Lámání ledů...kapitola 35.

14. března 2009 v 1:50 | Johanka |  Smaragdový příběh
Pochopila jsem, že nebýt Sharon, plácala bych se během Paddyho nepřítomnosti v něčem zcela jiném. Lekce s ní mě nejen uzemnila, ale také mi zasadila pořádnou ránu probouzející skutečnou pokoru. Vrtat se ve vztahu s Paddym, který byl ze všech stran dokonalý (přátelský, romantický, milenecký? všechno znělo o tolik líp, než pojmenování vazeb mezi Sharon a její vlastní matkou), mi najednou přišlo tak malicherné!


Zatímco bez Sharon bych zřejmě marnila čas nad zpytováním svého svědomí (které už se zase vůči Paddymu tvářilo zcela přátelsky), s ní mě pohltil svět nepřikrášlené reality. Na svět něžných pohledů a letmých doteků v něm nezbylo místo. (tedy zbylo, ale bez nesmyslného přemítání nad záměry osudu)

Po Paddyho návratu jsme se téměř neviděli. Trávil čas s Corou a pohybovali se zejména v blízkosti jejích přátel. Cora měla známé především mezi studenty. Dokázala jsem představit okruh těch nejvěrnějších-seděli ve studovně, kostýmky, obleky a přísné výrazy...před sebou knihy od Freuda a Marca Aurelia a pod lavicí nejnovější publikaci Rosamunde Pilcher nebo včerejší sportovní statistiky. (dobře, už mlčím)

Cítila jsem se ohromně dospěle, jak to všechno zvládám…sama za sebe a sama se sebou (což byl vzhledem k mojí povaze celkem oříšek). Když pak jako obvykle z kouta zavylo speciální vyzvánění určené jen jednomu člověku a znamenající, že co nevidět v zámku zašramotí klíče, rozbušilo se mi srdce radostí.
Paddy…

"Johankoo!" rozpřáhl ruce ve dveřích.
Vypadal jako strýček, co se vrátil z daleké cesty kolem světa a čekal, až mu kolem krku naskáče tucet jeho neteří a synovců.
(nu což, přece strejdu nezklamu)

Šťastně jsem se na něho pověsila.
"Povídej mi, povídej, cos dělal, jak se máš a jak dlouho můžeš zůstat…"
"Zůstanu, dokud mě sama nevyhodíš," usmíval se a aniž by mě pustil, strčil nohou do dveří.
Jejich bouchnutí nás oddělilo od života ´tam venku´. Zase jsme zůstali spolu, ve svém tichém bytí, kterému jsme rozuměli jen my.

"Dnes je mráz, všimla sis toho?" zeptal se o chvilku později, když už jsme seděli u ratanového stolku a popíjeli teplý čaj.
(tak nevím, byla to řečnická otázka, nebo ho zima tolik ohromila?)
"Všimla jsem si, že máš mnohem delší vlasy, než když jsem tě naposled viděla," vzdychla jsem.
"No právě, to je tím mrazem…" připlácl si Paddy k hlavě rozcuchané prameny. (škoda, tolik mu to slušelo)

Z konvičky stoupala pára a orosené kapky stékaly po skle dolů. Na parapetu hořela červená svíčka, na stole v kuchyni petrolejka a dlouhé stíny listů Kolopejky dopadaly na Paddyho tvář.
"Angelo říkal, že se Cora zlobila, když jsi se minule zastavil."
"Je jen nervózní ze stěhování. Asi si není jistá, že zůstat v Belfastu bylo nejlepší rozhodnutí. Vybrali jste s Angelem tu postel pro maminku?"
(dobře, téma Cora vynecháme)
"Přivezou jí zítra. Vlastně bych docela ráda zkusila tu postel složit, než jí dopravím do Čech mamušce."
"Tak popros," samolibě se usmíval.
"Prosííííím," zatvářila jsem se jako lolitka a špičkou nohy ho polechtala na nártu.
"Jsem tvůj," svezl se po křesle.

"Tohle se mi vůbec nelíbí, Paddy," štítivě jsem komentovala rozpaky, které za námi stály jako temné siluety nás samých.
"Mně taky ne," vrtěl hlavou.
"Co s tím?"
"Už se nebudeme líbat."
Hlasitě jsem se rozesmála.
"Ale já nemyslela tohle," šťouchla jsem do něho.
"A co jiného?" pobaveně se narovnal a usrkl čaj.
"Nemůžeš jezdit tak často na koncerty. Připadám si potom, že žijeme v úplně jiném časoprostoru. Trvá mi pak přepínání do časového pásma, ve kterém jsi ty. Nemůžu tě vůbec dohnat, chápeš?"
"Tak jo, příště jim řeknu, ať jedou sami," vážně kýval hlavou a při posledním kývnutí mu ve tváři naskočil úšklebek.
Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě.
"Vždycky mi tak chybíš…" zašeptal a objal mě.
"A mně chybí tvoje objímání," vydechla jsem s hlavou na jeho rameni.
Přece jen jsem ho dohonila...

"Kdy Cora odlétá?"
"Za tři dny."
"A ty? Zůstaneš v Corku?"
"Samozřejmě," usmál se, jako by o jiné variantě nikdy nepřemýšlel. "Je na večírku s Jimmym a jeho novou přítelkyní," odpověděl na otázku, která mi ležela v hlavě, dřív, než jsem jí stačila vyslovit.
"A pak?"
"Pak zůstane u nich, jdou s Meike ráno na přednášku."
"Bojím se zeptat…" rozzářily se mi oči.
"Říkal jsem, že zůstanu, dokud mě sama nevyhodíš."

Taková radost! Máme pro sebe celý večer, celou noc, celé dlouhé ráno. Celý ten čas bez sledování hodin, kdy můžeme vypnout telefony a opravdu zapomenout na všechno, co musíme.

"Takže, co chceš dělat?" slavnostně se zeptal.
"Mmmm, tančit!" bez váhání jsem si stoupla na špičky a ladně se zatočila v piruetách až k CD přehrávači, kam jsem zasunula starší album Yanna Tiersena.

Hudba posbíraná skrze dojmy z francouzských uliček se propletla od reproduktorů až k našim uším.

Paddy se zvedl a jemně jí chytil za ruku. Pak se uklonil a střihnul po Johance obočím. I ona se uklonila-s veškerou grácií, jak se slušelo. Nechávala bez povšimnutí Paddyho dlaň, která se dotkla jejích boků, přestože jí všechno šeptalo 'dotkni se jí'.
Daň za Dublin-ještě se k sobě nevrátila tak blízko, aby mohla dělat všechno, co cítila. Jiskřička dvojsmyslu mezi nimi pořád visela.

Štvalo mě to! Bylo nad slunce jasné, že ani Johanka nevěděla, co může a nemůže. Překročili jsme hranici a chtěli jí smazat. Jen ani jeden z nás nevěděl, jestli to půjde.

Vosk ze svíčky skapával v pravidelných intervalech na stůl a ona tu zas stála proti slavnému Patrickovi. Odzbrojená a poddajná jako mýdlová bublina.
První krok, druhý…kopírovala jeho pohyby, až měla pocit, že jsou k sobě přišití nitkami vzduchu, co z nich dělaly jednu bytost. Jednu ruku mu volně položila na rameno a vzápětí po ní sjela dolů do jeho dlaně. Skromným pohybem jí otočil a ve chvíli, kdy k sobě stáli zády, se Paddyho dlaň posunula z boků k odkrytému bříšku.
Zavřela oči v naprostém uvolnění, které jí hudba přinesla. Spíš cítila než viděla, jak se Paddy vzdaluje. Jeho pohled jí přesto pořád probodával.

Nemohl z Johanky spustit oči. Viděl přesně to, co o tanci říkala-že v něm našla mnohem širší prostor k vyjádření. Protékala jím křehkost téhle chvíle, intimní jako samo milování a svobodné jako vítr vanoucí od západního pobřeží.
Johanka se usmívala. Nezapomněla na něj, ani na svět kolem…říká se to tak přeci, že když někdo skutečně tančí, zapomíná na všechno…ale ona si byla vědomá toho, že se Paddy dívá.
Proto tančila jen pro něj, právě proto, že v tuhle chvíli uměl číst, co svými pohyby píše mezi stěny pokoje. Jak se hudba stávala hravější, Johanka se rozesmála nahlas. Pohrávala si s Paddyho pohledem a z jejího dopisu mohl číst radost, která jí hřála díky jejich setkání i času, jež budou smět trávit spolu.








 


Komentáře

1 twiiity twiiity | E-mail | Web | 14. března 2009 v 15:26 | Reagovat

romantické... krásne... :)

2 Joana Joana | 14. března 2009 v 20:58 | Reagovat

nekomentuji, nemám sil, jen se tu kolébám za poslouchání a sledování videí :o)

3 Lenka Marie Lenka Marie | 14. března 2009 v 22:32 | Reagovat

hezký, zvláštní....

odkud znám tu druhou skladbu? je moc hezká....

4 Johanka Johanka | 15. března 2009 v 12:41 | Reagovat

Děkuji, jsem ráda, že se moje noční bdění vyplatilo.

LM: I ta druhá je z Amélie z Monmartru. Yann Tiersen dělal hudbu k celému filmu. Ale i jeho další skladby jsou famózní. (jaj, poslední dobou se sama podivuju nad slovní zásobou, co ze mě klouže :-o)

5 Lenka Marie Lenka Marie | 16. března 2009 v 20:21 | Reagovat

Johanko a nemáš na to noty?

6 Johanka Johanka | 16. března 2009 v 21:05 | Reagovat

tak to bohužel ne...i když, sehnat se dá ledacos. Podívám se.

7 Johanka Johanka | 16. března 2009 v 21:06 | Reagovat

vlastně mám, jsem ale blbá...

8 Lenka Marie Lenka Marie | 18. března 2009 v 19:00 | Reagovat

a dáš?

9 Johanka Johanka | 18. března 2009 v 19:44 | Reagovat

Pokusím se o to, víc bohužel slíbit nemůžu. Vůbec mi nejdou programy v počítači, celý se zasekává a pak ani vypnout nejde. Asi už stávkuje, že do něho pořád buším takový nesmysly. Přes víkend mi ho snad kamarád přeinstaluje, tak pošlu, co mám.

10 Anelys Anelys | Web | 21. března 2009 v 0:53 | Reagovat

Jak bych to asi nejlépe vyjádřila??Jsem rozložená..Tohle je jediné, co mě napadá.. Abych pravdu řekla, ze začátku mi vadilo, že se pořád neděje nic "romantického" mezi Paddym a Johankou. .Dále jsem byla nedočkavá, kdy už teda konečně něco fakt bude jakože BUDE :Pp Následovně jsem se divila, proč se tomu všemožně Johanka brání...A pak mi to došlo. .Už jen to zvláštní pouto mezi nimi je romantikou. .Jít hned na věc by to všechno zpřetrhalo. .A pak jít hned na VĚC:) by taky nebyl zrovna moc dobrej nápad.

Abych to shrnula: Líbí se mi  to Johančino uhýbání. Prostě to k tomu patří a cesta k cíli je podle mě nejlepší:-D

11 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 1. dubna 2009 v 21:26 | Reagovat

Kdyby jenom to Anelys...ja se rozpoustim v harmonii pismenek,slov i vet, kery my tu litaj pred ocima jako zivot....tak rychle ale smysluplně!

12 Monciina Monciina | E-mail | 2. dubna 2010 v 15:41 | Reagovat

Bože...
Johanko...

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama