Rande s Randym...kapitola 6.

23. listopadu 2008 v 9:47 | Johanka |  Smaragdový příběh
Nevěděla jsem, co si myslet. Neznala jsem Coru, neznala jsem Kate…
"Ty jsi tu autem s Patrickem, že jo?"
"Přivezl mě."
"Ale něco pil. To znamená, že zpátky jede Corina. Máš se jak dostat domů?"
"Ne."
Pořád jsem to brala s patřičnou rezervou a spoléhala na Paddyho.
"Pro mě přijede Harry. Nejdýl půl hodinky potom, co skončí koncert. Hodí tě, kam si řekneš."
"To ne, já se ráda projdu, když se něco změní."
"Takhle v noci? Zapomeň. Domluv se s Paddym, jak to maj vymyšlený, a když budeš potřebovat, jsem ti k dispozici."
"Děkuju. Snad to nebude tak horký."
"Teď je sám - támhle, nahoře. Jdi se zeptat, jestli chceš."
Kate mě nasměrovala ke schodům do vyššího patra.

"Paddy!" zavolala jsem. Otočil se a s úsměvem mi šel naproti.
"Kdy chceš jet domů?"
"Jestli jsi unavená, odvezu tě třeba hned."
"Ne, ne… Tys nic nepil?"
"Naposledy s tebou. Neboj, povezu i Coru. Jedu s ní za chvíli, má hned ráno nějakou přednášku. Ale já se do půlhodiny vrátím."
"Tak jo, díky. Jeď opatrně."
"Zatím ahoj," otočil se a vracel ke stolu.
Na schodech jsme se s Corou minuly, ale nevšímala si mě, ani reklamního úsměvu, co jsem jí věnovala. Pak jsem jí ale zahlédla nahoře s Paddym a vypadalo to, jako by se dohadovali. Skončilo to tak, že se prudce otočila a odcházela. Na to Paddy sebral ze židle svojí bundu a následoval jí.

"Tak jak?" ptala se Kate.
"Počítá se mnou."
Sedla jsem si.
"Jak jste se vůbec seznámili?"
"Uhozeně," přemýšlela jsem, jestli mám za seznámení počítat dramatické vystoupení v Praze, nebo praštěný dešťový tanec naproti Paddyho oknu.
Nakonec jsem se dala do vyprávění příběhu číslo dvě a než jsem skončila, Paddy byl zpátky.

"Princezna už spinká?" neodpustila si Kate.
"Má zítra školu."
Došlo mi, že s Kate hraje hru na rozmetávání sarkasmů. Ani jsem nepostřehla, že pódium už je prázdné.
"Jestli ti to nevadí, měla bych se taky trochu vyspat."
"Jistě, pojedeme. Ještě mám v autě místo," obrátil se ke stolu.
"Přijede nám Harrybus."

Katyin manžel asi fungoval jako noční rozvozník.
"Tak se mějte!"
"Ahooj! Díky za pohled!" zamávala Paddymu dlouhovlasá Carmen a svůj dík obohatila úšklebkem, jehož smysl mi unikl.
"Mějte se!" zvedly se od stolu další dvě ruce.
"Tak jo, Johanko. Ráda jsem tě poznala. Číslo máš, nezapomeň brnknout," povídala Kate, zatímco se ostatní loučili s Paddym.
"Ahoj. Nejpozději v pátek se ozvu."
"Patricku čaučau, dík, žes nás seznámil, je to báječné stvoření."
"Nazdárek, pošli Harrymu pusu," mlasknul na Kate.
"Jo, a ty mi přijď pohlídat děti, když jsi teď doma."

"Ty hlídáš děti?"
Ovanul mě chladný vzduch zvenčí.
"Jenom Kate. No, někdy i sourozencům. Kate má dva kluky, dvojčata. Jsou perfektní. Víš, jak se jmenujou? Bob a Marley!"
Oba jsme odcházeli s bezvadnou náladou.
"Kate je fanda reggae?"
"Spíš Harry. Jsou oba cáklí. Na to hlídání tě vezmu s sebou - s dětma to umíš, ne?"
"Kde jsi na to přišel?"
"Vypadáš tak."
"Nikdy jsem nezkoušela, jestli to umím."

Došli jsme k autu a Paddy mi otevřel. Líbilo se mi, jak samozřejmě to dělal.
"Připadáš mi taky trochu jako dítě. Hádám, že by sis s nimi rozuměla."
"To je nejhezčí kompliment, jaký jsem kdy slyšela." (Upřímně, byl.)

Chvíli jsme mlčeli, ale nedalo mi to a musela jsem se zeptat:
"Coře se asi moc nelíbilo, když nás viděla tančit, je to tak?"
"S tím si vůbec nelam hlavu," mávl rukou. "Kate ti vyprávěla o Cořině žárlivosti, mám pravdu?"
"Říkala jen, že byly kamarádky, ale Cora má za to, že se Kate líbíš. Ale nic mi do toho není, jen nechci dělat problémy." (šmarja, tyhle rozhovory…)
Div jsem si rozpaky neukroutila pramen vlasů.
"Kate říkala pravdu. Mám extrémně žárlivou holku. A je taky fakt, že se dost naštvala, když jsem s tebou tancoval. Ale do některých věcí si prostě mluvit nenechám, takže to klidně pusť…kecám a kecám a zapomněl jsem odbočit," usmíval se.
Ani mi to nevadilo. Únava mě skoro přešla a s Paddym jsem se cítila příjemně.

Když zastavil u chodníku, vzpomněl si:
"Máš tu fotku?"
"To není nutný. Moc teď nikam nechodím."
"Rozhodni se, jak chceš, ale rychle. Jsem už ospalej."
"Jeď domů. Uvidíme se ještě, nebo ne?"
"No vidíš, nemám ani tvoje číslo."
"Dej mi svoje a já zavolám. Vlastní si nepamatuju a mobil u sebe nemám."
"Tak vydrž, najdu něco na psaní."
Paddy zašramotil v přihrádce palubní desky, našel starý parkovací lístek i propisku a hned mi naškrábal číslo svého mobilu i pageru. Podal mi ho a zahrozil:
"Ne, že zapomeneš."
Vyprávěla jsem mu totiž, že všechno, co si nenapíšu a nenapíšu si, kam jsem si to napsala, mi během minuty uteče z hlavy.
"To víš, že ne. Za dnešní večer děkuju. Tví přátelé jsou opravdu milí."
"Tak se měj hezky a užij si rande."
"Ahoj," zavřela jsem, ještě zamávala, a pak, užívajíc si prázdnou ulici, čerstvý vzduch a nekonečné ticho, se pomalu loudala domů.

Probudil mě hluk pod okny, mohlo být něco před devátou hodinou. Pan Keenan, správce domu říkal už před pár dny, že se během týdne nastěhuje do garsonky v přízemí starší paní z předměstí. Parta stěhováků se právě mordovala s jejím klavírem.

Vykoupala jsem se a oblékla nové kalhoty, famózní úlovek z místního second handu. S pleťovou maskou na obličeji, začtená do nejnovějšího Cliva Barkera, jsem po paměti nahmatala oblíbený hnědý svetr s kapucou. Dopila jsem čaj, umyla se a z věšáku stáhla vínově rudou tašku přes rameno se spoustou nepostradatelných blbinek. Pak jsem konečně vyrazila na první irské rande s prvním Irem Randym… V duchu se mi připomněla jeho hezká tvář s dolíčky na tvářích.

Most, jemuž místní neřekli jinak než jižní, stál jak název napovídá, na nejižnějším konci řeky Lee, protékající napříč Corkem. Bylo to asi 30 minut cesty od mého bytu.
Randy mě zahlédl a pomalu přicházel blíž. Na hlavě měl kostkovaný baret a voněl nádherně fenyklově.

"Ahoj," podal mi malou červenou růžičku.
Potěšil mě asi mnohem víc, než čekal.
"Hezky se mi vstávalo, s myšlenkou na to, že se dnes potkáme," přivoněla jsem si k růži.
Zčervenal, ale odpověděl vesele:
" A to ještě netušíš, kam tě chci vzít."
"Nemůžu se dočkat. Mmm…" zabořila jsem znovu nos do rudého kvítku, "…voní jako jeden čaj, co jsem nedávno pila." (a poprvé jsem dnes vzpomněla i na Paddyho)
"Taky je to čajová růže," zasmál se a já měla radost, že jsem mu nevědomky nahrála. "Půjdeme? Není to daleko."

Nikdy nevypadám navenek nervózně, o to větší uragán ale bouří uvnitř. S Randym moje počáteční obavy jedna po druhé mizely. Ustavičně se mě na něco ptal. Chtěl vyprávět o Praze a o čajích, zajímalo ho, jak se hraje na příčnou flétnu, nebo o co přišel, když se večer vrátil domů dřív, než my.

Vysvětlil mi, že jednou za dva měsíce odjíždí do Holandska na školení, kde se dovzdělávává kvůli vystavení certifikátu a včera ráno z jednoho školení teprve přiletěl.
"Byla úplná náhoda, že jsem na ten koncert přišel. Večer mi volal Coul, že v klubu budou naši známí. Stává se zřídkakdy, že se někde sejdeme všichni. Nemohl jsem to prošvihnout. Navíc, co jsem tě uviděl, se pro mě smysl celého večera několikanásobně zvětšil."
"Nejdřív růže, a hned na to kompliment?"
"Nemůžu si pomoci, sličná mademoiselle."

Každé jeho slovo mě hřálo u srdce. Než jsme došli k restauraci, připadala jsem si díky Ranovu roztomilému údivu nad mou neodolatelností, názory a gesty, jako bohyně, jako jedinečná a nejúžasnější bytost v celém Vesmíru.

Prošli jsme polskou tržnicí a zapluli do nízkého podchodu, za nímž už stál rozlehlý dům s palmovou zahrádkou a slaměnými okenicemi. Otevřel dveře velké, nesmírně "jiné" místnosti, než jakou jsem za nimi čekala. Jako bych se ocitla v brazilském deštném pralese. Všude rostly zelené keře a stromy, po tmavé skále stékal dolů vodopád, který se vléval do dva metry širokého potůčku tekoucího středem restaurace. Žádná stojatá louže, ale skutečný potok s kameny a bílou pěnou. Z reproduktorů se do celého prostoru šířil ptačí zpěv a všechny stolky a židle vypadaly jako z muzea "od Tarzanů".

"Tak tohle je tvoje planeta?" otočila jsem se na Randyho.
"Tohle je jenom jeden z menších měsíců obíhajících kolem ní," nevzrušeně se rozhlédl.

Museli jsme přejít po lávce přes vodu a dál prokličkovat mezi několika menšími zarostlými jezírky, až na konec místnosti. Stály tam dva stoly - první na travnatém kopci, kde se zrovna zapnulo zavlažování a druhý před bambusovou chatrčí. Na tom ležel placatý oblázek s nápisem reservation.
"Vypadá to, žes myslel opravdu na všechno."
"Kolem oběda tu bývá plno. Byla by škoda, abys přišla o tento multikulturní zážitek."
"Netušila jsem, že něco podobného existuje."
Byla jsem skutečně ohromená. Všechno tu vonělo ozónem a mezi stoly visely liány až na zem.
"Je to nejlepší vegetariánská restaurace v Corku. Doufám, že absence masa v jídle ti nevadí."
"Já maso nejím. Neříkej, že ani ty."
"Asi od patnácti."
"Překvapuješ mě čím dál víc…"
"A ty mě chceš úplně pobláznit. Nikdy bych nečekal, že nejhezčí holka v Corku je Češka a ještě vegetariánka."
"Skonči s tím už. Moje ego neohroženě roste."
"Jen ho nech. Neznám ženu, co by nepotřebovala zvednout sebevědomí. Skládat ti poklony k nohám není v mojí pozici žádný problém."
"Jak to myslíš?"
"Mám dojem, žes mě nevědomky okouzlila tak, že už u tvých nohou ležím."
(Safryš, to pokaždé odhadne, na co se zeptám? Trochu tajemné nedobytnosti, buď chlap Rane…)
"Jsem tedy mocná čarodějka…"

"Jak bys neslyšícímu řekla: Jsem úžasná?"
Bez váhání jsem mu to ukázala.
"A teď nahlas."
"Proč?"
Už jsem si zvykla, že se moji kamarádi často ptají, jak se co znakuje, takže mi to zvláštní nepřicházelo. Navíc, obvykle to byly věty jako:
Chci tě, lásko. (Pavlík, na večírku po absolutoriu ročníku neslyšících na taneční konzervatoři);
Nech na pokoji mýho kluka, ty štětko! (Iveta, tamtéž);
Miluju tě. (všichni ostatní, kdekoliv).

"Prostě řekni: Já jsem úžasná."
Zato teď jsem se cítila mnohem divněji, než jen zvláštně.
"Vidíš? SE-BE-VĚ-DO-MÍ. Trénuj pořád dokola a věř, že jsi. Tak teď. První pokus."
(Jéžiš, tak honem, jiné téma, jiné téma…)
Můj rozum zakalilo černo. Zčistajasna jsem ruce měla jako z olova a jazyk smotaný v ambulantním uzlu. A navíc ještě knedlík v krku. Žádný bramborák od špenátu, ale pořádný houskáč s okoralým krajem.

"Asi tomu nevěřím," vsadila jsem na upřímnost a doufala, že se smiluje.
Nesmiloval.
"Nevymlouvej se. Já jsem úžasná - honem."
Nadechla jsem se… (odhodlaně) a vydechla.
"Rane…"
"Nic jsem neslyšel."
(Uááá!! Tak do toho.)
"Já jsem úžasná."
"Jak se cítíš?"
"Blbě."
Randy se smál.
"Tak to řekni ještě jednou."
(???) "Já jsem úžasná." (No páni, jde mi to.)
"Jaká jsi?"
"Úžasná?"
"Jaká?"
"Úžasná."
"A kdo je úžasnej?"
"Já," smála jsem se taky.
"A jak je?"
"Úžasně."
"A je to! Teď si můžeme objednat."
Dokázala jsem si dost dobře sama sebe představit závislou na tomhle človíčkovi stejně, jako Coru na Paddym.

"Nejsem cvok," obhajoval Ran svůj optimismus, když už jsme měli vybrané jídlo.
"Copak to tvrdím?"
"Jenom bych tě nerad vyděsil. Včas mě zastav."
"To jde? Ne, nebudu tě zastavovat, svítíš jako sluníčko."
"Jen ke mně zbloudilo pár tvých paprsků."
"Já už nevím, co ti na to mám říkat."
"Řekni třeba: Máš pravdu."
"Dobře.Tak máš asi pravdu."

"Zkouším teď v laborce nový parfém, který by se k tobě hodil. Jmenuje se Polární stříbro a má takovou něžnou, chladivou vůni po citrusech. Mohl bych ti jeden darovat?"
"Neděláš tam pokusy se zvířatama, viď?"
"Ne, co tě to napadlo? Jsem chemik. Kontroluju složení. V jiných laborkách se zas zkouší, jestli ten parfém nenechá viditelný stopy na oblečení, za jak dlouho vůně vyprchá na vzduchu a podobný testy. Mimochodem, nikdy bych nikomu nedal žádnou věc testovanou na zvířeti. Takový jsou moje zásady. Příště ti donesu vzorky, jestli budeš chtít. A taky Polární stříbro."
Potěšilo mě, že Randy myslí na nějaké příště.

"Kde je ta advokátní kancelář, co v ní pracuješ?"
"Na Maylor street, přímo v centru."
"No jasně, vím kde. Třeba bych tě zítra po práci mohl vyzvednout a ukázat ti další hezký místa v Corku."
"To by šlo. Ale nikdy netuším, v kolik hodin se odtamtud dostanu."
"Tak mi nech svoje číslo a já zavolám."
"Dám ti číslo do práce, to jsem si někam napsala. Svůj mobil si pořád nepamatuju. Já ho stejně ustavičně zapomínám doma... Myslím, že nám nesou oběd."
"Najdu si tě v seznamu. Dobrou chuť."
"Dobrou chuť."

"Vždycky, když jsem v restauraci, slibuju si, že začnu pravidelně jíst a vařit si doma."
Ran zvedl hlavu a zatvářil se zklamaně.
"Tobě nechutná?"
"Ne, pochopil jsi to naopak," rozesmál mě. "Vařit si chci proto, abych pak tyhle mňamky zvládla sama."
"Jo, tak. Ty chodíš každý den někam na oběd?"
"Většinou. Nemysli, že jsem tak bohatá. V práci mi polovinu proplácejí, takže ve finále ušetřím."
"Já si většinou zaběhnu domů. Mám to pět minut cesty."
"A ty si vaříš sám?"
"No, ehm…nesmíš si hned udělat ukvapený závěr…"
"Moc tě nechápu."
"Bydlím se svojí bývalou ženou." (mínus sto padesát tisíc dvě stě čtrnáct)
"Honem mluv dál, protože mě napadá jeden ukvapený závěr za druhým."
"Ona je Urajinka a naše manželství bylo papírový, jestli rozumíš."
"Kvůli občanství?" překvapeně jsem se zeptala.
"Jo. Já jsem sice vyrůstal ve Skotsku, ale po tátovi jsem Ir. A tohle je známá mého známého - takže skoro příbuzná - a za tu svatbu mi koupila byt. Jenže, když jsme se asi po třech měsících rozváděli, tak soud ten byt dal jí."
"Jak to?"
"Je totiž těhotná."
Spolkla jsem sousto. (Do čeho jsem se to zas navrtala?)
Ale Randy pokračoval:
"Ne se mnou, Jéžíš. Nedívej se tak."
"Promiň, ale moc moudrá z toho nejsem."
"Občanství chtěla kvůli klukovi, se kterým chodí. A s tím taky čeká mimčo."
"A proč si teda nevzala jeho?"
"On je z Kazachstánu. Jenže má pracovní povolení a jí nechtěli prodloužit pobyt. Problém ale je, že úřadům tohle nevysvětlíš. A jako moje těhotná manželka má nárok i na můj byt. Kdyby se ho ale vzdala, všem by došlo, že ta svatba nebyla opravdová."
"Už tomu začínám rozumět. A ten její přítel tam bydlí s vámi?"
"Jak se to vezme. To víš, že je tam pečenej vařenej, bude poprvé táta. Ale oficiálně žije někde na ubytovně. No, abych ti odpověděl na původní otázku, vaří mi Irina."
"To je ta…"
"...exmanželka," skočil mi do řeči.
Docela jsem to chápala. Nadšení ve mně tenhle zapeklitý trojúhelník sice nevyvolal, ale kdyby mu vařila současná žena, bylo by to horší.

"Ještě nějaký překvápko?" pro jistotu jsem se zeptala.
"Ne, co ty? Nemůžeš se pochlubit ničím podobným?"
"Můj život je proti tvému nuda. Nemám děti, milence, ani manžely, o kterých bych věděla." (bohužel)
"Tak, to jsem rád. Začínáš se mi totiž líbit čím dál víc."
"Chceš, abych se červenala?"

Dojedla jsem a on navrhnul: "Tak ještě to kafe, ne?"

Ve tři hodiny mě doprovodil domů, protože po včerejší noci na mě dolehla únava. Šel se mnou až ke dveřím a při rozloučení mi něžně políbil ruku.
"Už se těším na zítřek."
"Já taky. Děkuju za oběd."
"Hezký sny."

Zavřela jsem dveře a připadalo mi, že mám křídla.
"Jsem úžasná," oznámila jsem zrcadlu.
 


Komentáře

1 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 31. března 2009 v 18:13 | Reagovat

je to uzasny!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama