Sharon...kapitola 34.

2. března 2009 v 22:41 | Johanka |  Smaragdový příběh
Celá neděle se do mojí paměti otiskla jako den ve znamení pohody. S Paddym jsme uběhli přes deset kilometrů a ač jsem pak za sebou nohy tahala jako Golem, nedělní vystoupení v cirkusu, ani noční let zpátky do Corku to nijak výrazně nepoznamenalo.

Zato pondělí bylo nabité zvraty a stresem. Nejdřív mi do práce volala Garda, což je v Irsku obdoba policie, že u Brendy Hughesové se našel kokain, čímž porušila podmínku, je zatčená a co tedy s její dcerou?

Brendino zatčení mě nijak nepřekvapilo. Půlroční práce v sociálních sférách mi setkání s nevypočitatelnou Brendou přinesla hned několik. Kdo mi ten den nedal spát, byla ´její´ třináctiletá Sharon. Sharon chodila na terapii, kam jsem jí doporučila a i když jsem se snažila nabídnout jí místo v náhradní rodině (v Irsku se pro to používá termín fostering), chtěla zůstat v ústavu a o víkendech matku navštěvovat. Se Sharon jsem pracovala právě proto, že byla neslyšící. Brenda jí v uplynulých letech sem tam zapomněla posílat do školy, takže s její schopností dorozumět se, to nebylo dvakrát slavné. Když nad sebou Sharonina matka Bren zpečetila osud porušením podmínky, hodně věcí se změnilo.Čekal mě nelehký úkol odvézt Sharon do ústavu a vysvětlit jí, co se děje.
Ještě, než jsem dojela do čtvrti v severní části Corku, strážník Gardy volal znovu. Ať prý si pospíším, že zavolali doktora, protože Sharon zkolabovala. Přijela jsem akorát, abych zahlédla mizející sanitku a od strážníka zjistila, do které nemocnice jí veze.

V chodbách pohotovosti blikaly zářivky a já už teď cítila začínající migrénu ozývající se tepáním ve spáncích. Nemocniční bílá barva se mi kůží a očima propíjela do těla. Cítila jsem se rozteklá po bílé podlaze i mezi bíle vyspárované pruhy v bílých dlaždičkách, jako bych měla podlehnout sněžné slepotě. Pach nemocnice v Corku byl naprosto stejný, jako pach kterékoliv jiné…štiplavý, líný, neosobní.
Vzpomněla jsem si díky němu na Paddyho chlórované vlasy z bazénu, které byly sice cítit stejně štiplavě, ale kupodivu ve mně probouzely spíš vzpomínky na večerní pohled z hotelového okna a dotek jeho bosých nohou.
…a půda pod nohama se mi díky tomu začala zdát o něco pevnější.

CUH Exterior
Sharon vypadala příšerně. Z lékařské zprávy jsem zjistila, že je zdrogovaná a navzdory tomu napumpovaná ještě nějakým dalším sajrajtem k uklidnění. Když jsem se na ní přišla podívat, vůbec mě nevnímala.

Během pročítání zpráv z vyšetření se mi žaludek obracel na všechny strany a nadávala jsem si do všeho možného, že jsem Sharon nějak nevmanipulovala k souhlasu s umístěním v náhradní rodině. Všechny možnosti se teď jevily lepší, než ta, kterou zvolil soud - od pondělí do pátku život v ústavu a o víkendech živoření s matkou.

V noci jsem nemohla spát a ráno se sypala z postele jako hromada kozích bobků. Ploužila jsem se bytem a od pusy mi stoupala pára. Zase nešlo topení. Asi hodinu jsem strávila v koupelně pod tekoucí horkou vodou a jen jsem ze sebe smyla zimu a zbytky nemocnice, čekal mě návrat do jejích nepříjemných chodeb.

Z druhé návštěvy u Sharon jsem byla zničená víc, než z první a to den teprve začínal. Kellyovi už zase vystupovali bůhvíkde a ten, který by tohle všechno dozajista chápal, byl asi tisíc kilometrů daleko.

Další večer a hlavu jsem měla jako škopek. A do mé škopkovité nálady navíc vplula Carmen, která si opět zabouchla klíče, neměla kde spát a rozhodla se do detailů mi líčit den, který prožila se svým bývalým klukem, z něhož se zřejmě opět stal současný.
Na to, abych si její story s nekonečným množstvím zápletek poslechla až do konce, jsem dnes byla opravdu mimo.
"Vrať se zpátky do těla!" zamávala mi před nosem a její očka pomrkávala za sklem růžových brýlí.
Měla jsem sto chutí jí něčím praštit. Věnovala jsem jí všeříkající (aspoň tak měl působit) pohled, kterým jsem zamýšlela sdělit jí, že ač nechtěně, nemám ponětí, o čem posledních 30 minut mluvila. Jenže naše rozpoložení se tak strašně míjelo, že Carmen nepochopila ani to a dál mlela o svém Glenovi, Gleníčkovi, Glenouškovi…až se mi jeho jméno tak zprotivilo, že jediná představa, se kterou jsem ho dokázala spojit, byl obrovský zelený chrchel. Neuměla jsem nadšenou Carmen přerušit a nakonec jsem si zábavu našla ve zkoumání detailů na její hlavě.
Když se Carmen dostala ke Gleníkovu úžasnému nápadu s prskavkou (?), já se pohledem pohybovala v její černé hřívě a opájela se představou, jak zvlněné prameny vlasů namáčím do peroxidu. Blonďatá Carmen byla pro mou mysl poměrně zajímavá, jelikož se mi v návaznosti na představy o jejích vlasech, vybavily vtipy o blondýnkách a já mohla vydržet ještě dalších 30 minut jejího nadšeného rozprávění.
Kamarádku se světlou pletí, havraními vlasy a růžovými lenonkami, jsem kousek po kousku proměnila v obrázek podobou připomínající Martina Luthera Kinga s vlasy Pamely Anderson, Ještědským vysílačem propichujícím jednu z jejích šesti nosních dírek a kreslenou přilbou Asterixe na hlavě.

Až ráno mi došlo, že nebýt Carmen, tu noc bych se sama se sebou musela zbláznit. Za její přítomnost a neúnavné žvatlání, jsem jí připravila snídani až do postele (že jí tím samým potěšil Glen, byla jedna z mála informací, co jsem včera byla schopná vstřebat).

Události se Sharon se den po dni stupňovaly, až jsem odložila všechno ostatní a věnovala se jen návštěvám u ní a hledání rodiny, která by zvládla přijmout dospívající neslyšící dívku s tolika šrámy na duši, že se zdála být vymyšlenou postavou argentinské telenovely. Každý večer jsem ze sebe drhla zápach dezinfekce a toužila zapomenout a nikdy víc nevědět, co všechno se ve světě stává a jak se lidské osudy a bolesti navzájem prolínají.

Týden jsem chodila jako tělo bez duše a na okolí musela působit stejně, jako Sharon zapůsobila na mě, když jsem ji uviděla zfetovanou v té nemocnici.

Paddy samozřejmě volal…když zjistil, v jakém stavu se nacházím, tak i několikrát denně. Povídal neúnavně o všem, co ho jen napadlo a neúnavně taky poslouchal ticho na druhé straně telefonu, když jsem já promluvit nemohla. Jednou jsme si povídali pozdě do noci, až jsem usnula s mobilem u ucha. Jeho hlas byl jako teplá čokoláda, jako ukolébavka oslazená medem a pohlazením.
Čas se vlekl.
Posedávala jsem na okenním parapetu a přes sklo pozorovala lidi, nebo sledovala cesty jednotlivých větví od kmenu až po špičku na opadaných stromech. Dívala jsem se na pana Mahona z pekařství, kterak každé ráno mění nápisy na výloze za nové, na mraky v dešti a déšť v mracích…


Venku se měnilo všechno, zatímco v mém bytě jen čaje v konvičce a čísla stránek v knížce, do kterých jsem vkládala záložku. Mamuška mě lákala domů na štrůdl a já se do telefonu tak rozbrečela, že nakonec plakala i ona. Vážně. Řekla:
"Přijeď domů na štrůdl," jako by to odsud bylo deset, dvacet kilometrů.
Povídaly jsme si, jako v dobách, kdy jsem začala chodit na střední školu a neměla před ní žádná tajemství. Vyprávěla jsem jí všechno o Paddym, o tancování v divadle a samozřejmě o osudu malé Sharon.
I když jsem chtěla, nedokázala jsem slovy vyjádřit všechno, co mě tížilo. Nešlo to vtisknout ani do básní. Zjistila jsem, že jediné, co ten tlak uvnitř dokáže zmírnit, je tanec. Neuměla jsem to říct, ale uměla jsem to zatančit.
V baletním studiu ke mně jednou přišla Nuala, vzala mě kolem ramen a usmála se:
"Tohle já znám, zase bude líp."

Ale nebylo. Potvrdilo se, že Sharon je těhotná. Zřejmě k tomu došlo právě tu noc, kterou trávila u matky a krevní testy její těhotenství při prvních vyšetřeních nezaznamenaly. Vzhledem k tomu, že z lékařských zpráv se dalo zmapovat, co se o víkendu v bytě její matky dělo, doktor těhotenství nemohl vyloučit.

Opravdu nerozumím, proč se některé věci dějí jen některým lidem. Ale Sharon všem udělala čáru přes jejich scénáře tím, že si chtěla dítě nechat.
Co se dělo dál, je už jiný příběh. Doba, kdy se moje a její cesta prolínaly, byla ale smutná, stejně jako další Sharonin osud, jehož kličky se ještě dlouho vinuly podél mého života.

Vypadla jsem z běžného tempa svých dní asi na dva týdny. Kellyovi je, pokud si dobře vzpomínám, trávili převážně ve Španělsku, kam za nimi odletěla i Cora, aby se pochlubila úspěchy z Belfastu.
Kira se zatím v Corku radovala ze svého čerstvě vylíhlého děťátka a já neměla dostatek odvahy ani drzosti, abych jí šla navštívit. Energie, kterou jsem oplývala, se nehodila k žádným lidem, natož pak k miminku.

Paddy přiletěl dvacátého listopadu a i když se doba, po kterou Johanku neviděl, blížila dvěma týdnům, věděl, že tentokrát bude muset vynaložit hodně trpělivosti, aby o jeho společnost vůbec stála.
Jakmile jednou zanevřela na svět, otevřít jí do něj dveře, nebylo nejjednodušší. Jestli ho pustí k sobě, bude protivná, nechá ho možná, aby jí uvařil čaj, aby umyl nádobí, vyvenčil Dos a zase se vrátil. Nechá ho pustit si hudbu, kterou bude chtít, nechá ho, aby si zahrál na kytaru, aby telefonoval a zvedl její telefon, který ona bude vytrvale ignorovat. Pak ho možná obejme a konečně se usměje. Půjde s ním ven, i když s veškerým sebezapřením, a ve svém mlčení oba uslyší, že tohle ticho je smysluplnější, než bývají slova.

 


Anketa


Komentáře

1 Šotek Šotek | 3. března 2009 v 15:11 | Reagovat

No - dobrá depka, co?

2 Pavlinda Pavlinda | 3. března 2009 v 17:15 | Reagovat

tenhle díl mi přesně sedne k mojí současné náladě, jen závidím Johance, že jí má kdo rozptylovat...

3 Joana Joana | 4. března 2009 v 23:18 | Reagovat

takový dotek vlezlé chladné reality je po těch krásně zasněných minulých dílech docela ledová sprcha. A ty by si člověk docela rád odpustil. Setkání s realitou bylo v tomhle případě odporně skutečné, Sharon mi bylo vážně moc líto a moje nálada klesla o pár stupínků níže, ač to bylo napsané moc hezky :o) Snad Paddy trochu rozzáří scénu...

4 Lenka Marie Lenka Marie | 6. března 2009 v 10:19 | Reagovat

no já bych spíš řekla odreagování od toho napětí mezi nimi....

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama