Chipsová bunda, sladká elektřina a cesta do minulosti...kapitola 26.

13. prosince 2008 v 13:12 | Johanka |  Smaragdový příběh
Probudila jsem se do bílého dne. Ano, za okny padal sníh. Nemohla jsem se nabažit lenivého štěstí, které jsem mezi nadýchanými polštáři, v teple postele cítila. Spokojeně jsem se protahovala s očima upřenýma k pomalu se snášejícím vločkám za oknem. Vědomí toho, že nic nemusím, za tenkou stěnou se nejspíš právě stejně blaženě probouzí Paddy a všechno je jak má, mě zalilo nekonečně slastným klidem.

Bez přemáhání jsem vstala, umyla se a našla oblečení odpovídající mé dnešní náladě. Po telefonu jsem si objednala snídani, při které jsem tu a tam naslouchala, jestli se za dveřmi vedoucími k Paddymu konečně neozve nějaký šramot. Neslyšela jsem nic, ale nevadilo mi to. Byla jsem si jistá, že brzy přijde. Přisunula jsem si k oknu houpací křeslo, nohy natáhla na parapet a otevřela knížku na straně 133. Střídavě jsem četla a kochala se pohledem na sněžení.

Zaklepání se ozvalo až kolem desáté hodiny.
"Paddy?" zeptala jsem se.
"Čekáš někoho jiného?" otevřel dveře.
"Z tvého pokoje ne."
Zavřela jsem knížku a těšila se náhlému přívalu štěstí, který vyvolala jeho přítomnost.
"Něco pro tebe mám," políbil mě na tvář a po tom, co mi podal dvě papírové tašky, si sedl naproti.
"Jejda," překvapeně jsem z ní vytáhla bundu. "To je pro mě?"
"Hmm."
Zalovila jsem znova a nahmatala tričko, mikinu a sportovní kalhoty.
"Tys byl nakupovat? Já myslela, že ještě spíš."
"Oblíkni se."
"Chceš běhat? Teď?"
"Nedoufala jsi, že jsem zapomněl, že ne..."
"Co myslíš?" smála jsem se.
"Myslím, že ses celou noc těšila a plánovala trasu."
"Dnes máš přímo telepatický den," pochválila jsem Paddyho se značnou ironií v hlase.
Paddy se zvednul a zamířil ke dveřím.
"Sejdeme se na chodbě?"
"Jistě. Děkuju," zamávala jsem tričkem.
"Za málo," zmizel zase u sebe.

"To je sexy!!" vítal jí, jen otevřela.
"Ta bunda chroupe jako chipsy."
Sledoval, jak demonstruje chroupání ohýbáním ruky.
"Moje to nedělá!" promačkal Paddy modrou softsheelku.
"Vsadím se, že tak i chutná. Určitě je to další reklamní trik," ohýbala Johanka hlasitě límec.
"Vyzkouším to," nabídl se Paddy a už nakláněl hlavu k jejímu krku.

Když mě výdechem zahřál na uchu, moje tělo se zachovalo podivně. Najednou se mi prsty na rukou křečovitě napnuly a v plicích zmizel všechen kyslík. Jako by se bublina vzduchu smrskla dovnitř srdce, kde jsem ucítila, jak se dere hrudníkem ven k Paddymu.

Co nejdřív vypadalo jako sranda se v Johančině bezprostřední blízkosti změnilo na úplně zřetelný výboj sladkosti v prostoru mezi námi. Překvapeně jsem se na ní podíval, aniž bych dokončil, co jsem měl v plánu.
"To děláš ty?"
"Já? Co myslíš?"
"Tu sladkou elektřinu," rozchechtal jsem se, protože to vzápětí přestalo a já se cítil jako blb.

"Co to plácáš?" (do háje, takže on to taky cítil?), práskla jsem ho rukou po zadku a rozeběhla se po schodech dolů. "Kdo bude druhej, venčí každé ráno Dos," křičela jsem ještě.

Před hotelem jsem byla asi o půl vteřiny dřív. Paddy bral schody po třech a jakmile mě dohonil, začali jsme se přetlačovat, každý o ten svůj centimetr navíc. Nicméně, vyhrála jsem.

Rozesmátí jsme se rozběhli po sněhem poprášeném chodníku. Běželi jsme okolo dětského hřiště, kde si pár capartů stavělo legrační doupátka ze směsi hlíny a rychle tajících vloček.

"Zažil jsi už někdy opravdovou zimu? S nekonečným chumelením, sáňkováním a stavěním sněhuláků?"
"To víš, že zažil. Už mockrát, vždyť jsem převážnou část života bydlel v Německu."
"No jo, promiň."

Zavrtěla hlavou a usmála se:
"Člověk by řekl, že pohybem se mozek prokrví, viď?"
Místo odpovědi jsem jí stáhnul čepici do očí.

Rozeběhla jsem se za ním, ale bylo mi jasné, že když bude chtít, stejně ho nechytím.
"Ty máš svaly, já mám čáry," zaskřehotala jsem si sama pro sebe a vzápětí se vmáčkla mezi dva husté keře, čímž jsem se pro Paddyho stala neviditelnou.
Musel se otočit hned, jakmile jsem zmizela. S napětím jsem poslouchala, kdy ho přibližující se kroky prozradí. Dal si hodně záležet, ale sníh pod nohama nepřelstil. Najednou jsem uslyšela hlasité křupnutí těsně u keře. Se zatajeným dechem jsem počkala ještě okamžik a s řevem se vrhla přímo na něj:
"Uááááá!"

"Johanóóó!" V mžiku se otočil a rozevřel náruč.
"Bojíš se, saláte!!" házela jsem radostí bez sebe hlavou sem a tam a od pusy mi stoupala pára.
"To určitě, ty Chipsule," chechtal se a schoval mě ve svém náručí.
"Nee," odstrkovala jsem ho od sebe.
Ale nepovolil. Naštěstí. :-)
"Nikoliv Chipsule, ale břrambora," zajiskřilo mu v očích a při pohledu na stoupající páru dodal: "vařená."
Přestala jsem se bránit a položila během zahřáté dlaně na Paddyho zarudlé tváře.
"Měl by ses ven mazat."
"To bychom pak nedošli až sem," položil svoje dlaně na moje.
"Snažíš se přivolat sladkou elektriku?"
"To ani nemusím."
(To je najednou horko...)
"Jsme v Dublinu, měli bychom si dávat větší pozor. Kvůli novinářům."
"To asi měli," pustil mě.
(No teda!?)
"Tak se pohni!" otočil se v běhu.
A zase jsme utíkali…a utíkali…a pořád utíkali. ("Já jsem Forest, Forest Gump")

A utíkali bychom dál, kdyby si během znuděná Johanka nenašla zábavu v tom, že mě začala napodobovat.

No, jen si představte vážně běžícího člověka…soustředícího se na dech a každý pohyb…Okamžitě jsem si vzpomněla na byznysmena z Malého prince.
"Já jsem vážný člověk," popichovala jsem Paddyho. "Nebavím se hloupostmi. Jen běhám a dýchám, abych běžel a dýchal. Nezajímá mě, kam běžím, já jsem vážný člověk, o hlouposti se nestarám! Nádech a výdech, nádech a výdech...jsem vážný člověk..."
Smála jsem se a napodobila jeho soustředěný výraz.

Chvíli jsem vzdoroval, ale moc dlouho to nešlo. Potajmu jsem mrknul na Johanku a když jsem uviděl z profilu její našpulenou pusu, svraštělé obočí a vypoulené oči, dostal jsem záchvat smíchu. A jak jsem vypadl ze svého vážného a soustředěného běžeckého zaujetí, nemohl jsem popadnout dech. To se Johance náramně líbilo. Vrhnula se do shrabaného sněhu před garáží u jednoho z domků a začala po mně házet narychlo uplácané koule.

Bylo nadmíru jasné, že běhání toho dne se mnou už Paddy vzdal. A bylo téměř jasné, že ho vzdá i v průběhu dní dalších. Tedy, doufala jsem v to. Dokonce jsem byla ochotná věci, které mi koupil, podstoupit nějaké jiné, sportovně zdatnější duši.

Oběhli jsme pár bloků a ocitli se kousek od hotelu, takže už mi žádný významný pohyb nehrozil. Ale na svou obhajobu musím podotkout, že jsme společně zdolali něco kolem osmi kilometrů. Nevím, jak pro vás, ale pro mě to byl velice slušný výkon. Paddy měl o tréninku na maratón asi naprosto odlišné představy, protože v hale hotelu suše konstatoval, že na tohle by mi starší tepláky byly vážně stačily.

"Neber mi jí," srdceryvně jsem skučela ve výtahu tisknouce si k tělu svou novou bundu. "Už si život bez ní nedokážu představit."
"Nikdy bych ti nezpůsobil takovou ztrátu," s pochopením mě objal. "Naopak, zítra dostaneš další šanci, jak se se svou chipsovou bundou ještě lépe sžít."
(No ale..no...to snad...ach neee!!!)
"Co to říkáš?" ztuhnul mi podlý úsměv na rtech - v souvislosti s tímhle tématem už podruhé v relativně krátkém časovém úseku. "Jaký způsob sžívání máš na mysli?"
"Samozřejmě ten nejpřirozenější. Jen buď připravená už ráno."
(JAKO BĚHAT??? ZNOVA???)

Že mě po tomhle sdělení musel z výtahu doslova dostrkat až ke dveřím pokoje, vám asi vysvětlovat nemusím.
Takže zítra mě čeká repete. Zlatý balet a nekonečné posilování u tyče…

"Přijdeš na oběd dolů?"
Paddy měl na mysli hotelovou restauraci.
"Během půl hodiny jsem tam."
"Odpoledne tě zavezu na místo, kde jsem se narodil. Musíme se ale do půl pátý vrátit," připomenul mi ještě.

Když jsem výtahem sjela do přízemí, všichni Kellyovi (alespoň podle zběžného odhadu) seděli u velikého stolu a zřejmě už čekali na jídlo.
"Váš jídelní lístek, slečno," objevil se vedle mě číšník, jen jsem dosedla na volnou židli proti Patricii.

Vesele jsme si povídali, s děvčaty Kellyovic klanu ještě poseděly nad kávou a dortem a potom už se pro mě vrátil Paddy:
"Jestli chceš jet, musíme vyrazit."
Pak se obrátil na holky, vysekl nonšalantní pukrle a počastoval je hravým:
"Těšilo mě, dámy!"

"Tvoje sestry tě zbožňujou, Paddy. A žádný sestry tolik nezbožňujou svoje bratry. Aspoň žádný takový neznám. Čím to je?" podivovala jsem se v autě nad nebývalou soudržností Kellyových.
"Třeba znáš málo sester."
"Třeba."
"Nebo znáš málo ty moje."
"…Zastavuješ? Proč?"
"Budeš řídit."
"Vtipálku."
Auto cuklo.

"…Zastavuješ?!? Proč?!?" rozbušilo se mi srdce.
"Budeš řídit."
Vzdorovitá Johana se konečně probudila, aby zakryla tu vyplašenou: "Nebudu, neřídím."
"Zase se do toho dostaneš."
Jenže to už vyplašená přebrala nadvládu nad mým tělem a začala drmolit:
"Nemám k tomu chromozom, nemám chromozom ani k tomu uložit si do mobilu nové číslo, chybí mi vztah ke všemu, co funguje na baterii."
"...Co, co to děláš? Já vážně nebudu…"
Ale to už mě Paddy tahal ven z auta.

Nechala jsem se napresovat za volant.
"Jednička, spojka, plyn…nic na tom není."
No prostě nebudu!!!
Podívala jsem se na Paddyho. Zamračeně a naštvaně. ... Nejistě a bezradně. ... Zjihle a odevzdaně.
Do háje, neměla jsem na něj civět tak dlouho.
Rezignovaně jsem si upravila zrcátko.
"Máš dobrou pojistku?" nastartovala jsem.
"Neboj, s mojí pojistkou můžeš klidně poslat do šrotu i vojenskou stíhačku."
"Kam tedy jedeme?"
"Jen k nádraží. Je tam rušno, ale nemusíš mít strach."
"Doufám, že se mi tím nemstíš za ráno."
"Proč? Ani jsem nečekal, že hned první den dáme osm kilometrů."
"Myslela jsem, že tě štvu."
"Nevím, proč bys měla..."
"Nech to plavat," mávla jsem rukou. "Byla to sranda." (vskutku, po obědě jsem na ranní utrpení takřka zapomněla)

"Za minutku jsme tam," oznámil mi.
"Paddy, to je křižovatka!" zpanikařila jsem. "Neumím křižovatky, jen kruhový objezdy!"
Zoufale jsem zastavila na hranici tříproudé silnice.
"No vidíš, červenou jsi poznala."
(?!?!?)
"Ty vole, Paddy, já ten semafor ani neviděla," s úlekem jsem vzhlédla k nebi a vážně uviděla světlo.
"Jak, neviděla?"
"Prostě jsem si ho nevšimla," zařadila jsem a rozjela se.
Paddy kapku ztuhnul.
"To byla náhoda, žes zastavila?"
"Jakmile nevim, prostě šlapu na brzdu."
"Jožule, ty seš číslo," rozchechtal se.

"Tam zatoč a hned na další křižovatce vlevo."
"Kdo má přednost?" ptala jsem se a čekala, než do auta naskočí zbytek Johany, co zůstal otřeseně zírat na semafor třista metrů za námi.
"Jsi na hlavní, jeď."
"Kam teď?"
"Vlevo..klid. Nezapomeň blinkr. Tohle je nádraží. Jen ho objeď a hned za ním na parkovišti zastav."
"Tady?"
"Jo, jsi šikulka. Hele, volný místo. Zvládneš zaparkovat?"
kap. 26
"Ne."
"Nemůžeme se vyměnit, koukni na tu kolonu za náma. Nic na tom není."
Zmáčkla jsem ho těsně nad kolenem:
"Nenávidím tě, rozumíš? Ne-ná-vi-dím."
Pohladil mě chlácholivě po ruce, kterou jsem do něj zatínala.

Vydechla jsem, až když zhasl motor.
Vyčerpaně jsem si rozepla pás a zeptala se:
"Co tu děláme? Narodil ses na nádraží?"
"Ne. Ale pojedeme vlakem, je to vskutku romantický zážitek."
"Nevím, jestli mám ještě na romantiku sílu," podala jsem Paddymu klíčky.
"Vlastně jsem se domluvil se strojvedoucím. Dneska řídíš ty."

Paddy se zahihňal, když ucítil, jak sebou Johanka trhla. Objal jí kolem ramen.
"Myslím, žes jela slušně. Teda, pokud nepočítám ten semafor," pošimral jí po rameni.
Během dvou minut už seděli na červených sedadlech uvnitř vlaku a mhouřili oči k slunci za oknem.

Nic neříkal. Doufal, že cesta Johanku ohromí tak, jako když tudy sám jel poprvé. Vlastně nedoufal, že jí ohromí, byl si naprosto jistý. Když se ale za horizontem kolejí objevilo moře a oni se přiblížili až k samému jeho okraji, Johanka údivem neřekla ani slovo. Jen si z protější lavice přesedla k němu a políbila ho na tvář. Těžko tvrdit, že by ho slova úžasu potěšila víc.
Zase jí objal a když položila hlavu na jeho rameno, společně skrze sklo pozorovali, jak se záplava paprsků odráží od panoramatu za ním. Připadalo mu, jako by starou parní lokomotivou, coby dva milenci, ujížděli bandě krvelačných hrdlořezů do neznámých končin světa, v kufru balík peněz, co spolu ukradli v Coloradské národní.

Jemně jí hladil po rameni.
"Taky ti připadá, jako bychom se ocitli v minulém století, provedli nějakou lumpárnu a teď mířili za hranice provést další?" zeptala se.
Nic neříkal. Proč taky. Jejich telepatie opět fungovala na plné obrátky.

"Připadá mi, jako bych si tě vezl časem do svojí minulosti."
"To je bezvadný, aspoň už nemusíme ostatní balamutit, že se známe odjakživa."
"Johanko, dneska tě mám strašně rád," obřadně pronesl, aniž by se jeho oči přestaly kochat mořem.
"Víc, než jindy?"
"ˇCím dál tím nejvíc, než jindy."
 


Komentáře

1 Johanka Johanka | 16. prosince 2008 v 10:45 | Reagovat

Pokračování mám dopsané..ale na papíře. Jen co budu moc, dám ho sem.

2 rybka rybka | 18. prosince 2008 v 20:08 | Reagovat

hura....uz jsem te chtela obtezovat s otazkou, zda-li se nejakeho dockam :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama