V perníkové chaloupce...kapitola 10.

25. listopadu 2008 v 23:58 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Mám hlad."
"Jako vlk?"
"Jako vlk a půl. Vrátíme se."
"Už je skoro na čase. Sem jsme šli skoro tři hodiny."
"A odkud?"
"Dobrá otázka. Z Corku?"
Paddy se rozhlédl po zelených stráních, co nás obklopovaly ze všech stran."
"Ne," vydechla jsem.
"Ano…Nemám ponětí, kde jsme. Ty jsi pořád mluvila, neměl jsem vůbec čas dívat se po okolí," nevzrušeně se rozhlížel.
"Narodil ses tady. Tak snad poznáš, kde je Cork."
"Je mi líto, ale bez sluníčka nebo hvězd nepoznám ani, kde je sever."
"A co myslíš, že se objeví dřív?" podívala jsem se na nebe.
"Podle přibývajících mraků bych soudil, že ani jedno."
"Jehlu nemáš?" napadlo mě. "Jednou jsme z ní udělali na louži kompas."
"Zrovna dneska jsem si vyšívání i louži zapomněl. Někam ukaž a jdeme."
Máchla jsem rukou před sebe a vydali jsme se vstříc osudu.

ztracená krajinka

"Jdeme špatně," sotva znatelně jsem špitla po půl hodině.
"Taky bych řekl. Při troše štěstí objevíme perníkovou chaloupku."
"V kolik hodin zítra letíte?"
"Kolem čtyř. To snad stihneme," rozesmál se.
"Pojď, určitě jsme jen pár kilometrů od města. Dřív nebo později musíme narazit na nějakou farmu, když je tu kolem takových polí."
"Doufám, že narazíme, protože dám krk na to, že cestou sem tady pole nebyly."

Opravdu. Dalších deset minut chůze a před námi se z obzoru smaragdové krajiny vyloupla perníková chaloupka. Za ní se páslo stádo ovcí. Konverzaci (s lidmi) jsem přenechala Paddymu.

Nejdřív zaklepal a když se za dveřmi objevila milá tvář starší ženy, odtušila jsem konec dnešnímu vandrování. Bez váhání nás pozvala dovnitř, každý jsme vyfasovali mléko a krajíc chleba a jen o vlas unikli klobáse a míchaným vajíčkům. A ona nám povídala o tom, jak se každou chvíli z města vrátí její manžel se synem, že nás potom odvezou. Dozvěděli jsme se taky, že jdeme na opačnou stranu, než stojí Cork. A ten, že je odsud asi 13 kilometrů. Ale jinak mám bezvadný orientační smysl. :-)

Uvolněně jsme seděli u masivního dřevěného stolu, bez hlesnutí naslouchali vlídnému vyprávění farmářky, ale její manžel se synem pořád nikde.
"To ti holomci zase někde sedí u piva. Já vám ustelu nahoře a do rána oni snad přijdou," jakoby nic se zvedla a vyběhla po schodech připravit nám nocleh.
"Budeme tu spát?" šeptala jsem.
"Asi jo," stejně tiše odpověděl Paddy.
"Nezburcuje Kate celý město?"
"Asi jo."

Ale to už se ona energická paní vracela a omlouvala se:
"Připravila jsem vám dvě ložnice, jsem katolička. Snad mi to nebudete mít za zlé."
"To je v pořádku. Jste moc milá. Budou mít kde spát váš manžel se synem, až se vrátí?"
Její úsměv rázem vymizel a ona štěkla:
"Ať se vyspí třeba na seně u ovcí, nemají mě tu přes noc nechávat samotnou."
Vypadala dost rozčíleně, takže jsme se raději rychle rozloučili a po schodech se vzdálili jejím robustným pažím.
"Ručníky máte u postele!" volala ještě zezdola.

"To je nádhera!" přiběhla jsem Paddymu oznámit, jen co jsem nakoukla do svého pokoje. "Máš taky takový?" otevřela jsem bez varování dveře.
"Co kdybych se svlíkal?"
"Ještě hezčí!"
Ani jsem nevnímala a zase zabouchla. Paddy zatřásl hlavou. Prostě Johanka…

Celý domek byl přesnou kopií mojí představy o Irsku. Bílá fasáda, oprýskaná střecha a všude uvnitř dřevo nasáklé vůní rašeliny. V kontrastu k romantické atmosféře starodávna, měli naši hostitelé kuchyň vybavenou běžným zařízením včetně minitelevize…a ve výřivce v koupelně jsem se blahem skoro utopila. Nicméně, milou domácí paní jsem si bez problému dokázala představit i s valchou v ruce, či ponořenou do bílé mýdlové vody v dřevěných neckách.

Po cestě z koupelny jsme se s Paddym míjeli v úzké chodbičce. Ráno tak patrné napětí v jeho hezké tváři vystřídal klidný výraz nevýraz, který už jsem moc dobře znala, neboť v něm byl Paddy čitelný a právě z něj prýštilo kouzlo, které působilo na dívky v jeho blízkosti, jako velký třesk v srdeční oblasti.

"Zorganizovala jsi moc hezkou procházku, Johanko."
"Mám pocit, že jsem přece jen vybrala správný směr. Nemůžu se dočkat, až si lehnu do postele! Ona je snad ručně vyřezávaná!"
"Maite má podobnou. Jsou z dílny vyhlášeného truhláře z Corku."
"Je něco, co nevíš?"
"Nevím, kolik je hodin. Takže přeji sladkou dobrou noc, milá Johanko."
"Tobě taky, Padísku."
No ano, nesmějte se! V tom domě plném vůní, bylinek a láskyplné pohody, byl Paddy zkrátka Padísek, skřítek z perníkové chaloupky.

Kapku proleželá matrace se mým zhýčkaným zádům zdála jako trest. Ani to ale nevzalo ránu jeho kouzlo. Za rozbřesku mě probudil závan chladného větru, který s sebou do pokoje přinesl vůni smůly.

Umytá a voňavá jsem ho chtěla jít vzbudit. Jenomže postel jsem objevila ustlanou a prázdnou. V ložnicích, koupelně, v kuchyni, nikde ani živáčka. V pavučině na okně bzučela včela. Roztrhla jsem pečlivě natažená vlákna, za což se pavoukovi zpětně omlouvám, a včelka pokračovala ve své pouti ránem. I mě lákalo podívat se ven. Obešla jsem dům a za ním uviděla krásného človíčka. Seděl na špalku ze dřeva a dojil kozu. No vážně! Neznát ho, myslela bych, že mu to tu patří.

"Dobré ráno, Johanko!" všiml si mě.
"Dobré ráno, Paddy. Kde ses to naučil?" překvapeně jsem se k němu postavila.
"Dělal jsem to už jako kluk. Choval jsem kozu, Heidi. A nevlastní sestra má farmu v Massachusetts. Chceš to zkusit?"
"Bojím se, abych jí neublížila."
"Nic na tom není," zvednul se, aby mi udělal místo.
"Kde jsou všichni?"
"Manžel ani synáček se dosud nevrátili, tak paní Moloneyová skočila na koně a vydala se je hledat. Máme pověření pohlídat jí farmu, než se vrátí."
"A co koncerty? Jak to stihneš, jestli mají nedochvilnost v rodině?"
"Asi se spolehnu na osud."
Paddymu se tu očividně líbilo. Kleknul si za mě a chytil kozu za vemeno, až mě zamrazilo.
"Neboj, bude jenom ráda, když jí ubereš trochu nákladu. Ruce sem," popadl mě.
"Tohle jí nebolí?" přivřela jsem oči, když mi stiskl dlaně.
Chvíli jsem bojovala s jeho sevřením.
"Budeš se se mnou přetahovat?" smál se.
(BUDU!) "Dýcháš mi za ucho, to strašně lechtá!" ošívala jsem se.
"Věř mi už jednou."
"Vždyť věřím. Mám asi křeč."
"Znám zaručenej akupresurní bod, co křeči zbavuje," přejel mi ukazováčkem žebra.
(Věřte, že tenhle hmat mi úplně stačil.)
"Opravdu ses sám staral o kozu?"

Paddy a koza

Povolila jsem konečně a nechala to na něm.

"Tak mi to promiň… Grace," přečetla jsem si na jejím řemínku jméno. A najednou šlo všechno samo.
"V Amsterodamu, ještě když jsme bydleli na hausbótu."
"No ne! Už mi to docela jde!"

Paddy dal ruce pryč.

"Vidíš, jsi talentovaná."
"Pokračuj. Co jsi ještě dělal?"
"Připravoval jsem domácí sýr i máslo."

Grace spokojeně přivírala oči, zatímco jiná koza se svým kůzletem nás častovali podezřívavými pohledy.

"Příště ti budu věřit," otočila jsem se zpátky. "Měl bys mě všechny ty věci naučit. Až budu mít dost kuráže, postavím si srub na samotě a naučím se starat sama o sebe…Byli jsme skoro sousedi. Já jsem taky půl roku bydlela v Holandsku, v Tilburgu. Jenže asi v jiné době."
"To je?"
"Od mínus devíti do mínus tří měsíců."
"Museli jsme se minout, mně bylo kolem čtrnácti. Měl jsem za to, že se chceš stát strážcem majáku."
"Táta tam žije dodnes. Maják bude místo chaty, na víkendy. Ideální by byla farma u majáku."
"Vídáš ho?"
"Jen párkrát v životě. Nemáme moc společných zájmů…je to přesně ten bohatý morous, co z domu nevykročí bez koženého kufříku a kravaty. Platil mi školy, koupil byt v centru Prahy a přispíval mi slušným kapesným, než jsem se postavila na vlastní nohy. Ani moc nejevil zájem o setkávání."
"Maminka se už neprovdala?"
"Kdepak, zůstaly jsme samy," zasmála jsem se představě mamušky v náručí nějakého chlapíka. "Je taková staromódní, starostlivá, neumí odpočívat. A je moc hodná…jako ostatně každá maminka. Už několik let u ní bydlí její sestra. Teta je svérázná postavička, o mamušku se mi doma postará."
"To bude stačit," zastavil mě.

"Děkuji ti za lekci," uklonila jsem se Paddymu, když přeléval mléko.
"Máme si udělat snídani z čehokoliv, co najdeme," postavil konvici s odlitým mlíkem na stůl.
"Dám všechno za chleba, co jsme měli včera."
"Pekla ho prý sama. Už jsem ráno krajíc vyžebral."
"Pekla? O čem jste si ještě povídali?"
"Ptala se, jestli jsi moje žena. Měla asi výčitky kvůli těm dvěma pokojům."
"Tady je!" objevila jsem obrovský bochník. "A?"
"Řekl jsem, že v noci chrápeš a že jsem si rád po dlouhý době odpočinul."
Zatřásla jsem hlavou v domnění, že špatně slyším.
"Co žes jí řekl?"
"Že děsně chrápeš," zopakoval.
Zhluboka jsem se nadechla. Senzitivní člověk by jistě spatřil blesky létající z mých očí kolem Paddyho. Sladce jsem ale odpověděla:
"Ani nechtěj vědět, co si vymyslím já…"
"Máš příležitost. Už je zpátky."

Cvakly dveře a vlídná farmářka se přikolébala do místnosti.
"Dobré ráno! Jak jste se vyspala, paní?"
"Já jsem slečna," kousavě jsem se podívala na Paddyho. "Spalo se mi u vás krásně."
"To mě těší. Mám ráda návštěvy. A vy jste navíc takový milý pár."
(Ale víc koukala na mě!)
Položila své dlaně na naše ruce.
"Tak si představte," posadila se k nám, "že oni v hospodě vůbec nebyli. Stavili se cestou u známého pár mil odsud a jemu se telily dvě krávy najednou. Tak mu tam do noci pomáhali a prý byli tak utahaní, že hned padli do postele. A já bych jim takhle křivdila, těm mým klukům šikovným."
Usmívala se a jen se vydýchala, pokračovala.
"Syn byl zrovna na odchodu, tak je za pár minut tady a odveze vás."
"Hlavně, že se našli." (Ach jo, klidně bych tu ještě den dva pobyla…)

"Tak já nahoru skočím pro věci," nabídl se Paddy.
"Nedáte si kávu, nebo něco k pití?" vstala od stolu ta žena a už chystala vodu.
"Pro mě nic, právě jsem dopila mlíko. Ale můj kamarád má problémy s ledvinami. Tak možná,…"
"Udělám mu čaj z bylinek."
(Áááá máš to!) "Přesně. Budete moc hodná," rozzářila jsem se při představě Paddyho kyselého obličeje, až uhasí žízeň pravým irským urologickým čajem.
Není nic horšího na světě, to mi věřte.

Můj drahý kamarád se vrátil, když už stál na stole hrneček s příšerně zapáchajícím výluhem.
"Co to piješ?" mračil se.
"Já nic nepiju."
"To je na ty vaše ledviny," dobrosrdečně pověděla paní místo mě.
"To je přeci na tvoje ledviny," andělsky jsem se usmála.
"Ledviny?" nerozuměl.
"Ale Paddy, nemusíš se stydět. Paní Moloneyová ti připravila léčivý čajík. Dal jí určitě velkou práci, tak pij dokud má správnou teplotu!" přísným tónem jsem poručila.
Konečně pochopil. Pohled, který mi věnoval za obětavou péči o jeho zdraví, mluvil za vše. Paní Moloneyová čekala, než Paddy ochutná.
Jak bych jen popsala jeho výraz…? No, představte si plivátko v nějaké rušné hospodě jižní Dakoty. A teď si představte, jak vás nějaký místní kovboj s pistolí u hlavy nutí, abyste vypili jeho obsah. S představou podvolení se mu, se na sebe podívejte do zrcadla a budete tušit, jak se tvářil Paddy, když usrkl ten smradlavý čaj…

Osud to zařídil roztomile - Philip, syn farmářky, cestou píchnul a výměna kola mu trvala přesně tak dlouho, aby si Paddy stihnul svůj léčivý čajík vypít do posledního doušku. Celou dobu mi za to pod stolem šlapal po nohách, ale co bych nevytrpěla pro jeho zdravé ledviny, že…?

Když nás pak Philip vysadil na kraji rušné silnice v Ballyvolane (severní část Corku), ještě dlouhou cestu domů jsme se jeden druhému smáli. Paddy mě šel nejdřív přes celé město doprovodit, protože můj byteček v Dougles, což je zase nejjižnější část Corku, stál, jak je patrné, na opačném konci města. Nejdřív se vztekal, že nechci jet taxíkem; podle jeho názoru jsme se včera mojí vinou (!) prošli ažaž, ale nakonec to vzdal.

Myslím, že kdyby na to přišlo, nerozházela by ho včera ani cesta několikanásobně delší, protože Paddy takové toulání přírodou miloval. Tohle byl náš způsob škádlení se. Prostředky, kterými jsme se snažili dosáhnout svého a vyhrát nad tím druhým, se postupně rozvinuly do rafinovaných her. A důvody k nim jsme si vlastně vymýšleli naschvál. Zkrátka, když chtěl jeden začít u A, druhý si trval na Z. Rafinovanost pak spočívala v tom tvrdit třeba E a dopracovat se k M, protože on řekl V. Myslím, že teď je to už jasné.

Byla jsem vděčná za jeho společnost. Ani ne proto, že by mi vadilo jít sama, ale hlavně proto, že dnes zase odjížděl a já netušila, kdy se pak Cora uvolí ho na pár chvil půjčit zbytku světa.

Vyprávěl mi o turné připraveném na konec srpna a pomalu celé září, o jejich lodi, kde všude budou hrát a dokonce mi zabroukal svojí rozepsanou písničku věnovanou Matce Tereze.
"Jako by mi na hlavu dopadaly tisíce růžových květů," bez vyzvání jsem vysekla kritiku.
A on jí pak pojmenoval Rain of roses a přišel mi jí zahrát asi po dvou měsících, zrovna když mně moc do zpěvu nebylo.

Je to fajn pocit, když zjistíte, že vás někdo opravdu poslouchá:


A rain of roses on my head
A rain of roses at my hour of death
Shower roses on my head
Shower roses at my hour of death
 


Komentáře

1 Johanka Johanka | 27. listopadu 2008 v 14:01 | Reagovat

S paní Moloneyovou jsem se setkala na Aranských ostrovech. Tato svérázná žena opravdu jezdí na koni, peče nejlepší chleba na světě a má kozu.

2 Lucie Jungerová Lucie Jungerová | 20. června 2010 v 22:58 | Reagovat

nádhera

3 beruška beruška | 24. května 2012 v 13:51 | Reagovat

Moc hezký příběh, nemohu se od něj odtrhnout 8-)

Jen pro přesnost, píseň Rain of roses je věnovaná Sv. Tereze od dítěte Ježíše, ne Matce Tereze ;-)

4 Johanka Johanka | Web | 18. března 2017 v 19:38 | Reagovat

Děkuju, za pochvalu i upozornění.
Mě užije spíš na nepřesnosti ;-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama