Souznění...kapitola 5.

23. listopadu 2008 v 9:20 | Johanka |  Smaragdový příběh
Auto jsme nechali kus dál od klubu. Všude už totiž bylo plno. Jen co jsme vystoupili, někdo na protějším chodníku zavolal:
"Patricku! Tadý! Čáu!"
"Ahoj," zamával a mně vysvětlil, že to je Kate.
Její manžel s Paddyho bratrem Jimmym, jsou dobří kamarádi.

Paddy nás představil a ona se do mě zavěsila. A tak Paddy se smíchem nabídl mé druhé ruce své rámě.
"Jsem ráda, že jsem vás potkala. Vstupenky jsou dávno vyprodaný."
Moc jsem nepřemýšlela, jakou to má souvislost, ale před vchodem Paddy ukázal vyhazovači nějakou kartičku a ten nás navzdory desítkám lidí tísnících se u dveří pustil dovnitř.

"Můžu se podívat?" natáhla jsem k němu ruku. "Very Important Person," s námahou jsem v šerém světle louskala malá písmenka. "Měla jsem za to, že na každou akci se dělají originální. To se může?"
"Mmm, myslím, že ne."
"A děláš to často?"
"Ne, tohle bylo podruhé. Existujou i VIPkarty, se kterýma se dostaneš všude. Tahle k nim zrovna nepatří, ale myslím, že vyhazovač o tom nemá páru."
"Poprvé jsem Paddymu poradila já, když byli beznadějně vyprodaní Pink Floyds," hrdě se hlásila Kate.
"Je jediná, kdo mě svádí ke hříchu."

"Napadá mě kolem stovky hříchů, ke kterým bych s takovou výsadou byla svolná."
"Stačí tvoje fotka."
"Jen vtipkuju." (Jsem tu sama kdo si připadá, jako Alenka v říši divů?) I přesto jsem pípla: "Vážně by to šlo?"
"Jo, Patricku, vážně?" zapojila se Kate a z jejího hlasu zazněl sarkasmus.
"Při trošce šikovnosti bys to na počítači zvládla taky."
"A pokud neoplývám tou šikovností?"
"Pak mi dones fotku a já ti seženu originál."
"A co já?" nedala Kate pokoj.
"Ty si nejdřív vyřiď písemný souhlas od manžela."
Otočil se zpátky ke mně: "Katin manžel měl asi tucet přesvědčivých argumentů, proč jí nesmí přijít taková karta do ruky."
"Například?" naklonila se před Paddyho.
"Rád by tě občas zahlédl doma."
"Je tak sladkej," zašklebila se.
"Támhle jsou mí známí. Sedneme si k nim?"
"Dobře."

Čím blíž jsme postupovali k reproduktorům, tím hlasitěji jsme na sebe museli mluvit. Paddyho přátelé nás brzy uviděli a udělali místo u stolu dřív, než jsme se k němu prodrali. Hudba, která hrála a hlasy lidí natlačených před pódiem, mi nedaly šanci k představení (ufff…), takže jsem se na každého jen culila jako pokladní v supermarketu.

Vypadalo to, že Paddy je místní miláček. Všichni ho zahrnovali spoustou otázek, chovali se k němu opravdu mile. Měla jsem trochu času setřást ze sebe nervozitu a prohlédnout si klub.

Stůl stál asi o metr výš, než pódium. Od davu před ním ho dělilo nízké kovové zábradlí. Vedly sem tři nebo čtyři půlkruhové schůdky a dal se odsud docela dobře přehlédnout celý prostor, dva obrovské bary dole a jeden ještě o patro výš, oddělený stejným zábradlím.

Paddy se hned zapovídal s někým přes stůl a co chvíli se na mě usmál.
Seděla jsem téměř naproti němu a zadívala se na kluka mez ním a Kate. Kouřil doutník, očividně se nudil. Po mé pravé ruce ale někdo další ohromně voněl. Netušila jsem, jak vlastně vypadá, protože pokud někdo zaujme některý z mých smyslů, impulsy k používání těch ostatních obyčejně značně zeslábnou.

Nálada u stolu se zdála být přímo nadrozměrná. Najednou přede mě kdosi postavil sklenku s pitím a než jsem se nadála, připíjeli jsme s ostatními bůhví na co. Zašklebila jsem se a Paddy křičel:
"Je v tom asi pět druhů pití!"
Posunky jsem naznačila, že se to nedá pít. Křiknul na jednoho ze svých přátel, co právě mířil k baru a pak provedl takový podivný pohyb rukou. Jeho kamarád to na rozdíl ode mě (a to se považuju za experta v komunikaci) ihned pochopil.
Během chvilky přitančila číšnice se dvěma skleničkami s temně rudým obsahem. Paddy mi jednu podal a čekal. Přičichla jsem a byla omámená sladce teplou kořeněnou vůní.

Chtěla jsem se napít, ale on mi položil dlaň na zápěstí. Zvedla jsem oči a Paddy se ke mně naklonil.
"Tohle je přátelská Éirin. Musíme jí pít s rukama propletenýma křížem a navíc se při tom dívat jeden druhému do očí," zamrkal na mě.
Vesele jsem kývla a hned na to jsme zkřížili ruce.
Zadívala jsem se do jeho hlubokých, tmavomodrých očí. Nevím, jestli byl sladší jeho klukovsky jemný šarm, nebo to pití.
Každopádně jsme u stolu vyvolali davovou reakci a měla jsem možnost vyzkoušet to ještě několikrát…

… a při té příležitosti jsem se dozvěděla i jména svých budoucích kamarádů. Vůně vedle mě patřila Randymu a provádět s ním tenhle rituál byl neskutečný zážitek, protože jakmile jsme se na sebe podívali, začali jsme se chechtat. Nemám tušení proč, jen jsme oba pokaždé zrudli a dostali neutišitelný záchvat smíchu, jímž jsme zanedlouho zachvátili i ostatní.
Dál za Randym potom seděli Barbara, Hack, Sile se svým přítelem Jeffrym, Brian, zrzavý Coul, Carmen, Sid a pak už Paddy, doutníkový mág Berry a Kate.

Zjistila jsem, že to pití je nějaký speciální irský vermut, co se pije opravdu jen na stvrzenípřátelství. A ono přátelství pak, jestliže jde o pravou starou recepturu, provází jen důvěra (kříž), upřímnost (pohled do očí), sladká slova (medová chuť) a hřejivé vzpomínky (vždy se naléval teplý).
Strašně se mi to líbilo.

Krátce na to se rozezněla hudba a na pódiu se objevila Dido v džínách a rudém tričku. Během několika dalších minut narostla atmosféra do nádherné noční pohody.

Všimla jsem si Rana, který se na mě už poněkolikáté podíval (přesně tím způsobem, kterým jsem nechtěla civět já na něj).
"Nešla bys třeba tancovat?"(jeden bod dolů)
"Třeba šla," kývla jsem a pod stolem nakopla Kate, se kterou jsem si dosud povídala, a která na nás dělala grimasy.
Ran mě chytil za ruku (a bodík byl zpátky) a klestil cestu davem až na druhou stranu klubu, kde bylo o něco míň lidí. Usmál se a objal mě. (plus dva) Chvilku jsme mlčeli, ale já to nevydržela a řekla:
"Ty tak krásně voníš. Celou dobu se snažím přijít na to, co mi ta vůně připomíná."
"Počkej, tohle mám přece první říct já! Ale budiž-to je fenykl."
"Cože?"
"Jo, parfém s vůní fenyklu." (za tohle minimálně sto)

"No teda..nedivím se, že jsem na to nemohla přijít."
"A ty?" nadechl se. "Pačuli a santal…tak to by mohla být Kristin Tremor." (…asi tak plus pět tisíc...nebo je gay)
"Jak to víš?" vykulila jsem na něj oči.
"Dělám v laboratoři, kde se zkouší všechny známý i neznámý vůně, než se pustí na trh v Irsku, nebo i jiných státech unie." (takže plus pět tisíc a není!)

"Poznávám na tomhle ostrově samý zajímavý lidi. Ty jsi pro dnešek zlatý hřeb večera."
"Hned jsem si říkal, že nejsi odsud. Čím se živíš ty?"
("živíš?" živíš…živím, živíme…mínus dvacet)
"Přijela jsem před pár měsíci z Česka, pracuju tu jako sociální pracovník a tlumočnice do znakové řeči v advokátní kanceláři. Doma jsem dělala v redakci časopisu."
"A tobě přijdou naše profese zvláštní???"

Skončila píseň a hned na ní navázala další.
"Zůstaneme ještě?"
"Dobře," usmála jsem se a ohlédla po směru, kde jsem tušila Paddyho.
Na svém místě ale neseděl. Moc jsem si tím nelámala hlavu a bavila se s Ranem. Přiznávám, že báječně.

Vyrůstal ve Skotsku a ke Skotům se i hlásil, přestože měl irské občanství. Po tom, co jsem se doslova rozplývala nad krásou Irska, vyrukoval na mě Ran zčistajasna náhle s otázkou, jestli tu chci zůstat. To mě zaskočilo. (To jako do konce svých dní?) A ještě víc mě zaskočilo, že mě to zaskočilo.

"Je mi tu dobře," kývla jsem. "Ale kdo ví, co přijde za rok, nebo třeba zítra…já na plánování moc nejsem."
"Našla sis ve městě nějaký přátele?"
"Záleží, jak definuješ slovo přítel," zasmála jsem se.
On se ale zamyslel a odpověděl:
"Někdo, s kým si povídáš, i když mlčíš." (čímž definitivně odrovnal můj právě vynalezený bodový systém - aneb jaká iarda následuje po miliardě?)
"No…krásný…to je z tvojí hlavy?"
"Víceméně," záhadně se usmál, až jsem pochopila, že půjde o nějaký poupravený vyčtený citát. (nevadí, človíčku, stejně tě žeru)

Abych odpověděla, musela jsem si v duchu připomenout každého, s kým jsem se někdy vídala: v práci, známé z obchodů, z domu…a v tom jsem u baru zahlédla Paddyho. Seděl tam s nějakou slečnou a povídali si. Najednou se na mě podíval a několikrát zvednul obočí. Vypadalo to dost ulítle. Rukou zároveň nenápadně ukázal na svojí krásnou společnici. A já kývla a zvedla palec. Začala jsem se smát svému zjištění. Randy pochopil.
"Takže Paddy?"
"Já nevím. Počítá se to? Vidím ho dnes asi počtvrté v životě."
"Řekl bych, že počítá. Jen pro kontrolu - co vlastně říkal?"
"Myslím, že slečna u baru je jeho přítelkyně Cora. A taky je rád, že se dobře bavíme."
"Ne, že bys na to potřebovala doktorát, ale budiž..."
"Paddy je tedy kamarád. Jiného zatím nemám."
"A co pro tvoje přátelství musím udělat?"
Rozesmály mě všechny myšlenky, co mi v tu chvíli proletěly hlavou (od sadistického nápadu pojídání kaktusu, až po zabodnutí vlajky s mým jménem na vrchol Mount Everestu - irské vermuty odstraňují veškeré zábrany), ale nahlas jsem naštěstí řekla:
"Můžeš mě vzít třeba na kafe a uvidíme."
"Tak jo! Znáš restauraci Virgin Forest?"
"Jistě, na rohu dvanáctého poledníku a rovníku, hned vedle Kajmaní zátoky."
"Vlastně spíš za polskou tržnicí."
"Ne, to jsem asi nikdy neslyšela."
"Sejdeme se teda někde, kde to znáš a půjdeme spolu. Máš čas zítra?"
"Tak kolem jedenácti na jižním mostě?"
"U kterého konce?"
"Blíž k městu."
"Tak jo. To můžeme jít rovnou na oběd."
"Můžeme."
Ran se mi zadíval přes rameno:
"Zahlédl jsem Paddyho."
Ukázal k baru, ale Paddy mezitím zmizel v davu.
"Asi má v plánu ukrást mi tě, ale stejně už budu muset vyrazit."

Netrvalo dlouho a uviděla jsem ho taky. Neslyšela jsem, co mu Ran říká, ale se mnou se rozloučil: "Tak zítra."
Ještě mávnul a odešel.
"Že by rande?"
Paddy mě divoce popadnul a otočil.
"Kde je Cora?"
"Potkala nějakou známou. Celá záříš. Nebo se pletu?"
Zase zvednul obočí a výmluvně se podíval směrem, kterým Randy odešel. Rozesmálo mě to.
"Docela se mi líbí. Zítra jdeme na oběd nebo na kafe…já ani nevím, na čem jsme se vlastně domluvili."
"To bude tím sladce opojným pocitem, jež se zve od pradávných časů zamilovaností," pokyvoval hlavou jako mudrc.
"Trochu předbíháš," rozpačitě jsem se ještě jednou podívala k východu.

Chvilku jsme dováděli a popichovali se jemnými poznámkami o svém milostném životě. Ve chvíli největší zábavy začala Dido zpívat skladbu Here with me. Na okamžik jsme zůstali stát. Paddy pokrčil rameny, pohodil hlavou, frajersky zahákl palce za opasek a chůzí věrně kopírující kovboje, ke mně došel.

"Tak co, baby?" mlasknul.
"Jsem tvoje," chytla jsem se za srdce.
Dalších třicet vteřin pak trvalo, než vyprostil prsty z pásku a přibližně pět s nimi třásl, aby v nich začala zase cirkulovat krev.

Udělal krok dopředu.
Po všech šaškárnách, co jsme prováděli, mě až překvapivě něžně chytil za ruku. Stejně něžně, ale pevně, mě druhou rukou objal a zlehka přitáhnul k sobě. Já jsem položila dlaň na jeho rameno.
(Najednou, jako by mi bylo třináct…)
Asi se v tu chvíli spolčili nějací naši vesmírní pidižvíci, nebo si můj anděl podal ruku s tím jeho, a nebo se nám nálady prostě chtěly změnit společně. Ale fakt je, že už jsem se nechtěla smát, i když jsem se cítila šťastná. Přestaly mě napadat všechny blbiny, kterých jsem ještě před okamžikem měla v hlavě přetlak.
No a věřte nebo ne, na Paddym bylo znát totéž.

Tančili jsme celou dobu s tvářemi těsně u sebe. Srdce mi tlouklo rychle a ještě zrychlilo pokaždé, když se náš pohled setkal. Paddy se tvářil naprosto klidně, měl takový zvláštní vyrovnaný výraz. Vlastně se tvářil úplně jinak, než Štěpán, ale mně najednou přítomnost protnula tak jasná vzpomínka na něj, až jsem se jí lekla. Snad mi ho něco v Paddym na chvíli vzdáleně připomnělo. Popravdě, nejspíš stačilo objetí a to nádherně bezpečné teplo, co jsem z něj ucítila. Položila jsem hlavu na jeho rameno, zavřela oči a nechala se unášet hudbou.

Bylo to takové něžné, nevinné, je těžké teď s odstupem popsat, co jsem ve skutečnosti cítila. Možná by se můj pocit dal popsat vzrušujícím uvolněním. Ale může být uvolnění vzrušující? Jako by mě objímalo samo bezpečí.

Když jsem předtím tančila s Randym, smáli jsme se. Naší společnou frekvencí byla veselost. Ale když jsem se tehdy poprvé takhle přiblížila k Paddymu, okamžitě jsem mohla přeladit na svojí původní frekvenci, která se nějakým způsobem prolnula s jeho a já pocítila souznění. Ano, to je to slovo. Souznění...

Snad jsem touhle frekvenční úvahou aspoň částečně popsala určitý první, tenoučký, ale podstatný zlom v mém vztahu k němu. Rozbouřený oceán emocí, které vyvolala přítomnost Rana a myšlenka na Štěpána, se v Paddyho jemném objetí vlnu po vlně utišil. A moje intuice mě houpala v předtuše něčeho krásného, co měl tenhle kluk vnést do mého života.

Otevřela jsem oči, když Dido dozpívala a všimla jsem si Paddyho dívky, jak nás pozoruje. A intuice mi dala neomylné znamení, že je zle… Coru jsem v té době vůbec neznala, ale řekla jsem Paddymu:.
"Měl by sis jí asi víc všímat."
"Koho?"
"Jen se neotáčej, prosím. Tvoje přítelkyně se sem dívá a z jejího výrazu tuším problém."
"Půjdu za ní."
"Jistě."
"Děkuju ti."
"I já. Vrátím se ke stolu."

Posadila jsem se ke zbylým Paddyho přátelům. Zůstali tři a Kate.
"To byly ale jiskry!" strčila do mě.
"Už odešel? Domluvili jsme se na zítra."
"Ran je pryč, ale já mluvíim o Patrickovi, kotě."
"To ne, jediný jiskry lítaly od Cory."
"Cora vás spolu viděla? Tak jestli nemáš v Corku nepřátele, právě jsi jednoho získala."
Trochu jsem se lekla. "Jak to?"
"Proškolím tě: Cora je k sežrání. Prostě skvělá holka, ale jen do chvíle, než se dotkneš jejího pokladu, Patricka."
"Vždyť jsme spolu jenom tancovali," namítla jsem, i když lehkost čistého svědomí ne a ne navodit. "Asi jsem se nechala unést, když jsem se k němu tak tiskla," přiznala jsem. "Ale Paddy mě sem vzal, aby mi pomohl zahnat chmury. V žádném případě nemám vedlejší úmysly."
"O-ó, to Coře nevysvětlíš. Byly jsme nějakou dobu na dobrý cestě stát se kamarádkama. Dokonce vždycky sedávala s námi, tak jako dnes ty. Ale jednou Paddy přišel k nám domů, protože tam měl vyzvednout Jimma. Znáš ho?"
"Paddyho brácha?"
"Jo, ten. Jenže kluci - Jimmy s manželem seděli v hospůdce u pivka a zapomněli na čas.Dlouho se neviděli. Patrick zůstal u mě, povídali jsme si, on blbnul s děckama - a ty dva pořád nikde, mobil samozřejmě nezvedal ani jeden. Nakonec tam Patrick usnul. Ale ten dobrák to pak Coře vyprávěl - asi jako vtip - a děvče zešílelo. Všem, cos dnes poznala, i Jimmymu a bůhví komu dalšímu, řekla, že po Patrickovi jedu."
"Cože? A opravdu jsi nejela?"
"Ale kdepak. Jimmy se pak na ty fámy zeptal přímo mě a před Harrym - to je manžel. Všechno jsem jim vysvětlila, byl to trapas. Zjistil to i Patrick a týden se mi omlouval."
"A Cora se neomluvila?"
"Ne. Ona totiž pořád věří, že to tak je."
"Tak proč spolu chodí, probůh? Paddymu nevadí, že je tak žárlivá?"
"To víš, že nadšenej není. Ale jak říkám. Cora je úžasná, hodná, je s ní děsná sranda, je obětavá…tohle všecko. Ale na Patrickovi visí jako mimino. A ty se od ní dneškem počínaje drž dál."

 


Anketa

Ke které zemi tě poutá hlubší pouto, tedy něco víc, než že se ti tato země jen líbí?

Mexiko
Tibet
Irsko
Indie
Egypt
Austrálie
Japonsko
Jiná země
Žádná země

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama