Velké zbrklé hurikánotvorné rozhodnutí :)...kapitola 1.

22. listopadu 2008 v 12:36 | Johanka |  Smaragdový příběh
Bum.
"Aáu!"
"Vypadni!"

Realita mě přivítala s otevřenou náručí. Kolem mě se protáhla zmalovaná (nepopírám, že hezká) šestnáctka a přihlouple koulela očima. Zatímco se Štěpán oblíkal, stáhla jsem z jeho klíčů ten od svého bytu.
"Nepřeháníš to?"
"A ty?"
"Johanko, neblázni."
Jeho výraz povolil, když jsem mu klíč položila do dlaně...a opět ztuhnul ve chvíli, co jsem dořekla: "Máš týden. Stihneš se do té doby odstěhovat?"
"Johanko…"
"Musím jít. Mám ještě práci."

Co všechno tenhle výtah zažil? Čtyři roky hádek a usmiřování, milování, přemýšlení. Po cestě do 8. patra se dalo vymyslet tolik věcí! Myslím, že právě v něm jsme se rozhodli, kde strávíme první společnou dovolenou.

Ale až cestou k Hiltonu jsem si uvědomovala, co se stalo. Rozešla jsem se se Štěpánem. Po pěti víceméně krásných letech našeho vztahu jsem ho vyhodila, kvůli za jiných okolností sympatické nazrzlé dredařce s kroužkem v obočí. Štěpánka, človíčka k dešťovým procházkám, nejúžasnějšího saxofonistu ve městě, tátu našich nikdy nepočatých dětí, Růženky a Kristiána. Brečela jsem a brečela a brečela.

Schůzku s Emou Dracherovou, extravagantní německou malířkou, jsem měla v pět. Ubrečená jsem vletěla do hotelové restaurace a podala svůj průkaz ostraze. Postarší muž v těsné uniformě mi ochotně ukázal ke stolu, kde už čekala výstřední dáma v obrovském klobouku.
Dění kolem sebe si nevšímala, a tak jsem se plížila k toaletám, abych zachránila, co se ještě zachránit dalo. V tom se ale otevřely dveře výtahu, ze kterých doslova vyskočila mohutná postava a vrazila do mě tak prudce, že jsem ztratila rovnováhu a upadla rovnou na zadek. Než jsem se vzpamatovala a vylovila v paměti nějakou příhodnou urážku, za plešatým obrem se objevila postava mnohem vlídnější, která mi hned podala ruku.

"Promiňte, je mi to moc líto. Jste v pořádku?" dolehlo k mým uším sametovou angličtinou.
"To bylo vaše?" podívala jsem se nad sebe a ke svému úžasu uviděla zpěváka, z toho času v ČR nejslavnější skupiny, Kelly Family.
"Ještě jednou se omlouvám."
"Nic se nestalo."
Vstala jsem a bez dalších řečí odešla na záchod. Jakmile jsem se trochu sebrala a připravila si diktafon, spěchala jsem k paní Dracherové.

"Dobrý den, já jsem redaktorka z ReDuTy," mluvila jsem nahlas i znakovou řečí zároveň a podala té dámě ruku. "Omlouvám se za zpoždění."
"Kávu?" zeptala se sympatická neslyšící žena.

Normálně se nestávalo, abych v práci jakkoliv využila znakovou řeč. Ale obzvlášť dnes jsem byla ráda, že je konec bezduchému žvatlání. Během dlouhého, téměř přátelského povídání jsem si na diktafon nahrávala poznámky proložené popotahováním a vzdycháním.

I přes všechna zaujetí, počínaje svým citovým rozpoložením, po svou nenapodobitelně charismatickou společnici, jsem chvíli co chvíli pocítila zvláštní tlak. Určitě to znáte-letokruhy na zádech, šimrání za ušima...
Po nějaké době jsem to nevydržela a rozhlédla se.
Na pravé straně, necelých deset metrů ode mě, seděl můj "zachránce" od výtahu. Omluvně se usmál, provinile pokrčil rameny a otočil se směrem k dlouhovlasé blondýnce sedící u baru vedle něj.
(jak jsem byla později poučena, "blondýnka" se jmenovala Angelo)

Pár minut na to byl můj rozhovor s emancipovanou slečnou ("ne paní!" ) Dracherovou u konce. Téměř přátelsky jsme se rozloučily a já odcházela pryč.
Ještě u východu jsem si vzpomněla a ohlédla se. Díval se za mnou. Krátce jsem se usmála a stačila zaznamenat sotva znatelný pohyb jeho ruky, než se otočil zády.

Po mém příchodu domů jsem na stole našla vzkaz:

Než si odstěhuju věci, budu bydlet u Moniky.
Štěpán

Stručně, ledově. Čekala jsem, že největší rána teprve přijde, ale tahle byla pod pás a navíc mnohem tvrdší, než na jakou jsem se cestou domů stihla připravit. Svezla jsem se na zem v zoufalém, křečovitém pláči a nemohla uvěřit, že tohle je definitivní tečka za pěti lety života.

Nenáviděla jsem zrzavou Moniku a přála si, aby byla mrtvá. Propadla jsem hysterické panice, běhala po bytě jako šílená..., ale Štěpán tam nebyl. Zmizela většina jeho oblečení, několik knížek i origami, co jsme o Vánocích věšeli na stromeček. Vzal si stojan na noty, který jsem barevně pomalovala, vzal si hrnek se zelenou opicí i CD Blue Condition. Vzal si všechno, co bylo i mojí součástí.

Strašně jsem se opila. Nejhorší bylo, že právě on mě druhý den ráno našel - mě, silnou, odhodlanou a nekompromisní Johanu - jako zuboženou pobledlou mátohu, co se rozpláclá na dlažbě v koupelně s hlavou opřenou o vanu, vyspává z opice.
Probudila jsem se v posteli a on seděl vedle mě.
"Johanko, ty jsi trdlo."
Žaludek se mi obracel na všechny strany.
"Jdi pryč."
"Musíme si promluvit."
Já rozhodně mluvit nemohla. Bylo mi hrozně.
"Nemůžeme se rozejít jako kamarádi?"
NE NE NE…znělo mi celým tělem. Už jsem se nechtěla rozcházet, ani cokoliv řešit. Chtěla jsem jen spát. A ještě předtím zvracet…

"Johanko, já tě mám rád."
"Já tebe taky," ozvalo se z mých úst, aniž bych k tomu dala souhlas.
"Tak vidíš. Musíim ti to říct, dokud mě necháš. Já s Monikou párkrát spal. Nechodíme spolu."
"Ušetři mě toho, jo?" znechuceně jsem se otočila.
"Nesahá ti ani po kolena."
"To už jsem jednou slyšela," připomněla jsem mu jeho poměrně nedávný úlet se sestřičkou v nemocnici. "Nejde to vzít zpátky. Už bych ti neodpustila."
"Aha."
A ticho.
"Takže je konec? Vážně úplný konec?"
"Jo."
Štěpán se beze slova zvednul.
"Kdybys něco potřebovala…"
"Nedělej si starosti."
"Ahoj."
"Jo, měj se."
Uběhl týden a já byla tam, kde předtím. Prohlížela jsem si fotky, nebrala telefony, dokola poslouchala nahrávky ze Štěpánových koncertů, chodila po bytě a hledala stopy naší společné minulosti…
A pak přišlo ráno, dopoledne, odpoledne a večer a já vyhodila Štěpánovu kazetu a do CD přehrávače strčila Velvet Underground & Nico, zhasnula světlo, zmáčkla tlačítko repeat a pustila skladbu Heroin. Konečně jsem se rozhodla ten vztah skončit. Pořádně vypláchnout hlavu, naposledy probudit zbytky sebelítosti a hystericky brečet. Dnešní večer bylo vše dovoleno.

Posadila jsem se na parapet do otevřeného okna a odhodlaně si zapálila posledního jointa, co Štěpánek v našem společném doma ubalil.
Teplý vítr mě stahoval s sebou. Vláčnou a sebejistou. Napravo rozfoukal vzpomínky…a všechny pocity daleko, daleko za mě. Nafialovělý kouř vytvořil bariéry kolem mojí duše a nic, vůbec nic se jí nemohlo dotknout, protože jsem to jednoduše nechtěla.
Co vteřina, to jiná myšlenka. Můj mozek nepřemýšlel, jen myšlenky přijímal a já jejich smršť pozorovala. Rodily se a umíraly, nic mezi tím...
...nedělní podvečer, moje máma, Human Trafic, Štěpánův vánoční koncert, Šeptání do ticha, náš pes Adam, jeho pohřeb u Vitýska, Vandin ulítlej maturák, Láry Fáry, čajovna, seznámení s Pavlíkem, spalničky a nemocnice, rozhovor s Emou Dracherovou, obrázky v mém pokoji, sny…moje sny, než jsem poznala Štěpána...do toho osudného večera, kdy nás na koncertu Davida Bowieho seznámila Pavlíkova sestra.
Pak už byl jen on. Žádná příčná flétna, na kterou jsem se učila hrát, ani dávné kamarádky z internátu, žádné Irsko, kam jsem se ve čtrnácti toužila odstěhovat, jenom Štěpán, Štěpán, Štěpán.
Tak odkud žít? Kde hledat člověka, kterým jsem byla před pěti roky? V tu ránu jsem se rozesmála jako praštěná.
"Budu bydlet v Irsku!" zakřičelo moje tělo do ulice. "Zakřič si taky!" zesílila jsem už tak hlasité velvetí vrzání, vyskočila na křeslo a roztočila se.
Chtělo se mi tančit, skákat, smát se…sousedům se spíš chtělo tu noc mě zabít. Udýchaná jsem padla zpátky na parapet.

A to bylo mé rozhodnutí.
"Budu bydlet v Irsku."
Chtěla jsem udělat něco šíleného.
"Máma mě zabije."

Nezabila. Jen mi asi měsíc volala, abych si všechno rozmyslela a že se Štěpánek vrátí, kde budu bydlet a že teď přeci neseknu s tím tancováním v divadle a ať si nemyslím, že v nějaké mojí tramtárii mi štěstí pokvete víc, než v téhle.
 


Komentáře

1 Jana Jana | Web | 24. prosince 2008 v 10:26 | Reagovat

Hezký desing!!!

A moc hezky blog!!!!

2 LoarenFailet LoarenFailet | 4. ledna 2009 v 11:54 | Reagovat

Píšeš opravdu pěkně. Je tou poutavý příběh, takže se pouštím do dalších kapitol

3 Anelys Anelys | Web | 15. ledna 2009 v 20:12 | Reagovat

Máš takový zvláštní styl psaní, je to super. Krásně se to čte, humor se neagresivním způsobem prolíná se smutným začátkem, který však slibuje mnoho nových "dobrodružství".:-)

4 Denise Denise | Web | 25. září 2011 v 17:16 | Reagovat

Opravdu píšeš moc pěkně, rozhodně si přečtu i další kapitoly... ;-)

5 bublinka253 bublinka253 | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 12:06 | Reagovat

Milujem Irsko,David Bowieho a kelly family tento príbeh vystihuje všetko čo milujem :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama