Smaragdová realita...kapitola 2.

22. listopadu 2008 v 14:54 | Johanka |  Smaragdový příběh
Nebylo to nic platné. Jediné, čeho jsem litovala, byla výpověď v redakci.
O práci v ReDuTě jsem usilovala dlouhou dobu. Na fakultě, kam jsem chodila, se 40 lidí přímo rvalo do křesla redaktora v časopisu uznávaném všemi univerzitními intelektuály. Téměř bizarní náhodou toto křesílko ovšem připadlo mě.
Na náhody jsem odjakživa expert. Už samotná má existence je vlastně náhodná a rozhodně neplánovaná.

Každopádně jsem si teprve při odchodu a loučení uvědomila, že jsem pracovala mezi srdečnými človíčky a upřímně (tehdy poprvé) od rozchodu se Štěpánem, jsem zalitovala, že všechen můj čas padl coby oběť lásky k němu, aniž bych se vážněji zajímala o zbytek světa.

V letadle jsem ale znejistěla. Přesněji řečeno, začala jsem panikařit. Nacpala jsem si pusu hořkou čokoládou a s očima obrácenýma ke stropu lapala po vzduchu.

Měla jsem peníze, protože se mi podařilo výhodně pronajmout byt v centru Prahy a získat předem nájem za tři měsíce.

Měla jsem na týden zamluvený pokoj v hotelu v Corku, taky po internetu založený účet v bance.

Měla jsem pracovní povolení, přesně za 23 dní rezervovaná místa v nákladním letadle na nezbytnosti ze starého domova, všechna předepsaná pojištění, nové nepromokavé pohory.

Měla jsem ICQ na všechny přátele, zásobu čokolády, náhradní tkaničky do bot, sadu náplastí se žlutými srdíčky, levandulový olej do koupele.

Měla jsem šílený strach, že to nedokážu.

Nebudu si hrát na hrdinku. První dva měsíce v Irsku byly horor.
Na půldruhého týdne, než jsem si pronajala malý, útulný byt v podkroví jižního Corku, se mým azylem stal hotel.
Tvrdší oříšek jsem louskala při hledání práce. Zkoušela jsem snad všechny noviny i časopisy vyjma bulváru, ale nenašla jediné volné místo. Trvalo pět týdnů, než se na vývěsce budovy sociální správy objevilo oznámení o konkurzu na místo soudní sociální pracovnice v advokátní kanceláři specializující se na bezplatné poradenství neslyšícím lidem.
Přihlásila jsem se. Stálo mě to noc plnou nervů, vyjedení všech zásob čokolády z úkrytu pod polštářem a celodenní migrénu.
A - ten konkurz jsem vyhrála.

Měla jsem nádherný levný byt, práci šitou nad míru svých představ, svobodu…jen samota uprostřed anglicky mluvícího velkoměsta byla nesnesitelná.
Našla jsem si v ní oblíbené místo, na nějž jsem svou osamělost chodila hýčkat. Jedno sychravé ráno jsem přes sebe natáhla tlustý vlněný svetr a vydala se na procházku probouzejícím se Corkem. Brzy jsem vyšla za město a sledovala proud řeky.
Z dálky vál slaný, vlhký vítr a během půlhodiny jsem přišla ke skalnatému zálivu, kam se řeka vlévala. Všude kolem, kam jsem dohlédla, se zelenaly louky tím nádherným, jasně vlhkým odstínem. O kus dál, za druhým břehem, stál velký dům z jedné třetiny porostlý břečťanem. Z dálky připomínal starou čínskou továrnu na zpracování čaje.

Sedla jsem si na jeden z vyšších útesů skalní stěny a pozorovala svět, který mě spolkl. Tmavomodré vlny s bílou pěnou, volavky mezi nimi a zataženou oblohou, kameny na pobřeží… Zavřela jsem oči a chvíli nechala skulinami v myšlenkách klouzat vítr, co mi tak mile cuchal vlasy. Obojek, který mě škrtil na krku, povolil a sklouznul mi z ramen. Ten den byl prvním, kdy jsem se v Irsku začala cítit podobně, jako doma.


Každé volné odpoledne jsem chodila na stejný útes.
Nejkrásnější byl ale hned po ránu. To se celé moře na obzoru obléklo do zlatožluta a když přišel ostrý náraz větru, z vody se zdvihaly vlny tak vysoko, že jejich krůpěje často dopadly až na vrcholy skalisek. Pak se sem začali slétat první racci a terejové, aby se svými rodinami posnídali a zakřičeli do všech netušených dálek, že "tady, to je naše území!".
A s plynoucími dny jsem totéž ucítila i já. Stále hlouběji jsem pronikala do srdce Irska tak, jak jsem si ho představovala ve svých snech. Moderní budovy se pomalu stáhly na pokraj vnímání a zřetelně se před nimi objevila atmosféra, jíž jsem zpočátku přes všechny starosti nebyla schopná zachytit. Ovanulo mě vesnické mírumilovno protkané legendami, vůní másla a ovčí vlny.

Veliké sídlo pár set metrů od zálivu, se zdálo být opuštěné. Nechodila jsem blíž. Bylo monumentální kulisou dokreslující beznadějně hlubokou nádheru tohoto místa. Přesto mi dojem jeho mystické skoroneskutečnosti dlouho nevydržel. Nenásilně odezněl v den, kdy jsem sešla dolů k moři nasbírat pár oblázků.

Rozhodla jsem se přinést si kousínek svých osamělých chvilek do práce a v podobě kamínků jimi ozdobit květináče. Z hřebenu, pro mě samozřejmě tiché skály, se ozval štěkot psa - a hned po něm i hlas toho, kdo ho doprovázel. Útes na moment zazářil, ožil…jeho samota byla prolomena. Ne tak můj zvyk hýčkat si ji.

Nestála jsem o setkání s kýmkoliv a navíc jsem nahoře na útesu nechala boty. Bez rozmýšlení jsem zvolila nejkratší cestu pro návrat - po skále.

Necelý metr před cílem se pode mnou nečekaně ozvalo:
"Slečno, tohle je dost nebezpečný!"
Leknutím jsem málem ztratila rovnováhu. Vysoukala jsem se nahoru a už si připravovala, jak toho chytráka umlčím.
Když jsem se ale otočila po jeho hlase, zamrazilo mě. Kdovíco a kdovíčím se tak stalo…na hraně útesu jsem nikterak neluštila okamžik prázdna předstihnuvšího leknutí.
Zmohla jsem se jen na takové rychlé mávnutí do hloubky pod sebou, vrýt si do paměti jeho tmavomodrý svetr a u toho ještě v rychlém sledu popadnout svoje boty a udělat několik kroků vpřed.

Až když jsem si byla jistá, že mě nemůže vidět, sedla jsem si na zem a obula se.
Teprve doma jsem si uvědomila, že za branou břečťanové továrny na čaj z dynastie tink ming cink parkovala dvě auta a ten modrosvetrý mužíček ze zálivu byl patrně odsud.

Celý týden jsem se potom nemohla odtrhnout od práce. Poprvé jsem také navštívila lidi, které v příštích dnech čekalo neformální stání u soudu. Zatímco mojí prací bylo získávat podklady pro jednotlivé případy, advokáti ve firmě se starali o vyřešení problému.
Většinou to byly záležitosti ohledně diskriminace neslyšících. Kromě toho se ale řešila i řada dalších věcí. Některé se neslyšících týkaly méně, jiné víc...a další vůbec.
Kolegyně doktorky Blackové, s níž jsem spolupracovala, se specializovala na porušování práv dítěte. Proto se později nezřídkakdy stávalo, že moje cesta končila právě u prahu těch rodin, kde se objevilo podezření na týrání dětí.
Hluchoněmí lidé, k nimž jsem mířila dnes, vychovávali slyšící dceru May, která ve svých šesti letech špatně mluvila. Sociální pracovnice usoudila, že příčina tkví v zanedbání péče. V její zprávě stálo, že rodiče drží May v ústraní a ona nemá možnost komunikovat s ostatními. Mayin otec s matkou ale tvrdili, že vadou řeči trpí jejich dcerka od narození.

Doktorka Blacková převzala stížnost O´Brianových a na mě zůstalo, abych jim vysvětlila, že bude potřeba vyřídit lékařský posudek. Podle doktorky Blackové byl tenhle případ jasná "Rimmerova direktiva". Říkala tak všemu, co se jevilo být postavené na blbosti horlivého úředníka, v tomhle případě sociální pracovnici. Přesto mi před mým prvním výjezdem poradila, abych si nenápadně všímala detailů toho, jak May žije a jak se doma chová.
S O'Brianovými jsem si docela rozuměla. Byli na May překvapivě přísní a v domě vládl nekompromisní patriarchát. Přesto se snažili chovat přátelsky a rozhodně bylo znát, že May je pro ně vším. Vzhledem k tomu, že jejich dcerka během mojí návštěvy řádila v pokojíku s tlupou stejně starých cácorek, s nimiž se na první pohled velmi dobře znala, o její společenské aktivitě nemohlo být pochyb.
No, to jen, abych se pochlubila, jak jsem v práci důležitá... :-)

Zbytek týdne jsem zůstala zavalená formuláři, výpisy, kartotékami, záznamy a přemírou nekonečného papírování…Zkrátka, v sobotu jsem vyrazila k zálivu, abych si odpočinula.

Když jsem uslyšela štěkot, seděla jsem na skále už dobré dvě hodiny. Blížil se onen starostlivý (a úměrně tomu, jak se zmenšovala vzdálenost mezi námi, usoudila jsem, že i celkem sympatický) muž.
I tak jsem raději vstala a chystala se předejít setkání svým odchodem.
Beze zájmu o mě (což mě tedy uráželo), šel pomalu po louce.
Až když jsme se-asi sto metrů od sebe-míjeli, zvedl ruku.
(No proto!)
Taky jsem zamávala, ale pak se otočila a seběhla dolů po svahu, abych už zmizela z dohledu. Nejspíš nabyl dojmu, že jsem nelidumilný morous.

Druhý den se vyjasnilo (to v Irsku znamená, že obloha změní barvu z šedé na bílou) a bylo i příjemně teplo. Vydala jsem se proto znovu k zálivu. Asi půl míle před ním, jsem ale v té nádherně teplé a bláznivé náladě, dostala chuť dívat se jen a jen na divokrásné nebe, zářící dnes jako krystalky cukru.

V trávě jsem našla velký balvan, sedla si a opřela se o něj. Houpavé šumění, ptáci kreslící po obloze neviditelné křídlové obrázky…Cukrová klenba se stále přibližovala, a já v krátké chvíli usnula.

Z bílého spánku mě vytrhlo několik studených kapek na tváři (když se totiž v Irsku vyjasní, znamená to, že déšť přijde rychleji, než obvykle - ale to jsem tehdy netušila).

Nemělo cenu utíkat - nebylo ani kam se schovat. Ale ta hudba - vítr a déšť - nádhera k zbláznění. Mohla jsem být, čím jsem jen chtěla - a já chtěla být vším…Stoupla jsem si na vyhřátý kámen, roztáhla ruce jako křídla a smála se.
Voda ze mě stékala v proudech.
Točila jsem se dokola a ani mě nenapadlo, že v tu chvíli mě za oknem s úsměvem Mickeymouse pozoruje můj známý neznámý…

Když začalo pršet, chtěl přivřít okno. Obvyklý výhled ale cosi rušilo...
"Bože, co to tam dělá?" napadlo ho ve chvíli, kdy si uvědomil, co v krajině přebývá.
…Usmíval se víc a víc: "Vždyť to je ta holka!"
A pak už bylo otázkou pár minut seběhnout několik schodů…

Cítila jsem déšť na obličeji, ve vlasech…a v uších mi zpíval tak krásně, že stačilo stát s rozpaženýma rukama a jeho píseň byla všude.

Ovšem, kde se v ní vzalo "haf haf" ?
Vylekaně jsem otevřela oči.
Stál tři kroky přede mnou - skoro stejně promočený a náramně dobře pobavený z mého leknutí. Ano, byl to ten starostivý (a z bezprostřední blízkosti velmi, velmi sympatický) muž i se svým bílým labradorem.

 


Komentáře

1 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 31. března 2009 v 17:10 | Reagovat

UAAAAAAAAHHHHHHHHHh nadhera!

2 Monciina Monciina | E-mail | 1. dubna 2010 v 12:12 | Reagovat

Krásný příběh Johanko.. Moc krásný, silný, dechberoucí, tajemný, citlivý a stejně těmi slovy nepopsatelný :-))) Já normálně jak jsem do toho byla vžitá, jedu po stránce dolu a tam šel těmi místy ON, já se uplně "lekla" a musela se zhluboka nadechnout :-D
Asi si to vytisknu a přečtu na ptáčky prozpívané zahradě pod stromy s výhledem na políčko sněženek, to bude mít teprv grády :-)

3 Jehane Jehane | E-mail | Web | 18. listopadu 2011 v 22:56 | Reagovat

Ten příběh mě začíná zajímat čím dál tím víc, a to nejen proto, že jsem taky nedávno byla v Irsku (3 měsíce jako au pair). Je to úžasná země!!! A ty máš úžasný styl psaní, takový odlehčený, naprosto normální jako běžná řeč, a přesto je v něm něco zvláštního. Umíš krásně popisovat okamžiky. Když jsem četla o tom dešti, doslova jsem cítila, jak mi kapky dopadají na tvář! Prostě paráda :-) Nebude vadit, když si přidám odkaz na tvé stránky na svůj blog? Myslím, že jsem konečně našla další blog, který je třeba šířit dál :-)

4 Johanka Johanka | 31. ledna 2012 v 19:12 | Reagovat

Samozřejmě, děkuju...a omlouvám se, že jsem si tvého komentáře všimla až teď.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama