Jen my...kapitola 29.

11. ledna 2009 v 18:15 | Johanka |  Smaragdový příběh
Navzdory mým očekáváním, zela celá hala (dá-li se to tak nazvat) prázdnotou. V průčelí ržáli dva hnědáci a já si podvědomě sáhla na čelo, na kterém mi dnes kobylka chtěla spáchat harakiri o ostré prameny vlasů.

"Paddy…" skoro jsem šeptala, aby se můj hlas netloukl s nízkými stropy.
Nic.
"Paaddyyy…yyy…" pozpěvovala jsem do prázdné chodby.
Jediný, kdo mi věnoval pozornost, byl jeden z hřebců.
"Paaaaa…..uuuuaaaaaaaaaajjajjj!!!!!!!!" vypískla jsem.
('Bože bože bože…kterej vůl???' napadlo mě ve druhém momentu)
V tom prvním jsem měla dojem, že mi na záda skočil zvědavý kůň a už jsem se v duchu chtěla rozhodnout pro vyhlášení tiché války všem pomateným ořům, kteří se proti mně dnes spikli. Jakmile můj mozek začal fungovat, došlo mi to.


"Joey?!" setřásla jsem ho a mlátila kolem sebe. "To…toto nikdy takhle…nemůžeš!!"
Jeho tvář byla plná slasti a oči mu jiskřily energií, o kterou mě právě obral.
Věděl dobře, že to nikdy takhle nemůže. A stejně to vždycky přesně takhle udělal.

Ve dveřích za ním se vynořila Tanya a káravě ho zatahala za vlasy.
"Nevíš, proč má nutkání pořád děsit lidi?" oklepala jsem se.
"Jistě že vím," zašeptala mu svůdně do ucha. "Jakmile Joymu každou hodinu někdo neposkytne potvrzení o jeho převaze, má tendenci si takové potvrzení vydobýt," provokativně přejížděla prsty po jeho zátylku. "Viď?" zamrkala na něj jako barbínka a mě napadlo, jestli jsem se připletla do nějakých erotických hrátek.

Joey i Tanya bezpochyby patřili k lidem, díky kterým se vžilo pořekadlo 'tichá voda břehy mele'. Ve vteřině jsem si byla jistá, že se tu nechci příliš zdržovat. A jakmile Tanya kousla Joeye do ucha, z pusy mi samo vyhrklo:
"Kde najdu…"
"Šel za Paulem, budou někde kolem manéže," nasměrovali mě oba do chodby vpravo.

Manéž jsem našla snadno. Jenže prázdnou.
Výlet s Paddym byl náročný fyzicky a Joeyho přepadení mě obralo i o síly duševní, takže jsem se mezi sedadly motala trochu jako hadrová panenka.
"Kašlu na to," srazila mě únava na nejbližší z nich.
Jestli se objeví stepující veverka, nebo lední medvěd na bruslích, stejně je zaspím. Svezla jsem se po sedadle do pololehu a zavřela oči.

Krásné prázdno mi pomalu vplouvalo do čela, zaplnilo oči i spánky a přesouvalo se do celé hlavy…pak po rukou, nohou, rozlilo se páteří…a v krátku pohltilo i zbytek těla.

"Johanko?"
Vyděšeně jsem nadskočila. V manéži stál Paddy a skrze světlo mžoural do tmy hlediště.
"Nejsi ty jeden z Kellyovců?" zamručela jsem.
V hlavě mi okamžitě vytanula Joeyho přepadovka.
…jenže, tenhle Kelly… je Paddy.
Usmívala jsem se radosti, které tohle zjištění přineslo a znovu klidně zavřela oči. Zaslechla jsem, jak přeskočil mantinel.(zrovna tenhle kousek bych byla viděla docela ráda)

"Hledala jsem tě."
"Tady jsem," zašeptal mi do ucha a posadil se o jednu řadu níž.
Loktem se zapřel o opěradlo a díval se na mě. Tohle všechno jsem věděla, aniž bych musela otevřít oči. Jenže pak jsem si vzpomněla na důvod svého hledání…
"Asi tu nezůstanu," podívala jsem se před sebe a zrakem se skoro srazila s tím jeho čistým pohledem. (A nebo zůstanu?)
Proč jen se moje myšlenky znovu stočily k otázce upravených vlasů a barevného jazyka od bonbónu?
"Slíbila jsem to, ale nemůžu. Vůbec nejde o únavu, ani o ten dav venku," drmolila jsem jako o závod.

"Pojď se mnou, něco ti ukážu," klidně zase vstal a natáhl k ní ruku.
Zvedla se a přemýšlela, jestli vůbec slyšel, co říkala.
"Pojedu třeba, až budete mít normální koncert," horlivě kývala hlavou.
"Podívej," odhrnul oponu, která oddělovala manéž od zákulisí, kde se to jen hemžilo lidmi.
Dívala se a pořádně nevěděla na co.

"Hmm…no, hezký," přehlédla jsem zběžně všechny tyče, pověšené uzdy i blýskátka a třpytítka a nadechla se k další řeči.
"Vidíš tu snad někde slona? Nebo klec pro lva?" nevšímal si mojí urputné obhajoby záměru nejít na představení.

Johanka zpozorněla.

(Aha…) Nadechnutá do maximální kapacity plic jsem se zasekla. Rozhlížela jsem se znova…a ještě jednou. Opravdu nic nenasvědčovalo přítomnosti, současné ani dřívější, nějakého cizokrajného tvora.

"Johanko, vydechni prosímtě."
"Jejda," vyštěkla jsem.
(Dobrá rada vám někdy doslova vyrazí dech, zvlášť když na něj semo tamo zapomínáte)
"Mně hned bylo jasný, že dřív nebo později se ti tohle začne točit hlavou," triumfálně se usmíval.
"Co se mi začne točit hlavou?" trošku tupě jsem na něho zírala.
"Cirkus. A že by tu ty zvířata vlastně vůbec neměly být," vysvětloval trpělivě.
"Jo tohle…" ušklíbla jsem se.
"Mám pro tebe dobrou zprávu. Tady vystupujou lidi, několik koní, psů, koz a králík, co ho kouzelník vytáhne z klobouku. Všechny ty zvířata se mají skvěle a žijou si tu spíš jako na farmě, než v cirkuse. Jestli se chceš přesvědčit, mám ještě čas, abych tě provedl. Nepamatuju se, že bychom někdy začali přesně."
"Vážně?" spadly mi ze srdce dva kameny naráz. "Jestli tě opravdu nebudu zdržovat, tak bych byla moc ráda."
"O.K. Jen musím provést pár nezbytných úprav."
"Úprav?" (na čem, proč, kde?)

Paddy mě opět popadl za ruku (jeho nový zvyk se mi velice zamlouval ;-) ) a vedl mě zpátky do chodby s nízkým stropem. Otevřel dveře šatny, ze kterých původně vylezli Tanya s Joeyem a vešel dovnitř. Po těch dvou nikde ani památky. Popadl sluneční brýle, na hlavu si narazil čepici a do ruky připravil kabát.
Až teď jsem pochopila, že se budu po areálu nacpaném fanoušky Kelly Family procházet s patrně nejcílenějším objektem zájmu celého představení.
"Jako by se čmelák chystal do vosího hnízda," komentovala jsem jeho počínání.
"Dnes jsem ve značné výhodě," ukázal na svoje krátké vlasy.

Znova mě chytil za ruku. Tentokrát jsem se ale usmála a pohledem zabloudila k našim propleteným prstům. Rozhodně to viděl. Jeho tmavé brýle sice lecos zamaskovaly, ale nedokázaly skrýt mrazení, které se kolem nás protáhlo a na malou chvilku zastavilo čas.

I když nám oběma cukaly koutky, raději jsme tuhle bezčasovou chvilku nechali bez komentáře a zamířili ke vchodu (či východu), kterým jsem přišla já. Ovšem, už pár metrů od něj, jsme uslyšeli rámus. Byl to křik, který tlumily jen dveře, před chvílí ještě dokořán otevřené. Naproti nám se objevila Tanya:
"Ani to nezkoušejte. Já si chtěla dojít do auta pro kočárek a je to vážně sebevražda. Přijel polský autobus a všichni se snaží natlačit dovnitř."
Celá Tanya, situaci měla vždycky přesně zmapovanou.
Paddy si sundal brýle, aby se přesvědčil na vlastní oči. Otevřel dveře, zamával a se strnulým úsměvem je zas zavřel.
"Tudy to asi vážně nepůjde," konstatoval suše.
"No," odložil Paddy brýle, "provedu tě raději uvnitř, co říkáš?"
"Říkám, že to je geniální nápad."
Položil kabát.
"Dovolíš?" sáhl na první knoflík toho mého.
"To tak!" plácla jsem ho se smíchem po ruce a rozepla se sama.

"Paddy?" zaslechla jsem za zády Angela. "Co to máš? To je moje!" vykulil oči a vrhnul se po odloženém kabátu, ve němž se Paddy původně chystal jít ven.
Rozesmátí jsme se dívali, jak pochoduje dál svojí cestou a ´vztekle´ mává pěstí. Novopečený otec dcerky Helen byl už u oběda samá legrace a zřejmě nevěděl, kdy přestat. Paddy mi galantně pomohl svléknout se a nakonec šálu i kabát odnesl do šatny.

"Vážení návštěvníci, dovolte abych vás přivítal na prohlídce naší expozice," hulákal už od dveří s plnou pusou.
Došel ke mně, do pusy mi dal kus čokolády (Toblerone?) a pokračoval ve výkladu:
"Nalevo si prosím všimněte malby ze 13. století," pokynul oběma rukama k černému prasátku načmáranému na dveřích dámských záchodků.
"Zosobňuje vztah poddaných k tehdejšímu hradnímu pánovi. Tato typicky gotická kresba poukazuje na blahobyt, ve kterém zdejší obyvatelé žili… . Upozorňuji vás, že vzhledem k vysoké citlivosti na světlo, je u těchto vzácných obrazů zakázáno používání fotoaparátů."
A tentokrát jsem to byla já, kdo se dotknul Paddyho prstů a vzápětí sklouznul až do jeho dlaně. A byl to Paddy, kdo se usmál.
"Tato chodba je zajímavá množstvím ukazatelů, které jednak dokazují vysokou inteligenci hradního pána, vědomého si spletitosti svého sídla, a jednak dávají jazykovědcům důkaz o existenci hůlkového písma již v raném historickém období. Tento hrad je vůbec prvním v Irsku, který se může podobným dědictvím pochlubit."

Dotek našich dlaní způsobil kolem i v nás tak krásné chvění, že nebylo skoro možné myslet na nic dalšího.

"Zatočíme chodbou doleva, což je chodba…" zasekl se, protože jeho myšlenky odbíhaly úplně jiným směrem. "…chodba určená výhradně pro personál, jak si můžete přečíst na rytině, jíž nechal hradní pán vyrobit na počest všeho služebnictva, které na hradě zaměstnával."
Johanka ho palcem pohladila po zápěstí.

"V prvních dveřích…" zvolnil najednou Paddy svůj výklad, pak zastavil a podíval se na mě.

"To není možný," jako ve snu pozoroval její oči.
Johance bušilo srdce, přes které se dralo ven tolik, že se jí chtělo utéct, smát, křičet…

"Myslím, že je čas podívat se do černé kuchyně," vydechl Paddy a otevřel dveře za jejími zády.

Vtáhl mě dovnitř a kopl do dveří, které se za námi zabouchly. Kolem se rozhostila neproniknutelná tma. Naší přítomnost v ní prozrazovalo jen téměř hmatatelné napětí a dvojí, stále se zrychlující dech.
Cítila jsem jeho dlaň, cíp košile, co se mě přes svetr sotva znatelně dotýkal na břiše.
Cítila jsem v sobě Paddyho vůni a jemný výdech lechtající na uchu. Každý nepatrný pohyb, ať můj nebo jeho, ve mně vyvolával explozi.

Johančina tvář musela být jen pár centimetrů od mojí, protože z ní sálalo neuvěřitelné teplo. Byl jsem si jistý, že kdybych se právě teď jen trochu sklonil, těch teplých rtů bych se dotknul. Místo toho jsem ucítil dotek její druhé ruky a zatímco jsem si pohrával s drobnými prsty na ní, klouzal jí po čarách v dlaních, nepřestával jsem vnímat téměř mučivou blízkost Johančina obličeje.
V osvobozující tmě nebylo těžké zapomenout na to, kým jsme. Sebrala nám jména, naše povinnosti, i podobu. Zůstali jsme v ní jen my.

 


Komentáře

1 Eva Eva | 12. ledna 2009 v 0:24 | Reagovat

Hmmmm. . . :o). . . kdy bude pokračování? :oD

2 Anelys Anelys | Web | 12. ledna 2009 v 16:25 | Reagovat

SB jsou spřátelené blogy, ty jsi si mě v nich také uložila je to ten odkaz napravo ,,příběh od Anelys". .tak si tě tam dám taky:-)

příběh nestíhám a opravdu se moc omlouvám!!!!!!od února se to zlepší:-)

3 Tiny tot Tiny tot | Web | 12. ledna 2009 v 16:50 | Reagovat

A zrovna v nejlepším to sekneš jo? =/:D

Promiˇm, pubertální řečičky si odpustím. Povedlo se... =)

4 Johanka Johanka | 13. ledna 2009 v 13:50 | Reagovat

Už vím, jak si připadal děda, když jsem mu vysvětlovala, jak funguje mobil...

5 Rybka Rybka | 13. ledna 2009 v 22:04 | Reagovat

Teda, libi se mi to cim dal vic a mam tedy pocit, ze kapitolky jsou kratsi a kratsi :-)

Mobil jsem babicce jeste vysvetlila (s uzasnou knihou, jsem zvladla vysvetlit i princip), ale kdyz se me ptala na internet a jestli jsou ty data ulozeny v nejakym velkym pocitaci nebo meziprostoru, tak jsem uplne pohorela.....bo ja nevim :( a babca, cemu nerozumi, to nepouziva je chudak bez netu :DD

6 Šotek Šotek | 15. ledna 2009 v 17:32 | Reagovat

Tak prosímtě uvolni informační embargo vůči babičce a řekni jí, že je to na serveru:))))) Internet si přece zaslouží každej!

7 Rybka Rybka | 15. ledna 2009 v 17:39 | Reagovat

Jo a ona se me zepta co je sever :)) a kde je a jakym zpusobem to funguje :)) uz jsem si nastudovala mobil, kterej sem ji dala k 90tinam a na internet a pocitac mi dosly nervy :))

8 Šotek Šotek | 15. ledna 2009 v 17:52 | Reagovat

Hele, to je dobrá babička!!! Server je ten velkej počítač a dál si to vymysli:)))

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama