ŠMIK, 1. díl....kapitola 19.

1. prosince 2008 v 20:00 | Johanka |  Smaragdový příběh
Paddyho úvahy přerušil telefon.
"Ahoj," překvapeně pozdravil.
"Ahoj. Stýská se mi."
"Není divu. Neviděli jsme se už pět minut…"
Z jeho hlasu jsem poznala, že se usmívá.
"A zítra?"
Věděla jsem, že nemá čas. Dopoledne byl v rádiu a odpoledne Kellyovy čekaly finální připravy k natáčení nového klipu o příštím víkendu.
"Nějak si to zařídím," rozhodně odpověděl a dodal: "Co kdybychom zašli na oběd?"
"To jsem zrovna nemyslela. Žádný restaurace a tak."
"Rozumím...chceš mě jenom pro sebe..." samolibě se pochechtával. "V tom případě bych se za tebou mohl zastavit v práci a cestou koupit pizzu."

"Pizza s donáškou zní skvěle."
"Dobře. Měl bych to zvládnout do jedný. Tak nech zítra sváču doma."
"Už se těším. Jak daleko to ještě máš?"
"Za chvilku budu doma. Nechceš mi zatím něco vyprávět?" hlasitě zíval.
"Můžu si vymýšlet?"
"Mmmmm...jenom když to nepoznám."
"Takže...bylo nebylo…" začala se smíchem.

"Odpoledne jsem jela k rodině na předměstí. Šlo vskutku o povedenou partu. Paní se jmenovala po nějaké balkónové kytce a ten chlapík...už si nevzpomenu. Jejich problém se týkal synovce, kterého měli v opatrovnictví. Zjistilo se, že snad chodí do školy v...ou ty jména...znělo to jako...jako nějaká vyrážka, nebo pupínek....
Po prověření úřadem sociální péče se ovšem zjistilo, že uvedená škola vůbec neexistuje a jejich synovec tedy zanedbává povinnou školní docházku. Vtip je v tom, že toho kluka nahlásili k trvalému pobytu jako neslyšícího a vymyšlenou pupínkatou školu uvedli coby speciální ústav pro hluchoněmé. Měla jsem jim osobně předat obsílku, kterou si nevyzvedli. Ten chlapík pořád mlel něco o soví poště, moc jsem ho nechápala...vypadal, že požil a vzhledem k jizvě, kterou měl jeho synovec přes půl čela, jsem ho dokonce začala podezřívat z týrání svěřené osoby.
No a představ si, že to byla ta lepší část příběhu. Z ničeho nic se totiž rozletělo okno a do pokoje se vřítil podivný týpek na koštěti. Stoupnul si přede mě, pusu plnou vousů...tak to plival i se zbytky oběda...a podával mi papír. Rozbalím ho a na papíře stojí, že je ředitel školy, kterou navštěvuje synovec těch dvou a že snad došlo k úřední chybě. Do kapsy mi nenápadně šoupnul kámen a pošeptal, že je hooodně vzácný a drahý. Asi forma úplatku.Jen prý ho nemám vytahovat, kdyby se po něm sháněl další podivín, který prý buďto může někomu čouhat z hlavy, vypadat jako hooodně ošklivé batole, případně jako chlapík, kterému je vidět nosem až do plic.
Napadlo mě, že to bude asi někdo z rodinné přízně a začínala jsem se poohlížet po nejkratší cestě ke dveřím. Jen jsem jí objevila, popadla jsem kámen, roztrhala obsílku a vyřítila se ven. Podivný děda skočil na koště a než jsem se nadála, byl fuč....
Tak takové riziko já podstupuju v práci...jen si to představ."

"Jsi talent," smál se Paddy. "Měl by si tě pořídit každý, kdo se chce vyvarovat mikrospánku."
"Už jsi doma?"
"Sedím v autě před branou. Přemýšlím nad jménem tý kytky."
"Petunie, zlato. Jdi už spát."
"Dobrou noc a pusu posílám. Měj se."
"Zítra ahoj."

Paddy posbíral věci z auta a přivítal se s Dossií, která ho už netrpělivě vyhlížela. Doma políbil na tvář spící Coru. Její vosková pleť se jemně leskla, jak se od ní odráželo světlo zvenčí.
'Vstanu dřív a donesu jí snídani až do postele,' pomyslel si ještě, než zavřel oči.

Ráno jsem si naladila rádio, kde měli Paddy s Angelem celé dopoledne moderovat speciální vysílání. Jen co jsem v práci dosedla za stůl, ozval se Angelův hlas:
"Ahoj! Jsem rád, že vás všechny vidím a vy buďte rádi, že nás jen slyšíte. Musím vám totiž říct, že Paddy právě vstal a vypadá děsně. Takže: Dnešním dopolednem vás budeme provázet my dva: Paddy…"
"...a Angelo Kelly," doplnil ho sladce ospalý hlas.
Hned nato se rozezněla písnička od Pearl Jam.


Vyplňovala jsem kartotéky, dopisovala posudek k soudu a tiše doufala, že ode mě slečna Blacková nebude potřebovat nic k dnešnímu líčení, abych měla volné poledne. Poslouchala jsem fanoušky volající Kellyům do vysílání a smála se otázkám, které klukům posílali mailem. Třeba dotaz na Paddyho:

Nosíš boxerský trenýrky?
Ale Angelo pohotově odpověděl:
"Ne, on nosí tanga."

Víte už, jaký je rozdíl mezi koláčem a buchtou?
Zajímalo jistou slečnu v návaznosti na živou debatu Kellyů při nedávno odvysílaném rozhovoru na MTV.
Kolik už máš vlastně dětí?
Vyzvídala zas další slečna na Angelovi.

Co mě opravdu dostalo, byl dotaz:
Paddy, kolik let je Johance? Vídáte se ještě?
"Je jí třiadvacet. Aspoň myslím, protože ona si to nepamatuje a říká to pokaždé trochu jinak. Zrovna včera jsem s ní mluvil. Pořádáme v Corku autorské čtení jejích básní, tak si nás přijďte poslechnout. Všechno je to na našich webových stránkách."
Co k tomu dodat? Že bych už byla taky slavná?

Dopoledne se nezvykle rozběhlo a hodina stíhala hodinu.
Paddy právě otevřel ´šeptání´. Byla to chvíle vzkazů těm, co nedokázali naslouchat, nebo těm, kterým se druzí obávali něco říct. Volala třeba dívenka, která věděla, že její rodiče mají v práci puštěnou tuhle stanici. Zrovna dostala ve škole pětku z písemky a prosila Angela s Paddym, aby jim zahráli oblíbenou písničku.

Zvedla jsem telefon s podlým úsměvem. Se slečnou Blackovou jsem vycházela dobře, takže jsem věděla, že tohle jí zaručeně zvedne náladu. Operátor mě přepojil do studia hned na druhý pokus.

"Ahoj, tady Johana."
"Ahóóój," odpověděli kluci sborově.
"Ráda bych vzkázala něco té nejmilejší advokátce, kterou znám."
"Tak jen do toho."
"O.K. Chci jí poprosit, aby si k dnešnímu soudu vzala jen moje posudky a mě pro tentokrát zapomněla v kanceláři. Čekám totiž jednoho úžasného kluka, co mi má donést pizzu."
Paddy se zasmál:
"Ano, děkujeme…A pro ty z vás, kdo by čirou náhodou nepoznali, že úžasným klukem jsem byl myšlen já, tento hlas patřil mojí milé kámarádce Johance. Takže se přimlouvám a nejmilejší paní advokátce letí písnička od Beatles...A protože se obě ručičky mých Rolexek setkaly na dvanáctce, loučím se s vámi a jedu pro pizzu."
"Ahoj zas někdy na 107, 6," dodal Angelo a z rádia se ozvaly první tóny:
"It's a hard days night.."

Slečna Blacková strčila nos do mojí kanceláře a usmála se na mě:
"To dnešní stání je spíš formalita a do papírů jsem se dívala. Není důvod, abys tam chodila.. Budu tě potřebovat až k Nailsovým."

Paddyho už v mojí kanceláři zahlédl kdekdo. Jednou pro mě přijel a odvážel domů i paní Robinsonovou, které se rozbilo auto. Dokonce jí galantně zařizoval servis a podepsal památníček pro dceru. Trošku jsem podezřívala Caroline, která pracovala v podatelně a každé ráno roznášela poštu, že kdejaká informace o mně a Paddym, jež se někde nečekaně objevila, opustila budovu díky její horlivé puse.

Protože ostatní chodili obědvat do restaurace v prvním patře budovy, v půl jedné už byly kanceláře prázdné. Napadlo mě, že si popíšu nové pořadače, než Paddy dorazí. Listovala jsem šanonem a snažila se zjistit, jaké složky vlastně obsahuje.

Stála jsem u okna utopená ve stránkách seznamu soudních lékařů, když mi něčí teplé dlaně provoněné orgánem zakryly oči. Usmívala jsem se a nechala Paddyho ruce na své tváři.
"Sýrová?" zhluboka jsem se nadechla.
"…a navrch žampióny, rajčata a černé olivy."
Otočila jsem se na něho a políbila ho na tvář.

"Ahoj reportérko."
"Nejsi v redakci, nýbrž v prosté advokátní kanceláři. Ale jestli o to stojíš, klidně uděláme interview, hvězdo."
"Přestože tvá přítomnost ve mně probouzí rajský pocit nebes, jak jsi správně řekla, tohle je jenom kancelář. Ale jestli o to stojíš, klidně tě budu titulovat paní doktorko a představovat si observatoř."
"To není nutné, jsem přece tvoje fanynka, takže hvězdné titulování je vcelku na místě…ale jinak ahoj."

"Skoro jsem zapomněl, že tě na koncertech pravidelně vídám v první řadě…!"
Posadil se na stůl a otevřel krabice s pizzou.
"Však víš…ty davy lidí mi nahání strach. Přesto myslím, že zpívat tě slýchám častěji, než mnohý štamgast z prvních řad pod pódiem. A vůbec - fanynku přeci nepoznáš jen podle toho, jestli chodí na koncerty! Jedna kamarádka mi o vás nedávno poslala všechny možný články a výstřižky z časopisů...například."
"To má být vtip?" zíral na mě. "Jak tě to napadlo? A kde jsi vzala kamarádku, která takový věci má?"
"Vlastně se sama nabídla jiné mé kamarádce potom, co jsem neprozřetelně prozradila, že jsem o vás nikdy nic nečetla. Takže je to spíš kamarádka mojí kamarádky. Byla moc ochotná, protože jsem jí slíbila…"
"Co???" vyděšeně se podíval.
Zpaměti by dokázal vyjmenovat pořadí všech nejcennějších artefaktů, po kterých jeho ctitelky toužily.
"Nic zvláštního…jenom kousek…"
S obavami v očích mě pozoroval a pomalu se posunul dál..
"Čeho?"
"Tvých krásných vlásků."
"Ne!" důrazně odpověděl.
"A vlastně, nač otálet, když už jsme to téma tak příhodně otevřeli..." konejšivě jsem mluvila, když se moje prsty natahovaly pro nůžky. "Jenom úplně mrňavej…nebude to vidět, slibuju."
"Ne!!!"
Zvedl se a couval na druhý konec stolu. Položila jsem pizzu, on udělal to samé a ani na vteřinu ze mě nespustil oči.
"Johano, varuju tě," výhružně se opřel loktem o počítač a kynul mi se zvednutým ukazovákem jako obrázek Komenského, co nám kdysi ve 4. Cé visel nad tabulí.
"No tak…jsou to jenom vlasy," smála jsem se, ale zůstávala ve střehu.
"MOJE vlasy! Sáhni na ně a budeš litovat!"
"Vyhrožuješ?"
Pomalu jsem se k němu blížila.
"To si piš, že jo. Zvaž všechny důsledky. Co když na mě ta holka chce zkoušet Woodoo?"
"Nic nevyzkouší. Začaruju tvé vlásky, aby nemohla," sladce jsem zamrkala.
"Hned jsem klidnější…" obdaroval mě americkým úsměvem.
Zahlédl můj nenápadný krůček vpřed.
"Říkám ti: Polož ty nůžky!"
Posunul se o pár kroků, aby mezi námi zůstala stejná vzdálenost a stůl.
"Ne-é."
"To ti neprojde."

Ale já se rozběhla.
Nečekal ani půl sekundy. Vyrazil ze dveří jako blesk.

Honili jsme se v kanceláři Darly, na chodbě, kde jsme málem shodili květináč s aloí, v kuchyňce, i na schodech...
Nadbíhali jsme si, posílali jeden druhému do cesty Betyinu kolečkovou židli, až jsme zase skončili u mého stolu.
"Vystydne ti pizza," křičel Paddy se smíchem.
"Za ten suvenýr to stojí," prudce jsem oddychovala.
"Johano, ty mrcho!" přeskočil stůl, když jsem mu nadběhla.
"Dám jí podepsaný cédéčko s věnováním, víc ze mě nevymámíš."
"Já jsem jí ale táák moc vděčná! A ona čeká dárek, co nikdo další nemá…"
"Dobře, co kdybych jí k tomu poslal mrkev ze zahrady? Vlastnoručně vypěstovanou!" smál se.
"Výborně! To stojí za uvážení. Ještě zprostředkovatelská pozornost pro mě a zachráníš svoje milovaný lokny."
"Jakou pozornost by sis představovala? Podotýkám, že sis u kamarádky objednala výstřižky, za to na mně vymámila cédéčko a ještě okradla naší rodinu o vitamín A a betakarotén z ekologického zemědělství."

Oba jsme se, celí rozesmátí, snažili popadnout dech.

"Pojď sem, potvoro," podal mi ruku a přitáhl mě k sobě.

Sedli jsme si vedle sebe a každý sáhl po svém nakousnutém kousku pizzy.
"No, co ses teda dozvěděla? Stojí mi to za ty ztráty?"
"O tobě? Ani zdaleka jsem nepřečetla všechno. Ale pár zajímavých věcí jsem našla."
"Třeba?"
"Mmmm, hlavně o tvých rodičích. Sám o nich moc nenamluvíš. Tvojí maminku bych bývala poznala moc ráda. Myslím, že bychom si rozumněly."
Otočila jsem se na něho, protože mě v tu ránu napadlo, jestli jsem to nepřepískla. Oba Paddyho rodiče už byli po smrti a když zemřela maminka, všichni se z toho dlouho vzpamatovávali.
"Tím si buď jistá," vzdychnul sotva znatelně a odhrnul mi vlasy z čela..."Jsi taky taková víla."

Tahle věta už se mu vybavila v různých okamžicích. Konečně měl příležitost vyslovit jí nahlas.
"Já?" zaskočilo Johance. "Víly se v misiích starají o malomocný lidi."
"Máma byla naprosto oddaná rodině a ty jsi z přesvědčení ochránce všech, komu se děje bezpráví. Je v tom takový rozdíl?"
"Ale…"
"A dál?" skočil jí honem do řeči.
Zakousnul se do pizzy a čekal odpověď.
"Ze všech rozhovorů jsem vás poznala, to se mi líbilo. Byli to zkrátka stejní Kellyovi, se kterými jsem slavila narozeniny, myla nádobí, nebo co s nimi klábosím u krbu. A pokud jde o tebe," zvedla jsem obočí a udělala významnou pauzu, "nedivím se, že ti slečny leží u nohou. Koleduješ si o to."
"Taky ti v jednom kuse opakuju, že jsem úžasnej," zamumlal s plnou pusou. "Ale ty mi nevěříš."
"Já vím, že jsi…"
Zhluboka jsem se nadechla.

Na spáncích jsem ucítila tepání a v krku mi o kapku déle, než bylo nutné, uvízla věta:
"Trochu se v tom začínám ztrácet…někdy…"
Oči jsem upřela na prasklinu v podlaze.
"A v čem?"
"Ale Paddy…"
"No, jo…," dal mi ruku kolem ramen. "Já jsem z nás taky celej popletenej. Osud si poradí i dál, když zvládl naše společný náhody dotáhnout až sem. Třeba nám teď motá hlavu, ale časem zmatek vyprchá a když obstojíme v tomhle, tak už ve všem. Nebo myslíš, že by to mezi námi mohlo klapat i jinak?"
 


Komentáře

1 Johanka Johanka | 1. prosince 2008 v 20:57 | Reagovat

Další díl bude 4.12. v 17:00. Přeju krásné snění i bdění.

2 Lenka Marie Lenka Marie | 1. prosince 2008 v 23:34 | Reagovat

??????

3 Lenka Marie Lenka Marie | 1. prosince 2008 v 23:37 | Reagovat

já si spíš připadám jako ježíšek,nedělám než sháním dárky........nemá to konce.......

4 Johanka Johanka | 2. prosince 2008 v 1:23 | Reagovat

He, to jsi se ještě určtitě nepodívala na ostatní ankety...

Já jsem teď pár dárků objednala, ale jinak zcela spoléhám na Ježíška.Tak na mě snad nikdo nezanevře...

5 Johanka Johanka | 2. prosince 2008 v 9:44 | Reagovat

Mám v plánu vkládat sem díly po čtyřech dnech. Je to proto, abych stíhala dopisovat mezery v dalších pokračováních a nebyly to jen slátaniny "na honem". Jestli  mě chytne inspirace, možná dopíšu víc a dám sem třeba dva díly najednou, nebo místo čtyři dny zkrátím na dva. K tomu se vyjádřete (to je ale blbý slovo) VY. Chcete raději dva díly najednou, nebo jeden díl za dva dny, pokud se mi podaří chytit múzu...?

6 Johanka Johanka | 2. prosince 2008 v 9:46 | Reagovat

Nebo to zkrátka můžu udělat nepravidelně. Až kapitolu napíšu, tak jí sem dám. To by možná bylo nejlepší. Tak pište, pište, pište. Já se pak zařídím podle vás.

7 Lenka Marie Lenka Marie | 2. prosince 2008 v 21:41 | Reagovat

taxem o tom celý den :-) přemýšlela a lepší dle mého názoru je jeden díl za dva dny, páč lepší něco než nic - teda lepší kratší čekací doba než delší .....páč je to moc hezký.....

8 Johanka Johanka | 2. prosince 2008 v 21:49 | Reagovat

Tak jsem o tom přemýšlela asi minutu a páč jsi jediná, kdo píše komentáře, tak s tím i souhlasím. Ale jako druhý hlasující jsem pro nepravidelnost, takže počkáme, jestli to někdo nerozsekne za nás. :-)

9 Lenka Marie Lenka Marie | 3. prosince 2008 v 0:55 | Reagovat

a ještě jedné věci si vážím na tomto příběhu, a sice, že se v něm nevyskytuje moc pravopisných chyb. já mám na to úchylku a vždy mi to celkem kazí dojem

takže pochvala .-)

10 Johanka Johanka | 3. prosince 2008 v 14:05 | Reagovat

:-D Jakmile pravopisnou chybu odhalíš, sem s ní. To můžeš i veřejně :-) Pasuju tě na korektora (pokud netrváš na honoráři). Jinak tedy, další díl sem skočí zítra a další další díl za dva dny po něm. No a u ostatních to je zatím ve hvězdách...

11 BlessedMary BlessedMary | E-mail | Web | 3. prosince 2008 v 21:20 | Reagovat

já jsem taky pro nepravidelnost, ale jinak moc zajimavý příběh a těším se na pokráčko .-)

12 Lenka Marie Lenka Marie | 3. prosince 2008 v 23:06 | Reagovat

korektora??????? OMG :-)

13 Johanka Johanka | 4. prosince 2008 v 23:09 | Reagovat

pro BM: jsem ráda, že se líbí. Ono to asi i při veškeré mojí snaze skončí na té nepravidelnosti. Zvlášť teď, před Ježíškem...Jinak, těší mě, že jsme z dialogu přeskočily na trialog. Mimochodem, tvůj blog mám moc ráda.

pro LM: Bereš? :-D Jen mi prosím piš, kde přibližně tu chybu najdu, protože "přemýýýýtat" jsem ještě neobjevila. Ať kukám jak kukám.

14 Johanka Johanka | 5. prosince 2008 v 1:28 | Reagovat

Tak objevila. Opraveno...

15 Lenka Marie Lenka Marie | 5. prosince 2008 v 16:25 | Reagovat

ok, já se polepším :-)

16 A. A. | 21. prosince 2008 v 23:57 | Reagovat

Krásný.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama