Na mol...kapitola 12.

26. listopadu 2008 v 14:10 | Johanka |  Smaragdový příběh
Čtyřicet procent veškerého času jsem trávila v práci. Většinu toho zbývajícího zaplnil tanec, Paddy, a taky Ran. Paddy byl často na koncertech, téměř bez výjimky s Corou, která by raději opakovala semestr, než by ho nechala bez dozoru.

V krátké pauze mezi dvěma letními turné Kelly Family se ale stalo několik událostí, na které si pamatuju opravdu dobře. Takže se o ně ráda podělím.
Od Paddyho jsem věděla, že když se podaří celé rodině sejít jen obyčejně "nepracovně" (v uvozovkách proto, že co Kellyovi znám, zpívání nikdy neposuzovali příliš pracovně), bylo to výhradně pod záminkou oslavy něčích narozenin. A pokud se sešli opravdu všichni, oslava pak prý stála za to. Od dob, co každý ze sourozenců rozdělil svůj život na dvě poloviny - mezi vlastní rodinu a mezi skupinu nebo svoje sólové projekty, byly chvíle všech Kellyů pohromadě spíš výjimkou.

Barby, Kathy a John ze skupiny odešli, přestože Kathy se ještě ze setrvačnosti podílela na produkci a v právních záležitostech dočasně figurovalo její jméno. Občas se ale přesto některý z nich na pódiu se sourozenci objevil. Připadalo mi nejdřív, že za jejich odchodem je pouhá nechuť být stále na očích.
Kathy ale zpívala dál, jen jiný styl hudby a pro jiné publikum. Myslím, že si prostě ráda dělala vše po svém a velkou část jejího osamostatnění vyburcoval fakt, že jí popularita rodiny stála manželství s Vincentem. V rozchodu Johnnyho s rodinou jsem se nešťourala, jelikož jsem za tím cítila dost ostrý a nepříliš vyjasněný spor. Nakonec se moje hypotéza potvrdila jen u Barby.

Dle vlastního komentáře měla dost těch nekončících kolotočů a není typ na pózování před objektivy.

Jen co se Paddy vrátil z Německa, kde se Cora zdržela na návštěvě u rodičů, volal mi a z ničeho nic mě zval na oslavu narozenin svého švagra Denise, kterého jsem v životě neviděla.

"Denis je Patriciin manžel a Pat řekla, že máš přijít, takže pro tebe za hodinu přijedu. Zatím si ty výmluvy můžeš sepsat," oponoval převážně mému ukňouranému "já mám rozečtenou knížku."

Co ho to popadlo? (Vrchol mojí společenské aktivity byl koncert Dido předminulý měsíc.)
"Měla jsem děsný den, Paddy."
Poslední pokus.
"O důvod víc, proč přijít."
Vrrr.
"No jo," rezignovaně jsem souhlasila. (a taky se mi začínalo stýskat po broukání songů od Pearl Jam)

Přijel, odvezl mě, seznámil s neznámými, nesčetněkrát rozesmál a usadil do plyšového ušáku ke krbu. Po několikáté můj nenasytný astrální vycucávač poznal, že na lidech vyskytujících se poblíž Paddyho, se nepřiživí. Ani jsem se nevzdálila daleko od pravdy, když jsem si představovala, jak oslava podle Kellyů vypadá.
Každou chvíli vzal někdo do ruky kytaru a hrál, jódloval, či jinak halekal, dokud nerozesmál i posledního pavouka pod skříní. Další se přidávali, pokřikovali na sebe…děti, kam se člověk podíval…Pořád jsme se smáli, poslouchali něčí historky a hulákali na sebe přes stůl s mísou Kiřiny bowle, Maitiných špaget a horou šunky a zeleniny.

Když Tanja a těhotná Kira, posbíraly všechny děti, aby je uložily ke spánku, najednou Joey s Angelem zpod křesla vytáhli krabici doutníků, ze skříně několik lahví brandy a Joey vykřiknul:
"A jedém!"

To už jsem ale nečekala.

Patricia si hned po příchodu z ložnice, kam odběhla nakojit plačícího Alexandra zapálila doutník (očividně poprvé, jelikož se přitom rozštěkala jako imitace na vyzvánění Paddyho mobilu) a Jimmy rozlil brandy do 20 skleniček. Tolik nás totiž zbylo. Spočítejte si to sami:
Patricia s Denisem, Joey s Tanjou, (Johnny s přítelkyní Maite, která byla taky zpěvačkou právě vystupovali kdesi ve Španělsku), Angelo, (Kira usnula u dětí), Kathy, její bývalý manžel Vincent, Jimmy, Barby s novým přítelem, Maite (dnes sólo), Paddy, já, Harry (Katin manžel), Paul (nevlastní bratr Kellyových a zároveň Patriciin svatební svědek) se svou ženou, Michelle - kamarádka Denise a Pat, Lancelot - Dennisův švagr, o kterém dodnes nevím, jak se vlastně opravdu jmenuje, Adam - sympatický bratranec a ještě Thomas, dvorní fotograf této rodinky a její mnohaletý přítel.

A jeli jsme. První přípitek, druhý, pátý…a těch skleniček jen tak mezi nimi…

Maite, která seděla na pohovce vedle mě, pozorovala Paddyho. Zrovna se s Angelem prali o houpací křeslo…

"Co ty s ním provádíš? Tři měsíce zpátky přišel, že hraní zabalí. Teď píše jeden song za druhým, každý termín pro nahrávání je pro něj moc pozdě…a to se znáte jak dlouho? Měsíc? Dva?"
"Tak, přibližně. Člověk si asi musí odbýt nějakou vnitřní krizi, aby objevil barvy žití. Přibližně jednou ročně vážně přemýšlím o sebevraždě. Jo…nedívej se tak, možná jsem magor, ale ve chvíli, kdy se rozhodnu, že to udělám, sama sebe přestanu bavit a to rozhodnutí pozbyde na svém kouzlu. Další týdny jsem životem přeplněná a nevím co dřív podniknout, protože mám energii začít všechno najednou."
"Myslíš, že by Paddy neměl roční, ale pětadvacetiletej cyklus?"
"Jo, teď ho čeká minimálně deset let euforie."
"No, nevím. Pro Platóna byste byli nerozlousknutelným oříškem. Řekla bych, že jsi sem vlítla jako průvan, co z něj odvál pavučiny."
"Ty určitě studuješ filozofii…" znechuceně jsem pokrčila nos nad dalším místním intelektuálem.
"To určitě," plácla se do čela.
"Zaplať pánbůh. Už jsem myslela, že v Corku mají všichni diplom."
"Ne. My blbí hrajeme a ti ostatní chodí na vysokou…" uchichtla se.

"Není ti líto, že je Florent tak daleko? Soudě podle sebe, ustýskala bych se k smrti smrťoucí," vzpomněla jsem si na jejího přítele, který se v Africkém Togu staral o nemocné.
"Příští týden přijede. Ale stýská se mi po něm neskutečně!" fňukla a vzápětí škytla.
(Že by byla opilá?)
"Mám aspoň kam jezdit na prázdniny," zasmála se nahlas, mávla rukou a objala mě kolem ramen. Jenže pak jí napadlo:
"Jak to, že jsi tu takovou dobu a žádného příslušníka podřadného plemena jsi ještě neulovila? Papulku máš jako elfí princezna, postavičku mňami mňam a hlavně, když jsi střízlivá, skoro nemluvíš. Jestli ne na tebe, tak na koho ještě ti chlapi čekají?"
(No jo, má jí jak z praku..)
"To bude tím, že teď kluky nelovím."
"…opilá a ještě ve verších…" zvolala.
(Jááá???) "Svoboda je po pěti letech příjemná věc."
"Pravá svoboda začíná, až když potkáš člověka, co stojí za to, aby ses jí zřekla. To napsala Agáta Christie. Nebo něco podobného."
(Ale tohle řekla moc hezky.)
"Já bych si po pěti letech nesvobody myslela nejmíň na Davida Duchovnyho. Pro oživení, řekněme. To je kus chlapa."
(Aha, ten kuliferda v naducaných bílých spoďárech.) "Býval přeci pornoherec."
"No právě," zamrkala na mě.
"V takovém hezounovi, co nemá zdání, jak se drží krumpáč, bych jaktěživa chlapa neobjevila."
(A že kuliferda ho neměl natuty.)
"Ale, ale…Paddy už tě zasvětil do svých plánů?"
"Jakých plánů?"
"Přeje si odjakživa dvě věci: vlastní talkschow a vlastní farmu, kde by si sám pěstoval zeleninu, choval dobytek, ovce a kozy."
Otočila jsem se po jeho hlase…
(bodejť by ne, když se tak hezky smál… - 'No ty už máš taky v krvi víc promile, než do kolika bys zvládla napočítat…' zahučelo odkudsi z temna mého mozku…)
"Do těch mě určitě nezasvětil," divila jsem se a rozpomínala a ještě jednou divila.
Maite si mě zkoumavě, skoro bych řekla odměřeně, prohlédla.
"Je to hrozně hodnej kluk…kdybys ho jenom slyšela v Německu: Tohle by se určitě líbilo Johance…musím jí něco dovézt…zavolám jí do práce…zavolám jí domů…"
Rozesmála jsem se.

"Počkej, až dám dárek já jemu! Pošlou mi ho z Číny."
"No jasně…"
"Až ten balíček přijde…nemůžu se dočkat," rozsvítily se Johance oči. "Je to něco speciálního. Nevěřila bys, jak se všechny náhody slily dohromady, aby se ta drahocennost vůbec dostala sem."
"Počkej, srandičky stranou. Jak z Číny?"
"Vždyť říkám. Kdybys tušila, jaký konexe jsem vyštrachala během půl dne, jen aby ten můj výmysl vyšel…"

Maite se zastyděla. Původně jí chtěla naznačit, že si má rozmyslet, co vlastně od Paddyho čeká a možná Johanku varovat, aby jejího nejmilejšího bratříčka netahala za nos. Ale tahle holka byla vážně čistá jako letní nebe. Záhy se rozpovídala o onom dárku, který objednala v jakési vysokohorské vesničce.
Má to i pointu: Na internetu četla článek od člověka, který byl právě na expedici v Číně a s nímž dělala před dvěma lety rozhovor. To ještě pracovala v redakci časopisu. Zavolala do redakce, vyprosila si číslo na jeho mobil a zčistajasna se její umíněný hlásek ocitl uprostřed provincie Zhejiang, na vrcholu zvaném Lví (Shi Feng). To vše jen proto, aby pro Paddyho získala jeho nejoblíbenější čaj ještě z letní sklizně.
Probraly jsme pak ještě nehoráznou kupu jiných věcí. Johanku jsem si opravdu zamilovala. Byla obyčejná úplně nepředstavitelně neobyčejným způsobem. Hi, ale dost možná byla taky obyčejně nepředstavitelně neobyčejná.
A taky jsme toho obě neobyčejně dost vypily…

Povídaly jsme si přes dvě hodiny, Maite do sebe klopila jednoho panáka za druhým a najednou vypálila:
"Hele, Haňousku! Ty do sebe musíš bráchu zamilovat!"
"Ani náhodou," vyprskla jsem smíchy. "Maite, vůbec jsi neposlouchala?"

"…Životsedánejlíppoznatkdyžhožiješsamakaždýdalšíčlověknakteréhosepřipoutáště
budejenbrzditsvatbuchápetahlespolečnostjakovzájemnéotroctví…" na jeden nádech monotónně zopakovala, tu publikovatelnější část mých již před půlrokem kysele vyčpělých hesel (a že by se za ně nemusela křižovat ani stará panna).
"Ale co si myslíš opravdu?"
"No, vždyť jsi to teď zrekapitulovala!" (Ale podepsat to radči nechtěj)
"Paddy je můj brácha … Jožinko … haló …"
"Gratuluju," odevzdaně jsem jí podávala ruku. (ententýky, kterápak z těch tří to asi bude?)

"Máš k čemu. Kdybys normálně oplývala názory, jaký mi tu recituješ, nevykládal by o tobě, kudy chodí. On je totiž můj broučula a pod všema blbýma vtípkama je ten kluk navíc neeeskutečně chytrej," usrkla ze sklenky.
"Rozhodně se vyzná v lidech. A tebe on žere, ty moje elfí papulko."
Následně, oněmělou úžasem, mě Maite poštípala tak, jak to s oblibou dělají babičky svým vykrmeným vnoučátkům.
"Nežral by tě, kdybys byla taková ledule, jak děláš. Vždyť my bysme tě měli taky rádi v naší big big family, když jsi taková! …noooo…tak co?"
"Aaa, ty jsi tak opilá!" řehtaly jsme se.
"Tak se na to vybodni. Dej si eště a na zdraví a na kolenní klouby ať nevržou."
Natáhla jsem se pro skleničku s čistou vodou. (že mi to trvalo)
"Na Johanku a Paddyhoooo!" zakřičela.
(Probůůůůh, zacpěte jí pusu!!)
Všichni se na nás otočili.
"Neee!!" sborově jsme s Paddym kroutili hlavou.

"Je mi zle," snažila jsem se mu telepatickopantomimicky vnuknout a doufala, že pochopí.
Pochopil. Decentně se ke mně přiblížil.
"Chceš odvézt domů?"

"O-odvézt?" zkroutil se mi obličej.
"Rozumím," soucitně pokýval, ale u toho se hihňal.
"Nesměj se mi," rozčilovala jsem se. "Stejně za to můžeš ty."
"Tys pila, ne já," bránil se.
"Nalil jsi do mě půl litru vodky!"
"Byl jsem zvědavej, jestli odhodíš zábrany stranou. Nenutil jsem tě…"
"Je mi blbě, Paddy. V životě jsem tolik nevypila."
"Chceš jít nahoru?"
"To je trapný."
"A proč?"
"Že mě takhle vidí celá tvoje rodina."
"Není to naposledy, co jsme tě opili, věř mi. Ani si nevšimnou, když odejdeme. Musíme tě trochu zkazit, aby z nás opadl cejch buranů a tys líp zapadla."
To byly informace svojí složitostí dalece přesahující možnosti mého současného chápání.
"Jsem zkažená víc, než tušíš."
Opřela jsem hlavu o opěradlo a zavřela oči. Cítila jsem, jak mě bere do náruče a odnáší. Ovanul mě průvan z chodby, pak stoupání po schodech a měkká, nadýchaná postel.
Vůně, ticho, sladký spánek…
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama