Ponaučení: nehas jiskry větrem...kapitola 28.

3. ledna 2009 v 13:13 | Johanka |  Smaragdový příběh
Byla to přesně ta chvíle. Ta, která vás ve svém nekonečném okamžiku nechá pocítit, jak vámi proudí život.
Byla to ta chvíle, při které mizí všechna ale, co když, kdyby… a vzdálenost obzoru určuje vzdálenost očí, do nichž se díváte.
Tedy alespoň měla všechny předpoklady, aby se takovou chvílí stala…

Jediná chyba naší chvilky tkvěla v tom, že asi nebyla naší chvilkou. Buď někdo nahoře usoudil, že přijde chvíle ještě sladší, nebo nějaké vyšší síle vadilo, že jsem ze všech podobně sladkých okamžiků zmatená. Nerozumněla jsem sama sobě a byla jsem si jistá, že nejistá si být nechci. Když nad tím tak přemýšlím, možná vůbec nebylo vyšší síly zapotřebí a zkrátka se dělo, jen co jsme dovolili, aby se dělo. Jako by se přede mnou objevila dosud nepopsaná stránka knížky a v tu ránu mě opustila múza, co mi našeptávala, jak má pokračovat rozepsaná kapitola.

V očích Johanky, jindy tak zastřených, se na chvíli dalo zřetelně číst. Konečně objevila hranice našeho přátelství, o kterých si celou dobu myslela, že neexistují.


Když si Paddy vzpomněl, jak předevčírem zčistajasna otevřel oči a poprvé jí uviděl jinak, tušil co se teď asi Johance může honit hlavou. Jiskra, kterou na těch útesech uviděl a zároveň ucítil, možná nebyla nově objevená krajina v Johance, jako spíš v krajina, kterou objevil v sobě samém. Johanka se vlastně nezměnila, stejně jako způsob, kterým se na ní potom díval. Spíš si na zlomek sekundy připustil možnost, kterou nikdy dřív neviděl.
I v jeho krátkém zaváhání ale Johanka našla smysl. Řekla přibližně:
'Když se něco děje tak opravdově, že to chce člověk celou bytostí, prostě se to stane. Spontánně.'
Jenže se nestalo nic. Ani před dvěma dny, ani dnes.

"Co se to děje, Paddy?" vklouzla do zeleného kraje moje myšlenka.

"Všechno je jak má být. Jsme kamarádi," ujistil jí a udělal tak tečku za sladkým vlněním, které teď bylo zřetelnější, než si oba přáli. "Jen trochu zmatení."
Ať se snažil sebevíc, nemohl se podívat jinam než na ní.
"Ty ale vůbec nevypadáš..zmateně."
"Ale jsem, jen možná o něco míň."
"Dublin je tak zvláštní, všechno se tu děje…samo."
"Nebudeme si toho všímat," rozhodl vzápětí za oba a seběhl z kopce zpátky k rozbořenému domu.

"Tak já nevím," obrátila jsem se na obří zelenou kobylku odpočívající na kameni. "Vidělas? Teď mě to zas mrzí. Vůbec nic nechápu."

Dnes tedy nechápu zejména to, proč jsem si myslela, že právě a právě v takovém rozpoložení, si myslím, že něco pochopím.

Vtom milá kobylka celkem nemile vyskočila a trefila se mi plnou parou mezi oči. Nemám ponětí, jestli místo kobylky nešlo o lučního oře, kterého jsem záměnou pohlaví urazila, nebo mi tím prozíravý skorolichokopytník chtěl něco naznačit.

Když jsem se přiloudala k domu, uviděla jsem skulinou po vypadlých kamenech ve zdi Paddyho. Stál nehybně uprostřed rozvalin a se zavřenýma očima naslouchal jejich tichu.
Jakmile jsem ho svojí přítomností vyrušila, mrknul na mě jedním okem a rozesmál se.

"Počkám venku," sklonila jsem se, abych podlezla zídku.
"Ne, pojď sem, to se ti bude líbit," natáhl ruku a podíval se nad sebe.
(možná zase slyší hlasy?!)

Půda pod mýma nohama se mírně zvedala až k protější stěně. Paddy stál v jedné třetině její vystouplé části a v jeho bezprostřední blízkosti jsem ucítila slabý závan větru.
Vlastně to nebyl závan. Vítr se tam točil jedním směrem. V jeho blízkosti sílil, jako by Paddy stál v malém vzdušném víru.

"Už to cítíš?" smál se a zase zvedl hlavu ke stropu.

Ve zbytku střechy, hned nad námi, byla díra, možná nějaký komín. Nejspíš odváděl vítr, který sem foukal z oken a děr ve zdech. Cítila jsem po celém těle, jak se vír zvedá a od země zas pomalu utichá.
Stáli jsme v samém jeho středu. Chvílemi byl větrný poryv tak silný, že nám zaskučel v uších, rozfoukal vlasy a dostal se až pod oblečení. Choval se jako mocný živel, pak zase jako roztoužený milenec, nebo něžně se kolébající náruč. (pořád ještě píšu o větru, Paddy se ani nehnul). Dokonce nabíral na síle, kdy jsme čekali, že se zvedne a nás odnese s sebou. Přitom se v okolí nepohnul jediný list, nebo chomáč ovčí vlny. Uvízli jsme ve větrné sprše tekoucí od podlahy ke stropu.

Oba jsme se dívali nahoru, jinak ani nebylo možné pod silným tlakem dýchat. Vítr začal sílit a z občasného zaskučení se stal hukot. Paddy si nasadil kapuci a protože já jsem žádnou neměla, přikryl mi uši dlaněmi. Jenže vír mu kapuci brzy shodil. Bez rozmýšleni jsem svoje ruce provlíkla pod jeho a přikryla mu uši stejně, jako on mně. Chvilku jsme se na sebe dívali a křenili se všem myšlenkám, co se zas v takové situaci nabízely.

"Nevšímej si toho!" smál se.
"Začínáme upadat do stereotypu," culila jsem se taky.

Najednou to bylo jedno. Výboje sladkosti, bušení srdce, naše blízkost a možnosti, které vyvolávala. Uvolnila jsem křeč, kterou jsem od včerejška cítila a přestala myslet na…no zkrátka přestala myslet.

"Tak co? Cítíš se jako znovuzrozený?" mrkla jsem na něho.
"Jo," protáhl se. "A ještě něco cítím."

Tázavě jsem se na něho podívala a sázela na to, že magické odpoledne završí nějakou blbinou. Vzápětí se rozběhl proti vchodu, jako by ho něco nakoplo. Ještě pořád jsem vyčkávala, co z Paddyho nakonec vypadne. Naoko se rozmázl o zeď a volal:
"Čaaas! Už nás tlačí!!!"

Protáhl se pod zídkou a zvenku se ozvalo jeho kvílení. Dohnala jsem ho a rozesmátí jsme uháněli ze svahu dolů, zpátky do přítomnosti.



Cesta k nádraží se mi zdála mnohem kratší. Horkých malin jsme se prozatím museli vzdát, protože jsme se přiřítíli na nástupiště a rovnou skočili do vlaku.

Zmrzlí, udýchaní a ošlehaní větrem, jsme se přitiskli k sobě a řechtali se jako ostatně celou cestu k vlaku. V jeho náruči jsem se cítila tak příjemně, že tentokrát mě ani nenapadlo pozorovat ostatní cestující. Objal mě a jak jsme rozmrzali, dostavovalo se stejně krásné a tiché pohroužení, které se objevilo předešlý večer, kdy jsme spolu stanuli na prahu kostela.

Auto poslušně čekalo na parkovišti, kam jsem ho zaparkovala, aniž bych brala zřetel na pečlivě narýsované oranžové čáry. Řídil Paddy a já se tak mohla zabořit do sedadla vedle něj, unaveně pozorovat zlátnoucí nebe i jeho tvář. Brzy si toho všimnul a každou chvíli se na mě usmál.

Do svých pokojů jsme zapluli tak akorát, abychom si stihli dát sprchu na zahřátí a bleskově vyrazili k centru Dublinu, kde dnes Kellyovi hráli.
Přijeli jsme trochu později než ostatní, ale protože tu Kellyovi vystupovali v dávno nacvičených programech, nečekaly je významnější přípravy.
Představa, že se budu motat pod nohy technikům a účinkujícím, kteří mají jistě dost své práce, mě příliš nenadchla. Proto jsem se s Paddym rozloučila ještě před cirkusem a s jakousi kartičkou, která mi měla zaručit hladký průchod do cirkusu za Kellyovými, jsem se rozhodla trochu ohledat 'místo činu'. Do začátku představení zbývala půlhodina času.

Motala jsem se mezi maringotkami a stany… a lidmi, samozřejmě. Lidi, lidi, lidi…mám tak ráda lidi a tak nerada dav.

Co teda přičíst k dobru…honem. Dobře, zvířata měla zařízené pidihotýlky namísto pidikotců. Výběhu si teď v zimě moc neužívala, ale nutno podotknout, že jsem čekala klasický cirkus s hromadou zamřížovaných klecovitých maringotek a vyděšených šelem přivázaných na metr dlouhém řetězu. Ale místo cizokrajných zvířecích zvuků se z areálu ozývalo jen mečení koz a štěkání.
Mým názorem na cirkus jako takový, nemohly otřást zvířecí pidihotýlky a dokonce ani bokem stojící grandhotýlky, ve kterých jsem tušila zvířectvo exotičtější.

Vzpomněla jsem si na svůj první a poslední zážitek z cirkusu. Mamuška podlehla mému kňourání a škemrání. Argumentem, že jde do cirkusu celá třída, jsem jí nakonec zdárně udolala.
Zvláštní, že ani v mých sedmi letech, mě pohled do šapitó nepřesvědčil, že je něco legračního na opičce, která jezdí na kole. Bylo mi zatěžko pochopit, proč slonovi leze po zádech obří včelka Mája a proč vlastně slon z Indie tančí při tklivém hlasu božského Karla, kterému stejně nemůže rozumnět ani slovo. Ani mě nenapadlo, že by snad potkan, obyčejně žijící celý život v kanále, toužil po dni, kdy bude šplhat po potkaním žebříčku a pak padat z pětimetrové výšky upoutaný do potkaního padáčku.

"Dyť umře!!!" vřískala jsem tehdy jako pominutá ze třetí řady na paní v trikotu ála spartakiáda.
Nezdálo se mi dokonce ani to, že by smyslem lví existence mělo být proskakování pěti druhy kovových obručí a ve chvíli, co ten třpytivý pán, který se mi až do té chvíle z celého cirkusu zamlouval nejvíc, jednu z nich zapálil, mě maminka odvlekla, protože jsem dostala hysterický záchvat.
Moje děti cirkus nikdy neuvidí. A jestli, tak jen aby si uvědomily to, co jsem si k maminčině radosti uvědomila já.

Pod tíhou vzpomínek jsem se kabonila jako bubák na všechny kolem. Když se lidi dokážou smát zvířatům, které nutí hrát si na lidi, do žádného cirkusu nevlezu. Ani do tohohle ne.

Posilněná svým rozhodnutím jsem se drala dav nedav přímo k pestrobarevnému stanu, abych Paddymu svoje rozhodnutí oznámila.

"Jdu za Paddym," lovila jsem v kapse všemocnou kartičku, kterou měl na klopě připevněnou i vkusně neformální muž u vchodu.
"Vy jste ale nějak v ráži, co vám provedl?" uvolněně se zajímal.
"Aha," zastavila jsem se.

Zrovna na Paddym bych si svůj traumatický zážitek z dětství vylít nechtěla, to je pravda. Zalovila jsem v kapse podruhé a vytáhla bonbón.
Mimochodem, bonbónový zvyk jsem pochytila od něho. Nosil jich všude po kapsách spoustu-šalvějové, kyselé, červené, zelené, medvídky i karamely. Pokud ho něco vytočilo, beze slova si sedl, jeden obřadně rozbalil a nezvedl se, dokud se mu v puse nerozpustil bonbón a v těle vztek.

Při prvním chuťovém vjemu jsem se kapku zarazila a zavzpomínala, jestli je možné, abych tyhle kalhoty vyprala i s obsahem jejich kapes. V puse mě začalo štípat a bublat…až mi na ramenou naskočila husí kůže.
Ke své smůle jsem natrefila na prskací kyselinec, který zbarví jazyk a prodává se v každé trafice. Na uklidnění ale stačil. Jen jsem se teď místo mračení šklebila.

Pomalu jsem se vydala do útrob stanu a zjistila, že jde spíš o velkou budovu zvenku zahalenou do barevné plachty.
 


Komentáře

1 Tiny tot Tiny tot | Web | 3. ledna 2009 v 18:09 | Reagovat

Zkus si přidávat články přes perex budeš tak mít víc místa. =) Jestli chceš, řeknu ti jak na to =)

2 Johanka Johanka | 3. ledna 2009 v 18:25 | Reagovat

Koukám, že jste ty rady s LF vzaly pěkně z gruntu... :-D. Každou dobrou radu vítám, jen tě prosím, abys jí napsala do Zprávy autorovi, nebo pod nejnovější článek Technicky jsem pokročila.

3 Tiny tot Tiny tot | Web | 5. ledna 2009 v 19:12 | Reagovat

Páni, právě jsem dočetla celý Smaragdový svět a směkám. Tohle se vážně povedlo, já asi do 20. kapitoly zmítala, jestli je to fact, nebo fikce...:D Tohle se mi líbí =) Mimochodem, názor na cirkus. S bráchou jsme tam šli s prakem a kuličkovkou a stříleli po těch cvičitelých, taky dobrý zážitek:D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama