To jsem se tak jednou toulala unavenou Prahou. V uších mi zněla báseň od Hraběte, v kapse cinkaly poslední drobáky a já byla všemi opuštěná a šťastná. Vzduch se dmul touhou po něčem novém a v loužích zprohýbaného chodníku se odrážela naděje utkaná ze syčení pouličních lamp. Skláněly se k chodníkovým jezírkům, jako žíznivé krajty toužící po štěstí. Nevím, kde se zjevila, ale najednou se mi otřela o špinavé kalhoty a upřela na mě oči. Věděla jsem, že přišla pro příběh začínající touhle chvílí. Nevěděla jsem ale, že budu jeho scénáristou, hlavní postavou, režisérem i producentem.
"Dej mi jméno," řekla s úsměvem.
"Vincent."
"To je jméno?"
Zamyslela jsem se.
"Vlastně je to spíš úplněk."
"Vždy jsem chtěla mít úplné jméno."
A tak jsme mlčky kráčely kolem semaforů a já byla ráda, že jsem konečně našla svého Malého prince, se kterým můžu mlčet. A vůbec mi nevadilo, že je to streptokočka bez šály a bez planety, ani že pro ní nemám pelíšek. A taky mi nevadilo, že se jí nechci zeptat, jestli má hlad, protože v tichu mezi námi visely úplně jiné otázky.
Streptokočky kolem sebe totiž šíří krom puchu ještě něco zajímavého, nějakou pozitivní energii...
Johanka | 15. listopadu 2010 v 22:11 | 
Úplňky zamumlané třikrát pozpátku jsou čarovné.