Mimozemšťani podruhé aneb ŠMIK, 2. díl ...kapitola 20.

4. prosince 2008 v 17:00 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Ne," hned mě ta představa rozesmála.
Já a Paddy… Já a turné…Já a konec anonymity…
"To by…přinejlepším……nevyšlo. Patříš ke Coře."
"Každý nemá štěstí prožít chvíle s někým, kdo vnímá svět podobně," samozřejmě se na mě obrátil.
"A?" podívala jsem se na něj.
"To jak a kdy jsme se potkali, bylo trochu…"
"Zvláštní?" doplnila jsem.

"Jsme na začátku. Proč si lámat hlavu něčím, co jednou může, nebo taky nikdy nemusí přijít?"
"Chtěla bych ti být nablízku a nemůžu přijít na nic, co by to ospravedlnilo."
"Jsem s tebou taky strašně rád. Na tom není nic, co bychom měli někomu ospravedlňovat. Natož sami sobě."
"Potřebovala jsem asi ujistit, že nejsem blázen," pokrčila jsem rameny a svraštila obočí.
"Pokud se stane, že se zblázníš do mě, je to přeci v pořádku," poškrábal mě prstem na hřbetu ruky.
"Neměj obavy. Sem tam hlavu používám, víš?"
Samozřejmě…hlavně si rýpnout.

"Jo, když zatopíš, hned v Corku hlásí inverzi," vrátil mi pohotově.
"Když já začnu přemýšlet, na druhém konci světa dochází k tektonickým posuvům," vysvětlovala jsem mu. "Takže svým nemyšlením předcházím katastrofám, jako jsou zemětřesení, tsunami a sopečné výbuchy, kapišto?"
Zvedla jsem nos.
"Jenže to se děje tak zřídka, že by v ony vzácné okamžiky mohli postižené státy klidně vyhlásit státní svátky," zchladil mě zas on.
Ale já už měla v záloze další výpad.
"Vezmeme-li v úvahu, že ti mimozemšťani vydlabali přes půl mozku, chápu tvoje rozčarování nad mou hlubokou inteligencí…"
"Tvá inteligence má s hloubkou společný maximálně fakt, že s tvým mozkem plachtí ufouni hluboko ve vesmíru jako s marťanskou kuriozitou naloženou do skleničky formaldehydu."
"Tím chceš naznačit, že ho postrádám?"
"Ne, takový orgán pro tebe neznamená víc, než pár gramů váhy navrch, takže o postrádání nemůže být řeč," šklebil se a mezi prsty vzal olivu, aby mi naznačil, jak si asi představuje míry mých hemisfér.
Načež olivu vyhodil do vzduchu a schramstnul.
"Jeden z tvých moudřejších sourozenců mi nedávno řekl ohromující myšlenku. Víš, zněla přibližně: Chytrý lidi v Corku studujou a ty blbí, jako jsme my, hrajou."
"To musela být Maite. Nevzali jí na žádnou školu, protože převyšovala průměrnou inteligenci o 65%. Prý by to bylo ostatním líto. Máme to v rodině, víš? Skromnost, moudrost a tak. Ale to ti teoreticky vysvětlit nedokážu. To se musí zažít."
Soucitně mě pozoroval, protože tušil, že už se mnou jeho poznámky pořádně cvičí. Všechny argumenty mi došly. On se tvářil jako císařpán a já neměla co říct!

Ale pár centimetrů ode mě ležely nůžky…

Bleskově jsem je popadla a ŠMIK! Pramínek Paddyho vlasů zůstal v mojí dlani.
"Á! Cos to provedla!" popadl se za hlavu.
"To aby ta tvoje nezměrná inteligence líp pronikla na povrch," motala jsem si jeho vlasy provokativně na prst.
"Ty jsi prostě…" hledal co nejvýstižnější výraz. "Ženská!" vpálil mi do obličeje a rezignovaně se zas posadil.
Chechtala jsem se a uklidnila ho.
"Neměj strach. Kamarádce kamarádky pošleme cédéčko a tvoje krásný vlásky si na woodo nechám já."
"Proč jen si nepřipadám klidnější?!" ironicky poznamenal.
"Tak se nerozčiluj. Mám jednu a půl vysoký školy. Zkrátka musíš uznat, že jsem elita…"

Dobře věděl, že její titul ani absolvované školy pro ní nemají téměř žádnou hodnotu. Důležitý pro Johanku byl v tuhle chvíli jen jeho názor.

"Jasně, že jsi elita." Rozhodl se ale, že jí trochu podusí. "Elita mezi potvorama," dodal a úsměv z její tváře opět zmizel.
Věděl, že je ohromně chytrá. Kolikrát jemu samotnému zůstával rozum stát, když říkala věci, nad kterými občas jen povrchně přemýšlel, jako samozřejmost svého každodenního života. Jen jí občas unikaly úplně banální souvislosti.

Začala jsem vážně přemítat, jestli si o mně opravdu myslí, že jsem trdlo bez rozumu. Někdy jsem si tak skutečně připadala, protože Paddy, i přes jízlivosti, které jsem mu vmetla do tváře, nezměrně inteligentní byl. Zatímco já si všechno třídila, až když jsem začala mluvit, on měl ve věcech jasno. Byl suverénní a jistý si tím, co dělal. Rychle pochopil, co mu chci říct, přestože jsem se o to kolikrát jen neohrabaně snažila. Určitě to souviselo i s tou naší telepatií, protože bez ní by mu věci, jež jsem občas vypouštěla z pusy, asi nedávaly smysl ani s IQ předsedy menzy.

Nejspíš poznal, co se mi honí hlavou a galantně řekl:
"Nic ti neschází, neměj obavy. Máš rozum, intuici, nadpozemskou empatii…chápeš dokonale všechno, co je pro ostatní nepodstatný a to podstatný ti vždycky někdo trpělivě vysvětlí. Zkrátka mozek používáš po svém a zázračně to funguje."

"Takže mám tvůj poslední postřeh brát povzbudivě? Žes mě ještě neodepsal jako beznadějný případ?"
"Vlastně jsi až moc chytrá. Dokážeš mi tím lézt pěkně na nervy," přiznal. Jenže vzápětí na to dodal: "Smiř se ale s tím, že patent na rozum vlastním jááááá."
Div si prstem nevyvrtal díru do hrudníku, když se zvednutým nosem...
(Bože, s tímhle výrazem je k sežrání...)
...ukazoval, kterého jááááá má na mysli.

"No jo, z nás dvou asi vedeš," souhlasila jsem navzdory všem jeho očekáváním.
"Ale ne... Ty bys vážně připustila, že jsi v něčem oproti mně pozadu? Nemáš horečku?" nevycházel z údivu a sáhl mi na čelo.
"Asi jo. Bez ohledu na čísla - máš holku, co tě má ráda…někdy až chorobně," neodpustila jsem si, "...děláš, co tě baví, jazyků umíš…pět?" Tázavě jsem se na něj podívala a pokračovala dál: "Jsi bohatý, známý po celé Evropě a rozhodně idol všech puberťaček v okolí. Když opomenu štěstí, něco málo rozumu jsi asi pobrat musel, aby ses dostal tam, kde jsi."
"Ty přece taky děláš, co tě baví, peníze ti nechybí, i puberťáci se na tebe lepí…" ...a teď to přijde, pomyslel si... "...a známá po celý Evropě taky brzy budeš," opatrně utrousil.
"Proč?"
"Fanoušci jsou horší než všichni paparazzi a detektivové."
"Ale sem přeci jezdí málokdy," mávla jsem bezvýznamně rukou.
"Některý informace se dají lehce najít. Třeba na internetu."
"Co bych tam dělala?"

'Teď mě zabije,' blesklo mu hlavou.
"Nešťastnou náhodou ses objevila na jedný fotce. A už to jede."
Srdce se mi sevřelo hrůzou.
"Jak, jede?" zeptala jsem se s úzkostí v hlase.
"Já nevím, jak takový zprávy vzniknou. Zřejmě tě poznal někdo v Čechách a zjistil si tvé jméno. Já tohle nikdy nedělal, takže vážně nemám ponětí, jak tamtamy fungujou. Ale i na chatu se lidi ptají, kdo je ta Johanka, co s ní proboha mám, kdy se narodila, kde, jestli má přítele, děti…"
"Stačí. Už mi nic neříkej. Prosímtě, Paddy, nikomu nic nevykládej. Copak o Carmen nebo Kate se takhle někdo zajímá?"
"Ne, Carmen se mnou ještě nikdo nevyfotil. Ale Kate je shodou okolností na tý fotce taky, jenže zavěšená do tebe."
"O jaký fotce tu mluvíme? A...a.. já jsem zavěšená do koho?"
Moje otázka už byla celkem zbytečná. Do dneška si dobře pamatuju, jak nás dvě Paddy seznámil a ona mě chytila silou, kterou mi málem utrhla ruku. Jenže Paddy pak dvorně nabídl své rámě mě…a v tom nás patrně něčí hbitá ručka vyfotila.

"Ach jo," vzpomněla jsem trpce na koncert Dido.
"Určitě to za chvíli vyšumí," s klidem řekl. "A věci, na který se ptají, si stejně zjistí. Je úplně jedno, jestli jim budeme odpovídat, nebo ne. Když jsem začal chodit s Corou, bylo to stejný."

V kancelářích už se dělalo rušno. Zavřela jsem dveře.
"No jo. Vždyť je to jedno…" (opravdu jsem tohle řekla já???) "Hele, to je moje pizza," plácla jsem ho přes ruku, jakmile v nestřeženém okamžiku sáhl do krabice.
Zahleděl se na mě tím svým psím pohledem, který používal na Maite, když se spolu dohadovali.
Rozesmála jsem se.
"Celej den jsem nic nejedl," pochopil to jako souhlas a hladově se vrhnul po posledním kousku. "Díky, Johanko. Jsi ta nejlepší, nejhodnější a nejkrásnější…"
"To si nechej pro Coru," zarazila jsem ho.
"To je fakt ironie. Ráno řekla to samý ona na tvojí adresu," rozchechtal se zase on.
"Snad jste se nehádali?"
"Ale ne, znáš jí. Pět minut se hádá, půl hodiny se nechá rozmazlovat a nakonec je všechno v pohodě."

"No a co zítra? Platí pořád cesta do Dublinu?"
"Poletíme brzy, abychom stihli co nejvíc. V Dublinu je toho k vidění nekonečně moc. Je tam hrad, katedrály, Trinity College, Národní muzeum, spousta lidí, co hrajou jen tak na ulici, taky Galerie orientálního umění, je toho vážně mraky, co musíš vidět."

Bylo to neskutečně milé. Celou dobu jsem se usmívala a pak ho jemně pohladila:
"Děkuju. Začala bych procházkou a uvidíme, jo?"
"Jinou odpověď jsem ani nečekal," oplatil mi pohlazení.
"Pochopila jsem dobře, že do Dublinu poletíme letadlem?"
"Jedině tak si to stihneš pořádně užít."
"A ostatní?"
"Taky letadlem, ale později. Jimmy s Meike už tam jsou od minulého týdne. Zamluvili ti pokoj v hotelu."
"Paddy, je mi to trapný, ale já teď nemám na hotel."
"Proč bys měla? Tenhle výlet je v mojí režii."
"Tohle je ještě trapnější," chytila jsem se za hlavu. "Připadám si jako chudá příbuzná. Nemůžeš za mě ustavičně platit…"
"Johanko, je to to nejmenší, jak ti můžu poděkovat za všechno, co děláš ty pro mě a vůbec pro všechny lidi kolem," zvedl mi prstem bradu, abych se mu podívala do očí. "Prostě bych tě chtěl mít ty tři dny někde poblíž, ukázat ti místo, kde jsem se narodil a konečně tě vzít na náš koncert. Připadá mi, že si zasloužíš trochu rozmazlit."

Skoro jsem se rozplynula v jeho očích.
"Dobře."
"Já pro tebe ráno přijedu kolem sedmi hodin, o.k.?"
"Doufám, že se donutím vstát. Jsem dnes vysátá jako nebožtík Tutanchamon."
"No a nechceš teda přespat na East Grove?"
"A co Cora?"
"Jela ráno do Belfastu. Nabídli jí stáž na katedře angličtiny. Říkal jsem ti to včera," něžně mi zaťukal na hlavu.
Zatvářila jsem se, že jsem si právě vzpomněla. (což se přirozeně nestalo)
"Zůstane tam do pondělí, možná do středy, ještě se rozhoduje."
Pokyvovala jsem zaujatě hlavou a Paddymu cukaly koutky. Moc dobře věděl, že o rozhovoru ohledně Cořina odjezdu nemám páru.

"A není to divný? Abych u tebe spala?" vrátila jsem se rychle k původnímu tématu.
"Můžeš spát v jiném pokoji, jestli chceš," uchichtl se škodolibě.
Dobře věděl, proč. Jednou jsem v té jejich třicetipokojové tvrzi zabloudila a padla na mě tíseň tak těsná, že do zadního křídla domu bych skrze ní už v životě neprošla. A spát tam sama? NIKDY! Na druhé straně, ze všech případných strašidel, jsem se Cory bála nejvíc.

"Hele, ty už zas moc přemýšlíš," rázně ukončil moje tiché přemítání. "V kolik dneska skončíš?"
"Teď půjdu k soudu a hned domů."
"Tak si tam sbal věci, pak zavolej a já se pro tebe stavím."
"Přijdu sama. Chci se projít, musím kapku na vzduch."
"To chceš táhnout svoje věci až k nám?"
To mě pochopitelně nenapadlo…
"Já tě odvezu a pak zajdeme k moři. Souhlasíš?"
"Dobře, zavolám. Už raději běž. A děkuju za pizzu."
"Měj se," seskočil ze stolu a dal mi pusu na tvář.
"Ahoj!" zamávala jsem mu ještě ke dveřím.

Posadila jsem se do křesla a přes tvář mi přelétl úsměv. Tak Paddy si o mě myslí, že jsem víla…
Znovu a znovu jsem tála, když jsem k sobě zpátky přivolávala jeho slova.
'Můj nejlepší přítel si o mě myslí něco tak krásného…a ještě ve chvíli, kdy se chovám jako buran,' běželo mi celý den hlavou.

 


Komentáře

1 Johanka Johanka | 4. prosince 2008 v 22:48 | Reagovat

pro LM: prosímtě, a to přemýtat bylo v téhle kapitole? Oči si můžu vykoukat a nevidím nic...

2 Lenka Marie Lenka Marie | 5. prosince 2008 v 0:00 | Reagovat

jo :-) 1.třetina zhruba, první věta v odstavci

3 Johanka Johanka | 5. prosince 2008 v 0:33 | Reagovat

Jo-ó! Mám! Hned to jdu opravit. Děkuju...

4 Lenka Marie Lenka Marie | 5. prosince 2008 v 16:26 | Reagovat

Mohla bys do příběhu zakomponovat Patrickove narozeninky :-))

5 Johanka Johanka | 5. prosince 2008 v 19:11 | Reagovat

Je teprv začátek listopadu... .-)

6 Lenka Marie Lenka Marie | 5. prosince 2008 v 23:49 | Reagovat

aha, to jsem si ani nevšimla :-)) hehe

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama