Co se stává ve výškách...kapitola 39.

25. května 2009 v 5:25 | Johanka |  Smaragdový příběh
"Nebo není?" dodala jsem.
"Nevím, většinou mívám svoje výlety do oblak pod kontrolou, těžko ti předám zkušenosti. I život na zemi má svoje kouzlo. Tak mě napadá-když máš pocit, že jsou tvoje výšky nebezpečný, proč si ty sny jednoduše nesplníš?"
"Tahle filozofická debata je celkem zbytečná. Stejně ho už nepotřebuju. Ty kameny jsou k ničemu.."
Bylo to moje hlasité přemýšlení, ne odpověď. Ani, kdybych si z vltavínů udělala náhrdelník, toho, co mě táhlo k Paddymu, bych se nezbavila. Bylo to tak jednoduché - nechtěla jsem. Tolik důvodů, proč to nedělat a jen jediný sám stojící neochvějně proti nim..

Co se to s tebou děje?" chytil mě za ruku.
"Nic," jako bych se probudila. "Zkrátka nastává doba, kdy to se mnou asi nebudeš mít nejlehčí." S hlavou v dlaních jsem se začala smát: "Ale přejde to, slibuju."

"Dostávám občas nějaký kameny od fanoušků, ale nemám ponětí, k čemu jsou."
"Vždyť to říkám, k ničemu…," zasmála jsem se.
"Prosím tě tu o malou lekci z šutrologie…," obrnil se Paddy trpělivostí.
"O.K., zkus mezi nima najít tmavě modrý, neprůhledný. Jmenuje se lapis lazuli. To je tvůj kámen."
"Proč zrovna on?"
"Má v sobě takovou jistotu a něhu. Zná svojí cenu, když ho položíš k ostatním, za čas ztratí lesk. Když ho vezmeš do teplých dlaní, rychle se zahřeje a když do studených, zahřeje on tebe. Říká se, že pomáhá rozdílným lidem dorozumívat se a inspiruje je."

"Neměl bych se červenat?"
"Ne, mluvila jsem přece o kameni," zchladila jsem ho.
Ale jeho to rozesmálo.

"Vím, že jsi takový."
"Něžný?" divil se.
"Třeba způsob, jakým mě držíš, obejmeš…Stačí vlastně úplně, jak se díváš. Prostě to máš v sobě. A písničky, co píšeš? To je přeci jasný, že jsou z něžný dušičky a nemusím být vědma."
Paddy se zamračil.
"No jó, seš tvrďák…" ujistila jsem ho.
Ale když už jsem se dostala až sem…Odhodlaně jsem se nadechla.

"Umíš mluvit s lidmi,protože jim nasloucháš. A máš vrozený takový ty běžný blbiny, na kterým holkám záleží."
"Lapis lazuli?"
"Navíc působí na krk. Prostě kámen pro tebe, Paddy.."
"Víš toho hodně… povídej dál. Který kámen bych mohl ještě nosit?"
"Třeba karneol...ale pro tebe jedině pořádný balvan, žádný naleštěný oblázek. Když si dovolíš dávat ze sebe všechno, co můžeš, on vysílá energii způsobem, kdy se pak vrátí zpátky jako bumerang v podobě, kterou zas potřebuješ ty. Funguje podobně jako katalyzátor."
Paddy na se na mě díval s údivem a to mě přivádělo do rozpaků. Modlila jsem se, aby se nechtěl bavit o katalyzátoru, protože jsem neměla ponětí, co to je. Asi právě proto jsem si tuhle větičku z lexikonu drahých kamenů zapamatovala.

"Kde ses to naučila?"
"Hodně čtu, vždyť víš. No a pak na sobě. Nejdřív jsem začala s Reiki, to mi pomohlo spoléhat se na intuici a sem tam něco cítit jinak, než bývá běžný. A tak jsem se dostala až k šutrologii."
"Reiki?"
"Už jsem ti o tom určitě dřív něco říkala, nebo ne?"
"Říkala," kývnul a bylo zřejmé, že si vzpomněl až teď.
V hlavě nosil takovou spoustu informací, že bylo s podivem, kolik z nich si pamatoval. Nějaký rozhovor o Reiki byl v tomto měřítku naprosto bezpředmětný. A přesto někde uvíznul...
"Reiki dělá i Patricia. Léčí mi hlasivky, když je nejhůř."
"Aha. No jistě. Mohlo mě to hned napadnout."
Patricia se zajímala o všechno přírodní a vědecky neprobádané.
"Chci ti poděkovat za tenhle výlet - dřív, než to zamluvíme. Byl to skvělý nápad, opravdu. I ti frantíci si to dobře načasovali."

"Jako bych slyšel lodní šroub…" zpozorněl najednou a jeho pohled dostal nádech tajemna.
"Opravdu?"rozhlédla jsem se kolem sebe. "Jsme tu?" zatočila se mi hlava."Vážně, velká loď. Člověk by nepoznal, že pluje takovou rychlostí, viď?"
"Rozhodně ne. Ale když už plujeme na Titanicu, co takhle objednat si víno?"
"Chateau, ročník 1903," zvedla jsem nos nahoru, jako pravá aristokratka, přestože jsem se cítila víc jako španělská emigrantka ze třetí třídy.
"Červené, suché…já vím," se smíchem mě pozoroval.
"Děkuji."
"Ale slečno, neděkujte pořád."
"Jste velmi galantní, pane a já pocházím ze slušné rodiny. Je mojí povinností Vám projevit dík."

Najednou jsme si začali vykat, jak to počátkem 20. století bývalo zvykem. V útulné restauraci nebyl problém představit si, že večeříme v podpalubí zaoceánské lodi. Vůně dřeva, slaný a vlhký vzduch, tichá hudba…
Ve své roli jsem ztrácela veškeré zábrany. Paddyho tón hlasu, pohledy a to, jak se mnou jednal, mi kousek po kousku dodávaly pocit jedinečnosti. Ze španělské emigrantky jsem se pomalu ocitala v kůži někoho zcela jiného. Přispěla k tomu jistota, kterou oplýval a nakazil jí i mě. Na zádech jsem ucítila uzle šněrovačky a ve vlasech těžké spony ladící s hnědavou barvou mých šatů. Byla jsem si jistá, že vedle mě leží malý krajkový slunečník. To, co v přítmí za Paddyho zády nešlo rozeznat, byl zajisté jeho klobouk a kabát, možná i vycházková hůl na dlouhé promenády po palubě.
Byla jsem neznámá dáma hledící na neznámého gentlemana.


"Jaký jste dnes měla den?"
"To je milá otázka. Smím k Vám být upřímná?"
"Samozřejmě. Cením si upřímnosti, obzvláště u dámy."
"V tom případě byl můj den neskonale krásný. A snad se Vám nebude zdát, že přeháním, pokud řeknu, že krásnější jsem již dlouho nezažila. A co Vy?"
"Jak zvláštní. Oba jsme dnešek asi trávili s někým našemu srdci výjimečným."
"Mám tomu tedy rozumět tak, že i Vám se líbil?"
"Líbil? Zajisté, ovšem jeho klady lze jen těžko zahrnout do tak prostého slova. Těžko se mi ale hledá výstižnějšího výrazu pro tak báječně strávené okamžiky. Snad, kdybyste znala dámu, se kterou jsem měl tu čest, pochopila byste."
V tuhle chvíli by se ovšem v dámě krve nedořezal…
"Možná ji znám. Třeba, když o ní něco málo povíte…"
"Ó, velmi rád. Vyprávěl bych o ní celé hodiny. Je velmi krásná…"
... můj tep se prudce zvednul…
"Má oči jako smaragdy, vyzná se ve všech možných vědách," zasmál se, "a rychle si na všechno udělá svůj názor. Budete se mi možná smát, ale často mám pocit, že žije v úplně jiném světě, než většina lidí okolo ní…"
…můj tep stále stoupal…
"Já se ale v jejím světě cítím jako doma. Mám tu čest, že mě k sobě nechá vstoupit kdykoliv cítím potřebu být jí nablízku. A to je velmi často…"
…a blížil se na hranice možností mého těla…
"Ta dáma je plná soucitu, až mám někdy strach, že pro sebe si nenechává víc, než kapku svých sil…"
…a to už můj krevní oběh zběsile uháněl a odnášel mě s sebou ve víru, daleko…daleko…za slova, myšlenky, čas…a já jen poslouchala. Už jsem nepřemýšlela nad tím, co Paddy říká. Nebylo tu žádné pozor, nesmíš, neblázni, vzpamatuj se… . Dívala jsem se zpříma do jeho chladivých očí a cítila do srdce se zabodávající slova…
"Ale přestože vypadá tak křehce, uvnitř je skutečně plná lásky, kterou může rozdávat celé náruče. Rád bych jí objímal, ale v našem postavení se to nesluší. Je pro mě vším a jsem bezmocný, protože to hluboké pouto neumím pojmenovat. Neumím najít slova, kterými bych jí řekl, co pro mě znamená. Dal bych jí cokoliv, co by byla ochotná přijmout…"
Paddyho duše ležela v mých dlaních a já musela překonat všechno, co mě svazovalo, abych mohla potichu říct:
"Taková žena musí být šťastná. Já Vám rozumím. Muž, který dnes doprovázel mě, totiž pro mé srdce znamená to všechno a ještě víc. Neváhala bych zemřít pro jeho lásku…"
"Řekla jste lásku?" skočil mi do řeči.
Neuhnula jsem pohledem. Zpříma jsem se dívala do jeho očí a pomalu odpověděla:
"Ano, lásku. Ale máte pravdu, když říkáte, že v našem postavení je velmi riskantní takový závazek přijmout."

Paddy mlčel a pomalu posunul svojí ruku na stole ke mně. Dotkl se jemně mých prstů a pohladil je.
"Ale tímhle mi moc nepomáháte…" pokusila jsem se uvolnit úsměvem.
Jenže místo toho, aby se Paddy odtáhnul, sklouzl pomalu po prstech výš k dlani a svými prsty mě s veškerou něhou pohladil. A pak to přišlo:
"Chcete snad říct…že ho milujete?"

'Tohle ne!!!' křičela jsem uvnitř. Něco mě nutilo z toho vycouvat. Všechno se mohlo pokazit, úplně všechno! Co mě to proboha napadlo? Jak jen z toho vystoupit? Být teď neviditelná? Co jsem si jen myslela?
'Co to vyvádíš?' vydechl někdo ve mně. 'Tenhle kluk je Paddy, ten blázen, co se smí prominentně procházet po ufounské lodi.'
Pousmála jsem se. Takhle to vypadá, když opět zapne hlava…

"To je od vás netaktní. O takových věcech se s neznámými lidmi přece jen nemluví…" …poslední pokus hlavy, jak všechno zachránit.
Jenže on se zhluboka nadechl a klidně se představil:
"Já jsem Paddy."A ve vteřině na to dodal polohlasně: "Tak ty mě miluješ?"
"Bože můj," vydechla jsem.A takhle to vypadá, když hlava vypne: "Ano, miluju tě."
Co jsem čekala? Reakci jako: 'Ty jsi vážně cvok a pokrytec k tomu.' Nebo: 'Raději se půjdeme ven nadýchat čerstvého vzduchu.' Jenže přišel blesk z čistého nebe:
"Nic si z toho nedělej. Nejspíš ses nakazila ode mě. Je to jako nějaká viróza…," usmíval se.
"Co??" Vůbec jsem nechápala, o co jde. Vlastně…chápala jsem to. Jen jsem si nebyla jistá, že to skutečně řekl.
"Promiň. Byl to neohrabaný pokus, jak ti říct..."

Otevřela jsem oči a ocitla se na zemi. Bum! Co jsem to jen říkala? Aha, létání a pády… . Zítra si vezmu kámen léčící duševní poruchy včetně téhle psychózy, napadlo mě.

"Mám objednat víno?"
"Raději ne," cukla jsem jeho pohledu.
"Možná bys žádný kámen nepotřebovala, kdyby ses snažila najít to co chceš tady a ne jen v představách."
'Tak počkat, tohle je přeci můj scénář'…napadlo mě.
"Nech moje představy být. Potřebuju je stejně jako ty potřebuješ zpívat."
"Jenom nechci, abys byla smutná."
"Málokdy jsem smutná. A když, tak uplácám básničku, všechno to do ní spláchnu a jsem zas o kousek větší." (bravo, tahle věta byla hodná hlavní postavy některé z Cořiných telenovel)
 


Komentáře

1 Lenka Marie Lenka Marie | 25. května 2009 v 8:03 | Reagovat

přijdu pozdě na školení :)
nemám ani čas se vyjádřit k tématu, musela bych přemýšlet, zda jsem vše správně pochopila a musím letět.....

2 já? já? | 25. května 2009 v 8:34 | Reagovat

Páni..to co si Johanka jen představovala sem jí spolkla i s navijákem, a nepřišlo mi divný ani jiný písmo :oD...o to větší šok na konci. Hezká romantika (i bez západu slunce, ovšem tentokrát s neméně romantickou lodí:oD)..kdy bude dlaší?

3 Johanka Johanka | 25. května 2009 v 10:23 | Reagovat

Jasně, Titanic trochu úlet, ale berte na zřetel, že tenhle příběh vznikl před lety...tedy v době, kdy ještě tahle loď nebyla zprofanovaná filmem a můj zájem o ní se nutně nespojoval v asociace s DiCapriem :-D
Romantiky bude ještě dost, mimochodem všimli jste si, jak často příběhy začnou upadat ve chvíli, co se ti dva dají dohromady? Napětí mizí, najednou přestává být o čem psát. Paddy a Johanka jsou kamarádi, jestli se dají nebo nedají dohromady zůstává pořád záhadou, protože už nejsou děti a přemýšlí z pohledu svých životů, kam je směřovat a hlavně jak si vzájemně neublížit. Proto se to v nich (hlavně v ní) tolik motá. V životě to funguje stejně-nebo jen v tom mém??? :-D
Tak se nezlobte za to, že po sobě neskáčou, nevrhají na sebe okatě zamilované pohledy a snaží se nejdřív urovnat si co chtějí uvnitř sebe. Třeba tak, jako v tomhle dílu.

4 Míša Míša | 25. května 2009 v 17:42 | Reagovat

Bože, pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že to byla jen představa! O.O
Ale musím se smát, když si představím, jak jsem asi musela vypadat :D:D
Btw: Opět moc moc chválím :)

5 Lenka Marie Lenka Marie | 25. května 2009 v 20:45 | Reagovat

[3]: ale samozřejmě že toho jsme si všichni všimli, toho by si nevšiml jen uplně slepej, ale vysvětlilas to tak nezáhadně a polopatě, až je to záhadou....

6 Lenka Marie Lenka Marie | 25. května 2009 v 20:47 | Reagovat

jo a bylo jen malilinkatý zpoždění :-) jen pět minutek :-)

7 Ľudka SB Ľudka SB | Web | 25. května 2009 v 21:29 | Reagovat

nepoznám čo od začiaku, musím si nájsť na to čas, lebo tak neviem, o čo ide

8 Syfi Syfi | 25. května 2009 v 23:21 | Reagovat

výborná kapitola ;o) kdy bude další???

9 twiiity twiiity | E-mail | Web | 25. května 2009 v 23:59 | Reagovat

no teda, ja som si ten záver musela prečítať dvakrát a až potom mi cvaklo, že to boli len jej predstavy :D a čudovala som sa, prečo je tento diel písaný kurzívou :D jaaaaj ale to bolo krásne, prenádherné, fakt škoda, že to boli len predstavy... strašne sa teším na ďalší diel a dúfam, že v ňom bude niečo podobné, ale už to nebudú len Johankine predstavy ;)

10 Joana Joana | 26. května 2009 v 19:39 | Reagovat

jsem to četla v noci a byla jsem tak unešená, že jsem nebyla schopná komentovat...
teď mi tu za okny sjíždějí blesky a já na tom nejsem o moc líp, protože přesně tuhle dávku snění jsem potřebovala... :o)

11 Lenka Marie Lenka Marie | 26. května 2009 v 20:45 | Reagovat

no musím říct, že i na tom školení jsem myslela na Johanku :-)

12 Johanka Johanka | 26. května 2009 v 21:15 | Reagovat

To je od vás tak hezké...

13 Lenka Marie Lenka Marie | 27. května 2009 v 13:48 | Reagovat

Johanko, nestalo se ti něco? že mluvíš tak otevřeně? kam se poděl tvůj smysl pro satiru?

14 Johanka Johanka | 27. května 2009 v 13:56 | Reagovat

Otevřeně? Myslíš v komentářích, nebo v příběhu? No možná nějaká vnitřní proměna, kterou jsi zaznamenala dřív, než já ;-)

15 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 27. května 2009 v 22:37 | Reagovat

Tak ted se priznavam ze jsi me totalne dostala....kdybych si hladove necetla komentare, ani by mi nedoslo, ze to byla predstava :D....no jo, opet se musim zasmat vlastni hlouposti.......

Nadherna kapitolka, tvuj pribeh je tak jedinecnej, ze i kdyz ctu dalsich osm najednou, tvuj nikdy nezapominam....

Mazec, vic uz nevim co rict....

16 Johanka Johanka | 27. května 2009 v 22:48 | Reagovat

Další díl pošlu 6.6. v 6:06.
To Alisha: ráda si taky něco přečtu, klidně sem dej nějaké linky k těm zajímavým.

17 Lenka Marie Lenka Marie | 27. května 2009 v 23:59 | Reagovat

[14]: no hlavně v komentářích...

18 Monciina Monciina | E-mail | 2. dubna 2010 v 20:44 | Reagovat

Dobřeeee... Taky jsem se chytla 8-O Ze začátku jsem si říkala, "hele kurzíva, asi nějaký myšlenky..." pak "hej to je asi novej styl písma, nadšená nejsem, ale co, hlavní je obsah ne?" průběhem času jsem se začetla, zapomněla na kurzívu a sežrala to i s navijákem... O_O :-D
Ale jako díky Ti.. Nosim u sebe už dlouho nejnádhernější kamínek z nejnádherných, miluju ho a je v něm všechno, celá Země :-D Ale nevěděla jsem jak se jmenuje, takže Lapis Lazuli jo :-) No a jeden z dalších oblíbených a pro mě neznámých teda Karneol jo? Tak DÍKY ;-)

19 Miška Miška | 12. března 2011 v 13:56 | Reagovat

ja som to tiez cele zozrala a teda na konci totalny sok ??? nouz nech si to povedia naozaj :-)

20 Johanka Johanka | 25. března 2011 v 15:47 | Reagovat

Co by si měli povídat, když všechno ví? :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama