Školy života I.

8. února 2011 v 1:40 | Johanka |  Za myšLenky
Asi po stopadesáté jsem si otevřela profil autora blogu-že se s vámi tedy podělím o své absolvované školy, oblíbené filmy, jídlo, sport, či povahu. Ale jak vtěsnat do údajů o základní škole, že jsem do ní chodila jen kvůli Ondrovi a později kvůli Liborovi a Pepovi a nemohla se rozhodnout, kterého vlastně miluju víc? A jak tam vtěsnat, že právě díky nim jsem tehdy vytvořila svůj první příběh, pojednávající o tom, jak jsme se všichni zmrzačili při havárii autobusu, pak se do sebe zamilovali a nakonec nám nemocnice darovala horská kola? Dokonce mou hudební tvorbu inspirovali tyto dvě (dnes plešaté a pupkaté) lásky. Hned po "Zelená sa bučina", kterou jsem neúnavně troubila do fujary asi stopětašedesátkrát denně po dobu tří let, byla mou nejoblíbenější písní vlastní tvorba:

Libor, Pepa, lásky děcký, srdce bolý a lásky všecky
byli bláhoví
íííí
Krev už kape a voda zrudla
hloupost ze všedněla a láska schudla
konec nekonečnému trápení
trápení
íííí

...jo, už tehdy jsem byla trochu depresivní.

Ale pojďme dále. V mém snovém světě povinné školní docházky, jsem ulpěla na každé melancholické myšlence, která se mihla kolem mě a rozvíjela jí do formátů nadrozměrných. Tak třeba na letním táboře jsem se seznámila se spoustou dětí z dětského domova. Když pominu své dilema Šíša nebo Tomáš, které mě provázelo touto nezapomenutelnou dvoutýdenní etapou života, přímo mě okouzlil neznámý svět dětského domova-svět bez rodičů, co v jednom kuse něco zakazují, na něco se ptají, starají se o to, co děláte a co chcete.... hádejte, odkud pocházeli hlavní hrdinové mých dalších příběhů? :-)
A ano...dostavila se i hudební tvorba, tentokrát už na elektronické piano. Jsem si jistá, že v tomto mém hudebním období si moji rodiče skutečně přáli být imaginární:

Někde uprostřed šedivého města stojí maličký dům nadějí
na náměstí stará vyschlá kašna
opuštěná
Tak jako děti, co rodiče je nechtějí
Ten starý dům má barvu oranžovou
Kdo ví, možná za rok bude mít novou
Marné touhy najít mámu
marné přání lásku znát
probouzet se šťastně k ránu
o problémech nechat si jen zdát.

Ani nechci vědět, co si naši mysleli, když mě tohle v páté třídě slyšeli vřískat z pokoje.

Myslím, že Kelly Family byli jejich vysvobozením. Konečně vřískal někdo jiný. Mé dilema Angelo versus Paddy bylo vcelku rychle vyřešeno ve prospěch Paddyho a já se zamkla v pokoji a veškeré mé další příběhy se obyčejně odehrávaly v cirkuse (kam hlavní hrdinka utekla z dětského domova-říkejme tomu pozvolné opouštění starých vzorců). Celé dění nasvědčovalo tomu, že mé vnitřní desetileté depresivní období končí. Všichni si oddechli.

Začala jsem lézt po stromech, fotit mouchy na kompostu, poslušně vytírat podlahu a hrát jen Jasnou zprávu od Jandy bez akordu Hm, který zněl v mém podání na nylonových strunách kytary dost úděsně. Do naší rodiny se vrátila naděje, že jsem přeci jen kapku šťastný tvor.

Toliko tedy k základní škole.

Na střední jsem velmi rychle pochopila, že vyprávění, kterak jsem pod pódiem urvala asi tři čtvereční centimetry z ručníku, co hodil Paddy mezi fanoušky, není tou pravou historkou, která by mě vynesla na výsluní. Od té doby mi neřekli jinak než Kelly.
Přeskočme období prvních pus, leností řešit zamilovávací dilemata (a tedy zkoušení více paralelních variant, z čehož žádná nebyla uspokojivá), k jistému posunu. Rok povrchností byl fuč a bytost ve mně otevřela oči a mocně zařvala: "Nééééééé!" (načež byla uzemněna třídní důtkou).
Ale bylo pozdě. Osobnost v rozkvětu byla sama sebou objevena. Ponořila se mezi Poa, Hraběte a Alighieriho a vrněla si v paralelách světů, které jí přichystali. Odkloněna od vnějších svodů a kolíbána přesvědčením, že její sousedka ve druhé lavici je pravý elf, se opět ponořila

A jak to bylo s vysokou se dozvíte, až nebudu tak unavená :-)
 


Komentáře

1 signoraa signoraa | E-mail | Web | 8. února 2011 v 7:38 | Reagovat

Krásně a odlehčenou formou napsané. Bavila jsem se u toho náramně a zejména zavzpomínala, jak tuto dobu prožívala dcera, tehdy také fanynka Kelly Family.
Na rozdíl od tebe však nemá hudební talent (dnes je výtvarnice), ona své touhy a lásky "vtělovala" do obrazů a obrázků, kterými zdobila byt a z jejího pokoje zněly tóny Kelly, nebo Jacksona.
Krásně a úsměvně napsané :-)

2 signoraa signoraa | E-mail | Web | 8. února 2011 v 7:39 | Reagovat

Ty básně jsou moc hezké :-) , obdivuji každého, komu byl dán do vínku smysl pro rým.

P.S. Těším se na další pokračování :-D

3 Shariony Shariony | Web | 8. února 2011 v 9:10 | Reagovat

Hezky jsi to napsala, krásně se to četlo a mně až bylo líto, že jsem žádné takové příběhy nevymýšlela a žádná zamilovaná dilemata neměla. Spíš se mi třeba někdo trochu líbil, když to začalo být i z druhé strany, tak už se mi přestal líbit a podobně :-D
Taky se těším na pokračování ;-)

4 Lenka Lenka | Web | 8. února 2011 v 18:36 | Reagovat

Johanko, jako vždy, krásně napsané. Rozesmála jsi mě. Děkuji. Už se těším na pokračování.
Taky jsem si zavzpomínala na ty své léta - zejména na to, že ač jsem vyrůstala v období Kellymánie a obklopena fanoušky této skupiny, tak jsem díkybohu nikdy neřešila typické dilema mladých dívek a žen, jestli je můj idol Angelo nebo Paddy. (Dnes si někdy připadám, že to, co jsem si neprožila tehdy, prožívám teď :-)) Já je brala jako celek a milovala jejich hudbu. U mě spíše tehdy vítězili a střídali se, co se idolů týče boybandy (NKOTB, TT, BSB a JBJ)a sportovci (Nedvěď, Backham apod.)Pamatuji si, že jsme si taky psali příběhy, kde dominovali naši idolové a pak jsme si je navzájem četly. Koukali na koncerty na videu, společně zpívali písničky,  pročítali Bravíčka, Popcorny, Maxi a sdělovali si navzájem nové pikošky. Jooo, to byly doby :-))
A propo, kde skončil tak vzácný kousek?? :-)
Já si myslím, že rodičové byli na Tebe pyšní, jak jinak :-)) :-D

5 Johanka Johanka | Web | 9. února 2011 v 9:24 | Reagovat

[1]: Podle mého názoru si tehdy moji rodiče taky nemysleli, že mám hudební talent :-D

[3]: Já jsem to s dilematy měla podobně. Nejraději jsem se soužila, jelikož to bylo inspirativní rozpoložení duše a jakmile se ukázalo, že by byla ochota mé city opětovat...přestalo mě to bavit :-) (já raději platonické lásky a romantiku, raději splynutí duší, než těl a to jaksi málokterý puberťák chápal ) :-D

[4]: Ono to zas takové dilema nebylo, Angelo byl ještě ťunťa, když jsem je objevila, takže jediný, koho jsem mohla vzhledem ke svému věku pasovat na idola, byl Paddy. A vlastně se tím, jak na mě působil, na toho idola pasoval sám.
Myslíš ten kousek z cirkusu? Zahrabaný hluboko přehluboko. Dnes si čtu první stránky a už se červenám, jak je mi u toho trapně :D
Možná, až jednou dopíšu Smaragdový svět, tak vám sem ten cirkusový hodím jako tu pikošku, o které ses zmínila :-D
A to byla až druhotina, číst můj první příběh, byla by ti hamba za mě :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

6 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 9. února 2011 v 13:28 | Reagovat

Ponoření do Poea, nechat se vtáhnout jeho Mälströmem, to chápu naprosto jednoznačně!
A ono nádherné Čekání je i pro mne - však já také nejsem člověkem!
Krásně jsi shrnula celou etapu svého smaragdově zeleného života, samo bych to lépe nedokázalo, protože moje zážitky jsou vepsané v historii vesmíru a jedině tam se dají číst - já samo v sobě je číst nedovedu...

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. února 2011 v 20:23 | Reagovat

Fotit mouchy na kompostu je velkolepé!
Duhová křídla masařek.
Střípky hezkých vzpomínek dávají teplo.

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 11. února 2011 v 14:36 | Reagovat

To je fakt nádherné. Kéž bych to takhle uměla psát! Ta báseň o oranžovém domečku je dokonalá.

9 adaluter adaluter | Web | 12. února 2011 v 14:38 | Reagovat

Je to napsané tak zlehka a tak úsměvně, že tu sedím na obláčku, vznáším se a culím se jak moucha na kompostě, je vidět, že talent tě postihl už v ranném dětství, protože ty básničky jsou nádherné.

10 Johanka Johanka | Web | 12. února 2011 v 19:47 | Reagovat

Tak to jsem mimo mísu, já měla za to, že jsou ftipné!
Alespoň ta první...
Ale jestliže se culíš jako moucha na kompostě, culím se též a zároveň jsem potěšena.

11 corly corly | Web | 12. února 2011 v 21:19 | Reagovat

Johanko,my by jsme si na té základce vážně rozuměly!.-)))A na střední vlastně taky...:-)Ještě počkám,co z tebe vyleze z vysoké....-D

12 Ujtree Ujtree | 21. února 2011 v 20:07 | Reagovat

Příjemné počteníčko a vlastní tvorba parádní.  :) Vzpomněla jsem si na svého imaginárního kamaráda Bafíka, který mě doprovázel až do první třídy možná až do druhé. Byl fakt kouzelnej nechávala jsem mu jídlo, mávala na něj. :D  Naši dlouho nechápali co mě to doprovází na procházky. :D Až jednou už si řekli asi dost a přišel čert s Mikulášem a Bafíka odvedli prý bude u Mikuláše ........... Ovšem vrátil se !!! po letech :) A to když jsem potřebovala rozveselit svého synovce a tak vylezl Bafík ovšem ne v imaginární podobě, ale podobě dvou prstů ukazováčku a prostředníčku vstyčených do V a hýbajících se. :) Vždycky ho to rozveselilo pak už jsme Bafíkovi dali i tvář a do dnes se občas zjevuje. :D

13 Johanka Johanka | Web | 17. dubna 2011 v 23:24 | Reagovat

Imaginární Bafík je velkolepější, než kompostové mouchy! Třikrát sláva všem Bafíkům imaginárním, zdánlivě imaginárním, dvou i víceprstým, žijícím u Mikuláše i u dětí v nás! A víš co? Moje školková, dneska vyrostlá kamarádka Lada měla zase malou holčičku, která za ní chodila do pokojíčku. Byla prý jen o něco větší, než dlaň.

14 Lůca Lůca | 22. června 2011 v 16:10 | Reagovat

Já měla Jarušku a byla to má druhá hlava.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama