Cesta do Baltimore...kapitola 37.

6. května 2009 v 1:29 | Johanka |  Smaragdový příběh
Navzdory tomu, jak situace vypadala z okna, nic vážného se na ulici zřejmě nestalo. Bezpečně jsem poznala torzo Eamonnova auta.
Eamonn byl majitel krámku stojícího kousek dál přes ulici a často si stěžoval na svou bývalou ženu Louise. Odhadovala jsem, že zelený Peugot, který se zabodnul do jeho obřího Nissanu, bude patřit jí. Vypadalo to, že vzteklá tmavovláska stojící pod lampou s překříženýma rukama a zlostným pohledem upřeným do tmy, je právě Louise.
Jejich dohadování přerušil čokoládový hlas:

"Pojď spát," zatahal mě prosebně za rukáv.
"Teď? Když se venku schyluje k takové dramatické události?"
"Póóóójď," zatahal silněji a několikrát zvedl obočí.
(uaaaaaa!)
"Jsem ti dobrá jen do postele!" suše jsem konstatovala a otočila se k němu.

S úsměvem jí položil ruku kolem ramen a hlavou mu krátce, tak nenápadně, že si jí téměř nevšimnul, proplula vzpomínka na vůni skořice promíchanou s vůní její hebké kůže v hotelovém pokoji.
Pozhasínali svíčky, umyli se a zapluli do nadýchané peřiny v ložnici.
Lehl si na bok, hlavu podepřenou pravou rukou. Vydržel by dívat se na ní klidně celou noc. Johančiným břichem projel blesk...
...a někde v tichu, jakoby se tříštila ozvěna Look up my file...

Polkla jsem. (samozřejmě s vynaložením všech sil, aby si Paddy ničeho nevšimnul)
"Eres hermosa…" řekl potichu.
(tak druhé polknutí už zamaskovat nešlo…)
Otočila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Miluju, když mluvíš španělsky."

Pohladil jí pomalu po linii celého obličeje. Pak pod peřinou nahmatal její dlaň a začal tiše vyprávět:
"Eres hermosa cuando bailas. En dos semanas, florecer como la cereza. Me gustaría decirle, pero usted debe estar enfadado conmigo..."
"A dál?"
Neměla ponětí, o čem mluví, ale jeho hlas zněl tak omamně a klidně…Paddy se nadechl a usmál se:
"Llegará un día en que mi esposa es."
"Věřím každému slovu," vydechla, aniž by tušila, co říká.
Položila hlavu na jeho hrudník a už nemohla zahlédnout, jak se Paddy usmál.

Ráno se ani jednomu z nich nechtělo vstávat. Johanka přišla pozdě do práce a Paddy zas nestihl vyvenčit Dos. Proto jí rychle odvezl k Angelovi a vydal se na schůzku s někým z Amnesty International. Nazítří jí volal z Indie a po pár dalších dnech se zas objevil ve dveřích její kanceláře, s úsměvem od ucha k uchu.

Cora se zdárně přestěhovala do Belfastu. Napadl a zase roztál sníh, Carmen udělala zkoušku z latiny, paní Robinsonová si pádem ze schodů zlomila ruku a v kině zrovna opakovali Lynchova Sloního muže. Kira si pořídila babysitter, která se zamilovala do Jimmyho a Patricia dostala ke svým třiatřicátým narozeninám vytouženého architekta pro svou zimní zahradu. Čas plynul zdánlivě normálně a vše bylo, jak má být.

Paddy se zastavil jen na chvilku, aby mě pozdravil. Jen si sednul, ozval se telefon. Podíval se na displej.

"Cora… Ahoj. Co se děje, že slyším tvůj krásný hlas v tak podivný čas?"
"Ahoj, copak tobě se už stýská?" opatrně začala.
"Stýská. Uklidňuje mě ovšem vědomí, že se za dvě hodiny uvidíme."
"Právě, že to nejde. Přesunuly se mi dvě nejdůležitější přednášky na zítřek odpoledne, takže nepřiletím. Strašně mě to mrzí. Ale ty se tu příští víkend ukážeš, že?"
"Mohl bych přijet o den dřív," trochu zklamaně navrhnul.
"To by bylo báječný. Chybíš mi."
"I já jsem raději, když k sobě máme blíž než tři sta kilometrů. Steskem brečím noc co noc do polštáře."
"To doufám. Víš, mám teď kapku naspěch…"
"Zavolám ti večer. Taky už musím jít. Za Jimmym."
"Tak jo, nezlob se."
"To nic, pilně studuj a nelam si s tím hlavu."

"Vy pořád někam pospícháte, když máte být spolu…" kousavě jsem prohodila.
Hlavně mi leželo v žaludku to Paddyho ujištění-za Jimmym. Jako by chtěl Coru zbavit všech pochybností, že s Johanou jeho spěch nesouvisí.

Jen co ze mě tohle emoční rozpoložení vyprchalo, což se naštěstí událo poměrně záhy, vynadala jsem si v duchu do vztahovačné a sebestředné kačeny. Kdo ví, jestli se vůbec Cora opájela myšlenkou mojí existence. Možná Ran, když říkal, že můj problém vězí v tom, že jsem sama otevřela možnost jistého trojúhelníku a teď před ním zavírám oči, nemluvil úplně z cesty.

Paddy schoval telefon a zamyslel se.
"V kolik končíš?"
"Pozdě."
"A nechceš si vzít volno?"
(Už je to tu)
"Nemám důvod," zakřenila jsem se.
"Vezmu tě na natáčení. Co ty na to?"
"Teď?"
"Za hodinu tě vyzvednu, jestli stihneš dodělat, co musíš."
(Jůůhuuuu!!... Takže, co to vyvádím? Už vím! Prostě chci strávit odpoledne s nejlepším kamarádem! Miluju euforii! Vždycky všechno objasní!)

"No dobře. A mohl by ses ještě zastavit u mě a vzít mi tam věci na převlečení?"
"Necháš to na mně, nebo máš konkrétní přání?"
"Vezmi co pobereš, jo? Jen nic žlutého, mám rýmu."
"Už pojedu. Jakmile budu s Jimmym hotový, vrátím se pro tebe."
"Klíče…"
"..mám….Jo a Johanko…prosím tě, někam si to napiš, ať do tý doby nezapomeneš," zahrozil mi ještě, než zmizel za dveřmi. Během svého strachování se o mojí paměť, si nasadil svojí čapku z Indie (made in Taiwan) a já už jen slyšela, jeho kroky směřující k výtahu.


Hodina uběhla rychleji než voda a Paddy přijel jen s několikaminutovým zpožděním. Vystoupil z auta a s tím svým čertovským úsměvem mi se vší elegancí otevřel dveře. Bylo mi mrazivě, jako bych ho viděla prvně v životě. Můj žaludek se svíral nervozitou, kterou ve mně vzbudilo tušení něčeho neobvyklého. Ani už nevím, jestli jsem se tak zasekla kvůli tomu pocitu, nebo kvůli pocitu, co ve mně ten pocit vyvolal. V hlavě mi vyvstal obrázek davu lidí, pro které Paddy předminulý víkend spolu s ostatními zpíval. Pro mě výlet do jiného světa, pro Paddyho malý koncert pro radost. Pro mě Paddy - nejlepší kamarád, pro ostatní zpěvák, idol...prostě někdo, koho jsem se v Paddym kamarádovi pořád bála přijmout.

Pozorovala jsem, jak se soustředí při couvání. Na sekundu zvedl oči ke zpětnému zrcátku a prstem ledabyle ťuknul do směrovky. Žádný prudký pohyb, žádné grimasy, kterých člověk nevědomě udělá desítky. Dívat se na Paddyho, bylo jako dívat se na zrovna objevený, vzácný poklad. Visela jsem pohledem na jeho pootevřených ústech a očima se mu vpíjela do rtů. Doslova mě fascinovaly Paddyho prsty...jak poklepal na kontrolku, když se červeně rozzářila…

"Musíme pro benzín," podíval se na mě. "Mohla bys pak řídit? Já vím, že řídíš s veškerým sebezapřením," dodal hned, "ale jsem tak unavený, že vidím černobíle."
"Jen prokličkuj městem, pak pojedu," sedla jsem si rovně, nervózně prohrábla vlasy a přestala na něj zírat.

Zajeli jsme k pumpě. Jen co si Paddy sednul na zadní sedadlo, usnul. Zůstala jsem sama s jeho drahou Toyotou a svým řidičským 'talentem'. Sledovala jsem ukazatele do Baltimore a pečlivě dodržovala všechny předpisy. Čekalo mě přes devadesát kilometrů, což byl asi tak poloviční součet všech mých doposud ujetých cest.

Tak se stalo, že jsem po dvou hodinách dojela do města a Paddy pořád spal. Bylo mi líto ho budit, ale kam přesně mám jet, jsem netušila. Ač nerada, začala jsem prohledávat jeho vestu položenou na vedlejším sedadle, s cílem najít mobil. Můj samozřejmě zůstal zapomenutý doma. A povedlo se. Hned jsem objevila číslo na Maite a s úlevou zaslechla její hlas. Sice mi vysvětlila, kam mám odbočit a jakým směrem se držet, ale zároveň dodala:
"Myslím, že nemusíte pospíchat. Tady je zájezd z Francie, asi 40 lidí, a než se odsud zdekujou, bude na natáčení tma. Navíc zítra hlásí snížek, což je pro nás mnohem zajímavější."
"Chceš říct, že jsme tu zbytečně?"
"Jestli sis vzala pyžamo, tak ne," smála se, jako ostatně vždycky. "Pojedeme teď najít hotel. Chceš zamluvit pokoj?"
Chvíle na rozmyšlenou…
"Tak jo, díky. Zavolej mi, prosím tě, až budete zabydlený."
"Brnknu ti adresu. Tak ahoj a probuď toho spáče, dokud svítí sluníčko."

 


Komentáře

1 Johanka Johanka | 6. května 2009 v 1:31 | Reagovat

Tak, i přesto, že mi nejde klávesa s trojkou a přesto, že jsem utahaná jako kotě, posílám konečně dáreček a slib, že další díl připravím do týdne.

2 Johanka Johanka | 6. května 2009 v 9:00 | Reagovat

Takže další díl 15.5. v 15:05

3 Lenka Marie Lenka Marie | 6. května 2009 v 15:08 | Reagovat

hlásím přečteno ;-)
a těším se na další

4 Anelys Anelys | Web | 6. května 2009 v 19:25 | Reagovat

super! těším se na další výlet za Johankou a Paddym:-)

5 já? já? | 6. května 2009 v 23:50 | Reagovat

Kruci to je na prd takhle to kouskovat..člověk se do toho vždycky začte a najednou je konec..:o)Ale díky Johanko že to píšeš, zvedá mi to náladu v depresivních dnech. Je to první duchaplný příběh který jsem četla a jediný u kterého se těším na pokračování jako malé dítě.

6 Johanka Johanka | 7. května 2009 v 9:35 | Reagovat

Díky...a díky všem, co trpělivě přečkávají moje odmlky na blogu. Tahle určitě nebyla poslední, proto se pokusím příběh rozkouskovat tak, aby se tu pořád něco dělo ;-) .

7 Mentoska Mentoska | E-mail | Web | 7. května 2009 v 20:35 | Reagovat

Já se též už nemůžu dočkat dalšího dílu.. jako vždy prostě super :)

8 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 7. května 2009 v 21:31 | Reagovat

Ach jooo, uz zas otravuju....kdyz ja musim, je to tak desne fajn.....budu rada cekat, dekuju moc za dalsi dilek :)

9 Ľudka SB Ľudka SB | Web | 7. května 2009 v 22:27 | Reagovat

teším sa na pokračovanie :-)

10 twiiity twiiity | E-mail | Web | 12. května 2009 v 16:16 | Reagovat

supeeeeer, peknučké ako vždy a teším sa na ďalší - ako vždy! :)

11 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 12. května 2009 v 19:08 | Reagovat

krásný dessík, kam na ty super nápady chodíš....

12 Aktanera Aktanera | 12. května 2009 v 22:03 | Reagovat

bezva další pokračování :) těším se na další :)

13 twiiity twiiity | E-mail | Web | 12. května 2009 v 22:48 | Reagovat

Johanka, ešte som sa chcela spýtať - čo  znamenalo, čo Paddy rozpával Johanke po španielsky???

14 Johanka Johanka | 12. května 2009 v 22:59 | Reagovat

[13]: :-) ale tak holky...zas vám to nebudu tolik ulehčovat ;-)
Navíc, jak byste se pk sžívaly s Johankou, kdybyste věděly něco, co ona neví? :-)

15 twiiity twiiity | E-mail | Web | 13. května 2009 v 15:25 | Reagovat

[14]: no dore no :)

16 twiiity twiiity | E-mail | Web | 13. května 2009 v 15:25 | Reagovat

pardon - dobre

17 Joana Joana | 13. května 2009 v 20:38 | Reagovat

jé, to mi to trvalo, ale přeci jen jsem se k tomu dostala :o) a ta španělština, mno, zavzpomínala jsem na doby dávno minulé a pokusila se rozumět, ale tedy ruku do ohně bych za ten překlad fakt nedala, takže to tu nebudu rozvádět a počkám si na další a další a další díl... :)

18 Johanka Johanka | 13. května 2009 v 20:49 | Reagovat

Zřejmě to není úplně správně...je to dlouho, co mi to Paddy říkal a španělsky neumím :-P

19 Míša Míša | 13. května 2009 v 23:24 | Reagovat

Musím bez rozmýšlení říct, že tohle je opravdu úžasný příběh. Miluju styl jakým je to napsaný, protože se do toho bezproblému dokážu vcítit. Nic podobně napsanýho jsem zatím nečetla a musím se přiznat, že jsem naprosto unešená. Čte se to jedním dechem, opravdu...už se nemůžu dočkat pokračování.
PS: Strašně moc chválím autorku :)

20 Johanka Johanka | 14. května 2009 v 9:53 | Reagovat

[19]: Tolik chvály si snad ani nezasloužím. Děkuji :-)

21 Joana Joana | 14. května 2009 v 13:40 | Reagovat

[18]: jestli to je nebo není správně vem čert, tím se netrap :o) Hlavně že ti to řekl, ne? :D

22 Johanka Johanka | 14. května 2009 v 14:05 | Reagovat

[21]: Později mi samo došlo, co tím myslel...ale bylo to mnohem, mnohem později. Ale kdo ví, třeba se mezi vámi najde španělštinář, který vám všechno objasní dřív. Já to nebudu ;-)

23 Míša Míša | 14. května 2009 v 19:15 | Reagovat

[20]: Ale jo, zasloužíš :) Je to fakt paráda ;)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama