Odliv a příliv...kapitola 49.

3. dubna 2010 v 0:06 | Johanka |  Smaragdový příběh
Chramst chramst, egonek můj se zase rozprsknul jako kaluž vody na podlaze. V plné polní si přiletím domů…zatímco Paddy odlétá do Hamburgu. Lépe řečeno odletěl, včera…
No, ono…ne že by mi to neříkal…ale tuhle informaci mi mí človíčkové, co třídí myšlenky v mozku na jezdící pásy, zkrátka posadili na pás ZA DLOUHO a pak jí zapoměli přesunout do bedýnky UŽ.
Tedy, ne zas, že bych truchlila nějak přespříliš. Ještě odpoledne po příletu jsem si zašla na výstavu Antonyho Gormleye (na výstavách se obvykle nemusí vybalovat kufr) a poslední večer dovolené strávila v kavárně s Carmen.


A CARMEN CHODILA S RANEM!!!
Na co jsem jen myslela, když mi tu novinu přednesla….?
…Carmen a Randy….Randy a Carmen…to je jako chtít uvařit sklenici domácích povidel destilací jamajského pouličního gangu a botanické zahrady na pěší zóně pro tasemnice. Prostě Randy a Carmen…Ranmen a Cardy…Candy a Rarmen…Carmen a Rainmen…to je stejně nemožné a neslučitelné…jako…jako…jako…
.....mmmm.....
…Paddy a Cora.
No a pak už jsem se jen chechtala, že…co taky jiného, po podobné úvaze. Řekla mi daleko víc o mně, než o vzplanutí mých nejbližších. Zatímco moje představa o vztazích fungovala tak dokonale, že jsem žádný vážný vztah nenavázala, představa ostatních byla zřejmě o úroveň výš, neboť co mně se zdálo neslučitelné, to zkrátka fungovalo. A co se mi zdálo slučitelné nejen, že nefungovalo, ono to ani nebylo. Neexistovalo. Jsem si jistá, že tomu nerozumíte o nic víc, než já. :-D
Nutno podotknout, že od té doby jsem už Randymu neřekla jinak, než Rainmen.

Těšila jsem se už do práce. Chyběl mi ten pevný papírovací řád, kolonky na všechny položky, dokonce i ty věčně nepíšící propisky. Mé nadšení krapet opadlo, když jsem zjistila, že hromada spisů na stole slečny Blackové, je vlastně hromada spisů patřící na stůl můj. Alespoň její podstatná část. První pracovní den byl tedy skutečně famózní, jelikož jsem v něm zůstala zavalená papíry ještě tři hodiny přesčas.

Noo…a pak se Paddy vrátil a dal mi pusu na čelo a pravého hamburského skřítka, kterého zachránil v přístavu před utopením. A taky mi dal dárek k Vánocům. A taky mě dlouho předlouho objímal za ten můj.
A ještě přinesl mouku, vajíčka a borůvky, že má chuť na koláč. Jenže jsme všechny borůvky snědli, tak musel jít pro další. A protože co není s čokoládou, jako by nebylo, nalámali jsme do těsta celou tabulku. Paddy pak horký koláč nakrájel, zabalil do utěrky a prohlásil:
"Půjdeme k moři."

Tak jsme šli k moři.
Vydali jsme se k němu tou cestou, jíž jsem chodívala já, když jsem si ještě v neznámém Corku hýčkala svou samotu. Byla to dlouhá a nádherná cesta, kterou jsem v zimě vlastně vůbec neznala. Napadala mě spousta krásných myšlenek a myslím si, že i Paddyho. Jen jsme tiše pozorovali lidi a trávu, ptáky, autobusy, špičky svých bot, elektrické dráty, plakáty a pak už jen přibližující se útesy s nekonečným mořem. Všimla jsem si, že někdy, když spolu nemluvíme, si stihneme říct mnohem víc.
Byl odliv, tak jsme slezli dolů pod útes a Paddy slavnostně vytáhl dávno vychladlý koláč. Opřel se o skálu, přežvykoval jako distingovaná dáma a culil se na mě. Taky jsem se smála, i když o mé distingovanosti by se dalo polemizovat. Svetr jsem měla samý drobek a pusu fialovou jako po vypití decky genciánové dezinfekce. (No...vlastně, ani polemizovat by se o ní nedalo…)
Paddy pokrčil bradu, lišácky (či spíš bazilišácky) přivřel oči a kývnul na mě. Zatřásla jsem rameny a setřepala ze sebe drobky. Vůbec ne kvůli estetickému dojmu, anóbrž naprosto cíleně. Nechtěla jsem ho při objetí obklopeném burácivými vlnami, na které jsem se tak těšila, zmatlat borůvkami.

Než jsem stačil říct, jak rád bych jí objal, udělala to sama. Přitiskla svůj studený nos na můj krk a ruce mi zabořila pod rozeplou bundu. Vzpomněl jsem si na léto, kdy jsme spolu objímali stromy. Splynul jsem s ní jako kmen prastarého dubu, který se z jedné strany otevíral širému moři a z druhé měl jistotu pevné skály. Cítil jsem ji jako svoje kořeny vedoucí k zemi i jako tu korunu, co se ztrácí vysoko v nebi.

"Blíží se nám Carriglas Manor," zvedla hlavu.
"Měli bychom si dnes udělat předgenerálku," chytil jsem Johanku pevněji, aby jí náhodou nenapadlo utéct. Přes rty jí přelétl krátký úsměv.
"Nemyslím, že je důležitá. Budeme improvizovat."

Všimla jsem si nepatrného záchvěvu elektřiny kolem nás.

"Nebo máš dojem, že bychom si s generální generálkou nevystačili?"
"Vůbec ne, improvizace je přesně to, co nám funguje." (a napadlo ho - jaká komunikace jim dvěma nefunguje?)
...a taky, že by jí moc rád pohladil.

Podívala se Paddymu do očí a usmála se, jako by věděla, na co myslí. Vlastně si byl jistý, že to věděla.

"Máš ve vlasech drobky."
"To je laciný," sklonila hlavu ke straně.
"To jo," rozesmál se.
"Tak jak bych ti to mohl říct bez laciných řečí?"
"Prostě je vypusť."

Dívali jsme se na sebe. Přítomnost nádherného mravenčení probuzeného v Dublinu, všechny ty ochutnané pocity, které jsme tam v jeden okamžik mohli sdílet…spolu…Zabydlely se a pálili v hrudníku, odkud jako paprsky vystřelovaly k tomu druhému.

Bylo jasné, proč jsme právě tady. Vlnobití moře přesně odráželo vlnobití v nás a skála, o kterou jsme se opírali, byla jistým břehem, kam se dalo vrátit. My stáli uprostřed, na pláži odkryté odlivem. Odliv a příliv se střídal venku stejně tak, jako uvnitř. Každý trs trávy a oblázek na té pláži měl svůj smysl. Dokázala jsem v nich číst, co se právě odehrávalo hluboko v mém srdci.

Pomalu zvedl ruku a přejel mi s ní po vlasech. Po těle mi vyskočila husí kůže. Sama sebe jsem přesvědčovala, že přesně na tohle jsem se celé Vánoce netěšila. Stáli jsme na hraně otazníku, která pulzovala jako velký třesk. Dávno nás nenutila k rozhodnutí, jestli se chceme vtěsnat do některé šablony, podle níž vztahy dostávají jména. Prostě se to dělo a my se nechali unášet za své představy i světy.
Zavřela jsem oči a přiblížila obličej k Paddyho tváři. Když konečky prstů pohladil tu mojí, rty jsem se dotkla jeho nosu. Usmála jsem se a políbila ho. Nejdřív na nos, pak na čelo a nakonec jsem otevřela oči...a sklouzla z hrany otazníku na bezpečný břeh:
"Bude příliv."

kap. 49
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 3. dubna 2010 v 0:30 | Reagovat

Děkuji moc Johanko za další kapitolku :-)Ač na mě dneska spadl splín, ty si mi ho pomohla rozehnat. Hned se mi bude lépe usínat. :-D

2 Syfi Syfi | 3. dubna 2010 v 0:33 | Reagovat

noo, já myslim, že lepší zítra, než za měsíc :-D takže se zatim nemusíš omlouvat. . :-D  :-D

3 Terr Terr | 3. dubna 2010 v 14:23 | Reagovat

Ach to je krása,děkuji :-D  :-D  :-D

4 Lůca Lůca | 3. dubna 2010 v 18:59 | Reagovat

YEAH ! I já děkuji za převelikou krásu. Aaaaaach!
??? Synonymum ke slovu distingovanost ??? Jsem líná si to někde hledat. Děkujůůů

5 Johanka Johanka | 3. dubna 2010 v 19:15 | Reagovat

[4]: použij intuici ;-)

6 Lůca Lůca | 3. dubna 2010 v 21:28 | Reagovat

I ty jedna :-). Hýk, pobavila mě myšlenka na neopíchanou dámu žihadly, ale má intuice se přiklání k vážnosti,ušlechtilosti či jemnosti a to mi prozatím sedí. > to já jen tak,aby řeč nestála. :-D

7 Johanka Johanka | 3. dubna 2010 v 23:17 | Reagovat

Snad se nebudete zlobit, ale dnes jsem se rozhodla žít svůj příběh a ten Johančin ještě o pár chvil odložit.

8 LM LM | 4. dubna 2010 v 0:47 | Reagovat

už je zítra....nebo už pozítří?... [:tired:]

9 corly corly | 4. dubna 2010 v 20:57 | Reagovat

To je prostě snový....
Johanko,to se tak pěkně čte...i takový nečtenář jako já! :-) A připomíná mě to moje writers times... ;-)
Pěkné Velikonoce Johanko!
A ještě jsem chtěla říct,že se mě moc líbí ty tvé nové obrázky tady... ;-)

10 Monciina Monciina | E-mail | 4. dubna 2010 v 22:22 | Reagovat

Johanko, přeju Ti příjemný prožití Velikonoc aj všech ostatních dnů :-)
Právě jsem se sekla na malůvkách z Vladstudia, to je přesně jedna z mojich oblíbených not :-) Tudíž další díky z mé strany ;-)
A příběh - no nenacházim slov.. Nádhera...
A distingovaná - až jsem se podivila, že to neumim kloudně popsat slovy, ale uvnitř mi naprosto přesně význam zní 8-O

11 Johanka Johanka | 4. dubna 2010 v 23:22 | Reagovat

Děkuju vám mockráte, i já vám přeji veliké Veliko Noce :-)
Ať už pro vás znamenají mystérium vzkříšení, nebo prostě vítání jara a radování se ze sluníčka a bouřících hormonů. Chyťte vítr do vlasů a nechte se jím unést někam, kde je vám hezky.
Jak říká můj kamarád, farář Bob Ogola-každý by měl mít svůj kostel, i kdyby to měla být postel. 8-)

12 Šotek Šotek | 5. dubna 2010 v 19:03 | Reagovat

Neskutečný, píšeš tak krásně...závidím ti tu inspiraci:) Kde jí bereš...to bych se tě ráda zeptala, ale když si představím, co odpovíš, radší to vzdávám :-D

13 Johanka Johanka | 5. dubna 2010 v 19:37 | Reagovat

[12]: Prostě ho mám ráda.

14 Já | 8. dubna 2010 v 9:04 | Reagovat

Konečně....konečně další díl a konečně jsem si udělala chvilku ho přečíst:-)..až skoro obřadní chvilku
P.S. líbí se mi co říká tvůj kamarád:-) Bob :-

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama