Uš kohoudek kokuhá...kapitola 33.

12. února 2009 v 12:02 | Johanka |  Smaragdový příběh
Maite kvíkala jako prasátko, alespoň někdo měl z toho představení radost. (vyjma mě vlastně asi všichni zůčastnění)
První kvík z ní vyrazil, ještě než za sebou blondýnka zavřela dveře. Pokojská ale byla Paddym tak uchvácená, že přítomnost nás dvou patrně vůbec nezaregistrovala. Ještě jsem jí stihla počastovat nepříliš milým pohledem, když se na Paddyho okouzleně otočila, ale zřejmě nepostřehla ani to.

Zato z koupelny vycházelo:
"Kvíkvíkví qiqiuik kvíkaví quiui.." a když Maite vystrčila nos, aby zjistila jestli už je pokojská opravdu pryč, znovu se na mě podívala a rozkvíkala se do dlaně.
"Jééé!" objala mě vesele, jako bych jí právě oznámila, že ve vedlejším pokoji jí čeká David Duchovny oděný pouze do kravaty s obrázky ovocného zátiší.
Paddy po pohledu pokojské vystartoval, aby jí podržel dveře a div, že za ní mezi futry nemával rudým šátkem.
Tik ve spánku a skelný pohled...pusu jsem špulila jako afektovaná svačinářka z bufetu proti mému bytu v Praze.

"Uiuiqi kvíí!!" zalapala Maite po dechu.

Jo tak! Nesmála se Paddyho balení, ona měla srandu ze mě!
"No a co!" otočila jsem se na patě tak prudce, že jsem málem smetla i svícen z římsy pod náladovými fotografiemi na stěně. Ponížená až na dno a přistižená v záchvatu prorůstajícím mnou od podlahy ke stropu, jsem se důstojně odkráčela schovat.

Paddy proběhlou scénku vůbec nestačil zachytit. (jak by taky mohl, když se teprve odlepil od futer)
"Jdu se vykoupat," s vystrčenou hlavou ze dveří jsem tónem 'to jsem ti to ale nandala' svůj hněv obrátila na Maite.
"Zima, viď?" nedělala si z toho vrásky.

Napustila jsem si vanu a zahalila se do pěny. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám utopit, ale vůbec mi nepřišlo lákavé, aby mě pak našli mrtvou a ještě nahou a celou krabatou od vody. Takový trapas! Cora, že je žárlivá? Háháháháá!

"Ťuky ťuk," jemným hláskem a klepáním se ohlásila Maite za dveřmi.
"Je odemčeno."
Maite si beze slova sedla na stoličku k vaně. Chvíli jsme mlčely a pak se obě začaly smát. Vztekle jsem rukou plácla do pěny, která se nezúčastněně v malých chomáčích rozprskla po okrajích vany.

"Paddy tu není."
"Ne?"
"Ne. Co si namlouváš, Jožínku?"
"Chci mít čistou karmu," vzpurně jsem odvětila.
"Měla bys mu říct, jak to je."
"Sama vůbec nevím, jak to je."
"Vždyť se ti líbí, tos nikdy nepopírala."
"Líbí se mi hodně kluků."
"A kdyby tě někdo z nich pozval na rande, šla bys?"
"Vždyť zvou. Chodím na rande."
"A kdyby tě na rande pozval Paddy?"
"S kamarádem nemůžu randit." (co na tom, že ho líbám)
"Vidíš?" vítězoslavně zvolala.
"Co mám vidět?" vztekala jsem se netrpělivě.
"Proto tě taky nepozve. Ví, že bys nešla."
"Snad si nemyslíš, že by…" Ticho. "…nebo myslíš?"

"Kdyby věděl, že se pak týdny nebudeš topit v pocitu viny, co žes provedla Coře za hrůznou hrůzu, pozval by tě. A nebyl by pořád tolik opatrnej, stejně jako s tou pokojskou."
Maite napodobila můj hlas: " 'Jaktože z něj ty plamínky tak šlehaly, když se mnou jen kamarádsky doutná?'," a pak se zeptala: "O to přeci šlo, nebo ne?"
"Ne tak docela," otočila jsem k ní s důvěrou hlavu.
"Tak teď vážně nevím. Co jsem nepostřehla?"
"Ani jsi nemohla postřehnout…"
"Nech si těch tajností!"
"Můžu ti věřit? Nebo spíš svěřit se, abys mi třeba řekla, co si myslíš."
"Jistě," kývala.
"Než jsi přišla, … vlastně jsme se políbili." (blablabla...jsem úplně jako...ženská)
"Jejda." zakuňkala…(takže po prasátku si dáme žabičky…)

"Políbili jste se…spolu, nebo to byla něčí iniciativa?" pobaveně si podepřela bradu.
"Řekla bych, že to začal Paddy, ale taky se můžu mýlit."
"Tohle ovšem posouvá případné rande do úplně jiných dimenzí."
"Jakto?"
"Paddy by jen tak někoho nelíbal," s vševědoucím klidem konstatovala. "Asi jste vy dva v pěkný šlamastice. V pěkně krásný šlamastice," chichotala se.
"Kdepak," vrtěla jsem hlavou, i když při té představě se kolem rázem prohnalo zas to hejno motýlů...
"Řekni, jsi zamilovaná?"
"I kdybych byla, mám tohle postavený úplně jinak. A tím spíš s Paddym…nemohla bych se přizpůsobit tomu, jak žije on."
"Myslíš život Kelly Family?"
"Přesně to myslím. Je jasný, že s někým, o kom by věděl, že není v tomhle tempu šťastnej, by se časem trápil."
"Samozřejmě, že by se trápil. A co kdyby chtěl s hraním přestat, kdyby se dozvěděl, co opravdu cítíš?"
"To je přece totéž, jen obráceně. Kdyby přestal hrát, dotkne se to vás, vašich fanoušků, světový ekonomiky..." rozesmála jsem se "...a bůhví čeho ještě. Ale především jeho."
"Měla bys něco dělat, Johanko."
"Ne. Myslím, že na týhle planetě neexistuje možnost, jak bychom my dva mohli být spolu, aniž bychom jeden druhému něco nevzali."
"Co kdybych ti řekla, že Paddy nikam neodešel a stojí za dveřmi?"
"Tohle bys neudělala," s jistotou jsem se na ní znova otočila.
"Ne, máš pravdu," zvedla se a s povzdechem dodala: "Ale lituju toho."
"Dalajlama řekl: Člověk sám je jen jeden, ale druhých je nekonečný počet. Proto jsou druzí důležitější."
"Nikdy nemůžeš vědět, jestli jedno rozhodnutí ve tvůj prospěch nepřinese prospěch taky tisícům těch druhých," odpověděla a zavřela za sebou dveře.

Zůstala jsem sama v chladnoucí vodě a nejraději bych z ní už nevylezla, abych nemusela úvahu nad naším vztahem nikdy víc absolvovat. Odvíjela se vždy podle stejného scénáře a ač její konec nezavršila dramatická rána osudu nebo heppyend, nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit. Jen dojem, že dělám strašlivě rozumnou a správnou věc, která mi kupodivu brala motivaci úplně ke všemu.

"Johanko?" prolétl pokojem Paddyho hlas. "Ty jsi pořád ve vaně?" přiblížil se ke koupelně. "Hmm," rychle jsem se natáhla po ručníku.
"Vždyť se rozmočíš," slyšela jsem, jak si sedá a opírá se o dveře.
"A kdes byl ty?"
"Zaplavat si s Angelem."
"Aha," pootevřela jsem.
Paddy zaklonil hlavu a usmál se.
"Pustíš mě ven?"
"A už se nezlobíš?"
"Copak já se zlobila?" projel mnou špatně skrývaný šok.

BUUUMMMM!!!!
Prozrazena! Lapena! Odhalena!

"To já tak občas někdy dělám," zvedl se a skulinkou mezi dveřmi protáhl prst, aby mě pošimral na nose.
Prozrazena, prozrazena, prozrazena!!! Prásk! rozletěla se moje hlava na miliardu kousků. Jaktože to ví? Jaktože si toho všimnul? Obličej mi musel zrudnout a otéct do neskutečných rozměrů. Co kdybych teď ty dveře zavřela a dělala, že tu nejsem? A nebo líp-co kdybych dělala, že to vůbec nechápu? Samozřejmě, jakou jinou variantu zvolit, než tu nejhorší…

"O čem to mluvíš?"
Paddyho tlak na dveře povolil.
"Už je tma," drala jsem se zoufale k oknu.
Paddy mi ale zastoupil cestu a něžně mě objal.
"Ne, ne, ne…" šermovala jsem proti němu.
Asi vteřinu, nebo dvě, dokud mě nezalil tak známý příliv slabosti v jeho náruči. S povzdechnutím jsem ho taky objala, zprvu trochu křečovitě, jak moje svaly vzdorovaly pod vlivem té mé protivnější části. Jenže co se týká Paddyho, protivná Johana ještě nikdy nevyhrála.

"Ty žárlíš?" zašeptal sladce s úsměvem od ucha k uchu, když cítil, jak v jeho náruči jihne.

Na chvíli zesílil odpor jejích paží, co ho chtěly odstrčit, ale houpavou chůzí pomalu, aniž by Johanku pustil, vedl k posteli. Společně spadli do nadýchaných peřin, uvolnil se jí přitom ručník z mokrých vlasů a Paddy si užíval pocit převahy, kterou nad ní zas na chvilku pocítil.
"Bylo by krásný teď se milovat," usmál se překvapený nad tím, co říká.
"Paddy…" rozbušilo se jí srdce vzrušením. "To by…to by bylo…" snažila se o souvislou větu.
"…moc jednoduchý," doplnil jí šeptem.

Otevřela pusu ve snaze něco říct, ale nemohla. Jen se dívala do jeho očí a chtěla cítit jistotu, kterou z nich četla. Znovu se pokusila nadechnout, aby nějak ospravedlnila svůj vztek na růžovou blondýnu, ale ani na druhý pokus ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo.

"Není to, jak to vypadá," podařilo se jí ze sebe konečně vydolovat.
"To je fuk," jen mávnul rukou.
"Takže zůstaneš?"
"Cos čekala? Že přespím u pokojský?"
"Ne," zamračila se.
"Žárlíš na mě," culil se a nakrucoval.
Vypadal trochu jako kobra tančící před fakírem.
Jeho smysl pro okamžik, kdy začít s nějakou blbinou, aby zachránil druhého člověka před pocitem 'začnu chodit kanálem', byl obdivuhodný.

Začala se smát. Zkrátka přistižená při činu, odhalená…a projednou upřímná.
"Chtěla bych to nějak vysvětlit…ale…"
"Líbí se mi, kam se to všechno ubírá," přerušil Johanku on.
"Líbí?" polkla.
"Líbí se mi, že se ani jeden z nás nemusí o nic snažit."
"Ještě před dvěma dny jsem myslela, že spolu pojedeme do Dublinu a zatím tu podnikáme výlet tak trochu mimo sluneční soustavu," culila se.
"Mimo mléčnou dráhu…" zasmál se taky. "Jen v měřítku mikrokosmu," dodal.
Pak se na Paddyho znovu otočila:
"Pojď spát, určitě je už půlnoc."

"Jsem cítit jako nemocniční chodba, napřed si dám sprchu."
Chlórovaná voda z bazénu mi sice voněla (a to nejen na jeho těle), ale Paddyho vlasy byly cítit jako láhev s dezinfekcí. Vzhledem k tomu, že Paddy nemocnice opravdu v lásce nechoval (ještě o něco víc, než je v lásce nechová každý další člověk), dovedu si představit, jak si připadal zahalený v oparu chlóru.

Jen co odešel, převlékla jsem se do toho nejerotičtějšího pyžama, které si lze představit (tílko s medvídkem Pú a oblíbené obarvené tříčtvrťáky s vyšitou jmenovkou-to jak jsem v nich před pěti lety exhibovala v lázních).
Jakmile mě nebo Paddyho zase napadne neverbálně polemizovat, kam se náš vztah ubírá, byla jsem si jistá, že úplně postačí ukázat mu zelené iniciály J. Z. na rubu zaprané nohavice a atmosféra vezme za své.

V klidu jsem si vyčistila zuby a z okna zkontrolovala prostranství před hotelem. Prázdno a ticho. Jen měkká světla vrhala podivné stíny na dlažbu a keře lemující schody vypadaly jako Rumcajsův loupežnický úkryt. Déšť vystřídal silný vítr. Zatřásla jsem se představou zimy, která venku musela být.
Při nevědomém mlaskání a kroucení jazyka do všech patvarů mi došlo, jak nezvykle voňavou zubní pastu jsem právě použila. A tak jsem se vrátila k umyvadlu, abych se podívala, jak velkou zásobu oněch výborných pidizelených zubních pastiček má hotelová koupelna.
…dostačující.
Pět piditubiček pidipastiček jsem strčila do batohu a přemýšlela, co nechám hotelu na oplátku já. Jenže balíček kapesníků, nedojezené suchary a dokonce ani rozmočená origami opička z novin, kterou jsem si poskládala ve vaně, mi nepřišly jako adekvátní odměna za tak voňavý dárek. (Dobře, tak dárek to úplně nebyl…ale na druhou stranu, koho se zeptat? Uklízečky? Ředitele? Vodovodního potrubí? Dublinského starosty?)

Napadlo mně odvděčit se hotelu popelem ze spáleného kravího trusu. (Ale no tak...zamáčkněte oči do důlků, levý koutek pusy srovnejte s pravým a obočí posuňte o patro níž)
Jistě, když to člověk napíše takhle, jako by jeho počin pozbyl veškeré vážnosti.
Navzdory tomu, popel jsem s sebou nosila jen pro velice zvláštní příležitosti. Pocházel z indického obřadu Agnihotra, který se konal v den úplňku, v minutě západu slunce, na místě zvaném Andělská hora. Kromě zmíněného sušeného trusu v něm bylo přepuštěné ghí a několik zrnek rýže. Obřad se provádí na celém světě pro energetickou očistu planety. Tolik k technické stránce.
Tím, že jsem ždibec popela nasypala do každého rohu pokoje, dostal můj počin se zubními pastami zcela jiný rozměr. Už jsem si neodvážela jen hotelové pidituby, ale vzácně zelené vzpomínky na okamžiky v Dublinu. (tím pádem pochybuji, že si s nimi kdy vyčistím zuby...)

Lehla jsem si do postele a pozorovala stíny v pokoji, vzor na zácloně u konferenčního stolku, japonskou misku s potpourri, prasklinku v omítce, která připomínala psací písmenko "m" tátovým rukopisem, růžovou pokojskou načtyřikrát přeložený přehoz, trpělivé ručičky nástěnných hodin s leskle kovovým lvem, nahrnutý koberec u dveří…a tmu za unavenýma očima.

Když jsem se probudila, tma za okny se už měnila v modrošedivou. Paddy ležel vedle mě, tiše oddechoval a dlaní se dotýkal mého ramena. Pod přikrývkou jsem cítila jeho bosé nohy. Vklínila jsem mezi ně ty své a pocítila známé bezpečí zvlštní tím, že byl jeho součástí i někdo další.
Měl hlavu otočenou k oknu, ale dívat se na jeho prsty, kterými mě ještě před pár hodinami hladil, bylo v tuhle chvíli možná cennější, než vpíjet se znovu a znovu do Paddyho tváře. Položila jsem ruku do jeho dlaně. Nečekaně jí stisknul. Otočil hlavu ke mně a se zavřenýma očima se usmál.

"Promiň," zašeptala jsem vědomá si toho, že jsem ho probudila.
Vyvlíkl dlaň z té mojí a objal mě kolem ramen. Stejně jako dřív, i teď jsem položila hlavu na jeho hrudník a s pocitem, že celý svět se vejde do naší postele, jsem zase usnula.

Podruhé mě probudilo divné zapraskání…jako by mi u ucha někdo chroupal…(ale nee……)

…chipsy. (a tak krásné ráno to mohlo být)

Moje zorné pole zaplnil nepromokavý prodyšný systém Hydro Guard s membránou a rukávem, který se změnil v obří papuli prozpěvující:
"Uš kohoudek kokuhá, bude bezo uáno, ten náš Joška ospalý, něso se mu zdálou…"
Rozesmála jsem se. Když jsem tohle zpívala Paddymu, nenapadlo mě ani ve snu, že si zapamatuje slova…a dakhle uozdomile :-). No a najednou jsem se na to běhání dokonce začala těšit.
 


Anketa

Chcete do menu odkazy na weby a stránky o Kelly Family?

Ano
Ne

Komentáře

1 Rybka Rybka | 12. února 2009 v 17:21 | Reagovat

aaa...Johanko, co dotak, to se mi zase moooc libilo :-)

2 Rybka Rybka | 12. února 2009 v 17:22 | Reagovat

ani psat mi diky tomu nejde, jsem mela na mysli, co dodat :-)

3 Johanka Johanka | 12. února 2009 v 17:46 | Reagovat

Jakákoliv připomínka, chvála, nápad, vtípek...no cokoliv...mě dodává inspiraci k úpravám dalších dílů (jak jsem už někdy někde psala, tak jsou víceméně hotové). A úpravy neprobíhají v ději, ale spíš v tom stylu psaní. Chci říct, že když si přečtu jakýkoliv komentář, mám hned radost a ta se pak otiskne i v pohledu na věci, co se v příběhu dějí. Takže klidně pište pod každou kapitolu to samý, hlavně pište, ať vím, že čtete a že vás to baví...:-)

4 Šotek Šotek | 12. února 2009 v 20:46 | Reagovat

Baví, baví nás to! Já mám ráda když mě to co čtu nenutí přemýšlet co bude dál. Když to nechám úplně na příběhu, jak se vyvine. To se mi stalo (výjimečnš) například tady, můžu se vyprávění oddat bez toho, abych už tušila nějaké typické literární schéma...a taky se nebojím, že z nudy nebo nedostatku času vymyslíš nějakou bizarnost, jako se to stává v jiných příbězích. Takže hele - fakt ti to jde, jsi dobrá, až mě to překvapuje! Nenech se hlavně znervóznit našima komentářema a dělej si co chceš! Věřím, že sama dobře otypneš, co psát a jak to psát. (Jo a když někdo chce, aby Johanka s Paddym zůstali kamarádi - tutově žárlí;-). Keep your spirit free:-p

5 Rybka Rybka | 12. února 2009 v 21:35 | Reagovat

To Sotek: tak to diky ;-)...teda ono mi ted doslo,ze potrefena husa se vzdycky ozve :o), ale nemuzu si pomoc....ten minulej dil mi to, ze "prekrocili kamaradstvi" az tak nevadilo (bo jsem se v Johance vyjimecne nepoznala), tenhle by mi to vadilo....mam podobne zkratove zarleni, kdyz moji 2 nejlepsi kamaradi tokaj (ale jejich pritelkyne mi kupodivu nevadi)

To Johanka: ale nenech se mnou ovlivnit, ma romanticka duse, schovana hluboko ve me, doufa, ze az ho posles do klastara, tak mu Jozule napise dopis a Paddas se k ni pririti rychlosti svetla a budou spolu zit stasne az do smrti :))

6 Johanka Johanka | 12. února 2009 v 21:41 | Reagovat

Možná ti zamotám hlavu, ale do kláštera ho nepošlu...a to, že se Paddy s Johankou motají ve vztahu, pro který neexistuje škatulka, neznamená, že stále nejsou kamarádi...

7 Lenka Marie Lenka Marie | 12. února 2009 v 22:55 | Reagovat

ne ne neee...... já nechci aby byli jen kamarádi, to přece nejde........to je nesmysl.......je to nelogický.........

8 Lenka Marie Lenka Marie | 12. února 2009 v 23:01 | Reagovat

Johanko, promiň, ale už se špatně kontroluju :-) a pravopis jsem nějak nestíhala, jaxem to hltala

no, prostě noc strávená podobným povídáním s někým.......(vám hodně blízkým či jak to říct) a pak "just" dobrou noc je moje noční můra, které budu litovat do konce života. abyste chápaly trochu můj postoj...:-( a nezavraždily mě.....:-) za můj názor :-)

9 Johanka Johanka | 12. února 2009 v 23:06 | Reagovat

...a ty pořád ještě v příběhu hledáš logiku? Mám na něj precedens ze života a..no...dej mi příklad jediné logické věci, barvy, no nevím, životní situace...

Jestli zůstanou kamarádi, to neřeknu, kdybyste mě tloukly. A to prosím nedělejte, jelikož nemám ráda násilí po síti páchané.

No ale teď jsou přeci kamarádi...jen prostě přišlo, co přijít muselo...

10 Lenka Marie Lenka Marie | 12. února 2009 v 23:41 | Reagovat

já už mám z toho pocit, že lezu ven z kůže, že jsem dvojitá, prostě dvakrát, páč mám na to dva názory, bože asi schíza :-)

no a s tou logikou máš samozřejmě pravdu, jenže ty máš pravdu vždycky........ to není fér :-)

11 Lenka Marie Lenka Marie | 12. února 2009 v 23:42 | Reagovat

pozn.- nemyslela jsem to ironicky, jen prostě jako fakt...

12 Johanka Johanka | 12. února 2009 v 23:45 | Reagovat

já že mám pravdu vždycky, jo? to řeknu mamušce a mám o hlavu míň

13 Šotek Šotek | 13. února 2009 v 0:00 | Reagovat

Johanko vydrrrž!

14 Johanka Johanka | 13. února 2009 v 0:06 | Reagovat

drrrržžžiiiiiiiiiiiimmmmm!

15 Lenka Marie Lenka Marie | 13. února 2009 v 0:29 | Reagovat

jen aby nedošlo k nerozumění, páč na těch písmenkách se to nemusí vždy rozpoznat - to všechno není myšleno nijak negativně, ok? jen se need vykecat.....

16 Johanka Johanka | 13. února 2009 v 9:02 | Reagovat

Leni je mi to jasný, tvoje písmenka už trochu znám, tak vím co je negativní a co ne ;-D

17 Mentoska Mentoska | E-mail | Web | 13. února 2009 v 11:25 | Reagovat

To snad ani nemá chybu... prostě skvělé :)

18 Frankie Frankie | E-mail | 13. února 2009 v 16:35 | Reagovat

odpoved na otazku: mi nepřišlY (věci)

19 Johanka Johanka | 13. února 2009 v 16:50 | Reagovat

:-)dík

20 Joana Joana | 13. února 2009 v 22:13 | Reagovat

Mám radost? Proč? No, že ho nepošleš do kláštera...

Zbytek pocitů je jedna velká zmatená koule, nicméně jsem ráda, že jsou pořád přátelé, protože to podle mě lásku nevylučuje, minimálně stačí troška vášně, abychom se posunuli do jiné roviny (Jak tvrdí pan Sternberg, zrovna se mi nechce hádat s psychologem, když má takový roztomilý trojúhelníček :D)

zatím je to jejich hořkosladký sebetrýznění docela roztomilý :o)

(Ale jsou v tom až po uši)

21 Johanka Johanka | 13. února 2009 v 23:00 | Reagovat

No, jestli jste zmatené, mám vás přesně tam, kde jsem vás chtěla mít :-D

22 Johanka Johanka | 13. února 2009 v 23:11 | Reagovat

...jestli jste zmatené, cítíte se totiž přesně jako Johanka...a tím pádem se vám mnohem líp podaří prožít si děj z každým otazníkem, co se jí prohání hlavou.

23 Lenka Marie Lenka Marie | 13. února 2009 v 23:34 | Reagovat

dyt to říkám furt že to nejni fér....

to je mystifikace......

24 Johanka Johanka | 13. února 2009 v 23:54 | Reagovat

Právě vůbec ne! Zkus přemýšlet jako ona. Chápu, že vžít se do holky, která je noc co noc schopná na obloze vyhlížet Malého prince, knížky ze seznamu povinné literatury číst pozpátku a pozpátku z nich psát i přednášet referáty, složit báseň utěrce protože jí propálila,...není nejlehčí. Pokud se ti ale podaří proniknout do jejího myšlení, budeš s Paddym v tý posteli ležet taky...a to myslím stojí za malou schovívavost k vývoji, kterým si Johanka musí projít.

25 twiiity twiiity | E-mail | Web | 19. února 2009 v 12:17 | Reagovat

Ahojky, tak som na tvojej stranke, ktorýže príbeh si to mám prečítať? ktorý mi odporúčaš? :)

26 Johanka Johanka | 19. února 2009 v 12:38 | Reagovat

:-) no, ono jich tu zas tolik není :-D

27 twiiity twiiity | E-mail | Web | 19. února 2009 v 15:56 | Reagovat

ook, už som sa zorientovala :) tak idem na to, fuuuha, ale je toho dosť :)))

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama