Školy života III.

19. června 2011 v 15:03 | Johanka |  Za myšLenky
Třetí etapu svého nedlouhého bytí na této planetě bych uvedla slovy kamaráda. Jednou mi napsal:
"Seznámili jsme se dík Soničce . Na zahradě, šrotovala jsis maturitní otázky a pod srdcem chovala svůj první největší poklad... A já jen se snažil maskovat své pocity; jak v Jiříkově vidění. Ty, takové mládě, nápróstó v pohodě a vyrovnaná týden před maturou a ještě organizuješ s přehledem své okolí :-o ? Dar z nebes či přirozený talent? ;-) Zůstaň taková,sluší Tě to."
Ostatně, kdo by se takovým přáním nepochlubil, že... :)
Bohužel, jediným, kdo byl v mém těhotenství v pohodě, jsem se zdála být já. Mamuška balancovala na pomezí pohrdání a lítosti, táta zaujal stanovisko ´volané číslo je dočasně nedostupné´. Skoro to vypadalo, že má rodina se odebéře k ouřednictvu s žádostí o rozšíření kanalizační sítě, aby se ostudná dcera nemusela ve vesnici příliš ukazovat. Ostudná dcera zatím místo hospod vysedávala na kopcích pod lesem, cigáro vyměnila za kokošku a bylo jí fajn. Přibrala do party Shakespeara, Brautigana, Kurase a A:Román od Warhola a bavila se tím, jak jí tahle čtyřka diskutuje v hlavě nad pitomostmi v těhotenských časopisech.


Po maturitě s vyznamenáním se rodiče uklidnili. Máma jen na deset minut, což byla doba, než si uvědomila, že na vyskokou stejně jít nechci. Když moje sebevědomí přestali drancovat rodiče, na bitevním poli se zjevil přítel s nedořešenou otázkou, kde že to budeme bydlet. Když jste těhotní, všichni vědí, co je pro vás nejlepší, pochopitelně. Uvědomění, že v bytě s tchýňkou to nepůjde, završila věta: "Na co přebalovák, budeš ho přebalovat v kuchyni na stole. " Astala vista. Zůstala po mně jen dlouhá kouřová čára.
První rok s miminkem jsme tedy strávili v domě mých rodičů. Tahle varianta taky nebyla nejšťastnější, aneb vysvětlete matce, že jste matkou.
Haha.
Nevysvětlíte.
První Kryštůfkův rok jsme slavili v novém bytě. Těžko slovy vyjádřit, co ta malá modrooká bytost vnesla do mého života. Dokázala jsem dlouhé minuty jen sedět a pozorovat ho. Zářila z něj skutečnost. Byl projevem toho, že svět je, jaký ho vnímám. Důkazem, že jediné opravdové náboženství, které kdy přijmu, bude Život sám.
Noví přátelé, nové rozměry. Tentokrát nečtené, ale žité. Jamování v parku, seminář tantry, reiky ... a Petr. Velký třesk a přátelství bez hranic. Něco nového a těžko zaškatulkovaného. Zamilovanost, kamarádství...? Ne. Prostě my.
Jak něco přijde, obvykle ale taky něco odejde.
Když mi volala kamarádka, že Michal leží v nemocnici, byla jsem zrovna na filmovém festivalu. Rovnou z kina jsem se rozjela stopem do Prahy, abych si vyslechla doktora, že mě k němu nemůže pustit, že mám přijít odpoledne. Čekala jsem na Kampě a vzpomínala na naše procházky po hřbitově a neboštíka Alfonze, jehož ostatky se daly nahmatat skulinou v hrobce.
Odpoledne volala sestra...že už chodit nemám.
Z Kampy, kterou jsem tak dobře znala, mě po telefonu musel navigovat Sean: "Zahni vlevo. Vidíš kostel? Počkej na zelenou, přejdi koleje, nadechni se a vysmrkej." Takový ten pocit, že je něco úplně špatně a vy se nemůžete svévolně vrátit do vlastního těla.
Postupně jsem části duše znovu sesypala do své schránky a vydala se dál. Prolínání se s Petrem by vydalo na samostatnou knížku. Ale ti z vás, co čtou Smaragdový svět o Johance a Paddym, vlastně určitou část z té samostatné knížky znají. Do svého těla jsem se sice vrátila, ale nesmírně unavená, procezená skrze sítka očekávání, která se kladou na ženu s cejchem matka a taková nějaká moc dospělá.
Jakási zdechlinka ve mně šeptala: dooost... Vymanila jsem se z očekávání a vymezila si pro mateřství vlastní pravidla. Pravidla prostá tlachání o prášcích na praní, s pořádnou dávkou koncertů, přátel a nechutí k žehlení a sterilní kuchyni. Muzikoterapie bez dětí? Zapomeňte! Brala jsem Kryštůfka s sebou všude, kde se mu zalíbilo. Rozbili jsme spolu nejeden předsudek o tom, kam smí a nesmí děti. Z našeho bytu se stalo setkávací místo, čajovna pro zvané, filozofická chechtárna. Začala jsem si plnit svoje sny-naučila se znakový jazyk, tančila, znovu psala. Chyběla poslední maličkost, abych se mohla pořádně nadechnout. Chtělo to udělat nějakou zhovadilost. Tak jsem odjela do Irska.


Umíte fotit masařky na hnoji? A co vám říká dětský domov? Přečtěte si taky část první.
Chcete vědět, kdo byl Michal, do čeho se taky namáčí marihuana a jestli satanisti žerou děti? Přečtěte si druhou část Škol života.
 


Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | 19. června 2011 v 15:33 | Reagovat

Kurase? Benjamina?

2 Johanka Johanka | Web | 19. června 2011 v 15:50 | Reagovat

No jo... Deník viruse Aidsu je mé nejmilejší dílko od něho.http://smaragdovypribeh.blog.cz/0911/benjamin-kuras-denik-viruse-aidsu
Ale cokoliv jsem četla, bylo mistrnné.

3 Rovnoběžka Rovnoběžka | 19. června 2011 v 16:10 | Reagovat

[2]: Já raději toho Brautigana: "Melounovém cukru" ...

4 Johanka Johanka | Web | 19. června 2011 v 16:18 | Reagovat

To jsem právě četla, když jsem byla těhotná! Den modrých melounů...který to byl? Pátek nebo sobota!

5 Rovnoběžka Rovnoběžka | 19. června 2011 v 16:30 | Reagovat

[4]: Tuším sobota ... Neděle je hnědá ...

6 Johanka Johanka | Web | 19. června 2011 v 16:31 | Reagovat

:-) Na modrou sobotu jsme spávali pod širákem.

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. června 2011 v 16:35 | Reagovat

[6]: A na Hnědou neděli?

8 Johanka Johanka | Web | 19. června 2011 v 16:46 | Reagovat

:-D  :-D  :-D Jsme jedli čokoládu, jako ostatně každý den. Tak mi nepřišlo důležité to zmínit.

9 pavel pavel | Web | 19. června 2011 v 21:47 | Reagovat

Moc jsem nepochopil o koho šlo? Michala. Kus tvého života...
Brautigana mám ostatně taky rád. :-)

10 Johanka Johanka | Web | 19. června 2011 v 22:25 | Reagovat

Michal byl takovej člobrda. Psala jsem o něm tu:http://smaragdovypribeh.blog.cz/1102/skoly-zivota-ii

Tenhle článek je třetím pokračováním, jakýms shrnutím některých vrstev mého bytí. Na předchozí kapitolu vede odkaz a tu první najdeš tady:http://smaragdovypribeh.blog.cz/1102/skoly-zivota-i

11 Lůca Lůca | 22. června 2011 v 16:40 | Reagovat

Můžu se zvědavě zeptat, jak jsi se stala vegetariánkou? Sama nebo to je dědičné?

12 Johanka Johanka | Web | 23. června 2011 v 11:08 | Reagovat

[11]: Prostě jsem si jednoho dne uvědomila, že pozřít maso ze zvířete zabitého tak, jak je zvykem, už nedokážu. Bylo mi asi patnáct. Chvíli jsem ještě bojovala s chutí a asi tak půl roku si občas dala krabí tyčinky na másle a kuřecí šunku na rohlík. Ale nějak už to nebylo ono. Tak jsem to prostě přestala jíst. Neměla jsem pravidlo, jako že třidvajednateď a nejím maso, nebo že už ho nikdy nevezmu do pusy. Ale najednou mi to prostě přišlo divný. Občas jsem si o tom něco přečetla a to mě jen utvrdilo, že bez masa navíc jím zdravě. Časem jsem viděla rozdíl i v určitém vnímání-shrnula bych to tak, že se všechno jakoby zjemnilo a prohloubilo. Takže už jsem neměla důvod se k masu vrátit. Nejsem ale dogmatik. To "jemno" mi pomohlo tělo víc poslouchat, takže když jsem zčistajasna jako těhotná po letech dostala chuť na maso, no stress a zdlábla jsem kus kuřete. Tělo ví, co potřebuje a osobně jsem v té fázi, že když jednou za půl roku zatoužím po rybě, ale i po buřtu, tak si ho dám. Když mi na návštěvě s radostí nabídnou polívku-vývar, tak to taky neřeším. Ale nemám potřebu si maso dělat doma, vyhýbám se mu, protože na něj chuť nemám a ekluje se mi pomyšlení, že bych se jím cpala. Když už ho pak jím, je to jiný. Ale to se těžko popisuje. Prostě jsem za něj vděčná a jím ho v jiném rozpoložení s vědomím, že pro tu chvíli položilo život nějaké zvíře. Spoustě lidí se to může zdát jako pitomost, ale tak to přišlo ke mně. Stručněji to asi říct nešlo... :-)

13 Lůca Lůca | 24. června 2011 v 8:48 | Reagovat

Četla jsem Poselství od protinožců (Marlo Morgan) a tak ovlivněná protinožci svým způsobem chápu, jaké myšlenky či pocity můžeme mít při jídle "obětí". Tak nějak se sebou bojuju, zda-li bych se měla cítit provinile, že jím,co jím, nebo se uspokojovat tím, že oni jsou pro to přece chovaní. Taky jde u mě asi o zaběhlý systém, nevědomost,  korunami a požadavky mužského. Jsem tak napůl na bezmasé cestě, jen ten proces trvá dýl. Potěšila jsi mě větou, že tělo ví, co potřebuje, když příjde chuť..., a tak se cítím kanibalem :) o trochu míň. Děkuju za reakci, jsi totiž první, koho znám a u koho jsem doufala v odpověď, :-) .

14 Johanka Johanka | Web | 26. června 2011 v 22:51 | Reagovat

Ono už jen to, že uvažuješ o tom, co jíš, je hodně důležitý krok. Ten zásadní, řekla bych. Ještě je cesta kupování masa z biofarem a bezstresových porážek. Zlatá střední, řekla bych-obzvlášť, pokud vaříš i pro někoho, kdo maso vůbec neřeší. Vždycky se dá vymyslet něco "na míru", co vyhovuje všem. Tak hodně štěstí a intuice při nákupech ;-)

15 corly corly | Web | 7. července 2011 v 22:26 | Reagovat

Johanko,já nečtu knížky.
Ale tebe čtu!A tolik mě to baví...tolik to hltám a hodně moc mě to dává...děkuji_! ;-)

16 Lůca Lůca | 28. srpna 2011 v 14:17 | Reagovat

Taky děkuji. Řekla bych, že někdo se jako učitel nebo průvodce už narodí. A skvělý je takového mistra najít. Nám se to povedlo. Johanko jsi nádherná bytost. :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama