Část druhá... Brno

25. února 2010 v 15:06 | Johanka |  Cesty tam a zase zpátky
Když jsem s otcem Antonínem odcházela Křížovou chodbou na faru, postávaly tam čtyři slečny. Jedné sympatické jsem si všimla už v kostele, protože měla za á nádherné vlasy a za bé byla jednou z těch, co se ujaly překládání. Jen tak mimochodem jsem se jich zeptala, jestli netuší, kterou tramvají se ráno dostanu na autobusové nádraží. No...a jak tak krásně vesmír funguje, neuplynula ani hodina a otec Antonín zaťukal na dveře, že mi vede další čtyři spolunocležnice. Hádejte, koho... :)
Holkám "náhodou" ujel poslední vlak do Brna a "náhodou" se o tom zmínily právě před otcem. A samozřejmě "náhodou" jsme žvanily a žvanily a "náhodou" se domluvily, že se druhý den sejdeme v Brně. Holky trochu posmutněly, když jsem jim řekla, že dva páry bot před druhými dveřmi nepatří bratrům, jelikož ti spí v dominikánském klášteře. Nepídila jsem se ani po tom, kde ten klášter vůbec je, jelikož i setkání s otcem Antonínem bylo pro mě dosti osudovou záležitostí. Snad přineslo jisté pochopení i jemu právě v tom smyslu o "smutném katolíkovi"-viz. komentáře pod předchozím článkem.
Ráno jsem nechtěla pospíchat (taky tak milujete spící a potemnělá, neznámá města?). Když se holky odebraly na vlak, v klidu jsem dopila kafe, napsala otci pár děkovných řádků, k nim položila klíče a vydala se na procházku probouzející se Olomoucí. Je to opravdu nádherné město! A hádejte, kde asi byla ona tramvajová zastávka, kam jsem nakonec došla? Áno, sto metrů od dominikánského kláštera :-)

Na autobusové zastávce do Brna jsem pak čekala s pánem, který jel právě na chalupu k Macoše a povídali jsme si tak vesele, že mi v autobuse nabídl i vlastní snídani. Vidíte, jak je krásně všechno zařízené? Já se cestou do Olomouce rozdělila s celým kupé o čokoládu a ve chvíli, kdy jsem měla sama prázdný žaludek, přijde mi do cesty človíček s čerstvým rohlíkem.
V Brně jsem se vydala šalinou do bytu, který mi dočasně zapůjčil kamarád. Mimochodem to byl "náhodou" byt s hliněnými omítkami, po kterých toužím. Celý voněl dřevem.

Dobře, přeskočím své osobní náhody a teleportuju se ke kostelu sv. Jakuba, kde už čekala promrzlá Lenka. Po krátkém rozjímání v kostele (bylo asi 11 hodin) jsem se setkala s těmi čtyřmi bytůstkami, které se včerejší noci jako zjevení zhmotnily na faře. Objevovaly jsme společně brněnské krásy, chutě a lidi a užívaly si sluníčko, které se sem tam ukázalo. Měly jsme spoustu času, protože začátek programu v kostele se o hodinu natáhl. Přestože jsme měly dojem, že v dostupném okolí už toho asi moc neobjevíme, oxidovat na svatbě, která se ve sv. Jakubu od čtyř odehrávala, nám přišlo vůči svatebčanům kapku netaktní.
Když jsme zjistily, že podobně uvažovalo jen asi dvacet dalších lidí a přední lavice už během svatby okupovaly horlivé slečny (snad se tím nikoho nedotknu), odkudsi se vynořila další náhoda. Snad se neurazíte, když si některé náhody nechám doznít v sobě a budu pokračovat venkovním děním.

Když se po krátkém vyhostění z kostela slečny, dámy a paní opět nahrnuly dovnitř (a tentokrát se i sprintovalo), br. John Paul Mary a br. Jean Davide na sebe nenechali dlouho čekat. JPM se tentokrát neschovával, anóbrž se ještě před oficiálním uvedením míhal všemi směry kol oltáře. Další program probíhal podobně, jako ten olomoucký. Svědectví bylo podrobnější, písně stejné, atmosféra ovšem značně rozdílná. Poklidné mírno vymizelo, kostel byl nabitý energií a ani tleskání se tentokrát nezdálo být mimo. JPM si ho dokonce hrdě vydobýval, což jak jistě tušíte, mu nedalo příliš práce.

A páák mě naštval. Abyste rozuměli, já mu to chechtání u Party time v Olomouci taky žrala. Ale ve chvíli, kdy se na totožném místě začal tlemčit v Brně, se mi zatmělo před očima a něco se změnilo. Zlomilo. Jeho následné přesvědčování napříč celým večerem, jak je šťastný, jak si neumí představit jiný život než vede, jak ho víra naplnila... už jsem ho jen tupě nepolykala, ale začala nad ním přemýšlet. Uvědomila jsem si, že ač někdo může vnímat "Beránka božího", já nutně nemusím být ovcí.
Jak vlastně vidí štěstí člověk, který stál celý život na pódiu, byl obdivovaný a měl-jak sám říká-všechno, co po hmotné stránce může člověk mít? A jak ho vidí člověk, který přímo z pódia skočí do kláštera a zvolí si přesný opak? Podle čeho vlastně Paddy měří své štěstí?

Poznala jsem hodně lidí, kteří měli podobné zážitky, jako líčí bratr ve svém svědectví. Mluvit s Bohem není těžké, ani slyšet jeho odpovědi. Člověk se tím nestává svatým, jak si někteří myslí. Jen si na svojí cestě uvědomí, jak zúženě svět až do té chvíle vnímal. Když Boha všude vidíte, stanete se jeho součástí. Nemusíte ho hledat v kostele, protože ho cítíte v sobě. Když tedy použiju Bibli, tak sám Ježíš v ní říká: "Království nebeské máte v sobě." Ale znáte to, tisíc lidí, tisíc pohledů na věc. Tohle je ten můj.

A pak JPM vprostřed svého vyprávění prohlásil: "Jsem si jistý, že nerozumíte tomu, o čem mluvím."
Každý ten člověk, co v kostele byl, mu zase jen nastavil zrcadlo. A on neviděl nic jiného, než svůj odraz. A reakce na něj? "Jsem si jistý, že nerozumíte tomu, o čem mluvím."
Proto si myslím, že JPM si velmi dobře uvědomuje, že život mnicha je důležitá součást jeho cesty, ale není to on. Tak, jsem zvědavá, kdo mi za tohle vynadá :-)

Mše byla tentokrát moc hezká, zaměřená na předvelikonoční čas. Opět se objevovaly všechny ty technické komunikační prostředky, skrze které se bratři snaží Boha přiblížit současným lidem.
Plastové růžence, zapálení svíček, zhasnutí a postupné rozsvěcení během svědectví...vše bylo opravdu působivé. Modlitba růžence s překladem od slečny s nádherným hlasem, adorace...Za zmínku stojí i výborný překlad během ostatního programu.

Když John Paul Mary nezpíval, nebo neklečel u oltáře, seděl vlevo před jedním z pilířů kostela. Vidět ho tam mohlo tak deset, patnáct lidí. Někde jsem četla, že tam snad líbal podlahu-nelíbal. Jen se klaněl, nebo byl čelem opřený o dlaně položené na zemi. Když seděl u pilíře, modlil se, kýval ze strany na stranu a věnoval se svému vnitřnímu světu. Pohyboval rty i během českého kázání, kterému nerozuměl, zamotával a vymotával se z šály, nebo rozdával instrukce každému, kdo se kolem něj mihnul. Když mluvil jeho bratr Jean Davide, v jednu chvíli se rozesmál, ale už netuším, o co vlastně šlo.

Po odchodu většiny lidí, i fronty vzniklé u sakristie, jsme uklízeli židle, které JPM po čtyřech skládal na sebe. Taky tam tahal nějakou lavičku, což vás jistě bude zajímat :-) . Farář se upřímně zhrozil, když se John Paul Mary vzadu vrhnul na nějaký starší salát a zděšeně prohlásil, že se chce asi otrávit.
Po potřesení rukou a "Bye bye" s unaveným úsměvem od ucha k uchu, se oba bratři odporoučeli. Ještě si vzpomínám, jak jsem Jeanu Davidovi nesla nevyplněné info-cards a on je nechtěl...takže mi problesklo hlavou cosi o ekologii, ale nějak jsem to nerozmazávala. Ty vyplněné, které jsem našla pozapomínané v lavicích, jsem mu dávala přímo do ruky a odnesl si je, takže nemusíte mít strach, pokud jste je tam nechali.

A pak už jsme se s Lenčou rozjely tramvají, já mezitím zapomněla kde je vlastně byt toho mého kamaráda, taky jsem se dostala do velmi euforického rozpoložení a vůbec to byla bezvadná jízda :-)
 


Komentáře

1 LM LM | 25. února 2010 v 19:21 | Reagovat

Když říkal, že si je jistý, že nevíme o čem mluví bylo to o tom, že Bůh - ted nevím, jaxe to správně nábožensky řekne - prostě že Bůh je ve třech osobách - Otec, Syn a Duch svatý. řekl, že tomu nikdo nemůže rorumět, že tomu nerozumí ani on a "it´s mystery"
prostě že to je tajemství a žádný pozemštan to nemůže pochopit. Prostě jako fakt a ne jako že sme tam všichni tak zaostalí, že to nechápem :-)

2 Maddy Maddy | E-mail | Web | 25. února 2010 v 19:47 | Reagovat

jeje ty umíš tááák pěkně psát..hehe to s tím salátem,to jsi mě pobavila :D

3 fistule fistule | 25. února 2010 v 20:11 | Reagovat

Ahojky, kde jsi, prosím, seděla?

4 fistule fistule | 25. února 2010 v 20:12 | Reagovat

Myslím v tom kostele...(raději upřesním - nic není horší, než chyba v komunikaci - vlastní zkušenost...)

5 Johanka Johanka | 25. února 2010 v 21:26 | Reagovat

[1]: vždyť jo...soudil ostatní podle sebe. To přeci děláme všichni,každou sekundu.... Co řekl je, jako by člověk, který dosud neviděl ve spektru barev modrou, najednou uviděl duhu i s tou modrou barvou, k tomu na zcela nově barevném nebi. A protože je to pro něho naprosto nový rozměr vnímání, řekl by ostatnínm:"Jsem si jistý, že to nemůžete vidět. Sám to neumím popsat, je to mystické."
Fakt je, že barvu ani Boha nikomu nepopíšeš, to je věcí vnímání a zážitku. Nemůžeš ale tvrdit, že nikdo nerozumí tomu, že vidíš něco jinak, než si myslíš, že to vidí on.

6 Johanka Johanka | 25. února 2010 v 21:27 | Reagovat

[4]: já jsem seděla na zadku :-D

7 Lenka Lenka | E-mail | 26. února 2010 v 0:21 | Reagovat

Opět hezky napsané. Máš dar na písmenka, Johanko. Čtu pravidelně tvoje články a musím se přiznat, že na spoustu věcí mám stejný názor, ale nikdy bych to takhle jasně a stručně asi neuměla podat.
Dokážete si někdo představit, že by například někdy v budoucnu odešel z kláštera? Měl by na tohle rozhodnutí dost síly a dost síly na to vrátit se do "normálního" života? Myslím si, že on k životu potřebuje trošku toho exibicionismu a bez toho, aniž by vystupoval a skrz svoji hudbu obšťastňoval nás ostatní, že bez toho nedokáže být. Není přece tak úplně normální, aby "obyčejný" mnich měl tolik vystoupení? Kdyby mu ta sláva tak lezla na nervy, jak jsme si všichni mohli přečíst v různých médiích, nezmizel by ze scény úplně? On svým způsobem k životu potřebuje i nadále to svoje publikum, ať jako Paddy Kelly nebo Br. JPM. Jsem se nějak rozepsala :-))

8 pavel pavel | Web | 28. února 2010 v 1:58 | Reagovat

nevím jestli se na mne nebudeš zlobit, ale to jistě o mně víš a vlastně se opakuji, to všechno je pro mne jenom cirkus... neučený text a tento tvůj článek mne v tom i utvrdil... kejklíři a prodavači Boha :-(
pro někoho možná prospěšné, pro mne už dávno ne

9 corly corly | Web | 28. února 2010 v 22:51 | Reagovat

Johanko,ty jsi to všechno napsala tak krásně,že se to četlo jedním dechem úplně samo...a taky jsem to všechno viděla před sebou...a vůbec...k tomu už není co dodat.Díky! :-)

10 Alisha_Sheilyne Alisha_Sheilyne | Web | 4. března 2010 v 19:52 | Reagovat

Tak si myslím ze JPM není tak svatý jak se jeví....dobře v Medjugorji to možná ještě bylo přijatelné, bylo tam tolik lidí a ON směl hrát....Slečny co tu psaly (i ty) že mu to publikum asi chybí....no každý má nějaký osobní názor a přestože já tam nebyla (škoda)....mám pocit, že Paddy (jako vnitřní človíček) bude vždycky tím slavným a uznávaným Paddym ať už bude mít svaté jméno nebo cokoli jiného....

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama