Všechno něco znamená...kapitola 23.

10. prosince 2008 v 9:09 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Vstávaaat!!"
Ze sna mě vytrhla příšerná hudba, která se v okamžiku mého nechtěného probuzení začala drát z reproduktorů.
"Ať žije Britney!" volala Johanka a tančila po pokoji ve spodním prádle.
Nad hlavou točila mikinou a poskakovala jako třeštidlo. Převalil jsem se na záda, složil ruce pod hlavou (aha, nemám vlasy…) a pozoroval jí.
Ještě jsem se úplně neprobudil a další den s touhle bláznivou cácorkou začal nezadržitelným smíchem.

Když mě uslyšela, dostepovala ke mně. Její bosé nohy pleskaly o podlahu a než jsem se vzpamatoval, vytáhla mě za ruku z postele. To už hrál soundtrack z filmu od Tarantina. Popadl jsem jí a zatočil.
"Mademoisselle," chytil jsem její ruku a prudce jí strhnul k sobě, "tohle je rock'nroll!"
Mával jsem s ní od sebe a zpátky a vykopával nohy. Se smíchem se přidala ke mně, až se z toho za chvíli stal tajný závod, kdo kopne výš. Když už byla na hranici svých možností, škodolibě jsem se zašklebil a řekl:
"Teď sleduj," a vymrštil jsem nohu až nad hlavu.
"Au," zkřivil se její výraz mojí domnělou bolestí.

"Nemám volat doktora?" soucitně jsem ukázala na partie, které by to podle mého názoru potřebovaly.
Byl to nadlidský výkon. (měřeno mým měřítkem, ovšem)
"Tý brďo, mohl bys dělat baleťáka…" vzpomněla jsem si na Viktora z úterních kurzů.

"Když to budeš zkoušet každý den," zatočil jsem jí tak, že ke mně stála zády a já jí pravou rukou objímal, "za dva měsíce se z tebe stane hadí žena," prohnul jsem jí do mostu, až zůstala s rukama na zemi.

"Nestane, jsem dřevo. Ale vsadím se, že tohle neumíš."
Bez přidržování jsem se zvedla zpátky.
"Vsadím se, že jo."
Už už to vypadalo, že se mu zvednout nepodaří, ale najednou se vyšvihnul a stál rovnou přede mnou.

Kdyby měla tušení, co mě přimělo, se tak rychle postavit, asi by se smála ještě teď. Zkuste si představit krásnou holku v růžovém spodním prádle, se sametově hebkou kůží, úsměvem anděla, očima Bohyně…

Vztekala jsem se, ale on, zatímco si oblékal kalhoty, mi pověděl:
"Rozhodl jsem se, že tenhle rok se přihlásíim na maratón. Co kdybys se mnou chodila běhat?"
"No, chodit běhat s tebou klidně budu…"
Uvědomil si, co řekl a usmál se.
"Třeba by ses tam taky mohla přihlásit."
(chachachechechichichochochuchu)
Po zádech mi při té představě přejel mráz. Mám se snad na sklonku života stát vrcholovou sportovkyní???

"Svou budoucnost na tom stavět ne-mu-síš. Je to prostě bě-há-ní, nic ne-zna-me-ná," slabikoval.
Takže, on si ze mě dělá legraci? Vyplázla jsem na něj jazyk a skrz zuby procedila:
"Všechno něco znamená."
Asi právě proto jsem vzápětí odhodila rozum a trucovitě řekla:
"Když budu mít pocit, že to zvládnu, tak jo."
Paddy samým překvapením zamrkal a upřel na mě oči, jako by vzápětí čekal výkřik 'apríl!'.
A to tak! I kdybych měla vypustit duši…
"Dobře, v Dublinu si koupíme nějaký oblečení, nechce se mi vláčet ho s sebou, a můžeme hned začít."
Úsměv mi kapku ztuhnul, ale podařilo se mi ho udržet až do koupelny. Tam jsem z podlahy sebrala odhozený rozum a s kartáčkem v puse zanaříkala:
"Do čeho jsem se to zase navrtala?"

"Podáš mi věci? Půjdu se umýt vedle," bušil Paddy na dveře.
"Jestli se přede mnou stydíš čistit zuby, přísahám, že se nebudu dívat."
Rozhlédl se po poličkách:
"Ale tu protézu sis už vypucovala, ne?"

Plácla jsem ho na holé břicho a uvolnila kousek místa u umyvadla.
Když jsme oba skončili, Paddy si obléknul košili a napustil vodu, aby se mohl oholit. Já posbírala do tašky naše věci z koupelny.
"Johanko? A co tvůj knír?"
Najednou se otočil a než jsem se vzpamatovala, měla jsem na obličeji kopec pěny.
"Ty hubeňoure proradnej," cákla jsem na něj vodu z umyvadla.


"Ručník," natáhla jsem ruku.
Ráno jsem totiž všechny naházela do pračky a Paddy měl kolem krku jediný, co zbyl.
"Móc vtipný," ohodnotila jsem jeho pokus schovat si ho za záda. "Tak dáš mi ho?" zopakovala jsem, jen co jsem si všechnu pěnu smyla pod tekoucí vodou.

"Otoč se," ozvalo se za mnou.
"Co blázníš?" lekla jsem se, když jsem pak stanula asi tři centimetry od Paddyho tváře.
Srdce se mi rozbušilo a já se na Paddyho bůhvíproč zlobila. Asi, že jsem si připadala tak průhledná.

"...a zavři oči," pokračoval on.

'V mojí hrudi srdce dvojí, jedno se tebou chvěje, druhé se tě bojí,' vytanul mi v mysli kousek veršů od někoho pro tuhle chvíli neznámého.

A Paddy fouknul na mojí tvář a fouknul znova na oči a ještě…
Nehty jsem sklouzla po stěně za sebou.
"Paddy," zašeptala jsem.
"Hmm…"
…a na rty a bradu…
Chtěla jsem mu vyklouznout, ale tentokrát mě rozum zradil.
"Paddy," zkusila jsem znovu přimět svůj hlas…aspoň ten.
Jenže Paddy sfouknul kapku z mého nosu a pak se jeho dech dotknul i mého krku a já zůstala stát úplně bezmocná, roztátá ve vší kráse. A namísto toho, abych se protáhla kolem něj ven, abych se rozesmála, otevřela oči, nebo zkrátka udělala jedno cokoli, které mě mělo napadnout, lehce jsem pohnula rukou a vyhledala jeho prsty. Jen jsem se ho dotkla. A pak stačilo svojí dlaň nechat u jeho a rozechvěle ho po ní pohladit jediným prstem.
Ještě chvíli dýchal Paddy do mé tváře a ještě chvíli jsem rozehřátá jeho teplem cítila dvě srdce uvnitř těla. Pak se lehce dotknul mojí dlaně a zvednul jí. To už jsem otevřela oči, které se vzápětí setkaly s jeho. Sklonil hlavu a mojí dlaň políbil.

"Dděkuju," vykoktala jsem a zůstala v koupelně sama. "Pane jo," vydechla jsem konečně a zmateně si sáhla konečky prstů na obličej.

Když jsem pokradmu nahlédnul škvírou ve dveřích do koupelny, Johanka se dívala na svůj odraz v zrcadle a ruku měla položenou na levé tváři. A usmívala se…

Byla jsem dávno oblečená, ale Paddy měl pořád milión věcí na práci. Zavolat Angelovi, poslat fax Patricii, zařídit něco ohledně dalšího nahrávání, zavolat Coře…
"Chceš udělat něco k jídlu?"
Musela jsem mu zamávat před očima, aby si mě všimnul.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Ale ty si klidně něco dej. Dole toho k snídani najdeš spoustu."
Tohle neklaplo.
"Víš...," vzala jsem mu z ruky obaly od cédéček, co právě podepsal.
"Musíme se cestou zastavit v tom rádiu. Naslibovali jsme výhercům cédéčka a žádný nedonesli," vůbec mě nevnímal.
"Já jsem tady na návštěvě," zvýšila jsem hlas.
"Na jaký návštěvě?"
Pořád psal a vsadím se, že jen zopakoval mojí větu, aniž by pochopil její smysl. Vzala jsem mu z ruky i ostatní cédéčka a když se na mě konečně podíval, opět jsem řekla:
"Copak vaši hosti si sami vaří?" (No dobře, trochu ubohý způsob, jak upoutat pozornost...)
"Není ani trochu slušné chtít po tak vážené návštěvě, aby si sama vařila," nóbl tónem jsem se pozastavila nad jeho lhostejností.
"Dobře, Johanko…ehm, totiž vážená návštěvo. Co byste si dala?"
(Vida, nápad ubohý, ale zabral...)
"Co takhle pohankovou kaši s amarantem?"
"Rozkaz," zvedl se.
Ale u dveří se zas zastavil a zmateně se otočil.
"S čím???"
(Hurá, vítej mezi námi, Paddy...)

"Já nechci jíst," posadila jsem se na jeho židli. "Jenom se cítím jako pátý kolo u vozu, když začneš tady s tím," ukázala jsem kolem sebe na hromady faxů, mailů a smluv - tedy něco, čemu jsem ani kapku nerozuměla.. "Mohla bych ti pomoc?"
Vrátil se ode dveří a s úsměvem odpověděl:
"Jasně, že mohla. Roztřídíš to?" Podal mi všechny papíry, co se povalovaly po stole. "Jako Popelka…zvlášť kopie, zvlášť smlouvy…a když se ti povedou srovnat podle data, budeš hvězda."

"Není to tajné?" obracela jsem asi patnáctou stranu výpisu z účtu lícem nahoru.
"Možná narazíš na několik vyúčtování za nájemné vraždy, tak si jich nevšímej. Beru sem tam melouchy."

Tak jsme se do toho ponořili, že nás budík nařízený na třičtvrtě hodiny před odletem, vyděsil k smrti. Vlastně, co povídám…mě vyděsil. Paddy prostě odložil notebook a řekl:
"Jedeme, Popelko."

Cestou jsme se zastavovali v rádiu kvůli zmíněným cédéčkům a pak ještě u mě, protože jsem doma nechala mobil.
"Další letí za hodinu," konejšil mě Paddy, když už to vypadalo, že odlet nemáme šanci stihnout a to zejména díky mojí zapomnětlivosti.
Letadlo jsme chytili na minutu přesně.
Na cestu do Dublinu jsem se těšila snad víc, než když jsem před osmi měsíci odlétala do Corku.

 


Komentáře

1 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 31. března 2009 v 21:53 | Reagovat

bozeee,to je uzasny,.....silnestvi!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama