Paralelní vesmíry...kapitola 22.

8. prosince 2008 v 13:13 | Johanka |  Smaragdový příběh
Ve chvíli našeho povídání jsem se ale ani zdaleka zamilovaně necítila. Šlo jen o něco, co Paddy řekl, a mě se to dotklo přímo na srdci. Něco, co si v jediném okamžiku neuvědomíte, ale je to jako semínko, které ve vás začne klíčit a nekontrolovatelně růst.
Roste do netušitelných rozměrů a vy rostete taky, až vás něžná síla, co koření ve vašem vlastním srdci, vynese do zcela nových krajin vědomí. A najednou zjistíte, že ať už jste v nich s člověkem, co tohle spískal, nebo ne, on tam svým způsobem je, vždy byl a vždy bude s vámi…
Ale to už hodně, opravdu hodně předbíhám…


Johanka byla v citových záležitostech dost nevyzpytatelná. Proto není divu, že když se zastavila, nevěděl jsem, jestli mám čekat další výbuch…
...nebo…
Jakmile se její ruce protáhly kolem mých ramen, najednou jsem cítil přesně to, co jsem jí teď vyprávěl. Vztah, co zbořil a zpřeházel všechny moje dosavadní žebříčky hodnot, včetně toho, čemu jsem v životě hned po hudbě věřil nejvíc - vztahu s Corou.
Prsty se mě dotýkala na krku a vůně jejích vlasů mě donutila zavřít oči. Svíral jsem křehounkou Johanku, co bych nevyměnil za celý svět a bál jsem se, aby mi jí vítr jednou neodfoukl zpátky za sedmero hor a devatero řek.
A stěhování za Corou? Bez ní? Znělo to jako špatný vtip.

"Slib mi jednu věc, ty sluníčková vílo," polohlasem jsem jí šeptal do ucha bezděky se snažíc vrýt do paměti její sladkou vůni. "Nikdy nezmizíš z mého života, že ne?"
"Nikdy, ty můj měsíční princi," přitiskla se ke mně pevně.
"Co když tě Štěpán zavalí kopou zamilovaných mailů? Ani tak ne?" zasmál jsem se.
"...ani když mi kopa zamilovaných Štěpánů zaklepe na dveře."

Aniž by to tušila, políbil jsem jí do vlasů.
"Ale ty mi taky něco musíš slíbit."
"No?"
"Nenech naše kamarádství zasahovat do svých lásek."
"To chceš zatraceně moc.."
"Slib mi to," neoblomně zopakovala.

"Slibuju," řekl a nedával tomu slovu žádný význam, protože mu nevěřil.

Obuli jsme se a vyšplhali na jeden z mnoha útesů. Sedli jsme si na jeho okraj a na chvíli nás spojilo mlčení. Dívali jsme se, jak se pod námi vlny lámou o skály.
"Myslím, že na tvém místě bych se do Belfastu nestěhovala," řekla jsem s jistotou.
"A co bys udělala?"
"Letadlem je to odsud půl hodiny. Třeba něco v tom smyslu potřebujete."
"A tím jasně říkáš, že rozcházet se s Corou nemám."
"Ne, to nemáš. Ještě nedávno bych ti radila opak, ale teď…Stejně vím, že nakonec uděláš, co chceš. Poslouchej, ona by tě uměla držet při zemi, je praktická. A co si budeme nalhávat, někoho takového potřebujeme oba."
"Takže ty se vidíš za deset let po boku účetního?"
"Ne…" rozesmála jsem se. "Ale třeba architekt, nebo učitel matiky ze základní školy, to by nebylo tak špatný."
Paddy se na mě otočil. Prudce zavrtěl hlavou.
"Ne."
"Ne?"
"Ne. Ty si vezmeš zahradníka, sochaře, nebo malíře…někoho podobného. Ještě tak ten architekt…ale učitel matiky by se z tebe zbláznil. Zrušila bys všechny jeho logický teorie."
"Je to se mnou tak špatný?"
"Z mého pohledu ani ne. Ale takový matikář by tě během dvou let asi zabil. Neber to osobně, stejně bys matikáře nedotáhla k oltáři."
"Ale někdo ve vztahu musí být rozumový typ, aby si aspoň pamatoval, co je právě za měsíc, a tak. Ne ne, s malířem i sochařem bych se zbláznila já."

"Neboj, když zůstaneš na ocet, já si tě vezmu…" šťouchl do mě z legrace.
"Možná by nám to vyšlo," zamyslela jsem se. "Ale dřív bys musel být jeden z davu a ne Michael Patrick Kelly!"
Jeho jméno jsem zvolala jako když do šapitó přijíždí král cirkusu. Prolétající racek zmateně otočil hlavu.
"Nikdy nevíš. Za pár let můžu dělat zedníka a nemít ani halíř."
"Jo, to by bylo úžasný," zasnila jsem se a opřela mu hlavu o rameno.
Paddy mě objal.

"Už jsme zas u toho, viď? Myslíš, že by to s námi vážně mohlo dopadnout i jinak?"
Druhou rukou mě chytil a položil si mojí dlaň do klína. Pohrával si s mými prsty a čekal, co odpovím.
"Vážně to chceš vědět?"
"No jo. Měl bych šanci u Johanky, kdybych byl zedník? Občas mě to napadne."
Zvedla jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. Odvrátil pozornost od moře a usmál se na mě.

"Někde v paralelním světě tu spolu sedíme, já vážím sto kilo, protože zase čekám dvojčata a za námi si hraje pět nádherně ušmudlaných mrňousů. Jsme manželé asi dvě a půl století a Cora dělá tajemnici německému prezidentovi." Vzdychla jsem a dodala: "Jenže ty nejsi zedník a já zas nejsem ambiciózní Cora. Přesto tě mám ráda jako nikoho na tomhle světě. Myslím si, že tak jako jsme našli sebe, najdeme jednou i lásku pro život. Možná se pak vedle Cory jednoho dne probudíš a uvědomíš si svojí pošetilost."
Ale tohle jsem nechtěla říct. Chtěla jsem se zeptat na něco úplně jiného…

"A..a já bych měla šanci u Paddyho, kdyby se jednoho dne planeta začala točit opačným směrem?"
Znovu jsem položila hlavu na jeho rameno, snad abych zakryla rozpačité polknutí v očekávání jeho odpovědi.
Přestože on byl klidný, když se ptal, mně se roztřásly ruce i kolena.
Zřejmě, jak mě poprvé zašimralo semínko zvolna klíčící zatraceně hluboko v mém srdci.

"Vidím nás stejně jako ty," upřel oči k obzoru. " Máme tři holky a tři kluky a ty zdaleka nevážíš sto kilo, ale tak sto padesát. Já neumím jediný akord na kytaru a ty zas místo čaje piješ denně hektolitry kafe."
"A ty přijdeš každou sobotu domů opilej a pozvracíš celou verandu."
"A ty máš na nočním stolku sklenici, do který si před spaním házíš zubní protézu."
Začala jsem se chechtat při představě zažloutlých klofanů plujících v oslintané vodě.
"A tobě z uší rostou ohavný černý chlupy."
I Paddy se rozesmál.
"A ty si kolena mažeš francovkou, kterou v noci potají upíjíš."
"Naše děti jsou negramotný,"
"..s okousanýma černýma nehtama," doplnil mě.
"Mají v puse dohromady asi sedm zubů…"
"...zkažených....Zkrátka celá maminka."
"No teda!" vrhla jsem se na něho.


Řehtali jsme se a prali, až jsme jeden přes druhého váleli sudy dolů po stráni.
"Uááááá," pištěla jsem.

Zelená tráva, modré nebe, zelená tráva, modré nebe, zelená tráva, po ní nebe, tráva, nebe, tráva, nebe ... ... modrá, zelená…Paddy, Paddy, Paddy, Paddy, Paddy… …

Byla jsem samý list a seno, vlasy zacuchané do Paddyho prstů, dlaně i oblečení zapatlané od mokré rašeliny a olepené vrstvou smůly z borového pařezu. Zkrátka úplně jako jedno ze svých paralelních ušmudlaných robátek. Smál se a blátem mi mazal tváře, co to jen šlo.. Dováděli jsme jako děti. Všechno bylo dovoleno. Hrst štěrku a bláta skončila přímo na jeho krku a když mě za to převalil na záda, aby mě láskyplně pohladil po vlasech rukama plnýma jílu, já mu v poslední vteřině nacpala do pusy trs trávy. Zatímco mi jí plival přímo do obličeje, podařilo se mi vyvlíknout z jeho sevření. Běžela jsem zpátky na kopec, jenže než jsem byla nahoře, Paddyho jsem měla v patách. Skočil přímo na mě, až jsme oba znova spadli - a rovnou do louže, která se rozprskla až k Dossii, co kolem nás poskakovala a štěkala. Louže nelouže, jsem se po břiše plazila nahoru, hlavně pryč od něho, ale smích mi už vzal i poslední zbytek sil. Jedinou výhodu jsem měla v tom, že Paddy smíchy téměř brečel a tím se poměr našich sil aspoň částečně dorovnal.
Když už to vypadalo, že se mi podaří dostat z jeho dosahu, vyzul mi najednou obě boty a hodil je dolů přes okraj skály, kde dopadly na písek.
"Já tě zabijůů," řvala jsem smíchy a snažila se ho skopnout od sebe.
Ale on bůhvíkde nasál novou energii a zalehl mě tak, že jsem se nemohla pohnout. Nejprve jsme se oba smáli tolik, že jsme sotva popadali dech, ale postupně jsme byli čím dál klidnější, až jsme nakonec jen prudce oddechovali a tiše se usmívali.

Položil hlavu na mojí, naše tváře se tak dotýkaly. Potom propletl prsty mezi ty moje. Cítila jsem v zádech bušení Paddyho srdce a na krku teplý dech. Leželi jsme na zemi jako bychom nebyli my, ale jen země. Oba jsme měli zavřené oči a po několik tichých minut vnímali tu krásu.

Z nádherného vytržení mě probralo sevření jeho rukou.
"Nespíš?"
Se smíchem mi pomohl vstát.
"Vypadáš jako čuně. Kde ses válela?"
Chechtal se, když si prohlédl 'své dílo' ze všech stran.
"Jen si nemysli, že jsi na tom líp," posmívala jsem se, když z něj při každém kroku odpadl kus bláta.
Cestu jsem samozřejmě absolvovala naboso, s teniskami v rukách. Na útesu před East Grove mě Paddy bez varování popadl do náruče a za neustálého smíchu nás obou, donesl až k domu.

Jenže, než mě postavil na zem, stalo se cosi zvláštního. Sklonil hlavu a zčistajasna se přestal smát.
"Páni…"
"Co?" zarazila jsem se.
"Ty jsi tak nádherná," překvapeně se na mě díval. Až se mi zatočila hlava, jak upřeně se jeho pohled zabodl do mé tváře.

"Jsem kapku v rozpacích, jestli sis nevšimnul," roztržitě jsem pohazovala hlavou. "Můžu už dolů?" pošimrala jsem ho za krkem. (a v tom svém cítila bušení vlastního srdce)
"No, já právě nevím. Jsem ve fázi rozhodování."
"Víš, že každé rozhodnutí vytváří paralelní vesmír? Chci říct, že ať se rozhodneš jakkoliv, stane se obojí. Mimochodem, všechno, nad čím se musíš rozhodovat, se neděje opravdově. Když něco skutečně chceš celou bytostí, děje se to spontánně."
"Víš, v kolika paralelních vesmírech, musíš mít přelepenou pusu páskou? Možná jsi v jednom z nich vytvořila vlastní druh, co se rodí s pusou sešitou nebo aspoň s tlačítkem OFF někde kolem ní."
Položil mě na zem.
"Moje filozofické úvahy se ti nelíbí?"
"Jenže ty vždycky filozofuješ, když mám v plánu zinscenovat romantiku a políbit tě."
(Ach můj Bože…Ne! Neroztaju!! Jsem přece tvrdá holka!)

"Nepřehrávej. Protiřečíš si. Půl minuty zpátky to vypadalo, že mojí ideální verzi není na co líbat."

"Možná, že v nějakém paralelním vesmíru právě umíráš…" tajemně jí zašeptal do ucha a oba se hlasitě rozesmáli.

"Vážně jsi mě chtěl políbit?" doběhla jsem ho.
"Už nevím."
"Škoda. Možná bych tě nechala."
"Provokuješ?"
"Tak chtěl?"
Zastavil se a rozhodně se na mě podíval.
"Chtěl."
"Sakra."
"Sakra, že mě to napadlo, nebo sakra, žes nemlčela?"
"Sakra, že...vůbec nevím…žes řekl, cos řekl."
"Že jsi nádherná."
"Že jsem nádherná."
"Jsi sakra nádherná."

"Do háje…" vydechla jsem a zvedla proti němu dlaň. Bylo to něco jako: Odstup, satane.
(…a mé vzlétnuvší srdce mi náhle plesklo na hlavu a rozkydalo mi po šatech sraženou krev. Asi jako když stojíte v galerii před Van Goghem a za vámi si hlídač uprdne. Přesně tak jsem ten okamžik zničila…zase)

"Tohle nemůžu nechat jen tak," oznámil mi u brány.
Hned, když jsme vešli do zahrady, zakázal mi pohnout se a sám běžel pro foťák a stativ.

Když nastavil samospoušť na sekvenční snímání, zničehonic mě znova popadl do náručí. Při prohlížení výsledku jsem shledala, že pózování před objektivem je velmi plodná činnost, pakliže máte bahenní pleťovou masku. (čímž se do jisté míry vysvětlil i Paddyho přívlastek ´nádherná´)
Další série snímků vypadala následnovně: Johanka skáče Paddymu na záda, Paddy skáče Johance na záda, Dossiin ocas u povaleného stativu a následně Paddyho a Johančiny bosé nohy a rozesmáté mázlé části obličejů...ano, focení je zábava. :-)

Oblečení jsme shodili na chodbě před Paddyho pokojem. Já se šla vysprchovat do Barbyiny koupelny a Paddy do té svojí.
"Ten jíl nejde dolů," vztekala jsem se co nejhlasitěji, aby mě slyšel.
"Co mám říkat já?" křičel.
Měl jednou tak delší vlasy než byly moje a na rozdíl od něj, já jsem ho nešetřila a místo jílu dostal nakládačku bahna, písku a především smůly.
Chvíli skučel, to jak se snažil ve sprše vyčesat všechno ven, ale pak už se jenom vztekal: "Johano, víš ty vůbec, co to je pořád ty vlasy mýt, sušit a česat???"
"Tak proč si je neostříháš?"
"Co??" neslyšel mě přes tekoucí sprchu.
"Ostříhej se a máš po problému!" znova jsem zakřičela.
Místo odpovědi vypnul vodu. Nějak jsem ucítila, jak to v takových situacích bývá, že jde ke mně.
A ŽE JE ZLE.

Ani by se neobtěžoval kváknout, že vchází do koupelny, jak 'zuřil'. V poslední chvíli jsem na sebe stáhla ručník a sledovala Paddyho napřaženou ruku a v ní…nůžky…V prvním okamžiku to vypadalo jako scéna z Hitchcockova Psycha.

Suše složil ruce na hrudi a čekal, než se za rohem obleču.
"Můžeš tý kámošce kámošky nechat udělat celou paruku," vychutnával si moje zděšení.
Přemýšlela jsem, jestli to může myslet vážně. Jasně, že nemůže...není to ani pět hodin, co vyváděl kvůli malému ušmiknutému pramínku a najednou tohle? Po kontrole Paddyho výrazu, jsem došla k závěru, že blafuje.
No co, budu hrát s ním, ať si tu radost vychutná. S rameny srolovanými kolem sklopené hlavy jsem vyšla ze dveří a následovala ho.

"Co kdybych se raději pokusila vyčesat ti to?"
"To jsem zkoušel. Než bys tu smůlu dostala ven, byl bych plešatej."
"Nezapomínej na fakt, že já jsem mnohem šikovnější, než ty."
"Chtěl jsem se nechat ostříhat už dávno. Zkrátila jsi mi období skličujícího rozhodování."
"Ty a ostříhat?" lehce hystericky jsem se zasmála (a těžce znejistěla). "Ukaž hřeben," pokusila jsem se mu vytrhnout ho z ruky.
Ale Paddymu to bylo k smíchu. Chvíli mě trápil a pak řekl:
"Opravdu už to pár týdnů zvažuju."
"No...proč teda nezajdeš ke kadeřnici? Já rozhodně nebudu někdo, kdo do historie Kelly Family vstoupí jako Jack Rozparovač do té londýnské."
"K cizí kadeřnici? Johanko, když už se nechám ostříhat, musí to mít příběh. A plánování dětí v paralelním životě, válení se s tebou ve všech kalužích kolem pláže, málem dokonce polibek...to je skvělý příběh. Kdo jiný by to měl chápat, než právě ty? Navíc, jde o velmi spontánní rozhodnutí a to ty ráda, ne?" vysekl americký úsměv.
Hajzlík jeden vychytralej.
"Ale já to neumím… co tomu řekne Cora? Vždyť na mě pošle národní gardu," fňukala jsem a doufala, že se mi podaří vycouvat.
"Žila jsi čtyři roky s muzikantem. Neříkej mi, žes ho někdy donutila jít ke kadeřnici."
"To sice ne, ale..."
"...takže nůžky určitě poprvé v životě nedržíš."
"To sice ne, ale..."
Paddy to vyřešil po svém. Stoupl si před zrcadlo a mrkl do něho na můj odraz.
"Ne!" vykřikla jsem.

Ano.
A pozdě.
Ustříhnul si kus vlasů rovnou u obličeje a pak mi nůžky podal se slovy:
"Mohla bys mi to prosím tě srovnat? Pozítří hrajeme v Dublinu, tak ať nevypadám jako cvok."
Posadil se na židli a čekal, než se vzpamatuju. Marně jsem si říkala, že to jsou jen vlasy. Neuměla jsem si ho bez nich představit. Neuměla jsem si představit, že mu na hlavě vytvořím něco publikovatelného, něco KRÁTKÉHO.
"Neboj," zase se na mě podíval do zrcadla. "Přinejhorším to pak můžeme spravit strojkem."
"Mlč už!"

Nadechnout, vydechnout a podívat se na jeho tvář. Překonat nutkání vytvořit mu účes Dwayna Dibleyho.

"Tak jo, řekl sis o to."

kap.22
Do CD přehrávače jsem pustila oblíbené CD Velvet Underground, nově vypálené i k Paddymu. Ze své hlavy jsem sundala ručník, který jsem mu zavázala kolem krku přes župan a stala se kadeřnicí s pseudonymem Jackie Rozparovačová.

Paddyho vlasy padaly k zemi jako havraní peří. Neodvážila jsem se během celé doby ani jednou podívat na jeho odraz v zrcadle. Kdybych to udělala, zjistila bych, že se usmívá a upřeně mě pozoruje. Nakonec jsem přeci jen strojek použila - na zkrácení vlasů vzadu a po stranách. Po půldruhé hodině jsem jemu i sobě konečně oznámila:
"Hotovo."

Až teď ke mně dorazilo odhodlání (nebo zvědavost) prohlédnout si ho pořádně. A byla jsem překvapená.
"Docela se to povedlo," spadla ze mě očekávaná hrůza. "Vlastně je to přímo veledílo," komentovala jsem znovu svůj výkon a nemohla věřit, že tohle je moje práce.
"Jen se chval," kýval Paddy hlavou sem a tam. "Je to dokonalý. Ty jsi ale šikulka!"
Vesele se prohlížel a sahal si rukou dozadu.
"Jsem lehčí aspoň o pět kilo," pořád třásl hlavou.

Já se cítila vyčerpaná jako chirurg po dvanáctihodinové operaci, ale výsledek mě naprosto ohromil. Vypadal opravdu dobře. Vlastně, ještě líp. Vypadal jinak, vypadal skvěle… (mezi námi - byl prostě k sežrání)…

Sotva jsem udržela otevřené oči.
"Musím si jít lehnout, nezlob se. Byl to výkon nad moje fyzické i psychické síly."
"Jen běž, zasloužíš si odpočinek…" smál se a prohlížel si podlahu pokrytou hnědými chomáči vlasů.
Ještě jednou jsem se nevěřícně prohrábla jeho krátkými bodlinkami, převlékla se z pichlavého trička do Paddyho měkké košile a plácla sebou do postele.

Než jsem uklidil a znova se vysprchoval, Johanka dávno spala. Díval jsem se na její andělskou tvář a pohladil ji po ní. Muselo jí to vzbudit, protože se usmála a výhružně špitla:
"Ne abys mě líbal!"
Rozesmálo mě to a položil jsem se vedle na polštář. Ona mi hned dala hlavu na hrudník.
"To je praštěný, že budeme spát v jedný posteli," zívla a během chvíle zase usnula.
Až když jsem si byl naprosto jistý, že spí, odhrnul jsem vlasy z jejího čela a políbil jí.
Nemůže být přece pořád po jejím…
 


Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | 8. prosince 2008 v 15:16 | Reagovat

moc pěkný, líbí se...už se těšíme na další díl....:-)

2 Lenka Marie Lenka Marie | 8. prosince 2008 v 23:30 | Reagovat

jinak samozřejmě velká pochvala, abys to třeba špatně nepochopila ok? :-)

3 Johanka Johanka | 9. prosince 2008 v 10:25 | Reagovat

Děkuju, děkuju...to je moc milé. Jsem ráda, že vás to baví. Pro LM: Já, a něco špatě pochopit? :-D

4 Johanka Johanka | 9. prosince 2008 v 10:38 | Reagovat

Za opravy jsem opravdu moc ráda! Taky jsem na hrubky úchylná, ale ze školy už je to pár let, proto kdejaké to i-y a s-z píšu spíš intuitivně :-) Nejsi náhodou učitelka?

5 Lenka Marie Lenka Marie | 9. prosince 2008 v 22:25 | Reagovat

náhodou ne :-) to zase jako nee....

jo a ještě jsem chtěla říct a upa jsem to zapomněla okomentovat- teda s těma vlasama............to se mi nelíbilo :-(

není to škoda?????????

6 Johanka Johanka | 11. prosince 2008 v 11:14 | Reagovat

Myslíš, že Páďula přišel o vlasy? Ne, to není škoda. Když jsem to psala, chtěla jsem, aby se takový ty zásadní věci odvíjely v čase příběhu a skutečnosti souběžně. Tak jsem ho musela ošmikat. PrrrrrrrooooooooommmmmmmmmmiiiiiiiiiiiiiiiiňŇ! Z(S)tížnosti posílejte do Francie :-) , bylo to jeho rozhodnutí.

7 LM LM | 18. května 2014 v 22:21 | Reagovat

A já proč vypadal tak jak vypadal :-) Když se nechal ostříhat poprvé, tak to byl nejhorší účes,který do té doby i od té doby měl :-) Tak už víme proč :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama