď?"
"Měla bys trochu krotit svoje paranormální schopnosti. Nevím, co budu dělat, až se v tvojí blízkosti jednou začnou vznášet předměty."
"Děláš mi to samý."
"Ale?" udiveně zvednul obočí.
"Většinou řekneš o pět vteřin dřív, co jsem právě chtěla říct já. Taky se objevuješ zrovna ve chvílích, kdy mi začneš chybět."
"Ale to je přeci pořád, ne?" rozesmál se.
"Máš pravdu. Zrovna mě napadlo, že jsem to řekla špatně. Vidíš, jak ta telepatie funguje."

"Dobrá, přesvědčila jsi mě. Půjdu s pravdou ven. Před půl rokem mě unesli mimozemšťani a dali mi do mozku implantát. Myslíš, že to souvisí?"
"Cože?" vytřeštila jsem na něj oči. "Tebe taky? Počkej, počkej! Možná si vzpomínám! Ležel jsi na operačním sále mezi Hiltonovou a Bushem!"
"No jo! Tak odtamtud jsi mi povědomá! Svět je tak malej!"
"Malej a placatej."
"Takžejsi byla taky svědkem Bushovi lobotomie?"
"Bohužel jen jeho křiku. Přikurtovali mě k lehátku a můj výhled zůstal omezený."
"No jo, já zapomněl, že vás obyčejný," odkašlal si povýšeně, "nenechají jen tak pobíhat po lodi."
"A vás neobyčejný jo?"
"To víš, souvisí to s meziplanetární diplomacií. Tomu bys nerozuměla…"
"Já bych řekla, že to dělají, aby se vám pohybem prokrvil mozek, než jeho větší část odeberou."
Pošťuchovali jsme se a smáli, jako by nám scházela víc, než jen pouhá část mozku.

Po chvíli, když jsme oba víceméně zvážněli, Paddy řekl:
"Díky za večer."
"Že bys měl pořád pocit zadlužení?" zvedla jsem obočí.
"Nechám si nějaký historky ze života v záloze."
"Na co čekáš? Zítra můžeme být oba mrtví a ty zemřeš s vědomím, žes mi něco nestihl říct."
"Budu to muset risknout."
"Znám tě líp, než tušíš, Paddy," šermovala jsem proti němu lokty..
"Bude tě to hlodat," štípla jsem ho, "a jestli nepromluvíš teď, tak zítra určitě."
"Tak raději zítra..už je pozdě."

Chvíli se na mě jen tak díval, než se zvednul. Na okamžik mi připadalo, že svět za zdmi pokoje zmizel. Že zkrátka není nic, než tohle. A nebyla jsem zklamaná, vyděšená, ani zmatená. Na chvíli jsem si vytvořila vlastní realitu sladkého bezpečí vedle něj. A tenhle pocit už nezmizel, přestože vědomí světa za zdmi se objevilo stejně přirozeně, jako se vytratilo.

"Ještě jsi neodešel a mně se skoro stýská," sledovala jsem, jak si šněruje boty.
"Přijdu za tebou, jen co budu mít volnou chvilku, slibuju."
Napadlo ho, že déle by to bez ní stejně nevydržel.
"Neslibuj. Prostě přijď."
"Zatím ahoj, Hanýsku."
"Ahoj Paddy, dobrou noc."

Neuplynula ani hodina od našeho rozloučení a vedle mé postele se rozdrnčel telefon.
"Mělas pravdu. Pět minut je zítra a dokud to nedopovím, asi neusnu," tiše mluvil.
"Už jsi v posteli?"
"Jo. A ty? Doufám, že jsem tě nevzbudil."
"Ne, zrovna jsem zhasnula a chtěla jít spát. Ale to počká."
"Určitě?"

Zadíval se na potemnělý strop. Musel se usmívat. Viděl Johanku ve stejně šeré místnosti, rozpuštěné vlasy rozhozené na polštáři a oči lesknoucí se od téměř úplného Měsíce, co prosvítal skrz okno nad její postelí. Zaklonil hlavu, aby na něj dohlédl.

"Vidíš ten Měsíc?"
"Je překrásný," odpověděla s tichým úžasem nad jeho dokonalostí.
"Nevím, proč jsem odcházel. Mohli jsme se na něj dívat spolu."
"To přeci děláme," odhrnula záclonu ze sušených šípků a dodala: "Nemusel jsi."
"Odejít?"
"Byla bych ráda, kdybys tu teď byl."
"Taky bych byl rád s tebou."
Vzápětí se zarazil, ale pak si vzpomněl, s kým mluví.... Zvyknout si na to, že Johance nemusí nic vysvětlovat a uvádět slova na pravou míru, aby nedošlo k nedorozumění, mu zkrátka trvalo.

"Povíš mi teď, co máš na srdci, Paddy?"
"Nevím, jestli se to hodí zrovna v tuhle chvíli."
"V tuhle nebo v jinou…pořád jsme to já a ty."
Právě za tyhle jednoduché pravdy jí začínal mít tolik rád.
"O.K.. Hlavně chci, abys všechno věděla ode mě a ne od někoho dalšího, nebo z odvarů v bulváru."
"Opravdu myslíš, že je důležitý vědět všechno?"
"Pro mě to znamená hodně."
"To mě těší. Pro mě taky."
Zhluboka se nadechl a s očima stále zahleděnýma k Měsíci, začal Johance vyprávět celý příběh, který si přál, aby znala.

Řekl mi všechny detaily o tom, proč tehdy pil. Povídal, jak ho přestalo bavit číst knížky, psát hudbu, hrát jí, vystupovat. Mluvil o tom, jak ho ubíjely rozhovory s novináři a dokola se opakující otázky. Byl nepříčetný, když každý den dorazila pošta se stovkami milostných dopisů, protože všechny, které za ta léta náhodně otevřel, mu připadaly stejné a plné prázdných lichotek od pubertálních cizích holek, jež neznal a znát nechtěl.

Ale postupně se dostával až k tomu, co jsem pomalu sama začínala tušit:
"…jednou jsem už prostě nemohl ráno vstát a žít znovu stejný den. Rozhodl jsem se pro nejjednodušší verzi, jaká se mi týdny plížila hlavou. Nenašel jsem už ani jeden důvod pro cokoliv."
"Ale žiješ…" snažila jsem se vyplnit tuhou prázdnotu narůstající v krku.

"Je to zvláštní. Od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že to nemůžu vzdát jen proto, že jsem ztratil nit, se všechno obrátilo."
"Potkal jsi Coru…" vydechla jsem.
Konečně mi došlo, koho představuje v jeho životě. Konečně mi do jeho života začala zapadat…

"Jo, Cora byla plná života, který mi chyběl. Nikdy mě nenechala domluvit, všude byla hned doma. Žádný problém pro ní nebyl dost velký. Zvládala ty svoje s nadhledem a nakazila tím i mě. Je racionální, všechny emoce drží pod kontrolou, jen tak něco jí nerozhází…a teď, když se ve mně všechno srovnalo," zhluboka se nadechl, "potkám tebe. Jako bys mi nastavila zrcadlo a já zjistil, že jsem jenom něco zastrčil a neprožil, i když prožít to byla jediná možnost pochopit, proč jsem všechno vlastně nechal zajít tak daleko.."
"Některý věci, vlastně asi většina z nich, se řešit nemusí. Stačí je přijmout, jak jsou."
"No právě. A tohle ti chci říct. Uvědomil jsem si to až s tebou."

"Proč jsi mi nikdy neřekl, že bys chtěl farmu?"
"Ty nejsi telepat, ale špión…"
"Přede mnou nic neukryješ. Mám víc než tucet důvěryhodných zdrojů z řad tvé vlastní rodiny."
"Dobře. Budu mít jednou farmu. Doslova jsi mě odzbrojila, když ses pochlubila podobným plánem."
"Znáš mě, vždyť víš, že s plánováním jsem na tom bledě…a nedůvěryhodně."
"Já jí mít budu, to je jistý."
"A buď si stejně jistý, že přijdou chvíle, kdy budeš muset přesvědčovat ty mě o věcech, co jsem ti před chvílí s takovou neochvějností tvrdila já."
"Jestli přijdou, spolehni se, že budu poslouchat."
"Mám tě ráda, Paddy."
"Dobrou noc."
"Dobrou."

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama