Ten maják na severním pobřeží...kapitola 32.

9. února 2009 v 9:02 | Johanka |  Smaragdový příběh
"A už se o tom nebudeme bavit!"
maják v moři
s jemným smíchem Paddy všechno důrazně zakončil. Natáhl se pro tričko.
Johanka ho ale zadržela. Propíjel se skrz její tvář a nevěděl, jestli dokáže unést tolik něhy. Uvědomovali si, že se děje něco krásného a velikého. Políbil jí do dlaně a položil se vedle, aniž by z ní spustil oči. Leželi na zádech a dívali se jeden na druhého. Nepatrným pohybem nahmatal její ruku a chytil jí. Vypadala jako anděl. Opět.
Johanka neměla odvahu se pohnout. Někdo zaklepal. Ale oba leželi bez jediného hlesnutí a jen se dívali. Na sebe a do sebe a všechno bylo jinak a taky pořád stejně.

Najednou všechno zářilo tak, až se to zdálo být neskutečné.
Připadalo jí legrační, jak se všechno rozestoupilo a otevřelo.

Nedokázal jsem to ovládnout, chtělo se mi smát čím dál víc.

Paddymu se třásla brada. Nevydržela jsem to.
"Co to mělo být, Paddy?"
"To nemám ponětí," vyprskl on.
Oba se v tu ránu začali chechtat.
"My dva se přeci nemůžeme muckat! Vybuchneme tím celý Vesmír," snažila se Johanka marně o vážný tón.
"Ne, registrace na maraton je zaplacená, nemůžu teď riskovat infarkt ," souhlasil, ale pořád se smál.
"Jsi můj kamarád!"
"Mělo by to být divný," přisvědčil.
"Myslíš úchylný? To ale není milé…" strčila jsem do něj.
"Chvíli jsem doufal, že bude. Ale nepřišlo to."
Najednou jsme zase ztichli.
"Lepší, než abych přiznal, že se mi z tý pusy doteď třesou ruce," polkl a úsměv z jeho tváře pomalu mizel.
"Tolik holek, kamkoliv se hneš a ty se třeseš kvůli jedný puse?"
"Ty jsi žena, žádná holka. A něco se mnou provádíš Johanko, jenom nemám ponětí co."
"Jsi nervózní?"
"A ty?"
"Já se ptala první."
"Jsem příšerně nervózní."
"Já už ne," položila jsem hlavu na jeho hrudník tak, jako předevčírem v noci a on mě objal.

"Nelži," culil se při pohledu na její prsty zatnuté do prostěradla.
Kousla se do rtu a přikryla si dlaní oči. Rozesmál se a pohladil jí po holém předloktí. Měl neskonalou radost, že v tom není sám.
Poslouchala pravidelný tlukot, který jí postupně kolíbal ke klidu, v němž se všechny dotěrné hranice opět rozplynuly. Něco pevného uprostřed všech vln, v čem už se není možné ztratit.
Světlo, kde nebude sama, pokud zůstane vědomí, že on je.

"Na co myslíš?" promluvil tichým monotónním hlasem.
"Je to tak hlasité?" zasmála jsem se.
Z Paddyho hrudníku sálalo teplo, tváří jsem vnímala jeho holou kůži, moje tělo nasáklo jeho vůní a svým bezděčným tahem prsty po mých zádech ho Paddy naplnil jemným mravenčením.
Nebyl to jen sen? Chvíli jsem váhala a zase ucítila hejno motýlů. Na co jsem to jen myslela? A myslela jsem vůbec na něco jiného, než na jeho doteky?
"Na ten maják na severním pobřeží. Aspoň mám ten pocit," zaváhala jsem.

"Jsi unavená?"
"Nechci tuhle chvíli prospat," přitiskla se ke mně blíž.

Znal jsem ten maják. Chodily k němu s Kirou. Od ní jsem vlastně věděl, že Johanka je do toho místa blázen. Byl už léta opuštěný a lodě v jeho blízkosti stále ještě houkaly, jak je starým anglickým zvykem. Útes pod majákem nebyl moc vysoký. Kam jen člověk dohlédl, všude kolem něj rostly nízké barevné keříky a načervenalé vřesy, podobné těm na vrcholcích poloostrova Horn Head a z kopce se kaskádovitě svažovaly ploché kameny zarůstající trávou.
Během přemítání o majáku jsem očima hladil její vlasy, snažil se ucítit její dlaň, kterou jsem měl na dosah, ale odvaha se jí přiblížit, mě zčistajasna opustila.
Bože můj, stála v pozadí každé mé myšlenky. Zdálo se mi na ní úžasné úplně všechno. Bál jsem se jí najednou i pohladit, přestože to bylo to jediné, na co jsem se v uplynulých chvílích dokázal soustředit.
"Cítím z tebe skořici," zašeptala a mně naskočila husí kůže.
"To je ta růže."
Chtěl jsem být takzvaně normální, ale prostě to nešlo. Přijde mi to děsně k smíchu, ale ležet tam znova, choval bych se nejspíš stejně pitomě.
Zvedla hlavu, aby si k ní mohla přivonět.
"Mmm, to je nádhera. Tu jsi dostal dole?"
"Kdepak," hrdě jsem zavrtěl hlavou a napadlo mě, jak by bylo působivé a vcelku asi i samozřejmé říct teď 'tu jsem ti dvacet minut vybíral v květinářství'.
Bohužel, jsem ale popravdě dodal:
"Tu jsem dostal ve výtahu."
Johanka se začala smát, až se rozkašlala.
"Nezlob se, po koncertě jsme hned naskákali do aut. Jinak bych jistě obešel každé květinářství, než bych našel tu pravou květinu pro tebe."
"To jistě," s úsměvem pokývala hlavou. "A jakou?"
"Rozhodně nějakou v květináči."
"No ne," zvedla ohromeně hlavu a zadívala se na mě.

Marně jsem přemýšlela, jestli jsem se Paddymu někdy zmiňovala o tom, co jsem si myslela - jaká je škoda, že si lidé dělají radost květinou, která už nežije.

A já vážně přemýšlel, jestli mám ruku ochrnutou, když jí nedokážu přemluvit k jednomu pohybu, kterým bych konečně dosáhl na Johančinu dlaň. Rozesmála se. Že by mi četla myšlenky???

"Napadlo mě, jaký by bylo, kdyby vám tisíce fanoušků místo takových růží házely na pódium květináče…"
"Ty se směješ, ale kdyby se dozvěděli, že je máme raději, byli by toho schopní."
Ale vzápětí jsem se rozesmál taky, protože jsem si představil některé praktičtější slečny, co by po nás časem mohly vrhat zeleninu, nebo taky ovocné stromky v kořenáčích. Jen jsem se s Johankou podělil o tu vidinu, zachrochtala a vypískla smíchy. Její fantazie asi neměla hranic.
"Kdyby se holky dozvěděly, že se nestíháte o přestávkách najíst…" chechtala se jako posedlá "…tak by…"
Její smích byl tak nakažlivý.
"Nebreč…" taky už jsem se rozesmál.
"…tak by vám házely hot dogy a chleba s máslem…"
"Po koncertech bychom to zametli a mohli si otevřít stánek s občerstvením…Maite by volala saaaláááátyy!!!" vyprskl jsem.
"Bleeee," chytila se za břicho (a já konečně popadl její ručku).
"A co teprve, kdyby někdo z fanoušků uvěřil těm bulvárním blábolům, že nemáte co jíst? Tu by přiletěla vepřová kýta..."
"...tu papiňák s gulášem…"
"...lívance…"
"...a dorty…"
"Dovedeš si představit ten svinčík, Paddy? Místo transparentů 'I Love You…' by pak všude stálo: Nabídka dne… a Menu pro Paddyho, nebo POZOR, LETÍ!!"

Pohladil jsem jí palcem po dlani a zachytil její úsměv.
Vyzívavě zvedla jedno obočí. Ještě nikdy se mi to nepovedlo zopakovat.
"Jakou máš dnes ráda zmrzlinu?" napadlo mě.
"Posypanou kakaem," zavrněla. "Proč? Tenhle víkend ses rozhodl vyjíst zmrzlinové zásoby v Dublinu?"
"Přesně tak. Navíc nás oba probere. Nechci, abys usnula."

"Pistáciovou, burákovou a vanilkovou s kakaem," zaslechla jsem.
Abych neusnula? Po tom, co se stalo?
"…ne, jen obyčejný kakao. A k tomu čokoládovou pěnu, javorový sirup a ovoce…a vodu, dvakrát. Pokoj 312…"
Lehla jsem si na bok a dívala se na něho.
"Máš hlad?" šeptal s telefonem u ucha.
"S-A-L-Á-T," hláskovala jsem mu se smíchem (a přitom se pořád třásla).
"Všechno? Nee, ještě jednou švédský salát a dvojitou porci zapečených lasagní."
Paddy si přidržoval mobil ramenem a u toho si oblékal tričko.
Přejela jsem si prstem po rtech a vyklonila se z okna.

Pak jsem ale ucítila jeho ruku na svém rameni.
"Ahoj," zašeptal.

"Ahoj," položila jsem ruku na jeho dlaň.
Pomalu s ní sklouzl až k mému pasu. Marně jsem doufala, že husí kůže, co mi zas naskočila, je neviditelná.
"Burákovou zmrzlinu? O té jsem v životě neslyšela."
"Ale počkej, až ochutnáš."
Něžně mě líbnul na ucho.
Óó, panebože………
(Jen ať na mně nic nepozná…ať už na mě nesahá……..ať to udělá ještě jednou…prosím, jen jednou!......Ruce pryč!.....Ještě se mě dotkne a já se rozplynu…)

"Nedělej to," šila jsem sebou. "To je jako by tooo...že spolu chodíme. Ještě můžeme začít miláčkovat a půjdu se oběsit."
"Počkej, až ochutnáš, miláčku," chrochtal a funěl mi za krk.

Sladká Johanko, jak jen se dá výstižněji říct 'Miluju Tě'? Jak se dá říct některé bytosti 'Miluju tě, přestože s tebou přestávám přemýšlet, co ta slova vlastně obnáší'? Je vůbec v pořádku cítit to všechno ke kamarádce??? A je tohle ještě přátelství?
Jenže Johanka se v tu chvíli podívala za sebe, rovnou mně do očí a bez dlouhého protahování řekla:
"Chtěla bych, aby tohle Cora chápala."
Krátce vzdychla.
"Ale už když to říkám, připadá mi to jako nesmysl. Žádná skutečná přítelkyně by se neuměla smířit s tím, co děláme."
"Třeba Cora právě teď potkala člověka, se kterým prožije, co my dva spolu. A pak nás pochopí."
"A pochopil bys, kdyby už tohle žila a ty ne?"
"Upřímně...to nedokážu říct."
"Hmm."
Začal jsem se cítit provinile.

Ten okamžik ticha byl hlubší než Mariánský příkop.

Podle zažitého vzorce v takových chvílích mi to zase rychleji mluvilo, než myslelo:
"Co tohle brát jako slabou chvilku a zkrátka na ní zapomenout? Ne proto, že by neměla význam. Měla..mm..má obrovský význam. Jen se budeme tvářit, že neměla, aby se to všechno dalo trochu chápat."
"Byla to slabá chvilka, nic neznamenala," kývla jsem, protože jsem přesně věděla, co tím myslí.
"Jenže všechno něco znamená. Tos řekla ty a není to tak dávno."
I teď jsem přesně věděla, co tím myslí.
Ani jednomu z nás se nechtělo lhát…

"Jo, všechno," nespouštěla jsem z něj oči.
"Naše přátelství je mi svatý."
"I mně," šeptala jsem znovu v těsné blízkosti jeho rtů a moje srdce se zas rozbušilo.

Vypadalo to už beznadějně, ale Paddyho pravá ruka nás zachránila. Jako had vyšplhala po mém břiše k jeho ústům, zakryla je a odvrátila mu hlavu.
"Nééé," zaskučel Paddy do své dlaně a otočil se.
Rozesmál mě.

Moje ruce poslouchaly vždycky, když neměly… . Zrovna teď bych jim asi malou stávku odpustil. Ale tak jako tak se ozvalo zaklepání a tlumený hlas pokojové služby.

"To je ale kopec. Kdo to všechno sní?" zvedla se Johanka.
Kopec to teda byl, ale můj žaludek už zpíval árie a já ani na vteřinu nezapochyboval, že by dvojitá porce lasagní představovala jakkoliv nadstandardní prostředek k jejich zmlknutí.

"Napadá tě nějaký výstižný přípitek?" zeptal jsem se Johanky, když jsme si po večeři dolili sklenice s vodou.
"Na přátelství," důrazně a bez rozmýšlení pravila ona.
Cink cink a už to tu bylo zase…
"Paddyyy, nedívej se tak na mě."

"Já za to nemůžuuu," smál se a přikryl si obličej. "Ty mě pořád provokuješ."
"Nepamatuju si, že bych tě kdy provokovala," uraženě jsem odsekla a kdosi uvnitř začal tiše vyjmenovávat: až na tu pláž, nahrávací studio, tvůj pokoj, můj pokoj, tvojí koupelnu, mojí kancelář a v uplynulých dvou dnech i dublinský hrad, jeden z mostů přes Liffey, kavárnu, cirkus, katedrálu Svatého Patricka, Francis street, Temple Bar, Wood Quay…
"Podívej na sebe, vrazíš sem napůl svlečený, přitom víš, jak dlouho jsem neměla kluka…a…aa.. říkáš, že tě provokuju?"

Paddy odložil skleničku, několikrát zvednul obočí tak, že by to odrovnalo i otrlou konkubínu a pomalu se ke mně přibližoval.
"Jdi ode mě!"
Hodila jsem po něm lžičkou. Zvedl jí a nabral si zmrzlinu.
"Chceš taky?" natáhl ke mně ruku s kelímkem.
"Já si vezmu potom…s..sama…Paddyyy, kšá!"

Byl pořád blíž, až už jsem neměla kam couvat, protože jsem stála u postele (jak příznačné).
"Vypadni, nedělám si srandu!" mávala jsem mu před nosem pěstí a byla vzteky bez sebe, že mě nebere vážně.
Bez odezvy. Vylezla jsem proto na postel a couvala po ní, dokud jsem nenarazila na zeď.
"Huš, padej!" smála jsem se, ale srdce mi tlouklo jako o závod.
"Bojíš se?" stoupnul si přede mě a nabral další lžíci zmrzliny.
Nadechla jsem se k odpovědi, ale Paddy mi zacpal pusu studenou arašídovou specialitou.
"Je to opravdu dobrý," zamumlala jsem. "A nebojím se tě," vytrhla jsem mu lžičku z ruky a nabrala si ještě.

Sedla jsem si na postel a stáhla ho dolů. Se smíchem se na mě skácel.
"Jsem ráda."
"A? Taková věta obyčejně pokračuje."
"Jsem prostě ráda," pohladila jsem jeho krátké vlasy.
"Taky jsem rád."
"Taky bez pokračování?"
"Kdo ví…" zatvářil se laškovně.
(správněji by asi bylo rajcovně)
"Můžu tě obejmout?"
"Co se tak ptáš?"
"Že tě chci provokovat, asi."
Musel si rýpnout…
Paddy se přisunul a chytil mě za ruku.
"Chtěl jsi mi obejmout ruku?"
"Když o tom tak přemýšlím, mám šíleně rád tvoje prstíky," řekl zamyšleně a schoval moje prsty mezi svoje dlaně.

Naklonila hlavu na stranu a zadívala se na mě.
"Díky. Taky mám ráda svoje prsty. A jsi první chlápek na světě, co si všimnul jejich dokonalosti."
Přišlo mi líto, že jsou věci, které nás dva společně nikdy nepotkají.
"Život je krásnej. Ty jsi krásná."
Prohlížel jsem si její droboučkou ruku.
"Zazpíváš mi něco?" zeptala se po chvíli.
"Jo?...Jo. A ty mně?"
"Neee," málem si vykroutila hlavu z obratlů.
"Mám tě šíleně rád celou," pustil jsem její dlaň a přitáhl jí nečekaně k sobě.

Musela jsem dát nohy přes jeho.
"To jsou věci," uchichtla jsem se.
Spojila jsem ruce za jeho zády a hlavu položila na Paddyho rameno.
"A já mám šíleně ráda tvojí bradu," popaměti jsem jednou rukou Paddyho pohladila po tváři a na bradě prstem nakreslila malou spirálu.
"Mám šíleně rád tvoje vlasy," odhrnul mi je z tváře a jemně po nich sklouzl až ke konečkům.
"Mám šíleně ráda tvůj krk," s tlukoucím srdcem jsem zamířila ukazováčkem dolů.
Ucítila jsem jeho polknutí.
"Mám šíleně rád tvoje oči."
Sklonil hlavu, aby se na mě mohl podívat a teplou dlaní se dotkl mých víček.
"A já mám šíleně ráda jizvu, co máš přes obočí," obtáhla jsem jí neskutečně pomalinku.
"Mám taky šíleně rád tvůj krk," stejně pomalu klouzal napříč tam a zpátky po mojí pleti, až se zarazil u krční jamky, kde nechal ruku položenou.
"Mám šíleně ráda tvoje studený palce na nohou," šibalsky jsem se usmála a přikryla jeho chodidla za svými zády.
"Mám šíleně rád tvoje nápady," políbil mě na čelo.
"Mám šíleně ráda tvoje…" jela jsem oběma rukama nahoru, aniž bych na okamžik ztratila kontakt s jeho chrpovýma očima, přes Paddyho nárty, kotníky, kolena, stehna, kyčle…a zastavila se u žeber. "Bojíš se?" oplatila jsem mu jeho otázku.
"Ne," zašeptal klidně.
A tak jsem jemně, jako by se moje prsty proměnily v peří, kroužila důlky mezi jeho žebry výš, pozorovala tahy vlastních rukou a přestala až u ramen. Měl zavřené oči, když jsem se mu podívala do tváře. Aniž by je otevřel, šeptem pokračoval:
"Mám šíleně rád tvojí pihu na rameni," poslepu se dlaní přesunul tam, kde se pod rukávem ukrývalo nepatrné mateřské znaménko.
"Mám šíleně ráda tvoje levé zápěstí," dotkla jsem se té ruky, kterou mi nechal na rameni.
"Mám šíleně rád tvůj sedmý obratel," stlačil jemně sedmi tahy obratel po obratli na mojí páteři.
"Mám šíleně ráda tvoje rty," malíčkem jsem obtáhla červené křivky jeho tváře.
"Mám šíleně rád tvoje bříško."
Pomalu jsem sjížděl pravou rukou dolů a schoval jí pod Johančiným tričkem. Nechal jsem jí položenou tak, abych mohl cítit teplo a hebkost její kůže. Přísahal bych, že v šeru a tichu pokoje přerušovaném jen kapkami na okenní římse, naším dechem a šumem doteků, by bylo možné rozeznat šepot v intervalech bušení jejího srdce. Jen kdybych se na to dokázal soustředit… To moje bušilo jako zvony v Glastonbury.

"Mám ráda tvůj hlas," přiložila jsem obě ruce Paddymu na krk.
"A já tvůj pršáček," pootevřenými rty mi dýchl na nos.
"Mám ráda, když se na mě takhle díváš."
"To proto, že mám rád všechny galaxie, co se ti točí v očích."
"Mám ráda tvojí blízkost."
"Rád poslouchám tvůj dech."
"Ráda na tebe myslím."
"Rád se tě dotýkám."
Tiše jsme navzájem propletli prsty a vydrželi tak dlouhé minuty, během kterých vyprchalo všechno napětí a zbyl jen klid.
"Ráda bych přes noc zůstala s tebou."
"Dobře."

Klepání na dveře.

"Otevřu," zvedla jsem se.
Ani jsem nebyla překvapená, když se za nimi objevila Maite.
"Kde jsi courala? Chtěli jsme tě pozvat na večeři."
"Právě jsme dojedli, pojď dál. Máme tu horu zmrzliny."
"No jóó, to jsem si mohla myslet, že ty seš tu taky," natáhla Maite ruku k Paddymu, jen co ho zahlédla.
Rozdělila jsem všechnu zmrzlinu do tří misek, zalila jí sirupem a všechno schovala pod čokoládovou pěnu.

"Jak pokračujete ve vašem společném projektu?" vyzvídala Maite, jen co jsem si sedla do křesla.
Oni dva zůstali rozvalení na posteli.
"Jde to skoro samo."
"K Johančiným básním není těžký psát hudbu," podíval se na mě a zakřenil se.
"To proto, že ještě žádnou nenapsal," vysvětlila jsem Maite Paddyho pohled.
"Všechno mám v hlavě."
"Jen doufám, že se ti vyhne amnestie."
"Amnézie, Johanko."
"A co jsem řekla?"
"Amnestie."
"Ne, takovou blbost bych neřekla."
"Fakt jsi řekla anémie," potvrdila Maite.
"Amnestie," opravil jí Paddy.
"A co jsem řekla?"
"Anémie."
"Ale houby."
"Jo, já to slyšela," vrátila jsem jí hbitě.
"To nic nemění na tvojí amnestii," zazubil se Paddy na mě.
"Asi bys měl tu hudbu fakt napsat," rozesmála se Maite.
"Ne, už jí znám. Jen s Jožulí musíme udělat generální zkoušku a doladit to."
"Héj, Paddy! Pozor na ten polštář!" mávala jsem k jeho nakloněné misce.
Jen trochu pozdě.
"Čuňátko," zvedla Maite telefon a požádala o pokojskou.

Když dorazila mladičká blondýnka v růžové uniformě, Paddy se rozzářil, bleskurychle vyskočil a začal okolo ní pobíhat. Vlastně to bylo velice roztomilé. Nejdřív se ´upejpavě´ představil:
"Ahój. Já jsem Paddy," koulel po ní očima a podal jí ruku, kterou růžová pokojská stydlivě přijala.
Potom se nabídl, jestli nechce pomoc. Uměl to tak mile, že ji tím ani nepřivedl do rozpaků. Maite na něj hleděla se zvednutým obočím a prozpěvovala si.
Paddy se sklonil k podlaze, aby podal blondýnce svlečené povlečení a přitom si nezapomněl přivonět k jejímu krku. Samozřejmě, aniž by si toho ona slečna všimla. S hlavou v oblacích z jejího parfému se na okamžik otočil na nás. V mžiku předvedl postoj nápadně připomínající Mr. Beana v nutkání na toaletu, až na to, že se tvářil trochu jako masochista po proceduře v salónu-mučený trýznivou bolestí a zmítající se rozkoší zároveň. Maite dostala záchvat smíchu, ale včas se stihla otočit. Jenže já už jsem počítala sekundy, kdy mladičká pokojská zmizí. Očima jsem propalovala letokruhy do parket, jen aby mě snad Paddy nepřistihnul v tomhle nekontrolovatelném záchvatu.
(A na Coru si vedle blondýny ani nevzpomněl!)

maják
 


Komentáře

1 Lenka Marie Lenka Marie | E-mail | 9. února 2009 v 12:21 | Reagovat

to se prostě ani nedá komentovat :-)

2 Pavlinda Pavlinda | 9. února 2009 v 12:27 | Reagovat

úžasný co všechno může mít člověk rád na druhé osobě :-))

3 Rybka Rybka | 9. února 2009 v 14:16 | Reagovat

souhlasim s Pavlinda, je to uzasny....hlavne hlas a taky chuzi, tu miluju :-))

4 Mentoska Mentoska | E-mail | Web | 9. února 2009 v 17:56 | Reagovat

Jak již psala Lenka, to se prostě komentovat nedá. Nemám slov. Tuhle kapitolu jsme zhltla jedním dechem :) Fakt úžasné :)))

5 Joana Joana | 9. února 2009 v 21:37 | Reagovat

Jednoho krásného únorového víkendu jsem při toulkách v hlubinách svého dětství zabloudila až sem a můžu říct, že jsem za tu vzpomínkovou nostalgii opravdu ráda, protože bych jinak neobjevila tenhle poeticky něžnej výtvor šmrncnutej humorem, kterej mě úspěšně vytrhnul z reality a já vzpomínala na doby, kdy jsem se zoufale třásla na Eso, abych je viděla :D

Ta poslední kapitola je vážně nekomentovatelná, spíš pocitová, takže ač jsem vážně chtěla něco napsat, nějako mi to nejde :o)

No, jsem zvědavá, jak se to Paddymu s Johankou vydaří, zda si budou odolávat, nebo ne a jestli nakonec odejde Paddy se zlomeným srdcem za brány kláštera (to bych snad i oplakala :D)

6 Lenka Marie Lenka Marie | E-mail | 9. února 2009 v 22:30 | Reagovat

já právě taky chtěla něco napsat a nějak mi to nejde :-) vůbec k tomuto příběhu nemůžu v sobě najít jakýkoliv koment....  a taxem aspon napsala to co jsem napsla, aby si Johanka třeba nemyslela, že jsem na ni zanevřela :)

7 Lenka Marie Lenka Marie | E-mail | 9. února 2009 v 22:32 | Reagovat

jo a Johanko nějaký kvíz nebo zašifrovaný datum, kdy se objeví další díl, abychom tady měli (y asi spíš že...) o čem přemýšlet a o čem diskutovat :-) by nebyl?

8 Šotek Šotek | 9. února 2009 v 22:42 | Reagovat

Jo,  kdy bude "eště"? :-)

9 Johanka Johanka | 10. února 2009 v 9:52 | Reagovat

Děkuju vám za ohlas, pro mě je zas nesmírně těžký komentovat právě ten. Ohledně pokračování-mám přepsaný kratší kousek, který bych sem mohla dát asi tak během čtyř dnů, nebo si můžete počkat na kapitolu v obvyklém rozsahu, ale zas nemůžu slíbit datum...tentokrát ani zašifrované.

10 Tiny tot Tiny tot | 10. února 2009 v 15:50 | Reagovat

To nejdéé =(

Paddy se ukázal jako pravej chlap:D

Ale naprosto dokonalá kapitola =)

11 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 1. dubna 2009 v 21:01 | Reagovat

aaaa....ja uz zapominam dejCHat....faaakt moc krasny... :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama