Počtvrté taxíkem...kapitola 40.

1. června 2009 v 15:06 | Johanka |  Smaragdový příběh
"No vidíš! Autorský čtení!" vybafnul Paddy zčistajasna. "Co máš v plánu 17. ledna kolem šesti večer?"
"Uff," koulela jsem očima, zatímco mi z hlavy stoupal dým vznikající přetlakem z přemýšlení.
Neměla jsem ponětí, co se bude dít za dva dny, natož za půldruhého měsíce.
"To je nějakej chyták?" zaostřila jsem na Paddyho podezíravě.
Ale pak mi konečně docvaknul obsah jeho sdělení.
"Už jsi to zařídil?!"
"Jistě..." se samozřejmým úsměvem pokýval hlavou. "Domluvil jsem se v Carrigglas Manor, kde autorská čtení dělají pravidelně. Lidi v Corku už si navykli s tímhle klubem spojovat všechny neotřelé umělce a bohémy. Dostat se do Carrigglas Manor je úspěch srovnatelný s vydáním vlastní básnické sbírky. Navrhli mi tři termíny, bohužel já mám volný jen ten jediný. Není ale problém přesunout to na později. Pak bychom zase ale nestihli zafinancovat ten tvůj projekt, jak jsme zamýšleli původně."



"Termín je perfektní. S financováním projektu pro neslyšící by už beztak neměl být problém. Podařilo se mi najít víc sponzorů, než jsem doufala...."
...myšlenka doběhla myšlenku a já vyhrkla: "...proboha…a jak jsem se tam dostala já?"
Ucítila jsem nad nosem dvě hluboké vrásky, které obvykle značily grimasu zděšení (na rozdíl od grimasy ´nad věcí´, kdy se běžně objevovala vráska jen jedna).
Žaludek se mi sevřel díky neblahé předtuše, že za zmíněný úspěch vděčím víc Paddyho jménu, než svému psaní.
"Dal jsem jim přečíst tvoje dílka a oni sami navrhli, abys přišla. Poznám přeci talent."
"To je všechno? Zdá se mi to trochu moc jednoduchý."
(nicméně jedna vráska u nosu vzápětí zmizela)
"Vlastně není. Podmínkou, abys mohla zazářit v Carrigglas Manor je, že už máš zkušenost s veřejným čtením básní. Vyprávěl jsem jim, jak ses díky textům pro Štěpánovu kapelu dostala do toho televizního pořadu…eee..." ...špulil pusu a mhouřil oči.
Přesto, na probuzení vzpomínky na název pořadu, to příliš velký vliv nemělo.
"...Noc s Andělem?" pomohla jsem mu.
"Jojojo," lusknul prsty a jeho výraz povolil. "Asi jsem to zkomolil, ale říkal jsem jim jen tolik, co vím od tebe."
(načež jsem se bolestivě zahloubala a doufala, že jsem si k téhle epizodě nic nepřidala)

Je zajímavé, jak člověk znejistí, když jde o vlastní úspěch. Přestože jsem Paddymu nikdy nelhala, přestože před ostatními jsem v případě nouze raději mlžila a dvojsmyslnila (no dobře, ani na to pyšná nejsem), než bych zalhala, zmínka o roky staré pozvánce do pořadu v televizi, ve mně vyvolala pochyby o sobě samotné...
Jestli jsem se nepřechválila (i když jsem vlastně věděla, že ne).
Jestli svoje psaní necením příliš vysoko (i když mi většinou bylo vytýkáno, že ho podceňuju).
Jestli není troufalé odhalovat svůj svět cizím uším (i když jsem díky Paddymu začala zoufale toužit po odhození ulity, kterou jsem se obrnila).

...mlha přede mnou, mlha za mnou, kde jsme to byli?

"Jsi tak hodný," dodala jsem ještě a koketně po něm mrkla. "Taky bych ráda udělala něco, z čeho bys měl radost."
"Můžeš mi třeba pomoc vyléčit krk. Patricia říkala, že to umíš."
"Obě máme zasvěcení do Reiki. Nevěděla jsem, že jste si o tom povídali."

Údivem z toho, jakým směrem se náš rozhovor ubíral, jsem chvíli balancovala mezi jednou a dvěma vráskami a nemohla se rozhodnout, jestli existuje deja vu, které se ze snění promítá do reality.
(jestli si teď začneme vykat přísahám, že uteču)

Ale Cora se postarala, abych mohla zůstat. O pár minut déle, určitě…
Naše tiché souznění přerušily zhoubné frekvence mobilního telefonu.
"Promiň, nevadí, když to vezmu tady?"
Pokrčila jsem bradu a zavrtěla hlavou.

"Ahoj, Coro. Už jsi doma?"
(tak možná vadí)
"Zrovna jsem se vrátila. A ty? Jak proběhlo natáčení? Doufám, že jste to dneska zvládli celý."
"Nezvládli. Na hradě se zřejmě vynořil nějaký zájezd, takže tu přespíme a vrhneme se na to zítra."
Zrak jsem upínala k lustru, abych Paddymu dodala alespoň zdání soukromí.
"Tak to je protivný. Hlavně ale přileť ve čtvrtek, víc mě nezajímá."

"Já si to zařídím, neboj."
(vrků vrků)
…vždyť říkám, že ZDÁNÍ, copak tohle šlo neslyšet?

"Celý týden se budu těšit. Asi z toho zešílím."
"O to vášnivěji si padneme do náruče."
(blaa blaaa)
… v podstatě jsem ale vůbec NEPOSLOUCHALA.

"Beru tě za slovo. A co děláš teď? Jsi v hotelu?"
"Ne, na večeři. Zrovna donesli špagety."
(tududututu tududuuuuuu, tududututu tududuuuuuuuu-to byl Vivaldi, kdybyste ho nepoznali)

"Aha, tak to nebudu rušit. Dal bys mi ještě na chvíli Maite? Někomu jsem půjčila skripta a nejsem si jistá, jestli to nebyla ona. Potřebuju do nich nakouknout."
"Maite tu není, můžu se jí ale zeptat."
(neviditelná Johana volá: "Mááitéé!")
…a svůj zájem věnuje výlučně podtáckům na stole, ze kterých staví domeček.

"Počkej…," došlo Coře, která věděla, že Kellyovi obvykle večeří všichni společně. "Ty jsi tam sám? Nikoho neslyším."
"Ostatní už jsou v hotelu. Zdržel jsem se v přístavu. Až tam dorazím, zavolám ti, jo?"
Pohledem jsem zaujatě zkoumala pravidelnost rozestupů v obložení na stěně a zjistila, že mezi pátou a šestou palubkou u dveří je větší škvíra, než mezi ostatními.
(mám zívat, šťourat se v nose, mlátit hlavou o stůl?)

"Řekni mi jedno: Nesedíš v tý restauraci s Johanou, že ne?"
"Ne, jsem tu dočista sám," omluvně se na mě podíval.

Bum! (to byl domeček z podtácků)…
Sám??? (to bylo mé po vzduchu lapající srdce)

"To vážně doufám. Tak potom brnkni, ahoj."
"Ahoj."

"Tys lhal?"
"Věř mi, že tohle bych jí nevysvětlil."
"Myslím, žes měl. Neděláme nic špatného."
"Pro Coru je špatný už to, že jsme spolu. Nechci jí zbytečně provokovat."
"A uvědomuješ si taky, že jsi jí na tu její hru už přistoupil?" cvrnkla jsem elegantně (a od pusy se mi valila pěna) do jednoho z podtácků s nápisem Guiness.
(jen si zkuste plní lítosti a vzteku cvrnknout do čehokoli-mimo kalhot-a vypadat u toho jako distingovaná dáma)
"To nechápu. Co tím chceš říct?"
"Cítíš se provinile, že tu jsi se mnou?"
Paddy zaváhal.
"Možná trochu."
"Ale tví sourozenci to ví. Budeš každému zvlášť vysvětlovat, že mají dávat pozor, aby se před Corou náhodou nezmínili, že jsem s tebou jela do Baltimore?"
"Ne, to je přeci hloupost. Jsme kamarádi celé měsíce…do háje, vůbec mi to nedošlo."
"Nikomu z nich nepřipadá divný, že jsme tu spolu. Ani mně ne. Ale řekla bych, že Cora už tě do toho vtáhla."
"Původně jsme tu neměli spát," pokrčil Paddy rameny a bylo jasné, co se skrývá mezi řádky.
"Jo, tak tady je problém. Cora nezvládla, že jsem u tebe spala ve čtvrtek, že jo? Všechno se dá vysvětlit. Podmínkou ale je, že druhý poslouchá. Díky za večeři, ale já lhát nebudu. Nezlob se, Paddy. Jsi děsný dobrák. Měla už dost času vyrovnat se s naším přátelstvím. Kdyby Cora studovala psychologii, řekla bych, že na tobě zkouší všechny triky v praxi."
"Co to vyvádíš?"

Paddy sledoval, jak se obléká.
"Vrátím se domů. Nechci dělat problémy, dokud si to nevyříkáte. A především se nechci schovávat," omotala si kolem krku šálu.
"Johanko…"
"Nezlob se na mě, Paddy," pohladila ho po dlani. "Tohle já neumím. Už to zachází moc daleko."
Beze slova se díval, jak odchází a ucítil…prázdno.

Bylo to přesně počtvrté v mém životě, co jsem jela taxíkem. Zastavil před domem, já vystoupila. Všude tma, mlha a zima.
A nejen venku.
Cestou se mi všechno rozleželo v hlavě, jak jinak. Vyčítala jsem si, co jsem udělala a znova a znova sama před sebou omlouvala svoje chování vůči Paddymu. Najednou, jako bych v zrcadle viděla cizí tvář. Tatam byla úžasná Johana, která se vrátila z rande s Randym. Tolik věcí se od té doby změnilo… . Sama jsem si pletla oprátku a pomalu začínala věřit, že jako strůjce svého osudu, si za všechny bolesti v životě odpovídám sama. Že mi to ale trvalo…
Chtěla jsem svůj čas trávit s Paddym a zároveň věděla, že Cora má na to být s ním, mnohem větší právo, než já. Najednou jsem se cítila tak, jak jsem vždycky viděla jí - jako mimino závislé na někom druhém. A do téhle role jsem se oblékla zcela dobrovolně. Cora s ním manipulovala, ale možná o tom ani nevěděla. Neměla jsem v plánu ovlivnit jejich vztah, jenže stalo se. Nic naplat, jednou měl přítelkyni a jakkoli mě měl rád, jí miloval a paradoxně jsem ho právě já přesvědčila, že Cora je žena, vedle níž by měl zestárnout. Ona to nechápala. Byla jsem tedy očividně na tahu. Asi jsem to tou svojí zbrklostí pěkně zvrtala. Dala jsem ale Paddymu šanci nadechnout se…a vlastně i sobě.

Ležel už v posteli, s mobilem v ruce, a snažil se překousnout částečně ješitnost, částečně taky vztek a zmatek. Vlastně pochopil, proč odešla, rozuměl všemu. Jen nechtěl, aby to poznala. Než se odhodlal najít její číslo, přišla mu zpráva.

Jsem doma. Polož ten telefon a jdi spát... J.

Usmál se. Věděla, že bude mít strach, jestli se v pořádku dostala domů, věděla, že bude bojovat, než jí zavolá. Ulehčila mu to. Ale nic víc mu ulehčovat nehodlá…to zas věděl on.

Další den jsem zrušila volno šla do práce. Snad, že se blížily Vánoce, snad z pomstychtivosti osudu, ani tam nebylo poprvé za osm měsíců co dělat. Začínala jsem chápat pojem kariéra. Jste sami, bydlíte sami, nemáte děti a sledujete své přátele, jak se zamilovávají a rozcházejí, jak vychovávají děti…a tak před tím utíkáte do kanceláře. Tam je řada podobných lidí, které časem pasujete na přátele. Nemáte pak potřebu vracet se moc často domů a pořád si stěžujete, jak nic nestíháte.
Bylo mi zle z takového života. Celý rok už mi nikdo neříkal, jak mě miluje. Je to taky skoro rok, co mě večer u televize nikdo nehladil ve vlasech.
(prosím pozor-toto je okamžik, kdy si máte zapnout nějaký srdcervoucí song a z mrazáku vytáhnout kyblík se zmrzlinou)
Sama jsem usínala, sama se i probouzela…
...kéž by aspoň na chvíli někdo převzal zodpovědnost nad mým životem a řekl mi, co mám dělat...
...a kéž by pak napravil všechny negativní důsledky, co takové skutky přinesou...

 


Komentáře

1 Míša Míša | 1. června 2009 v 22:04 | Reagovat

juu...tak teď si mi udělala opravdu radost :) ... opět skvěle napsané, fakt se to moc krásně čte :)

2 Lenka Marie Lenka Marie | 2. června 2009 v 9:33 | Reagovat

přemýšlím, zda to není na mě moc složité :-) super, ostatní příběhy jsou v porovnání s tímto zobáním pro slepice.....

3 Johanka Johanka | 2. června 2009 v 9:54 | Reagovat

No já si říkala, jestli ty Johančiny glosy poberete...ale jak je vidět, nejste žádné slepice :-D (čímž samozřejmě nechci deklarovat, že toho, kdo čte jiné příběhy, řadím k drůbeži)

4 Anelys Anelys | Web | 2. června 2009 v 19:20 | Reagovat

Vivaldi se do situace přesně hodil :-D

5 Lenka Marie Lenka Marie | 2. června 2009 v 22:01 | Reagovat

já nechtěla nikoho urazit, ale asi jsem to stejně udělala co....

6 Johanka Johanka | 2. června 2009 v 22:15 | Reagovat

Ne, probůh...čím? Sem chodí jen samý super holčiny, žádný vztahovačný mračuchy ;-)

7 Johanka Johanka | 3. června 2009 v 10:41 | Reagovat

Abych nezapoměla, další kapitola bude 6. nebo 7., spíš 7. ;-)

8 já? já? | 3. června 2009 v 12:15 | Reagovat

Páni, tak tohle bylo milé překvapení. Kde mi uniklo že další díl je dřív než zmiňovaného 6.6.? No každopádně pěkný díl (vida že to jde i bez romantiky:-D)a jsem zvědavá jak se situace vyřeší víc než posledně.

9 twiiity twiiity | E-mail | Web | 3. června 2009 v 22:52 | Reagovat

nooo Johankina postava je vcelku komplikovaná, ale zatiaľ ju chápem :-) krásne :-)

10 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 6. června 2009 v 21:01 | Reagovat

Mmmm....no pro muj jednoduchy mozecek velikosti fazole to bylo sice docela preslozite :D ae zvladla jsem to, jen Vivaldiho jsem nepoznala.... :D

11 Šotek Šotek | 15. června 2009 v 23:45 | Reagovat

mně to připadá přiměřené :D ještě bych řekla, že je to jen sestřih...tedy best of z toho, co se Johance honí hlavou;-)

12 Lenka Marie Lenka Marie | 16. června 2009 v 8:40 | Reagovat

[11]: jak to víš?

13 Šotek Šotek | 21. června 2009 v 0:32 | Reagovat

vím prd, jen bych to tak řekla  :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama