Svaly, dredy a vůně...kapitola 16.

26. listopadu 2008 v 22:52 | Johanka |  Smaragdový příběh
A kde, že jsem to přestala? Ano, nekonečně se vlekoucí turné a koncerty, během kterých jsem se ještě stále učila žít sama.

Nejdelší byl přelom srpna a září. Kellyovi odjeli na měsíční turné po jižní Evropě. Skloubili dovolenou s koncerty a vydali se na cestu svou lodí po moři, zatímco techniku převáželo z místa na místo několik kamionů. Kira pochopitelně byla s nimi a po všech dalších známých, jako by se slehla zem. Napadlo mě podívat se domů, ale nakonec jsem se rozhodla, že si dny volna ušetřím na Vánoce a odjedu pak.

S maminkou jsem si často psala a jednou nebo dvakrát do týdne jí volala. Dařilo se mi udržet úzký kontakt se všemi kamarády a úporně jsem se vzpínala, když se nabízeli, že mě navštíví, protože s kýmkoliv z nich jsem mohla na beton čekat i Štěpána.
(mimochodem, prý si mě vezme, až se umoudřím..)
Ale jak já se pokaždé těšila, až zavolá Paddy! Když byl na turné, první týden telefonoval po každém koncertu. Vyprávěl mi, jak 4. září nechali loď v přístavu, přestoupili na letadlo a odehráli svůj první koncert v Itálii. Angelo se na to strašně těšil a všude s sebou tahal videokameru.

Vyptávala jsem se Paddyho na římské katedrály i zapadlé uličky v jižní Francii, na přístavy, ve kterých kotvili, na vůni Lisabonu…žvanili jsme o všem. Většinou jsme spolu mluvili brzy ráno, když Cora ještě spala, nebo hned po koncertu. Jednou volal o přestávce z Pamplony a dával mi poslechnout dav dvou set tisíc lidí. V takových chvílích jsem si uvědomila, s kým se přátelím. Podobné okamžiky provázel i nejasný záblesk nejistoty a stísněnosti.

Když Kellyovi v srpnu odjeli a na mě dolehla tíha samoty, v tom se u mých dveří zčistajasna objevil Randy. Od naší první schůzky ve Virgin Forest tehdy uběhlo něco přes dva měsíce. V době, kdy náš vztah začínal nabírat směr, musel Randy letět do Holandska na pravidelné školení. Mezi námi se vznášely malinké a leccos slibující jiskřičky.

Hned jsem ho pozvala dál, udělala kafe…a Randy začal vyprávět. Mluvil dlouho, bylo taky o čem. Svoje vyprávění zakončil poetickým:
"Ale stejně jsem dumal stále o Vás, krásná cizinko..." a v kontrastu s tím čertovským: "A něco jsem ti přivezl."
Zatvářil se tajemně. Smála jsem se a nahlas přemýšlela:
"Randy byl v Holandsku a dovezl mi dárek. Co to asi může být? Konopí sušené, mražené, nebo snad marinované? Ne, takový problém bys na letišti neriskoval. Tak konopná semínka v medu?"
"Přihořívá…"
"Dobře. Je to sladký?"
"Ne víc, než ty."
"Ó, děkuji. Co dalšího mě napadá...konopná čokoláda, nebo lízátko?"
"Hoří!" A vytáhl z kapsy tabulku čokolády v obalu od Milky."
"Je domácí a tudíž silná. Pozor s ní."
"Silná? Nevím, jestli to chci pokoušet."
"Má skvělou, ale opravdu skvělou chuť."
Další čokoládový labužník…
"O.K., přemluvil jsi mě. Smím tě pozvat?" (trapně formální, s tím se jistě počítalo předem)
"S radostí."
Bez velkých očekávání jsem do pusy ulomila jednu kostičku…a...
...ta čokoláda měla skvělou…ale opravdu skvělou chuť.
Smetli jsme jí ze stolu během pár minut.

"Jé, sundej ten šátek! Ty máš dredy?"
Jedním pohybem jsem mu ho stáhla z hlavy.
"A zapletený korálky…paráda!! Vážně ti sluší."
Zadrhla jsem se a chvíli pozorovala svět kolem sebe. Randy pochopil, že THC začíná působit.
"Pustíme televizi, ať nejsi po tak dlouhý době abstinence moc zmatená."
"Laurela a Hardyho?" zalovila jsem v poličce a do videa zastrčila kazetu svých oblíbenců.

Půjčila jsem si jí od Angela a Kiry, když jsme u nich jednou přespávali. Byl tam tehdy i Kathiin syn Sean a samozřejmě Paddy. Ale tuhle myšlenku jsem pochopila až po tom, co jsem na ní na dvě (nebo deset) sekund zapomněla. :-)

Natáhli jsme se s Ranem na postel, lépe řečeno na můj stálerozložený gauč naproti televizi a zaujatě sledovali grotesku, kterou já jsem už znala téměř nazpaměť. Řehtali jsme se jako praštění, k tomu se ládovali popcornem a užívali si večera. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale…
...okamžik napětí…

…s Ranem jsme po sobě popcornem začali házet…
...zklamání?...
Nejdřív po jednom kousku, ale během pár minut jsme se zasypávali celými hrstmi.

Laurel s Hardym skončili, Randy někde vyštrachal CD Rolling Stones a my zhasli, lehli si vedle sebe a jen poslouchali.
"Chtěl bych ti dát pusu," ozvalo se vedle mě po chvíli.

...Tak přece!

Snažila jsem se pozorovat svoje myšlenky a zjistit, co na to říká skutečná Johana. Ale Johaně to bylo celkem fuk. Ran jí neskutečně vzrušoval, takže skutečnou Johanu jeho neskutečno úplně pohltilo a odpověděla:
"Tak na co čekáš?"

Randy se ke mně přitiskl. To, co následovalo, se dalo nazvat jedině chemickou bouří. Chyběl mi sex, Randy byl prototyp všeho po léta zbožňovaného: svaly, dredy a vůně. Tak proč setrvávat v roli jeptišky? Oblečení jsme ze sebe doslova servali. Díky THC jsme přišli o každou zábranu. Randy byl divoký a i v té ohnivosti stále něžný. Nešlo o milování. Jen o sex…nádherný a zběsilý…ale hlavně povrchní.
Takže není divu, že když jsem se ráno po probuzení upřímně vyděsila, zakryla jsem si oči v očekávání, že až znovu zahlédnu svou postel, bude prázdná.
Nebyla.

"Ale ne…"
Zato já bych byla ve vší prázdnotě uvnitř sebe nejraději neviditelná. To cosi, co mezi námi snad klíčilo, jsme touhle nocí doslova udusili.
"Doprčic," oblékla jsem se a nejraději bych utekla, než se s Ranem setkat.
Vyplížila jsem se do koupelny a podívala se na svůj bílý, unavený obličej v zrcadle. První a poslední zážitek tohohle druhu. A co čert nechtěl, za mými zády se objevil Randy.

"Ahoj," trochu rozpačitě se usmál.
A bylo jasno. Cítil se stejně blbě, jako já. Otočila jsem se k němu. V plánu jsem měla, že řeknu něco výstižného, nejlíp rozvinutou větu s filozofickým podtextem a minimálně jedním cizím slovem. Ale namísto toho jsem ze sebe dostala:
"To jsme teda podělali, co?"
"Totálně," odsouhlasil.
"Zůstaneš tu na snídani?" byla skrytá otázka pro 'Co kdybys raději šel?'
"Ne, jenom se trochu opláchnu a půjdu na vzduch."
"Dobře," ulevilo se mi, ale nechtěla jsem to takhle nechat. "Rane?"
"No?"
"Bylo to hezký…ale…"
"Já vim. Aspoň, že máme jasno."
"Jo."
Odešla jsem zkroušeně vedle.

Během pěti minut jsem doma zůstala sama. Vyvětrat, vysprchovat, převlíknout peřiny…ať jsou všechny stopy po téhle noci pryč.
Bílý kafe, mail Ivetě, vyprat, mezi praním dokument National geographic, pověsit prádlo, čaj, půl třetí, oběd, další čaj, knížka a Bob Dylan, pět hodin, nuda, telefon...TELEFOOON!

"Paddy?! Ahoj!"
"Děláš, jako bys mě rok neslyšela!"
"Taky že ne. Řekni, že rušíte turné a zítra jsi doma!"
"Bohužel... Vždyť víš, že na tebe myslím, kam se pohnu. Jako bychom byli spolu."
"Jistě," pousmála jsem se a vzdychla. "Paddy?"
"Co je?"
"Stýská se mi. Vážně bych chtěla, aby ses už vrátil."
"Ty jsi nějak naměkko…co se děje?"
"Ale nic. Je mi bez tebe smutno."
"Co se děje reportérko?"
"Dej pokoj."
"Něco doma?"
"Ale ne.. jsem jen neskonale pitomá, každodenní rutina."
"Co jsi provedla?"
"Ztratila hlavu."
"Když jí potkám, tak ti jí přivezu, O.K.?"
"Nejdřív jí za mě vraž pár facek, krávě jedný."
Paddy měl co dělat, aby se nesmál.
"Kde vlastně jsi?"
"Já ani nevím. Obepluli jsme Pyreneje a zase jsme někde ve Španělsku. Zrovna jdeme do hotelu na tiskovku. Ale..co jsem to…Jo. Cos provedla tak děsného? Nešetři mě!"
"A co kdybys šetřil ty? Raději mi za ty provolaný peníze něco dovez." (jsem to ale komik, že?)
"To už je zařízený. Takže?"
On to ze mě snad vytáhne…
"Tak jo…Spala jsem s Ranem."
"Uf…" zaslechla jsem z druhé strany. "A asi to moc nedopadlo, co?"
"Jo i ne…každopádně z toho nic nebude."
"Byl děsnej nebo při tom usnul?"
"O to ani nejde. Byl skvělý…proboha, co ti to vykládám?" zarazila jsem se.
"Takže na Oscara to nebylo," suše konstatoval.
Tím mě Paddy odrovnal. Rozchechtala jsem se a představila si Randyho, jak přebírá Oscara za nejerotičtější výkon.
"Ne, na Oscara to vážně nebylo," potvrdila jsem.
"Zčínáš se blížit k pointě."
"Pointou je ráno. Děsný ráno... Uvědomila jsem si, co se stalo a všechno se sesypalo. A on na tom byl stejně."
"Aha. Tak mi připadá, jestli se pletu, tak mě zabrzdi - co jste dělali předtím? Kouřili marijánku, že jo?"
"Ne tak docela. Donesl konopnou čokoládu…"
"…hmm, čokoláda…to bych možná pochopil."
"A co teď?"
"Nic. Pusť to z hlavy, až jí zas najdeš. A netrap se."
"No jo, ty jsi…kluk. Tobě se to mluví."
"Já se taky jednou probudil vedle cizího chlapa…"
"Háháhá. Ale předpokládám, že oblečenej."
"Přece nestojí za výčitky něco, co stejně nevezmeš zpátky."
"Já vím. Jen to ke mně zatím nějak nedoputovalo. Jsem ráda, že jsi.."
"Já taky. Jsem totiž dokonalý. Ale ještě radši jsem, že jsi ty. Tak nesmutni. Ještě se párkrát s někým vyspinkáš a jsem u tebe."
"Blbe," se smíchem jsem zavěsila.

Do konce turné Kelly Family se v Corku viděném mýma očima nic dalšího prazvláštního nepřihodilo. Jako mávnutím kouzelného proutku se kolem vyrojila mračna přátel a stejným zázrakem jsme se s Ranem jeden druhému úspěšně vyhýbali.

Co se práce týká, přišla doba sepisování žádostí o granty a nejrůznější příspěvky na příští rok pro organice zasahující do neziskového sektoru, mezi které spadala i naše.
Jak už to bývá, pravákům se levačkou píše špatně. A paní Blacková byla pravačka - navíc do práce nosila jen mozek. Plus mínus tedy zůstala profesionálně bezruká, takže jakožto člověk nedobrovolně pasovaný na její končetinu, jsem sladké radosti ohledně somrování příspěvků od vlády, úřadů a sponzorů, slízla já.

Ale všechno zlé je pro něco dobré. Při přehrabování se starými kopiemi žádostí, jsem objevila i některé, které mě zaujaly. Při uplatnění mých nevelkých detektivních schopností jsem zjistila, že před čtyřmi roky skončila tradice trvající skoro deset let.
Sociální správa z vlastní iniciativy pořádala každoročně výběr finančně nejslabších rodin neslyšících. Stručně řečeno, výběr byl původně statistickým průzkumem v rámci nějakého pradávného projektu studenta práv, který měl upozornit na díry v zákonech. Cílem projektu bylo zajistit rodinám, co se do něho přihlásily, prioritní řešení tíživé situace: najít dobře placené zaměstnání, umístit děti na specializovanou (a drahou) soukromou školu, zajistit lepší bydlení…

Jen pro objasnění: Když je jediný způsob, jakým se dorozumíte s okolím znakování nebo psaní, moc příležitostí ke slušně placenému místu nedostanete. A pokud jste závislí na dávkách od státu, máte dvě děti docházející do školy a pronajatý byt, není nejlehčí žít jinak, než způsobem ´z ruky do pusy´.
Proto se dřív, počátkem nového roku, vybíralo z mnoha žádostí, kdo má největší potřebu a nejmenší prostředky k jejímu uskutečnění.

Všechno pochopitelně ztroskotalo na financování. Stačilo by sehnat jen několik sponzorů, aby tradice mohla pokračovat. Jak jsem se ale přesvědčila v následujících dnech, právě to šlo zatraceně těžko. Kdo by netušil, kam mířím, malá nápověda: Můj krk pomohl zachránit ten, co už měl v tomhle směru tříměsíční praxi.

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama