V Johančině království...kapitola 4.

22. listopadu 2008 v 21:00 | Johanka |  Smaragdový příběh
Ráno, namísto problémů, které jsem čekala díky narychlo přepsanému posudku plnému překlepů, na mě slečna Blacková (právnička s nosem červeným jako sob Rudolph), šermovala divokými posunky:
"Julia je v nemocnici, nemám nikoho, kdo by jí zastoupil. Vypadá to, že tam zůstane až do porodu. Prosím Vás, Johanko, připravte bleskově výběrové řízení na její místo a vezměte prozatím sekretariát za ní. Já nevím, kde mi hlava stojí a to mám za půl hodiny stání u soudu."
Prudce se nadechla po vyčerpávajícím monologu a čekala, než její sdělení rozdýchám já.
Julia pracovala jako asistentka a slečna Blacková s oblibou říkala:
"Johanka je moje pravá ruka a Julia levá."

Celý týden jsem tedy zvedala telefony, psala předvolání, rozesílala poštu, četla maily, zařizovala opravu počítače a u toho ještě v rámci vlastních povinností navštěvovala klienty (děsivé slovo) a připravovala všechny podklady pro soudní stání slečny Blackové. Na pátek jsem stihla vypsat konkurz na Juliino místo, kde mě navíc neminulo vaření a roznášení litrů kafe. Večer jsem doma padla do postele a nevylezla z ní celou sobotu.
Až kolem páté odpoledne jsem si napustila vanu plnou horké vody a zpětně si uvědomila, že takový týden už nechci nikdy víc prožít. A aby toho nebylo málo, někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít v domnění, že je to správce, kterému jsem ve středu měla donést nájem. Odemkla jsem, otevřela…a za dveřmi stál Paddy!

"Pokaždé, když tě vidím, teče z tebe voda - čím to?" pozdravil.
"A-ahoj. Co tu děláš? Já byla ve vaně. Jak víš, kde bydlím? Kdo ti dole otevřel?" drmolila jsem. "A…a půjdeš dovnitř?"
"Jen jestli nejdu nevhod...Díky."
Váhavě přešlapával na místě a špatně skrýval úsměv nad mými rozpaky.
"Ale ne, co tě napadá. Jen jsem trochu překvapená," vzpamatovala jsem se.
"Přinesl jsem ti věci. Čekám, kdy půjdeš kolem a pořád nic."
"Ale jak jsi mě našel?"

"Prohlížel jsem jména na poštovních schránkách. Říkalas, že bydlíš na konci ulice, takže to nebylo tak těžký."
"Posaď se, děkuju. Děkuju ti." Ukázala jsem do rohu na křeslo k ratanovému stolku.
"Johanko?"
"Mmm..no?"
"Chováš se, jako bys právě připravovala teroristický útok a já tě vyrušil."
"Jéžiš, nezlob se."
(Nádech. Stop. ZASTAV SE! Narovnat. O.K. Výdech. Nádech.)

A znova.

"Ahoj," s úsměvem jsem natáhla ruku. "Moc ráda tě vidím. Půjdeš dál? Jé, ty už sedíš. To je fajn, buď jako doma. Já jsem celý den prospala. Ani mě nenapadlo jít ven. Kde je dnes tvá sladká Dossie?"
"Zapomněla ses znovu nadechnout. Ale jinak dobrý," smál se a trpělivě snášel, jak mu třesu s rukou.
Až po jeho varování jsem si vzpomněla, že podivně vcuclý žaludek asi znamená nedostatek kyslíku.

"Dos je u Angela. Bydlí kousek odsud."
"Dáš si čaj? Jestli ti nevadí bylinky, ovšem. Sbírala jsem je kousek od vašeho domu."
"Mám bylinkový čaje rád."
"Je v něm kopřiva, meduňka a jitrocel-nemáš alergii, nebo něco podobného?"
"O žádné nevím."
Připadala mu trochu nervózní.

"Jsi moje první návštěva. Jestli jsem v tobě vzbudila dojem, že rušíš, tak se nezlob. Překvapil jsi mě. Mile. Chceš něco k jídlu? Mám…" rozhlédla se po kuchyni a otevřela lednici. "Mám bagetu odvčera, rajčata a biočokoládu…" Pokrčila nos a tázavě se na něj podívala.
"Tak snad tu čokoládu…" rozesmál se.
"Promiň, během týdne jsem jedla přímo v práci, neměla jsem čas nakupovat."
"A co děláš?"
"No, zrovna teď skoro všechno. Oficiálně jsem…já ani nevím, jak to anglicky říct. Píšu soudní posudky a advokátka, která je předkládá a obhajuje u soudu, se specializuje na neslyšící lidi. Zkus si udělat nějakou představu, lépe se asi nevyjádřím."
"Řekla jsi to docela srozumitelně. Takže opět znaková řeč?"
"Jo," usmála se a položila před něj ručně malovaný hrníček.

"Minule jsme probrali skoro všechny taje vesmíru, až na to nejzáhadnější. Kde ses vzala uprostřed Corku?"
"To by bylo na dlouhý nudný povídání."
"Vydržím všechno. Jestli ti nevadí, že se ptám…"
"Ale ne. V Čechách mi nevyšlo bytí a žití s jedním klukem. Prostě klasika…"
"A ten den, když jsme se potkali v hotelu…co se ti tehdy stalo? Vypadala jsi dost…sklesle." (Sklesle? Velmi galantně řečeno. Byla jsem uřvaná, červená a po srážce u výtahu jsem dostala tik do brady…)
"Jo, tak přesně ten den mi to nevyšlo s tím klukem," kývla jsem a oba jsme se začali smát.
"A jak dopadlo tvoje rande minulý týden? Výprask se nekonal?"
"Dopadlo dobře. Řekl bych, přímo nad mé očekávání. Nejspíš spolu v nejbližší době začneme bydlet."
"To ale přijdeš o své charismatické paralelní stěny…"
"Kdepak. Nahoře je spousta prázdných místností. Můžeme z nich vykouzlit celkem velký byt a můj pokoj přitom nenápadně opomenout. Prozatím. Koneckonců, pokud žiješ se správným člověkem, tak se poměr prostoru, který zaplní, přímo úměrně mění s jeho velikostí."
"…a teď to zkus srozumitelně…" navázala jsem v zápětí na něj.
"Jinak řečeno," s úsměvem se zvednul, "nejlepší by bylo nechat všechno, jak to je. Když spolu dva lidi nevydrží v jedné místnosti, těžko spolu vydrží žít."
"Jak dlouho se znáte?"
"Asi osm měsíců."
Došel k protějšímu stolu pro konvičku a oběma dolil čaj.
"To musí být láska jako trám…My jsme si se Štěpánem po půl roce teprve vyměňovali telefonní čísla," zasmála jsem se své vzpomínce.
"To je ten, co nevyšel?"
"Hmm, to je on. Vidíš, pořád je tam," ukázala jsem si naštvaně na hlavu a uvnitř se zastyděla, že jsem mu nedůstojně prozradila svojí největší slabinu.

Paddy asi čekal, že budu mluvit dál, ale moje myšlenky se zatoulaly ke zrovna oprášeným vzpomínkám. Na můj dřívější život, na práci a kamarády, na mámu…a na Štěpána.
Z došlých mailů od přátel jsem věděla, že opustil zrzavou prsatou Moniku a bydlí s naším společným známým Dominikem někde za Jubilejní synagogou.

Na chvíli se zarazila. Vypadalo to, že není právě šťastná ze směru, kam se náš rozhovor ubíral. Při pohledu na ní mi došlo, že téma domov v ní právě teď vyvolává především další horké téma - Štěpán. A soudě podle jisker, co se jí ztratily z očí, to bylo ještě hodně citlivé.

"Stýská se mi."
"Po Praze se určitě stýská každému, kdo jí zná. Je krásná."
"A žijí v ní mí krásní přátelé," potvrdila jsem s nostalgií v hlase a povzdychla si.
"Kdy se vrátíš?"
"O tom zatím vůbec nepřemýšlím. V Corku je určitě taky spousta milých lidí…jenže je neznám. Mám sice práci, která mě baví, ale jsem v ní pořád. To mě občas štve. Ale v Praze zas není ani jeden maják, žádný útes, žádné moře…"
"Znám v okolí desítky krásných lidí," mrknul na mě. "Jestli zahřeju tvoje zkroušené srdce, vezmu tě do jícnu sopky, chrlící samé milé tváře. Při troše štěstí třeba narazíme i na strážce majáku."
"Myslíš, jít ven?" zvedla jsem obočí. "To ne, nejsem vůbec společenská."
"Vždyť ani nevíš, kam tě zvu."
"Neuraz se, ale nenávidím dýchánky jakéhokoli druhu."
"A já ti připadám jako někdo, kdo chodí na dýchánky?" rozesmál se a okamžitě dodal: "Oblečeš se, nebo tu chceš raději vzdychat?"

Nu což, dnes už může být jedině líp - kdekoliv. Ovšem v tomhle rozpoložení každého unudím k smrti. Jak se vlastně chová člověk po boku někoho známého? Budu to umět? Neexistuje něco, jako královský protokol aplikovaný ve společnosti zpěváka? Na druhé straně, s protokolem nebo bez něj, rozumíme si až neuvěřitelně…zvedla jsem oči a sledovala, jak se snaží zaostřit na hřbety knih naskládaných na zemi…a beztak tu nikoho jiného neznám.

Tímhle vnitřním monologem jsem došla k jednoduchému závěru - měla jsem strach, že mezi Paddyho bohaté, sebevědomé a světaznalé přátele nezapadnu, že pak přijdu i o něj. Bůhví proč jsem se zas drásala svojí pitoreskní představivostí, jež se držela programu, že okruh přátel někoho známého se od okruhu přátel někoho neznámého značně liší. V tomhle případě ale nebyla moje představivost jen pitoreskní, nýbrž přímo pitomá.
Tímto se omlouvám všem Paddyho kamarádům - ještě jsem vás neznala…

Odnesla jsem prázdné hrníčky. A aniž bych projevila sebemenší úsilí, uslyšela jsem, jak se ptám: "A kam půjdeme?"
"Oblíkni se, jako bys šla koupit rohlíky naproti do pekařství."
S ručníkem na hlavě, oděna do bleděmodrého županu, jsem udělala pukrle. Jeho úsměv se mi tak líbil.
"Dobře, tak do obchodu o dvě ulice dál."
"O.K. Vydrž jen chvilinku."
"Jen klid, máme čas!" křiknul za mnou do ložnice.

Paddy se zatím rozhlížel kolem sebe. Johančin byt se mu zdál jako ateliér nálad dokonale uspořádaný v útulné starožitnictví. Střepy z rozbitého zrcadla nalepené na zeď do tvaru podivných vln tříštících se o obrovskou starou skříň, ornamenty z květů slaměnek na stropě, kolem lustru a všech vypínačů na stěnách, ve váze ptačí peří, zvonkohra zavěšená pod oknem, na němž visel závěs z malých červených plodů, které ze svého místa nedokázal rozeznat, dvě dlouhé zvlněné police plné malinkých barevných obrázků, kamínků, dřevěných krabiček a knížek a u dveří do ložnice ještě velká knihovna vyrobená z pestrobarevně pomalovaných štaflí…Připadalo mu, že tahle holka by všem dýchánkářům vytřela zrak, kdyby na to přišlo.

Oblékla jsem si dlouhou tmavozelenou sukni, k ní černou blůzu, na blůzu svetr, na svetr černý kabátek s kapucou a kolem krku dvoumetrovou šálu se zelenobílými pruhy. Ať už jsme měli jít kamkoliv, byla jsem na to připravená. Ještě jsem si na rty natřela balzám, tváře mnula, dokud se netvářily zdravě a oční víčka přejela slabě se lesknoucím šedohnědým práškem z henny (člověk nikdy neví). Pak jen zbývalo předstoupit před Paddyho, rozpřáhnout ruce a říct:
"Můžeme jít nakupovat."
"Musíš mít v Corku všechno zadarmo, jestli se takhle potloukáš po obchodech."
Nevím, jestli to řekl ze slušnosti, jestli tomu vůbec dával význam, nebo to myslel upřímně. Tak jako tak jsem v tu chvíli vyrostla nejméně o deset centimetrů, které mi daly odvahu k rozhodnutí, že si večer po boku známého zpěváka užiju.

Paddyho pohled mezitím střídavě bloudil po bytě a jeho nevšední nájemnici. Připadala mu jako čarodějka, co tohle všechno, včetně sebe a jeho, v téhle místnosti vykouzlila.

Neunikl mi šedomodrý obraz majáku na pobřeží, který jí visel na jedné z dřevěných stěn u vchodu a v levém rohu měl sotva čitelně bílou pastelkou vyryto:
Dnešní sen, J.

Když si kolem krku omotávala šálu, upoutal mě přívěsek na jejích korálcích. Byl to pravidelný kříž zasazený v lotosovém květu a kolem květu ovíjející se had, který se snažil sežrat vlastní ocas, znak jednoty a věčnosti řady starověkých kultur od Egypťanů po gnostiky. A ještě jsem ani nepípnul, jak mě tohle spojení symbolů zaujalo, všiml jsem si na botníku rozečtené knížky od Benjamina Kurase, kterou jsem si chtěl sám nedávno koupit. Zvláštní holka, tahle Johanka…

"Jsi tu autem?" uviděla jsem povědomou Toyotu.
Paddy mi vzápětí opět otevřel dveře a ledabyle vysvětlil, že byl za nějakým majitelem ani nevím čeho. Moc jsem to nechápala, asi to ani nebylo účelem. Utkvělo mi snad jen, že to bylo daleko.

"Už mi povíš, kam jedeme?"
"Na koncert."
"Tvůj?"
"Ne," zasmál se. "V klubu v centru dnes hraje Dido s Faithless. Napadlo mě, že když máš ráda Brianu Corrigan, Faithless bezpochyby znáš."
"To tě napadlo úžasně!"
"Těší mě, že jsem tě potěšil. Rád se budu podílet na vylepšení tvé nálady."
"K tomu stačilo, že ses zastavil."
"Jestli tě těší už tak málo, do půlnoci budeš bez pochyb zářit. Až spatříš mé irské krajany, ještě dnes večer neuvěříš, že za mořem existuje člověk, po kterém by se ti mohlo stýskat."

V duchu jsem přemítal, kterému krajanovi Johanku představím přednostně. Typoval jsem jí na zarostlého hezouna, typ aktivisty z Greenpeace, co umí plést koše z proutí, rád chytá ryby a vlastní centrum pro adrenalinové sporty.
Asi přenechám Johančin osud panu Darwinovi…

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama