Když nás město vedlo samo... ...kapitola 24.

10. prosince 2008 v 10:10 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Jsme doma," otevřel mi Paddy dveře taxíku. "Už bys měla mít zamluvený pokoj, tak to zkusíme."
Vešli jsme do luxusního hotelu. (konečně mi došlo, jak se asi cítila pretty women)
"Tady bydlíte vždycky?" rozhlédla jsem se po hale, ve které sídlila recepce.
"Vždycky ne. Minulý týden jsme bydleli přímo v cirkusu."
"Kde budeš spát ty?"
"S tebou, přeci…" koketně zamrkal.

"Se mnou? Nevěřím, že by Jimmy tohle udělal."
Byla jsem si vlastně jistá, protože Jimmy jako jediný z Paddyho sourozenců našemu přátelství příliš nefandil. Ale Kathy mi vysvětlila, že Jimmyho nedůvěra pramení ve vlastních zkušenostech, takže jeho poznámkám není třeba věnovat pozornost.
"Máme dva pokoje, mezi kterými jsou dveře. Aspoň tak to říkal můj bratr. Jen si necháme odnést věci a vyrazíme ven."

Paddy šel k recepci, všechno vyřídil a za chvilku u nás salutoval poslíček.

"Tvůj klíč," podal mi Paddy kartičku s číslem a čárovým kódem.
"Díky," hodila jsem ho do kabelky mezi suchary.

Vyšli jsme do nádherně upravených uliček Dublinského centra.
"Já bych byl proto, nejdřív koupit oblečení na běhání, než si to rozmyslíš," otevřel Paddy kapitolu 'bolavé místo'.
"A nestačí mi starý tričko a tepláky?" otráveně jsem se shrbila a zafuněla.
"Trochu stylu, Johanko. Jestli na nás někde narazí novináři, ať aspoň dobře vypadáš, když už se budeš ploužit jako slimejš."
"Ccccc!" rozčílila jsem se. "Natřu ti to, kdy se mi zlíbí!"
"Jo?" zastavil se.
Trochu jsem znejistěla, ale přesto:
"Jo."
Složila jsem ruce na hrudi jako boss z nejváženějšího mafiánského gangu. Byla jsem celkem přesvědčivá…myslím.
"Připravitpozorteď," ve vteřině zadrmolil a už byl dva metry přede mnou.
Na nic jsem nečekala a vystřelila za ním tou nejmožnější rychlostí, jakou jsem byla schopná vydolovat z hlubin nejzazších energetických zásob svého těla.

Uháněli jsme po přeplněném žvýkačkovém chodníku Dame street a kličkovali mezi kočárky, lidmi, psy i koly. V první chvíli jsem ho dohnala, snad i o kousek předběhla, ale to bylo finále mého úspěchu, protože zbytek našeho zběsilého závodu, jsem už viděla jen Paddyho záda.

"Stáááát!" zakřičela jsem po pár minutách.
Rozhodnuta nedat na sobě znát smrtelné vyčerpání, jsem dýchala pomalu a zhluboka, jako bych se právě vrátila z podvečerní procházky parkem. Paddy mě chvíli nechal ve slastné iluzi, ale pak mě poplácal po rameni a poznamenal:
"Aby ses neudusila."
V tu ránu jsem zasípala a klesla na obrubník chodníku.

"Ten maratón vzdávám," vypravila jsem ze sebe ztěžka.
Posadil se vedle a prudce oddychoval - to jediné mě hřálo u srdce. Ze všech sil se snažil nesmát.
"Tak jsi mi to natřela a můžeme jít dál," zvedl se zas.
"Co-o?"
Vydala jsem ze sebe zvuk, asi jako když muž imituje hlas ženy. Teď už to ovšem nevydržel. Podal mi ruku a za tu mou, téměř bezvládnou, mě zvedl.

"Jsi kouzelná. Ale přátelsky si dovoluju doporučit ti tak půl hodinky běhání denně, jestli chceš zvládnout aspoň polovinu maratónu."

"To je síla," podlomily se mi nohy a já si znovu dřepla. "Měla jsem o sobě lepší mínění."
"Zas tak strašný to nebylo," s úsměvem mě utěšoval. "O důvod víc to běhání předem nezatratit, ne?"
"Docela jsem zlenivěla. V Praze jsem chodila plavat, hrát volejbal, tancovat a tady mám jen ten tanec."
"Jestli ráda plaveš," znovu mě za ruku zvednul "můžeš přijít kdykoliv k nám."
"Vy máte na East Grove bazén?"
"Na bazény si přeci potrpí všichni pracháči," protáhnul se.
Věděla jsem o vypuštěném bazénu venku, dal se těžko přehlédnout. Ale že je ještě jeden uvnitř, mě nenapadlo.

"Kde prosím tě tančíš?" zeptal se, když jsme pomalu pokračovali dál, listím zapadanou cestou za katedrálou svatého Patricka.

"V divadle a v baletní škole."
"To jsem asi zas o něco přišel…"
"Od července s Carmen dvakrát týdně chodíme na scénický tanec a já se později přihlásila na úterní hodiny baletu. Asi v září - určitě jsem něco říkala."
"Ne-e," zavrtěl jistě hlavou. "Jsi neuvěřitelná. Skoro mám pocit, že ses nepochlubila schválně. Kdo další, mimo Carmen, tě už v divadle viděl?"
"Já vážně myslela, že to víš. Měla jsem tam být i včera."
"Včera byl…čtvrtek? Pět měsíců, třikrát týdně a já nemám ponětí, že někde tancuješ. Měla jsi už vystoupení?"
"Občas se k nějakému nachomýtnu. Není to třikrát, jen úterý a čtvrtky. V úterý mám hodiny po sobě. Přímo v baletní škole."
"Tam za ambasádou?"
"Hm. Mám to jen kousek."
"A kdo další tě viděl?"
"Paddy…"
"Neřekla jsi mi to schválně, Jožulko. Neumíš lhát."
"Vždyť jsi pořád pryč, prostě jsem zapomněla."

"To není o zapomínání."
Paddy se zastavil. Zčásti kvůli holubímu náletu a zčásti pro náhlé prozření.
"Ty se stydíš?"

Možná, že teď se víc styděla za to, že se stydí, než za všechno ostatní.
"No a?"
Taky se zastavila. Musela kápnout božskou.
"Tanec není psaní básniček. Našla jsem v něm mnohem širší prostor, než v psaní. U tancování můžu úplně vypnout. Nedokázala bych zapomenout na svět, kdybych věděla, že se na mě dívají mí přátelé."
"Dobře," pokrčil rameny.
"Rozumíš mi, jak to myslím?"
"Jako by tě někdo pozoroval při milování…"
"No…jo. Částečně. Mimochodem, to druhé nezní zas tak úplně špatně..." zasmála se.

"Ale, ale..."
"Slibuju, že tě pozvu."
"K milování, nebo k tomu tanci?"
"Co bys raději?"
"Ještě se rozmyslím. Nemáš rohlík?"
"Mám suchary. Taky rád krmíš holoubky?" otočila jsem se za hejnem, které se právě sneslo na zem.
Rozchechtal se a vzal si ode mě krabici.


Sedli jsme si na lavičku před kamennou zídkou, za kterou rostla řada javorů a lip. Paddy se se mnou rozdělil o poslední žvýkačku a pak řekl:
"Mohli bychom spolu jezdit častěji."
"Kam? Na výlety jako tenhle?"
"Vzal bych tě na turné, kdybys chtěla."
"Nemůžu se jen tak utrhnout z práce."
"Carmen má pravdu. Jsi vážně workholik."
Pozorovala jsem lipový list, co mi spadnul do klína. Potom jsem ho sebrala a podala Paddymu.
"Zástava."
Nechápavě se na mě podíval.
"Že pojedu," dodala jsem.
"Vrátíš mi ho po prvním koncertě."
Paddy mi vzal list z dlaně a založil ho do peněženky.
"Ty lípy jsou jako znamení," podíval se do větví nad námi.
"Jaký?"
"Abychom tu seděli."
"Mně se líbí celá ulička. Koukni na to graffiti s majákem," ukázala jsem.

"Tak dnes budeme chodit po znameních," napadlo Paddyho a hned vstal.
"Jdeš?" volal z půli cesty.

Došli jsme ke stříbrozelenému majáku a v tom se ulicí prohnal větřík, co před sebou postrkoval list… samozřejmě lipový. Oba jsme ho sledovali. Nejdřív jen očima, ale vzápětí jsme se vydali za ním. Dobrých padesát metrů jsme pomalu následovali lístek zápolící s nepravidelnými poryvy větru. Čekali jsme, když se zastavil, vraceli a mračili se na něj, když ho vítr foukl o pár kroků zpátky. Ale potom ho slabý vír vyzvedl na okenní parapet jednoho domku a my zůstali stát před ním.

Byl to obyčejný dům. Žlutý, malý, bez popisného čísla. Nic zvláštního se nedělo. Stáli jsme s Paddym u okna a domlouvali lístkovi, aby ještě kousek popoletěl. Ale asi už byl unavený, nebo zkrátka věděl svoje. Paddy se opřel o omítku a vzdychnul. Potom se ale jeho pohled zarazil na protější budově. Byl to nějaký obchod. Vykulil oči a s úsměvem do mě loktem strčil. Podívala jsem se tam. V prvním patře stála nějaká žena s mobilním telefonem u ucha a netrpělivě ukazovala další ženě, přešlapující pod oknem s velkým košem, směr. Tak to aspoň vypadalo. Pro nás bylo ale mnohem důležitější, že jsme věděli, kudy dál. A tak jsme se vydali přesně tam, kam ukázala.


"Koupím horkou čokoládu," odběhl Paddy ke stánku.
Pokračovali jsme městem pořád tím směrem, kterým ukázala prodavačka v okně a zapovídali se, až jsme úplně zapomněli na všechna znamení. Zazvonil mi mobil.
"To je Štěpán," překvapeně jsem zvedla obočí.
"Zvedneš to?" pokrčil Paddy rameny, když telefon vřískal a já jen civěla na jeho displej.
"Nevím," neměla jsem se k rozhodnému pohybu palcem. "Když jsem s ním mluvila naposledy, půl hodiny mi vyprávěl, jak v knihovně potkal břišní tanečnici a vyzvídal, co se dělá s břišní tanečnicí na prvním rande."
"Je to jasný - klidně ho vypni."
"Jakto?" nechápala jsem.
"Jsme blízko Dublin Castle. Uvnitř je knihovna Chestra Beattyho a galerie orientálního umění. Chtěl jsem se tam s tebou podívat."
"To je neuvěřitelný," zmáčkla jsem tlačítko pro odmítnutí hovoru.

Když jsme si prohlédli celý hrad a sešli o ulici níž, můj pohled padl nejdřív na kavárnu, kterou zdobily malované portréty zasazené do barevných skel. Prostě, duhový dům. No, co myslíte - a neuviděl Paddy vzápětí duhu? Zkrátka, město si samo říkalo, čím se chce pochlubit. Nejenže v té kavárně připravovali nejlepší irskou kávu pod sluncem, ale obsluhovala tu moje známá ze střední školy.
Ještě, že Paddyho smysl pro společnost je daná geneticky, jinému chlápkovi by z našeho krafání nejspíš pukla hlava.
A ještě něco se v té duhové kavárně stalo. Nevím přesně, jak to popsat...

Odběhla jsem za Jitkou k baru a zapovídala se s ní. A tam jsem ucítila stejný tlak v zádech, jako když jsem Paddyho potkala poprvé. Naproti bylo zrcadlo a on, přísahám, nespustil ze mě oči po celou dobu, kterou jsem tam stála. Nervózně jsem se postavila rovně, pořád si upravovala vlasy…až jsem nabyla jistoty, že na beton musí vědět o původu mého zoufalého počínání. Alespoň Jitka to tedy poznala okamžitě. A samozřejmě, v důsledku toho jsem byla nervóznější ještě víc.


Jakmile jsme se vrátili zpět do ulic, po stopách duhy samozřejmě, bůhvíproč jsem si pořád hlídala svůj prkenný postoj, inteligentní výraz a tiše zlořečila každému nárazu větru, který mě cuchal. Prostě jsem se chovala jako šílenec. Naštěstí mě honba za dublinskými znameními bavila mnohem víc, než neustálé kontroly vlastního odrazu ve výlohách.

Paddy nadhodil, že by se chtěl zítra podívat za město, do končin, kde poprvé spatřil světlo světa. Jakmile řekl světlo, blýskl na nás paprsek ze zrcadla na křižovatce. Následná euforie přehlušila všechny moje nejasné spekulace o Paddyho odrazu z duhové kavárny a já se s horlivostí vrhla k vypoulenému zrcadlu na rohu Grafton street. Na okamžik jsme ztratili nit. Ovšem, hned při dalším přeskočení semaforu kolem nás prošel houf lidí a ke mně dolehla pohádka, kterou cestou vyprávěla maminka svojí dcerce. Červená karkulka.

A bylo jasno. Kolem červené lékárny jsme se dostali k prodejně elektrospotřebičů, v jejíž výloze právě běžel díl seriálu Červený trpaslík. Odtud nás paní v křiklavém červeném klobouku odvedla až na druhý břeh Liffey, kde stál billboard s reklamou na červenobílého operátora Vodafone a vrchol byl musicshop, z jehož venkovních reproduktorů se do ulice linula Johnyho skladba Red shoes. Jen o blok dál jsme po stopách 'red shoes' jedné malé holčičky a staršího pána, který ji doprovázel, narazili na Temple Bar, snad nejproslulejší Dublinskou čtvrť s centrem v červené hospodě, kam se za živou hudbou a Guinessem stahovali snad všichni turisté i místní v okolí.

"Už mě z toho červeného putování bolí nohy. Pojď si dát grog," vedl mě Paddy dovnitř.
Prošli jsme rušnou místností až k útulnému zákoutí, kde jsem si bez větší námahy dokázala představit i Oscara Wilda sedícího nad svým nedokončeným románem.

'Tak se ho zeptej!' neustále na mě ze zálohy bafalo mé druhé já, které už mělo dost zpytování prvního já. 'Proč se nezeptáš?'

Donesli nám grog a já se rozvzpomněla na Vánoce (nebo jsem zkrátka potřebovala překřičet tu protivnou Johanu, co mi do všeho pořád kecala).
"Co vlastně obvykle děláš na Štědrý den?"

"Dřív se nám pokaždé dařilo sejít se, protože na houseboatu jsme bydleli pohromadě. I na Gymnichu jsme trávili svátky společně. Letos jsme se ale domluvili jinak. Johnny s Maite přiletí sem, protože slaví Vánoce až 7. ledna a spolu s námi bude na East Grove ještě Maite s Florentem a Barby. Jimmy zatím neví, jestli nepoletí do Německa a jinak zůstanou všichni na Štědrý večer doma. Na East Grove se sejdeme až ráno. To zase odlétá do Německa Cora a já bych měl o dva dny později letět za ní."
"Ještě, že většina mých známých se pohybuje na území jediného státu…"
"Máš už dárek pro maminku?"
"Mám vybranou postel, jen ještě nevím, jak jí dopravím do Čech."
"To je praktický…" pokrčil bradu.
"Hele, nech si toho. Mamušce se nemůžou dávat nepraktický věci, má z toho pak celoroční trauma. Navíc postel, kde spí, je ošuntělá rozvrzaná válenda s designem žebřiňáku. Pochlub se ty, co nadělíš sourozencům?"
"My si dárky nedáváme. Vymyslím jen něco pro Seana a Angelovy děti. Joeymu jsem koupil potápěčskou výbavu, ještě musím zjistit velikost neoprénu. No, pak nějakou bláznivinu pro Maite...a Barby vlastně chtěla akvarelový barvy a stojan na malování…a Bill Cobhan bude ve městě, to bych mohl zařídit, aby si s ním Angelo zabubnoval…a Patricia zase shání architekta, který by jí vymyslel zimní zahradu…"
"Měl by ses dát do díla, když tě tak poslouchám!"
"To asi jo. Chceš slyšet, co nadělí Santa Coře?"
"Jistě."
"Pojedu s ní a její rodinou do Thajska."
"Ó! Na jak dlouho?"
"Zatím na dva týdny, ale není to definitivní."
"A co takhle něco blýskavého?"
"Myslíš…zlatého skarabea?"
"Nikdy ses nezmínil, že tvá drahá je nadšená entomoložka."
"Asi, že není."
"Takže žádný drahokam?"
"Vlastně jsem přemýšlel nad nějakým náramkem. Mohla bys mi pomoc."
"Ne. Jsem si jistá, že jí daleko víc potěšíš drátem od pletiva, než platinovým unikátem, který bych vybírala s tebou. Jestli chceš radu, nech udělat náramek jen pro ní - na zakázku. Nějaký speciální. A nezapomeň, že padesát procent úspěchu záleží na balení."
"Platí to i o architektovi pro Pat?"
"Kdybys ho navlíkl do toho Joeyho neoprénu, Trish by se jistě nezlobila."
"Obávám se, že pak už bych do toho neoprénu nenavlíkl Joeye. A Denis by určitě šílel radostí! Vyprávěj mi raději ty, jak trávíte Štědrý den."
"Určitě? To bude na dlouho."
"Povídej."
 


Komentáře

1 A. A. | 23. prosince 2008 v 20:37 | Reagovat

skvělé myšlenky, krásný styl psaní, úžasný názory, skvělej smysl pro humor, to že znáš červenýho trpaslíka:)) Dokonalý

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama