Varhaníkův den...kapitola 25.

11. prosince 2008 v 13:14 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Dobře," usrkávala jsem horký grog.
"Štěpkova máma žije taky sama, ale na svátky chce být doma. Štěpán má ještě malýho bratra Rudu. Když mě pozvali k nim, mamka byla zrovna nemocná a tak vlastně vznikla tradice, kdy jsme v liché roky byli se Štěpánem spolu a v sudé u rodičů."
Paddy se pohodlně opřel a já pokračovala:
"Ráno mě probudí vůně vanilkových rohlíčků, protože teta je má nejraději čerstvé. Dávám si hodně načas, abych mohla poslouchat jejich štěbetání z kuchyně. Většinou je v ní s mamčou a tetou ještě sousedka a vylizuje štamprdle od vaječného koňaku. Než se všechno upeče, zapnou si v televizi pohádku, mamka zavolá babičce a začíná být nervózní, protože jí bude co nevidět telefonovat táta. Popřejou si krásný svátky a nakonec mě jde mamuška vzbudit, aby mohl papá splnit svou otcovskou povinnost. Čím víc se loudám, tím větší má mamča radost a volání se tátovi prodraží. Někdy mi to loudání moc nejde, protože se těším, že ho zase uslyším. Umí být strašlivě galantní, když mi přeje bohatou nadílku. Samozřejmě mě pokaždé nasměruje k bankomatu, abych si nadílku holandského Santy ověřila sama. Zapálím v kuchyni františka a sousedka mi taky nalije koňak. Vyslechnu si trochu toho rýpání ohledně svatby a dětí a po pohádce dotáhnu ze dvorku stromeček. Nejraději mám smrk, ale co s mamuškou bydlí teta, chodí na lup do lesa a přinese, co jí padne pod ruku. Všechny pak zdobíme stromeček, nadáváme na chlapy, kromě Štěpána ovšem, protože toho každý zbožňuje. Na salát má patent maminka. Jestli se chci účastnit salátového dění, musím se nutně smířit s úlohou loupače brambor a škrabače mrkví. U salátu si maminka láme hlavu nad tím, co budu večer jíst, a tak se nevyhnutelně dostaví téma vegetariánská strava. Zatímco mi společně se sousedkou vysvětlujou, že bez masa umřu, teta na mě za jejich zády krabatí obličeje a já mám co dělat, abych tu rozpravu ustála se ctí. Když pak mamču uklidním, že jsem si z Prahy přivezla nějakou specialitu ze zdravé výživy, teta se do toho vloží s tím, že už mi mají dát pokoj a obvykle navrhne, abychom šly ven. Uděláme si do termosky grog nebo svařák, nabereme hromadu cukroví a na zahradě Adama."



"To je kdo?"
"To byl náš pes. Štěpánův brácha má alergii, takže Adámek jezdil na svátky se mnou. Vylezeme si na kopec, kde je lavička, po cestě se usmíváme na celou vesnici a s každým si třeseme rukou. Pak na lavičce vysrknem obsah termosky, sníme cukroví, uplácáme sněhuláka a když je zamrzlej rybník, tak se kloužeme, dokud cítíme palce na nohách."
Paddyho ruka se nepatrně pohnula směrem k mojí.

"Pp..potom," upravila jsem si vlasy :-), "se vrátíme domů a pokoj provoní máslo, jak teta smaží kapra. Sousedka se mezitím doma převlíkne a když se vrátí s lahvinkou vína, je prostřeno a pod stromečkem leží dokonalé balíčky. Předháníme se, který je líp zabalený. Ona nenápadně přihodí nějaké ty svoje, já zapálím svíčky a pod talíře položím drobné. Jakmile si někdo sedne ke stolu, už nesmí vstávat. Společně si rozkrojíme jablíčko, najíme se a u toho někdy tetka spustí koledy. Když se nám chce, rozbalíme si pak dárečky. Ale všechny máme oblibu v prodlužování okamžiku napětí, takže si třeba na vodě pouštíme svíčky ve skořápkách, zpíváme, vyléváme olovo a věštíme si z čajových lístků. Obyčejně se to zvrtne v detailní popisky hanbatých výjevů, takže všechny brečíme smíchy. Potom jsem volávala Štěpánovi a jeho rodině," hrdě jsem si všimla svého plynulého přechodu do času minulého," nebo zavolal on. Když jsme se Štěpánem domluvili, pustily jsme si v obýváku pohádku, nebo si do půlnoci jen povídaly a zkoušely všechny dárky.
O půlnoci, jako správný babinec, si každá vezmeme jednu botu a házíme jí ze dveří. Podle tradice, když se špička otočí ven, tak se dotyčná do roka vdá, když ne, zkysne doma. Ale nefunguje to, nebo máme mezi dveřma patogenní zónu."
"Navodila jsi ukázkovou vánoční náladu," vzdychnul a jeho ruka se znova pohnula (?!).
(Nebo ne?)

'Zeptej se ho,' smála se protivná Jožule.
"Ne," uklouzlo mi dosti důrazně.
"Co?" vykulil Paddy oči.
"To jsem neřekla já…" propadala jsem se hluboko, hluboko, hluboko…
"Řekla jsi 'ne'."
"Neřekla," zakňučela jsem a zakryla si oči.
"Jo, řekla," smál se.
"To bylo 'he', jenom jsi mi špatně rozumněl."
"Ty ale neříkáš 'he'."
"Na něco jsem si vzpomněla."
"A na co?" složil ruce na hrudníku a bavil se.
"Na…na…hee…he…Helenu Trojskou," začala jsem se chechtat vlastní blbosti a přesvědčivě kývala hlavou.
Nacpala jsem si pusu právě přinesenou zmrzlinou a sázela na to, že s plnou pusou se nemluví.
"Pi!" vybafl najednou Paddy.
"Prosím?"
"kačů," chlámal se na celou hospodu.
"Ty seš tááák vtipnej!" na oko jsem se urazila.
(A zase se pohnula! Nebo ne? Dokonalá paranoia…)

Když jsme se vymotali z uzoučkých uliček Temple Baru, už se stmívalo. Lidé zvenku se přesunuli do hospůdek a pouliční muzikanti pomalu balili své výdělky i hudební nástroje a putovali domů, nebo na rušnější tepny Dublinu. Už jsme nehledali znamení, jen jsme bezcílně bloumali městem a pozorovali život v něm.

"Nekoupili jsme to oblečení," vzpomněla jsem si.
"Nevadí, koupíme ho zítra. A nebo v Corku."
"Zastav. Slyšíš?"
"Varhany. Pojď, zjistíme odkud se ozývají."
Paddy mě popadl a táhnul doprostřed náměstí.
"Nevidím kostel," zklamaně jsem se rozhlížela.
"Zavři oči a poslouchej."

A tak jsme naslouchali dojemnému šustění listí pod stovkami párů nohou, kapkám vody z fontány, které chvílemi vítr donášel až k nám, zavírání a otevírání dveří krámků, vzteklému pánovi, jenž šlápnul do louže, krátkému štěkotu psa, a mezi tím se pozvolna opět propletl mezi domy a lidmi zvuk varhan.
"Nech oči zavřený," potichu říkal Paddy.

Sám jsem ale na Johanku jedním okem mrknul.
"Nešvindluj," plácla mě přes rukáv.
Já nešvindloval. Sbíral jsem jen odvahu chytit jí... jen tak, bezúčelně, za ruku. Sklouzl jsem po jejích studených prstech a schoval její dlaň ve svojí. To teda byl boj! Nekřičela, nesmála se, nic neříkala… Jemně mě stiskla a já honem dodal:
"Máš úplně ledový prsty."
"Jo."
Rád bych konečně přišel na vzorec k divné nerovnici, co mě nutí všechny krásné okamžiky zamluvit do ztracena.

Jakmile jsem ucítila Paddyho dlaň, málem jsem v té hnědooranžové zemi za zavřenými víčky ztratila rovnováhu. Připadala jsem si průsvitná a lehce čitelná a hrozně mě rozčilovalo, že se mi prsty pořád nechtějí zahřát, abych ho taky mohla cítit.

Poslepu jsme pak došli téměř pod schody kostelních vrat.
"Město nás dnes vede samo, nepřijde ti to tak?"

Namísto odpovědi jí vyvedl nahoru. Následovala ho pomalu širokou uličkou mezi lavicemi, za společného naslouchání ohromně roztrhaných tónů. Nebyla to žádná skladba. Varhaník tam seděl a brnkal si, co ho napadlo. Prostě oděný husitský kostelík se celý naplnil jeho náladou a přiměl Paddyho, aby se zastavil v kuželu světla z barevných paprsků, co sem pronikal skrz uměle osvětlenou vitráž nad kazatelnou. Udělala právě to, co by byl udělal on během následujících sekund. Opřela hlavu tváří o jeho rameno a pravou rukou ho objala kolem pasu. Sklonil se k ní a taky jí objal. Se zavřenýma očima poslouchali varhanní vyprávění o dni, který žil někdo jiný.

K hotelu došli skoro mlčky. Z kostela odcházeli prostoupeni honosnou atmosférou, plni ticha a toho druhého. Škoda souznění, co se rozhostilo mezi nimi, lapit do slov. Oba cítili stejnou lehkost i naplnění, hluboce vnitřní zážitek splynutí v sobě. I když ulice dublinského centra žily stále čilým životem, ticho v jejich srdcích nijak nenarušily. Paddy Johance nabídl své rámě a odvedl jí až ke dveřím hotelového pokoje, kde jí popřál dobrou noc.

Ještě u dveří jsem myslela, že budu mít tolik nad čím přemýšlet, že snad ani není možné dnes usnout. Opak byl pravdou. Jen jsem se vysprchovala a ulehla do voňavých peřin, zavřela jsem oči a spala až do rána.
 


Komentáře

1 rybka rybka | 11. prosince 2008 v 22:49 | Reagovat

Moc pekny pribeh...chvilema se v Johance slysim (teda ctu :-) )psala jsi ji podle sebe?A v Padym vidim svojeho kamarada, vcetne tech diskuzi

2 Johanka Johanka | 12. prosince 2008 v 10:52 | Reagovat

pro rybku (a jejího kamaráda): zbořte všechny hranice, ať nás plynárny, politici a supermarkety nenávidí .-)

3 Lenka Marie Lenka Marie | 12. prosince 2008 v 23:08 | Reagovat

po tom toužím celý život, ale nedaří se, pořád nějak nemůžu přijít jak na to:-(

4 rybka rybka | 14. prosince 2008 v 21:38 | Reagovat

myslim, ze politici nas maji plny zuby a momentalne jsem asi nakrkla spalovnu, at zije ekologie :))

A pak jsem si tu cetla tvoje bla bla bla...a zahada osvetlena...jsem tez ve znameni ryb :))

5 Johanka Johanka | 14. prosince 2008 v 21:42 | Reagovat

pro LM: no být sama sebou

6 rybka rybka | 14. prosince 2008 v 22:58 | Reagovat

To Johanka: mno, ale byt sama sebou da nekdy zabrat, obcas se na to musim pohnout z mista....a nejvic mi zabralo naucit se rikat pravdu tak, aby neublizovala

7 Lenka Marie Lenka Marie | 17. prosince 2008 v 8:17 | Reagovat

být sama sebou není jen tak jednoduchá věc...... i když ostatní si to o mě asi myslí, páč jsem exot, ost.i tady jsem exot, jsem jediná kdo tu píše :-) (skoro, abych neurazila :-))

8 Johanka Johanka | 17. prosince 2008 v 11:11 | Reagovat

Zdravím svojí vrchní komentátorku a milou rybičku! Jsem ráda, že má můj blog domácí atmosféru a je to docela logické. Nedělám si reklamu a z dalších webů týkajících se KF nikoho neznám, protože jsem je začala objevovat až teď. Vaše komentáře se týkají toho, co se tu děje a za to jsem vděčná. Žádné žvatlání a chválení nebo zavrhování designu (což je jeden z důvodů, proč zatím nemám snahu ho upravovat), ani debaty a vzdychání nad tím, jaký osud si to Páďula vybral. Z toho, co jsem pochytila jinde, mám pocit, že jde často jen o hlášky typu: "Obíhám svoje sbéčka, tak se taky zastav." Nedělám "diplomky", ani "bleskovky", jen si užívám radost ze psaní a z toho, že někomu dělá radost i to čtení. A Leni, úplný exot nejsi .-), dvě slečny se mi ozývají jen po mailech a naše konverzace probíhá v intimnějším duchu :-D. Jsem moc ráda, že píšete a myslím si, že sem chodí jen ten, kdo sem chodit má.

9 rybka rybka | 18. prosince 2008 v 15:44 | Reagovat

Ja se bala psat....protoze moje cestina, cim jsem starsi, tim je to horsi ;-( A vy jste si tu pekne resily sloh a hrubky, ale pak jsem se odhodlala, jsem si rekla, ze mi ho Johanka (jako ten komentar) prinejhorsim smazne :-)

A nedelej diplomky a bleskovky, co taky s nima :-)

A jakej osud si Padin vybral je jeho vec, nikoliv moje, on mi do toho taky nemluvi, aspon doufam, tak proc bych mela ja :-D

10 Monciina Monciina | E-mail | 2. dubna 2010 v 11:37 | Reagovat

Ahoj ženy :-D já mám vždycky po přečtení dílu v sobě plno úžasných pocitů, pokaždý tam najdu něco pro sebe a celkově mi ten příběh dává tak moc, že je to až k neuvěření...
Ale vždycky když chci napsat komentář, dojdou mi slova a neumim popsat nic z toho, co bych chtěla :-x
No prostě - Johanko, jsi úžasná! (Tak a teď Ty a nahlas!) :D

11 Johanka Johanka | 2. dubna 2010 v 15:22 | Reagovat

Tys mi tak zvedla náladu, že se snad vrhnu na další díl :) (vidíš, co zmůže jeden komentář...)

[10]:

12 Myška Myška | 5. listopadu 2010 v 22:24 | Reagovat

Tenhle příběh jeněco tak úžasného, že nenacházím slov.... jak to popsat.. Takovou spřízněnou duši jsem si přála mít už 18 let zpátky, a teď si tu o ní čtu. Ten nápad udělat ji z Paddyho a Johanky je geniální. Děvče taková spisovatelka jako ty se rodí jednou za sto let,vžycky když čtu... tak jsem plná něčeho nepopsatelného, takového osvobozujícího ...tak nějak podobně jsem se cítila coby mladá a zamilovaná. (ne že by mi táhlo na důchodový věk :-D  ) Ještě že máš náskok dvou let, já bych asi nevydržela čekat několik dní na pokračování.. Je to taková droga že čtu dokud mozek neodpadne... [:tired:]  A popravdě řečeno taky si myslím že ta Johanka s tebou Johanko má něco společného... že popisuješ svoji povahu a sny :-) Už jsem takových příběhů četla hodně ale tohle ikdyž je to fantasy je to takové skutečné... Takže přeju ti johanko ať ti pero (nebo klávecnice) pořád slouží... piš piš jsi uplná kouzelnice :-)

13 Johanka Johanka | Web | 31. ledna 2011 v 20:44 | Reagovat

To je kuááása :-D
Děkuju.

14 Jehane Jehane | E-mail | Web | 21. listopadu 2011 v 15:26 | Reagovat

Ahoj, opravdu krásně se to čte. Není moc takových příběhů, nazvěme to třeba love story, které by nebyly klišé a kde by spolu hlavní hrdinové neskončili v posteli už po prvních 3 kapitolách. Moc se mi líbí, že tenhle příběh vůbec není průhledný a nikdy nedokážu dopředu odhadnout, jak se daná kapitola bude vyvíjet. Co taky musím ocenit jsou náznaky. Takový letmý pohled,dotyk, narážka, vtipy a ty dialogy!!!! Mimochodem ty dialogy ve stylu absurdního dramatu jsou DOKONALÉ :-D Taky jsem uvažovala, jestli by bylo něco, co by se tomuhle příběhu dalo vytknout, ale zatím jsem na nic nepřišla. Jedině snad, že je to tak napínavé, až se bojím, že mě to jednoho krásného dne roztrhne vejpůl:-)

15 Johanka Johanka | 22. listopadu 2011 v 10:52 | Reagovat

Oh, děkuji velice za milý komentář. Je pro mě okouzlující, že se tolik lidí dokáže ztotožnit se stejným odleskem svého světaprojevení, jako já a umí vnímat, co se snažím vtěsnat do slov.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama