Cestovatelský festival Caminos v K. Varech, report první

14. listopadu 2009 v 14:38 | Johanka |  Cesty tam a zase zpátky
Včera konečně vypuknul cestovatelský festival v Karlových Varech. Jeho atmosféra je víc, než jen cestovaltelská. Máte prostor poznat nejen cestovateli probádané krajiny, ale i krajiny v cestovatelích samotných.
Připadá mi, že čím víc člověk cestuje, tím se stává pokornějším a otevřenějším. Možná proto, že na cestách se člověk musí přizpůsobit. Všemu-prostředí, kultuře, jazyku...a vklínit se mezi to. Cestování odnaučí člověka myslet si, že je tím kým si myslí, že je a naučí ho být tím, kým je skutečně :-)

Na loňském festivalu jsem poznala Barboru a Martina Mykiskovi, se kterými jsem se včera opět pozdravila. Před lety strávili i s dětmi pět měsíců v Himaláji. Letos budou vyprávět o své svatební cestě po Jižní Americe.
Loni jsem také mluvila s Mnislavem Zeleným, jehož indiáni překřtili na Atapanu a přijal ho šaman jako svého žáka. Těžko slovy vyjádřit, jaké cti se mu takovým přijetím dostalo. Jeho charisma a síla jsou téměř hmatatelné, proto se i teď nemůžu dočkat jeho přednášky.
Krásným momentem minulého roku bylo setkání po letech, kdy jsem viděla bývalého spolužáka ze střední školy. Dnes žije v Irsku, stal se z něj potapěč a fotí a točí dokumenty pod mořskou hladinou na Azorských ostrovech, Irsku, Galapágách, i jinde. O jeho práci s můžete přečítst po kliknutí na odkaz v menu-George.

Určitě tedy chápete, jak mě těší, že jsem se dočkala letošního (třetího) ročníku Caminosu.

Co mě včera hodně zaujalo, bylo vyprávění o cestě po Etiopii. Parta chlapíků se rozhodla sjet řeku, kterou po svém nazvali "Hliněnou řekou". Před nimi to nikdo nezkusil, terén řeky dokonce nebyl podrobně zanesený v žádné mapě. Pro mě je to milým důkazem, že i dnes existují místa, kam "civilizovaná" lidská noha nevstoupila.
Expedice po Hliněné řece ale neprobíhala právě růžově. Terén řeky byl často naprosto nesjízdný a tak se členové výpravy museli potýkat s častým přenášením těžkého raftu. Byli vyčerpaní z prosekávání se zarostlými břehy podél řeky, jeden z nich si vážně poranil nohu. Opouštěly je síly i nadšení výpravu dokončit. Expedice se dočista zvrtla ve chvíli, kdy se voda stala zcela nesjízdnou a břehy byly obehnané prudkými zarostlými svahy a skálou, takže ani raft nebylo možné přenést za nebezpečné peřeje.
Přestože zraněná noha jednoho ze členů začala vypadat velmi zle, jedinou možností, jak výpravu přežít, se stalo opuštění naloženého raftu. Kluci sbalili na záda to nejdůležitější a vydali se hustými porosty kamsi do neznáma vysokých svahů, za mizivou nadějí, že potkají pomoc.

A...
když člověk přestane lpět na svých plánech (ne nadarmo se říká, že nejvíc se Bůh směje, když člověk plánuje), a má oči i srdce otevřené, může zažít, o čem se mu ani nesnilo.
Po úporném stoupání se "najednou a náhodou" uprostřed divočiny zjevili dva muži.

Díky mužům se téhle partě pěti raftařů a jednoho kánoisty podařilo dostat do horské vesnice. Obyvatelé v čele s milým učitelem Firewou Gezahne, se ochotně vrátili k dalekému korytu Hliněné řeky, aby zachránili zbytky vybavení expedice. Kluci jim za jejich laskavost neměli co nabídnout, ale nakonec se jeden ze členů vzdal svého pokladu-kytary-a věnoval ji místní farnosti. Členové výpravy se seznamovali s životem ve vesnici, s jejími obyvateli...a s mladým učitelem. Ten jim mimo jiné pověděl, že jeho snem je studovat.
Vše tedy dobře dopadlo a expedice se po tomto úchvatném zážitku dostala zpět domů.

Krásný konec by to byl, že? Přesto přichází ještě třešnička na dortu, která rozplakala nejednoho účastníka festivalu. Rok na to, co se výprava vrátila zpátky do České Republiky, přiletěl do Prahy Firewa Gezagehne, zmíněný učitel z horské vesničky.
Do Prahy přiletěl proto, že mu kluci zařídili vízum, zaplatii letenku a zařídili stipendium.  Splnili tak jeho sen o studiu.
Žádná setkání nejsou náhodná a Firewo tak díky "neúspěšné" expedici po Hliněné řece, mohl začít studovat na Karlově Univerzitě.

Vrcholem celého Caminosu byla, alespoň pro mě, přednáška Jaroslava Duška. Myslím ale, že vám při nejlepší vůli nedokážu zprostředkovat to, co jsem při ní zažila. Bylo by to jako fotka z vrcholu nějaké šestitisícovky-placaté ohraničené nic, ze kterého stejně neucítíte vůni sněhu, štípání větru, ani závrať, nebo srdce tlukoucí jen pro tu krásu okamžiku. Takže vás raději odkážu na nějaké divadelní vystoupení, kde se s ním můžete setkat osobně a atmosféru šestitisícovky okusit na vlastní kůži.
Mimochodem, Jaroslav Dušek vystupuje také se zmíněným Atapanou...takže pokud nějakým zázrakem seženete lístek, určitě se pochlubte. :)
 


Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 14. listopadu 2009 v 17:13 | Reagovat

To je krásný:-) Docela se máš, že jsi mohla s Mnislavem Zeleným mluvit. Já znám jen jeho knihy, musí to být výjimečný člověk. Na Duškovi jsem byla na představení Čtyři dohody, ještě to asi dávají. Bylo to velmi zajímavé.
Škoda, že je ten festival až v Karlových Varech.

2 twiiity twiiity | E-mail | Web | 15. listopadu 2009 v 17:18 | Reagovat

Ahooooj, ako sa máš?? Dlho som sa neukázala. U mňa je online reťazový príbeh o Kellys, budem rada, ak sa zapojíš ;-) papaaaa

3 terr terr | 16. listopadu 2009 v 1:38 | Reagovat

ahoj,napises nam kdy bude dalsi kapitolka?

4 sucubus sucubus | Web | 16. listopadu 2009 v 21:00 | Reagovat

Mohlo to být zajímavý. Táta byl zase na přednášce cestovatele Leoše Šimánka.

5 Johanka Johanka | 17. listopadu 2009 v 12:14 | Reagovat

[2]: Mám se velmi dobře, díky :-) Že ses neukázala nevadí, určitě jsi měla zajímavější věci na práci, než bloumat po internetu. Do řetězového příběhu se asi nezapojím, protože to bohužel neumím :-)

[4]: napíšu vám kdy bude další kapitolka předtím, než bude

6 Johanka Johanka | 17. listopadu 2009 v 12:15 | Reagovat

[4]: Cestovatelé jsou fain, protože mají trochu širší obzory. Tak je mám taky ráda.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama