Část první...Olomouc

23. února 2010 v 10:29 | Johanka |  Cesty tam a zase zpátky
Asi už se těšíte na olomoucké a brněnské laskominy, že? Já ale neumím psát poutavé reportáže, nemám ponětí, jak se správně jmenují písně, co zazněly, v jakém zněly pořadí a co se vlastně dělo ve skutečnosti. Tedy v té pravé skutečné skutečnosti, jíž bych neposuzovala vlastním prožitkem a skrze vlastní povahu, či svou osobní, bezejmenou a dynamicky se měnící víru...
Nemám ani fotky, protože jsem si ze setkání chtěla odnést zážitek, ne vzpomínky. Napíšu vám tedy naprosto nereportážní Johankovskou reportáž z událostí, tak jak je mám vyfocené a prožité jen a jen v sobě.

Z bratra Johna Paula Maryho jsem měla každou hodinu jiný dojem a netuším, jestli vlivem svých emocí, vlivem jeho spěchu, který se prolínal oběma dny, nebo vlivem jiným (jako třeba zimou, slévajícími se "náhodami", sílící migrénou, či mírnou zaujatostí vůči církvi... Ne vůči Bohu...jen vůči církvi...)

...

Do Olomouce jsem jela sama, jelikož člověk když je sám, je obyčejně i sám sebou. A s tím jsem v poslední době měla problém. Troufám si ale říct, že toto období je pryč a sebe jsem na cestách zase objevila...a už se tak snadno nepustím. Možná, že k mému navrácení se do sebe, přispělo právě tušení o tom hubeném človíčkovi v šále a kulichu, který tam byl a vlastně vůbec nebyl.

Paradoxní je, že člověk někdy nalezne sebe v nepřítomnosti někoho, koho očekával...


Jsem si jistá, že teď už tušíte, že tohle čtení nebude žádný čajíček, ale pořádné kropení mozkových buněk. Jde vůbec psát jednoduše o událostech, které jsou pro vás otevřené, nedokončené a tedy složité? Pokusím se tedy zakotvit v přítomnosti, aby tohle povídání mělo hlavu a patu a možná mezi tím vším vytvořím i nějaké to tělo. (komu se sbíhají sliny na oplatku, upozorňuji, že o tělo Kristovo nepůjde)

Vzhledem k tomu, že ještě ráno, kdy už jsem měla sedět v autobuse do Prahy, jsem ležela v posteli a hledala důvody, proč nejet, byla moje účast na olomoucké Mši svaté a celém dění víceméně zázrakem. Možná mě okolnosti, za kterých jsem se o návštěvě br. Johna Paula Mary dozvěděla, přesvědčily, že člověk nemá moc myslet, protože věci se dějí přesně tak, jak se dít mají i bez přičinění jeho osobnosti. A proto jsem se z postele najednou zvedla a aniž bych věděla, jak se dostanu z Prahy do Olomouce, kde vlastně přespím a jestli ještě vůbec stihnu dorazit včas, sedla jsem na autobus a prostě odjela.

Někdy je třeba přestat hledat důvody proč ne, ale najít způsob, jak ano.

Praha Florenc, autobusy do Olomouce vyprodané, hurá na vlak. 250 kilometrů cesty strávené v kupé s milou paní, čokoláda a povídání o józe a tai-chi. Mezi řádky a slovy nám přicházely i jiné odpovědi. Znamení jsou všude, když se člověk rozhodne je vidět. Byla jsem vržená do víru událostí, které spojovaly mojí minulost s přítomností, nesly s sebou otázky a nesly i tušení, že pravda už je v otázkách ukrytá a čeká jen na odhalení.

Propršená až k samému štěstí jsem se vyšplhala ke kostelu, u něhož už postávaly slečny a paní s rozpuštěnými řasenkami a promrzlýma rukama. Stál tam před deštěm schovaný taky pán, tak trochu jako zjevení mezi natěšenými fanynkami, které se lepily na sklo, aby uvnitř zahlédly JEHO. Dala jsem se s pánem do řeči a po krátké chvíli mi bylo jasné, proč mi ho osud postavil do cesty. Přestala jsem se strachovat o nocleh a odevzdala do rukou vesmíru všechno, co se dělo. (On už to vesmír stejně dávno převzal, jen až teď mi to došlo :) )
Za krátko jsem se totiž dozvonila na místního otce Antonína a ocitla se v teple fary napojené hned na kostel. Jeho radu o teplém oblečení, neboť je v kostele mínus jeden stupeň, jsem nebrala na lehkou váhu...(ale vzhledem k tomu, že obsah krosny byl z poloviny mokrý, mi to bylo prd platné). Ještě jsem mu jako poděkování předala lahvičku s lourdeskou zázračnou vodou a šla usušit, co se do šesté usušit dalo.
Asi za pět minut šest jsem se přidala ke značně rozrostlému houfu človíčků těšících se do kostela. Nikdo při vstupu nesprintoval, nekřičel...možná i proto, že ho na chvíli stejně jako mě pohltila vnitřní cihlová barva kostela a taky se v té podivné kostelní krajině cítil tak trochu vytržený ze světa venku.
Bratr John Paul Mary se do poslední chvilky schovával, po krátkém úvodu se ale zakuklený do šály přece jen dostavil před zraky veřejnosti. Překladatel pochopil jen o něco později, než všichni ostatní v kostele, že je asi ve špatný čas na špatném místě a mikrofon předal slečnám, které ač neprofesionálně, překládaly procítěněji, přesněji a hlavně rychleji než on. Uznávám, že přestože šlo o "pořadatelky", obě byly z řad fanynek (a tentokrát to nemyslím hanlivě :) ) a svědectví JPM znaly jistě i pozpátku. Takže překlad zvládly skvěle.
Mužíček bratříček a další tři člobrdíci se rozprchli do lavic rozdat plastové růžence a celé hlavní vystoupení JPM se prolínalo s modlitbou růžence rozdělenou na několik částí. Líbilo se mi opravdu velmi, jak všechno navazovalo beze slov...písnička utichala, JPM vybrnkával poslední tóny na kytaru a už si klekal, aby započalo další odříkávání modlitby a děvčata se mohla oddávat pohledu na jeho záda.
Před každou písničkou uvedl lidi krátkým vyprávěním (ať už svého svědectví, nebo biblického příběhu) do stavu či situace, během níž píseň vznikla. Když se pak dostal k samotnému hraní, vše vždy shrnul slovy: "Tato meditace je o...."
Většinu jeho písní jsem měla zavřené oči. Akustika svatého Michala je opravdu dokonalá a protrhne-li jeho ticho tak jasný hlas, jako má JPM, máte pocit, že se děje něco mimořádného.
Co bylo opravdu roztomilé, byl jeho výbuch smíchu při druhém songu (dá-li se tak Party time nazvat). Zapoměl text, netrefil se do hudby, začal se chechtat...moc hezké...tedy až do dalšího vystoupení v Brně, které mi ozřejmilo, že smích byl patrně součástí plánu-a nikoliv toho Božího (později vysvětlím).
Modlitbám a meditacím jsem se oddávala po svém, nicméně respektovala jsem místo i víru, pro kterou byl kostel postavený. Proto jsem svojí meditaci přizpůsobila zvykům katolickým. Některé symboly jako pokleknutí nebo pokřižování, dokonce i slova modliteb jsou mi blízké a znám je. Často jsem do kostela chodila na adorace, kterým jsem tehdy jen tak pro sebe říkala "hodina ticha". Nicméně, jak už jsem naznačila, Boha vidím daleko lépe za zavřenýma očima než na oltáři a klanět se blýskavým zlatým věcičkám, ať už symbolizují cokoliv, mi přijde jak v rozporu s vírou, tak i s rozumem. Boha prostě cítím všude a v každém...ať je pokřtěný, nebo není, ať má hábit, nebo bílou minisukni a síťované punčocháče. (kdo byl v Brně, jistě ví, o kterých blonďatých dvojčatech mluvím) Upřímně, i když mi právě ty dvě holky přišly zpočátku dost legrační a bylo jasné, že spíš než za bratrem Johnem Paulem Marym, vážily cestu za Paddym Kelly, vlastně na tom nebylo nic špatného. Každý se s jeho odchodem vyrovnává po svém a někdo ho zkrátka přijme později. Konec konců, kdyby JPM více než "k lidem" mluvil "s lidmi" a neschovával se před nimi v sakristii, možná by s takovými slečnami stačilo prohodit pár laskavých slov a ony by samy uznaly jeho hodnotu, která je zkrátka jinde než v rozpustilém ksichtíku, hlubokých očích a šukézním zadku.

Růžence posvětil druhý bratr z komunity Saint Jean-Jean Davide, požehnal všem přítomným a pokropil je svěcenou vodou. (jako by toho deště nebylo dost)
Přání JPM, aby nikdo nefotil a nenatáčel, asi nikdo moc nerespektoval. Kdo si přinesl foťák, rozhodně ho alespoň jednou použil. Upřímně: Cos čekal, bratříčku? Je přece hezké, že si holky tvoje slova chtějí pamatovat.
Tuším ale, že tahle prosba byla vyřčená spíš z toho důvodu, aby neblikal jeden foťák za druhým a pokud by byl někdo přistižen při činu, zřejmě by si krom trapasu nenadrobil větší potíže.
Přestože v Olomouci seděly dvě slečny, co do písniček tleskaly, nikdo se k nim nepřidal. JPM by to zřejmě uvítal, jelikož v Brně človíčky sám několikrát roztleskával, ale zkrátka...ta atmosféra měla kouzlo jinde. Proto mě dost mrzí, že toto kouzlo bratrovi uniklo. Ovanul mě dojem, že jakmile se jeho nacvičená šou neodvíjí podle stejného scénáře, není to ono. Zkrátka, zůstal v něm kus šoumena a stále umí komunikovat s lidmi nejlépe přes hudbu. Proto je rád za odezvu a bez ní je nesvůj. Celé mi to potvrdilo jeho shrnutí olomouckého programu: "že šlo o Boží zkoušku."
Ono to opravdu chvílemi bylo suché, ale jen pro ty, co sledují videa z jeho jiných vystoupení a tudíž očekávají podobný průběh. Já mnišská videa moc podrobně nesleduju, takže jsem si to užila. Neměla jsem očekávání programu, ani reakcí lidí. O bratrovi Johnovi Paulovi Marym se zřejmě totéž říct nedalo. Nicméně, jestli si z toho také odnesl zážitek uvnitř, to netuším.
Po modlitbě růžence, kterou JPM prokládal svým svědectvím a zpěvem, přišla na řadu mše a po ní adorace. Při vyprávění o tom, jak se JPM cítil, když chtěl zemřít, se v celém kostele rozhostila tma, kterou protínal jen jeho hlas:

"Taková byla moje prázdnota a temnota. Nevěděl jsem kam jdu a kdo jsem. Byl jsem prázdný."

Bylo to působivé a přemohl mě pláč, protože i touhle krajinou jsem se před lety na krátkou chvilku prošla. Před rozsvícením a odhalením svého ubuleného obličeje jsem se obveselovala slovy: Masochista jeden, chce snad, abychom spáchali hromadnou sebevraždu?
Ne, jen chtěl, abychom na chvíli pocítili Boží přítomnost, když se světla postupně opět rozsvěcovala. Možná se to i některým podařilo.
Právě pro takové okamžiky by podle mě měl pokračovat v tom, co dělá. To, že k němu vzhlíží tolik holek (které jsou od přírody mnohem senzitivnější, než chlapi), mu do rukou opravdu dává velký dar. Nemusí je přece dovést ke katolickému přesvědčení, ale ukázat jim duchovní rozměr, o kterém dřív ani netušily.
Během mše byla vidět povětšinou jeho záda, taky se chvílemi sápal po sochách, což jsem opět nepochopila a tak trochu jsem se až jednu chvíli styděla, co že to provádí.

Adorace byla moc krásným okamžikem. Zpívaly se křesťanské mantry, jak já tomu s oblibou říkám, jako Adoramus Te O Christe, u níž jsem cítila krásnou svobodu a poprvé večer taky sounáležitost všech v kostele. Taky píseň "Jesus", která se pozvolna proměnila v "Ježíš". Kromě znalosti tohoto slůvka se během večera John Paul Mary pochlubil i českým "Dekuji", "Ahuoj", "Buh je laska", nebo znalostí technických vymožeností: Facebook, iPod, MP3, internet, e-mail, sms, iPhone, skype...
Společně se svým bratrem nabádali přítomné, aby si Boha přidali do přátel, posílali mu sms a emaily, ale kterak se v té souvislosti spojit s Bohem přes MP3 nebo iPod, jsem nevyrozumněla. Zkrátka by dle slov obou bratrů, měl každý z nás být pro Boha online.

Během adorace každý položil k oltáři svíčku, slečny vedle mě si nadšeně sdělovaly, jak se na ně po cestě zpět "Paddy usmál". Já raději mlčela, jelikož jsem si u oltáře přišlápla sukni a málem jsem bratrovi skončila na klíně. Na faux pax v kostelech jsem machr, no :-D
Rozloučení "Astala vista" vyčarovalo většině přítomných na tváři úsměv a odcházeli proto domů s pocitem, že to stálo za to. A bezpochyby stálo.

Věřte tomu, nebo ne, po skončení všeho dění jsem uvnitř čekala na otce Antonína, aby mi odemknul faru, jelikož jediné, co jsem měla v hlavě, byla myšlenka na horkou sprchu a prášek na migrénu. JPM jsem nechala v sakristii schovaného, nakoukala jsem se na něho, až se mi v tom kostele celý rozmazal a zezlátnul. Ti trpěliví a ti hodně protřelí, měli ještě možnost se s JPM setkat, když se po dlouhé době odkuklil a ve spěchu, nicméně s věčným úsměvem na rtech, odcházel. (až člověka napadne, jestli ten úsměv občas nebolí...pochybuju, že je na to lidská mimika dostatečně připravená)

Večer na faře pak pokračoval moc milým shledáním, ale o tom příště.
 


Komentáře

1 Miškáá_♥ Miškáá_♥ | Web | 23. února 2010 v 10:32 | Reagovat

Super blog...:)

2 Lůca Lůca | 23. února 2010 v 11:42 | Reagovat

Koukám, že určité názory, které mi jsou blízké má i někdo jiný, takže se za ně nemusím stydět. Hezká Johankovská reportáž. ;)

3 Adél Adél | Web | 23. února 2010 v 13:57 | Reagovat

k tomu rozetleskávání v tom kostele...Já nevím, já nejsem věřící v tom pravé křesťasnkém slova smyslu, ale kostel je pro svatým místem a přijde mi divné v něm tleskat  :-? třeba jsem nějaká zpátečnická..nicméně, když jsem byla v Brně na Svatém Otci, prosil nás abychom během mše a motliteb netleskali..později to roztleskávali Poláci, ale to je bez komentáře.

4 Adél Adél | Web | 23. února 2010 v 14:03 | Reagovat

a ještě trošku mě teda mrzí ten "Party time" já myslela, že mu to fakt nevyšlo..no toto oto  :-)

5 Bardotka Bardotka | 23. února 2010 v 14:04 | Reagovat

Moc hezky napsané Johanko...  :-)

6 Johanka Johanka | 23. února 2010 v 14:06 | Reagovat

[3]: myslím, že kostel je zbytečně smutné místo a Bůh, láska, pravda, Ježíšův příběh...to vše jsou krásné a veselé věci. Nemám nic proti tleskání v kostele, smíchu, tanci v kostele, nebo prdění v kostele :-) Všechno je to o ohleduplnosti k ostatním a uvědomování si, že kostel je místo pro rozjímání. Pokud je ale energie té atmosféry v určitý okamžik taková, aby se třeba tančilo, tak hurá do toho...
Tím shrnutím jsem ale chtěla říct, že pro mě tam ta energie taková nebyla a i když bych za jiných okolností byla možná tou první, kdo by tleskat začal, tady jsem se ani nepřidala, protože to zkrátka bylo krásné jinak.

7 Johanka Johanka | 23. února 2010 v 14:10 | Reagovat

[4]: já právě v Olomouci taky...a v Brně mě tím málem rozbulel. Samozřejmě se ani nedá vyloučit, že mu to nevyšlo dvakrát, dva dny po sobě, na tom samém místě...ale...

[5]: děkuju, jsem ráda, že si to můžete aspoň takhle prožít se mnou...a třeba napsat vlastní názor, rozhodně nečekám vlnu souhlasného pokyvování  :-)

8 Terr Terr | 23. února 2010 v 20:00 | Reagovat

Jako vše Johanko jedinečný článek. :-D
Děkuji za nás kdo tam nebyl a takhle si nám to aspoň hezky popsala.Mě se nejvíc líbí šukézní zadek a že skákal po sochách. :-)

9 Lenka Lenka | 23. února 2010 v 22:47 | Reagovat

Moc hezky napsané, Johanko. Těším se na pokračování reportáže.

10 pavel pavel | Web | 23. února 2010 v 23:09 | Reagovat

zajímavá reportáž i když toho svatého muže vážně neznám...
k takovým lidem mám velké výhrady, to o mně už jistě víš, říkám jim obchodníci s Bohem, nebo s vírou, jak se to vezme...
určitý smysl ale jejich práce má pro ty, kterým to stačí a tak si i zaslouží ten svůj honorář :-)
dík za koment a jsem rád, že jsi se zdravá a plná smyslu pro humor vrátila    :-)

11 pavel pavel | Web | 23. února 2010 v 23:14 | Reagovat

zase mi blog.cz zkonfiskoval můj komentář z důvodu "neautorizovaný přístup" ale já už jsem na to vyzrál, nejdřív jsem ho zkopíroval a tak ho tu přeci jen máš, jen stále přemýšlím kde přišli na tohle vysvětlení, ahoj

12 Ľudmila Gregušová Ľudmila Gregušová | Web | 24. února 2010 v 22:31 | Reagovat

ale to je dlhý článok, tak vidím, že si bola na Paddym, ja som sa to žiaľ dozvedela v deň, keď mal koncert a bolo mi na nič, akoby naschvál to bolo, škoda, bola by som šla :-(

13 Pavlinda Pavlinda | 24. února 2010 v 22:43 | Reagovat

Johanko líbí se mi tvoje sugestivní reportáž, mě osobně je to mnohem bližší, než kdybys popisovala, jaké písničky zpíval a kolikrát se na tebe usmál  :-) A to tleskání mi taky do kostela nepasuje, hlavně když se u toho modlí, ačkoli je pravda, že na Kathy v kostele v Plzni jsem tleskala a přišlo mi to naprosto normální  :-D

14 Johanka Johanka | 24. února 2010 v 23:38 | Reagovat

To víš, se usmíval tak často, že jsem to jenom v rychlosti čárkovala na papír...
(a počítat plaňky tak dlouhatááánskýho plotu...csss... :-D )

15 pavel pavel | Web | 25. února 2010 v 0:09 | Reagovat

ještě pořád nevím kdo je ten svatý muž, můžeš mi to napsat v rubrice vzkazy pod poslední článek co tam najdeš :-)
a víš co se mi tady taky líbí... velká písmena, vidím je bez brejlí  :-D
ahoj  :-)

16 Johanka Johanka | 25. února 2010 v 9:47 | Reagovat

[15]: svatý určitě není, ale už když na sobě neměl mnišský hábit, vyzařovala z něj obrovská lidskost a pokora, hloubka, charisma...možná by se to dalo shrnout do slova "život" v tom pravém smyslu, co se všem samozřejmě líbí. A asi proto, že se v jeho nastaveném zrcadle každý vidí takhle, holky mu leží u nohou a chlapi z toho nemohou :). Dokáže lidi inspirovat, aby chtěli být lepší, protože má v sobě dar téhle energie. A znáš ho dobře, vždyť "začínali u vás v Bochumi"   ;-)

17 Johanka Johanka | 25. února 2010 v 10:12 | Reagovat

[15]: píšu a čtu si to po sobě po nocích, kdy už taky prd vidím, takže je to skutečně z ryze praktického důvodu :)

18 krteček krteček | 25. února 2010 v 13:36 | Reagovat

A co bylo dál? už se nemůže dočkat pokračování  O_O

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama