Příběh šťastné čepice...kapitola 27.

21. prosince 2008 v 0:23 | Johanka |  Smaragdový příběh

jedna modrá pani

"Dnešek bude hodně zvláštní, viď?" zadívala jsem se na něho, zatímco vlak za námi se rozjel dál na sever.
"Bude," pokrčil nos a ani se neusmíval zvenku, jako zevnitř.
Vzduch byl něčím nabitý. (tedy ještě něčím dalším, krom dvojnásobné koncentrace kyslíku oproti dublinskému centru)
"Tohle je vůbec zvláštní kraj," pokračoval Paddy. "Seznámil jsem se tu i s ní," nostalgicky vzdychnul…a z kapsy tahal...
...něco chlupatého, podivně nebílého...
...no jo, svojí šťastnou čepici.


Paddyho šťastná čepice je značně obnošená, žmolkovatá, pletená věc s bílou bambulí. Naše rozhovory se tohoto kousku oděvu (oděvu?) zatím příliš nedotkly. Z jednoho z výstřižků, které mi přišly od kamarádky z Čech, a které se patrně staly prapříčinou Paddyho nynějšího sestřihu (no vida, přece jen za to nemůžu!), jsem si vybavila krátkou poznámku o téhle čepici. Kellyovi se vyjadřovali v tom smyslu, že i přes všechny nepříjemnosti, které díky ní zažili, musí uznat magickou moc, jíž oplývá. Jakmile totiž Paddy čepici objevil, objevila Evropa Kelly Family.

"Přišel čas, abych ti odkryl největší záhadu svého života," honosně pronesl.
"Jo, opravdu je mi záhadou, proč jsi přilnul právě k téhle věci."
On mě ale objal kolem ramen a řekl:
"Příběh mojí čepice možná vzniknul právě proto, abych ti ho dnes mohl vyprávět."

Před námi se rýsovaly obrysy svahů, které i přes mlhu hrály všemi odstíny zelené. Voda stékající z kopců v několika malých potůčcích, jako by svými koryty a cinkáním dokreslovala prostoru kolem měnící se hranice. Reliéf vysoké hory zakrývající obzor, odsud vypadal jako družicový snímek deštného pralesa. Minuli jsme mohylu z navršených kamenů a stoupali dál po sametovém koberci ostřice. Vzduch se ochladil až na samou hranici příjemna a podle přibývajících rosnatek v trávě jsem se začala obávat, že brzy skončíme po pás uvěznění v rozměklé rašelině.

"Neboj se," uklidnil mě Paddy, když zaznamenal moje baletní našlapování.
"Dozvím se konečně tvoje tajemství?" po krátkém zaváhání jsem Paddyho taky objala a ruku mu schovala do kapsy u bundy, v níž celou cestu cinkaly mince.
Ohromně mě zajímalo, proč zrovna šťastná čepice. A proč zrovna tahle zplstnatělá šťastná čepice.

"Našel jsem jí kdysi dávno v jednom starém polorozpadlém domě," zvolna se pustil do vyprávění.

"To leccos vysvětluje," výmluvně jsem pokrčila nos.
"Jožule ještě slovo a odvedu tě přímo do bažin."
"Jako bludička…chybí ti jen světlo u zadku," smála jsem se a jeho výhrůžkou se nijak netrápila. ("Jóžin z bážin, močálem se plíží...")
Jeho čepice, byť sebešťastnější, ve mně představu žádného mystična opravdu neprobouzela.
Paddyho příběhy ale vždy stály za to... . Slíbila jsem si proto, že už budu mlčet.
"Už zůstanu zticha, slibuju," přísahala jsem naprosto vážně.

Pohledem zkontroloval můj výraz a vzal mě na milost, protože pokračoval:
"Vydali jsme se do Irska po stopách prapradědy a jeho rodiny. Bylo mi čtrnáct. Celou cestu jsem fotil a v jednom kuse ostatní dobíhal. Odpoledne padla mlha, pomalu nic nebylo vidět."
Paddy přeskočil malý potůček a natáhl ruku, aby mi pomohl na druhý břeh. Samozřejmost, se kterou to dělal, jsem milovala. (z pomocí nebo bez, udržet se pak na nohou, bylo vždy trochu obtížné :-) )
Přitom nepřestal vyprávět:
"Chvilku jsem se motal tam a zpátky, ale občas se daly zaslechnout hlasy sourozenců, takže jsem se je snažil najít. Když jsem na ně zavolal, neozývali se. Měl jsem za to, že o mě ví a jen si dělají srandu. Držel jsem se pak už bez volání jejich hlasů a došel až k jednomu rozpadlému domu."

Už jsem chtěla doplnit rádoby vtipnou narážku, jak Paddyho k jeho čepici dovedly 'hlasy'. Pak mi ale v hlavě seply dohromady všechny souvislosti a v posledním okamžiku jsem zmlkla.
Znovu mě objal. Bezmyšlenkovitě jsem protáhla ruku za jeho zády a v jeho kapse opět nahmatala drobné.
Vítr ke mně zanesl vůni, kterou jsem velmi dobře znala. Byla mi známá stejně, jako vedlejší účinky, co obvykle její závan přinášel. Závrať, třesení, koktání…hloupé otázky té protivnější Johany a ještě hloupější odpovědi té druhé.

"Ta zřícenina stála na rovině mezi několika kopci, co jsem v mlze dokázal rozeznat."
Palcem ruky položené kolem mých ramen, mě pohladil po uchu. A než jsem stačila setřást husí kůži, v mlze se začalo rýsovat něco, co jakousi zříceninu docela věrohodně připomínalo.
"Neříkej, že…" zaostřila jsem do dálky a očima mu skoro visela na rtech. (čehož jsem se tedy v poslední době dopouštěla poměrně často)

Paddy mlčel a vedl mě k ruinám domu.

"Zakopl jsem o ohniště a upadl přímo před cosi, co kdysi mohl být vchod."
Můj pohled spočinul na díře ve zdi, proti které jsme stáli.
"Na jejich prahu, přímo mně pod nosem, ležela čepice," vytáhl jí Paddy z kapsy.

"Dej pozor," sklonil hlavu a prošel pod polozborcenou kamennou zdí.
V předklonu jsem ucítila, jak mi do vlasů spadlo pár kousků odrolené sutě.

"I když jsem měl celou dobu za to, že jdu po hlasech ostatních sourozenců, nikdo z nich tu nebyl a už jsem taky ani jednoho neslyšel. Po dvaceti minutách mlha spadla. Objevili se na opačné straně, než z jaké jsem přišel já. Ale to nejpodstatnější na všem je ještě záhadnější. Došel jsem k domu svého praprastrýce, který jsme v těch končinách hledali, aniž bych vůbec tušil, kde jeho trosky leží. Ostatní si hlasy, co jsem slyšel, neuměli vysvětlit. Přísahali, že mě hledali v údolí o kus dál."
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bylo snadné vžít se do Paddyho tehdejších pocitů, protože ten dům je v sobě stále ukrýval.
"A co se týká místa, kde jsem se narodil," překročili jsme spadlou obvodovou zeď a ocitli se za domem, "tak to je asi sto metrů odsud. Rodiče měli kousek dál karavan a tady žili jejich příbuzní, kteří pradědův dům zdědili."

Vyšplhali jsme nahoru po prudkém svahu. Oba jsme se pak zastavili a z kopce mlčky shlíželi na zbořené stavení. Neumím si představit nikoho jiného, s kým by tahle chvíle byla opravdovější. Johanka zřetelně vycítila atmosféru místa, které mě k sobě před více než deseti lety samo zavolalo. Očima se vpíjela do jednotlivých částí ruiny, jejího okolí a pak zase neurčitě před sebe, jako by se dívala jen do svého smaragdového světa. Přesto z ní sálalo naprosté okouzlení tím vším, co nás obklopovalo. Nedá se ani slovy vyjádřit, jak jsem byl rád, že spolu tohle můžeme sdílet.
"Tu čepici jsem sebral jen kvůli tomu, že byla první věcí, kterou jsem tady uviděl. Tehdy jsem ještě neměl zdání, kdy a jestli vůbec, se do Irska vrátíme. Takže jsem si chtěl kus svojí historie a kus současnosti z té historie nechat u sebe."

Neměla jsem slov.
"Ať už ta čepice nosí štěstí, nebo ne, co jsme se odsud vrátili, lepilo se nám na paty."
"Teď se vážně stydím, že jsem si z tebe utahovala."
"No," odkašlal si a dodal: "Váže se k ní ještě jeden zážitek."
"Zjevil se ti prapraděda a měl jí na hlavě?"
Ostatně její vzhled by tomu odpovídal.
(A nedá pokoj..."Na Jóžina z bážin, koho by to napadlo? Platí jen a pouze, práškovací letadlo. Tůdutu tůdůdutu...")

"Kdyby prapraděda… . Abych z ní nesmyl Irsko, odmítal jsem jí vyprat. Kathy díky tomu stíhala nepříčetnost. Celkem to chápu, byla těhotná a měla trochu bakteriofóbii. No, ale před turné po stadionech jsem měl trému, opravdu příšernou. Abych se jí zbavil, čepici jsem tahal všude s sebou, včetně postele," uchechtl se. "Trémy jsem se zbavil přes noc, vší až za týden. Ostatní to chytili, byli vzteky celí bez sebe. Dostal jsem na výběr-buď jí vyprat a vydezinfikovat, nebo poletím oknem já i můj irskem nasáklý talisman. Vyhráli," smál se a já s ním.

Moje zmrzlé prsty najednou zahřála Paddyho ruka. Chytil mě něžně, v prvním zlomku sekundy (znáte to, než začnete přemýšlet) mi připadalo, že jsem se hřbetem dlaně dotkla ovčího rouna. Jeho chomáče se povalovaly všude kolem nás.
"N..no a kde stála ta ma-maringotka?" (a bylo to tu zase)
Rozhlížela jsem se kolem dokola a snažila se představit si jí pod jedním z návrší.
Jinými slovy, rozhlížela jsem se kolem dokola a snažila se dělat, že necítím, jak mě teď drží 'jinak'.
"Přesně už to nevím. Ale někde tam tím směrem," ukázal v úhlu mého pohledu.
"Možná jsi byl v minulém životě svůj vlastní praprapraděda, proto jsi ten dům našel." (u prapraprapředků se koktání lehce ztratí ;-) )

"No, možná," uznale kývl a pohladil jí konečky prstů po zápěstí.

"Pppůjdeme?"
Jinými slovy, kam jen mám před sebou utéct?
"Je ti zima?"

"Ne, vůbec ne." (spíš už pro mě přitápějí v pekle) "Neměl bys dnes odpoledne vystupovat v cirkuse?" kousla jsem se z posledních sil do rtu. ("Živého či mrtvého Jóžina kdo přivede, tomu já dám za ženu dcéru a půl jézedé...")

"V pět hodin," chytil jsem i její druhou ruku. "To je v pořádku, Johanko."

Stáli jsme proti sobě a já neměla odvahu podívat se mu do tváře. Nemohla jsem se na něho podívat jako na kamaráda a zároveň jsem si byla jistá, že jinak než na kamaráda se na něj podívat nechci.
…a přesto jsem zvedla hlavu.


 


Komentáře

1 Johanka Johanka | 21. prosince 2008 v 0:57 | Reagovat

Další kapitolu přidám po Vánocích. Doufám (a všem vám moc přeju), abyste je trávili vesele a zároveň klidně a hlavně v sobě a zároveň s ostatními. Nezapomeňte na to, o čem Vánoce jsou, že to není ani o počasí, ani o dárcích, ani o cukroví a dokonalé večeři... Já od vás dostala dárek nade vše, kterým jsou pro mě ohlasy na příběh a na web vůbec, a tak doufám, že vás potěší, jak mě to těší. Přeju vám tedy opravdu sváteční svátky!

2 Lenka Marie Lenka Marie | 22. prosince 2008 v 0:24 | Reagovat

Johanko, přeji ti krásné, plně prožité vánoce.

Děkuji za krásný příběh a těším se na pokračování :-)

3 Rybka Rybka | 22. prosince 2008 v 10:37 | Reagovat

Tak taky přeji všem krásné vánoce a hlavně ať je pohoda.

A na pokračování se už strašlivě těším :-)

4 Pavlinda Pavlinda | 22. prosince 2008 v 23:17 | Reagovat

Ahoj Johanko, máš moc krásný příběh, úplně mě pohltil, přečetla jsem ho jedním dechem :-) Už se těším na další pokračování.

Také přeju pohodové Vánoce plné radosti a štěstí v kruhu nejbližších.

5 Ilca Ilca | 25. prosince 2008 v 19:25 | Reagovat

opet moooooooooooc krasny :), moc libilo :), jdu ti napisat mejlika.......trosku dyl mi to trvalo,vysvetlim....sice uz asi skoro pozde ale krasne vanocni svatky............

6 Johanes Johanes | 2. března 2009 v 9:40 | Reagovat

Přidala jsem fotku, ne abyste obdivovaly mou šmoulí pleť, ale kvůli "šťastné čepici", aby bylo jasno, která ta Patrickova to byla...:-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama