Ukňouraná strouhanka...kapitola 53.

31. července 2011 v 22:52 | Johanka |  Smaragdový příběh
Bylo mi jasné, že Paddy s Kathy budou ještě dlouho po návratu od brány vymýšlet a promýšlet všelicos kolem zabezpečení East Grove. Mojí teorii podepřel i fakt, že zakrátko před domem zaparkovala Patricie a nějakou dobu na to i Angelo. Všichni se naučili spoléhat na vzdálenost Irska od zbytku Evropy. Jako každý, kdo do Irska zavítal, brzy vklouzli do místního klidu a času, který běžel jen mezi devátou ranní a čtvrtou odpolední od pondělí do soboty, a to ještě tempem, jež od času spíš opisovalo, než by jím skutečně bylo.


Myšlenka na fanoušky kolem East Grove se zdála být skoro tak zvláštní a neuvěřitelná, jako myšlenka na podzemní garáže pod zahradami ve Versailles. Životy členů rodiny Kellyových se tím opět smrskávaly do jednoho. Z Joeye, Jimmyho, Paddyho, Trishy...se najednou stala jediná bytost jménem Kelly Family.
Představila jsem si East Grove jako velkou směnárnu sídlící na vysoké rozhledně. Každý zákazník se chtěl nahoře nadechnout a vzduch v plicích vyměnit za kousek svých snů, které v Kellyových viděl. Ale prošlapané schody k výhledu na moře, od něhož foukal vítr plnící fanoušky omamnou energií, měly jména Maite, Kathy, nebo...Paddy.


Zarazila jsem se a svou poslední, všeshrnující myšlenku, nechala proklouznout skrze slovo až do světa: "Aha."
Jen o chvilku později, než mému podvědomí, došlo i mému vědomí, že to ten, kdo uvažuje o vzduchu v plicích, se začíná dusit. Ač není sebemenších pochyb, že jsem hustopekelně tvrdá holka (což všichni samozřejmě dávno víme), k plížení podél oken East Grove, abych nebyla dalekohledem přistižená při pohybu Paddyho pokojem, nemám ten správný hustopekelně vojenský výcvik. Nehledě na to, že kdyby někdo zmapoval, jak často rybařím v jejich šatně, Kellyovi by to mmmm … řekněme...trochu zmátlo. (No co! Druhý takhle velký sekáč je až v Shandonu!)
Otočila jsem se k zrcadlu a s hřebenem v ruce mu sdělila svou úvahu dne: "Bez dýchání to nepůjde."
Další úvaze o tom, jak často v poslední době mluvím s nábytkem, jsem tolik pozornosti nevěnovala. Raději jsem seběhla schody a vklouzla do pokoje se zataženými závěsy.

"Můžu si půjčit auto?" pošeptala jsem Paddymu do ucha, když jsem se u stolu pozdravila s jeho sourozenci.
Z jeho pohledu byl údiv více než patrný. Beze slov sáhl pro klíče.
"Jeď opatrně," dal mi pusu na tvář a můj odchod doprovázel pátravým pohledem.
Přesto mě za chvilku doběhnul: "Jestli to nepospíchá a vydržíš ještě hodinu, odvezu tě, kam budeš chtít."
"Slibuju, že se budu řídit semaforem pro auta a ne pro chodce, dám přednost babičkám s chodítkem jdoucím zprava a budu troubit jen při hrozící kolizi..." všimla jsem si jeho výrazu a jedním dechem dodala: "ke které samozřejmě nedojde."

"Mohl bych ti nějak pomoc?" sledoval Paddy, jak nasedá do auta a snažil se nevšímat si Johančina snažení zjistit, kterou páčkou rozsvítit přední světla.

Pomoc?
Paddymu je jasné, co se děje, přirozeně. Zřejmě to věděl ještě dřív, než já.
Tak co tedˇ? Hlavně ho nevyděsit.
(Pa pa páá tu du du duuuu......- Beethoven) - i ztrouchnivělému dřevu to v hlavě zapalovalo rychleji, než mně.
Tak honem nějaký důvod. Nějaký neodkladný, jasný a vševysvětlující.

"Emmm...ne...jenom strouhanku musím....nastrouhat," odpověděla se zvednutým obočím a upřímným úsměvem á la Sheldon Cooper.
"Aha!?" snažil se Paddy tuhle duchaplnou odpověď vstřebat. Nadechl se k další otázce:
"Aha," zopakoval značně jemněji... "...a zkusila jsi zvážit, jestli si o tý záležitosti se strouhankou nebude lepší promluvit? Nejdřív?"
"Emmm...ne," pípla jsem a zaplavila okolí dvaceti metrů září svého úsměvu.
"Uvědomuješ si, že právě sedíš V AUTĚ a chystáš se s ním JET..."
"...nastrouhat strouhanku?" doplnila jsem ho.
"A to děláš často?"
"Jen když mám doma hodně suchých rohlíků."
"Já měl spíš na mysli-obecně- podobný kulinářský výlety,"opatrně volil slova.

"Emmm....ne. Tohle je premiéra. Řeknu ti pak, jaký to bylo," rychle jsem zabouchla dveře a nastartovala.
!Napoprvé!

Při pohledu do zpětného zrcátka jsem ještě vyťukala Paddyho číslo.
"Johanko?"
"Prominˇ."
"To nic, budˇ opatrná."
"Děkuju."


Viděla jsem, jak se usmál a zamával. Potom už stromy zakryly na East Grove výhled a otevřel se výhled zcela jiný...

"Jó, holky, kdybyste jen tušily, kdo sedí za volatntem, tak skáčete do křoví," komentovala jsem z dálky bránu ověšenou dlouhovlasou blondýnkou a slečnou v plstěném klobouku. Jen co mi chlapíci v uniformách otevřeli, oslepila mě nějaká slečna bleskem z foťáku. "To nemuselo být," procedila jsem skrz zuby.
Po cestě od čajotvorné továrny jsem si připadala trochu jako na bowlingové dráze. Jen skóre se jaksi počítalo za minimum sražených kuželek. Až po prokličkování mezi fanoušky, jsem povolila ventilek svému strachu. Strašnému strachu z ostrahy, strategického rozmístění kamer, strání plných fanoušků i stránek plných Kelly Family. Strachu plného všech str, které se zubily z každého tmavého koutu.
Strachu ze všech strouhanek, co budu muset nastrouhat...
"Uáááááááááááááááááááá!!!!" křičela jsem v autě. No, vlastně spíš kňourala. Proč teď, když je na světě tak krásně? Proč? Proč? Copak nestačí ty tahanice s Corou? Kamery! A holky na plotě...a na útesu...NA MÉM ÚTESU!!!
"A co že jsem sobecká?" obořila jsem se na palubní desku. "Dupou po útesu, kde je cítit vůně másla z minulého století. A k čemu jim to je? K ničemu! Zajímá je jen pachová stopa Paddyho! Klidně si vlezou na místo, kde se kříží naše světy! Kdoví, jestli nedupou po mých bezzubých dětech!" hulákala jsem.
"Mám...mám nárok být sobecká, rozpolcená! A když budu chtít, tak i vzteklá! Tak!" dupla jsem rázně na brzdu (samozřejmě bez spojky).
Cuk škyt chcíp...
"Dobrýý dén," zamávala jsem s hlavou schovanou do límce kabátu na řidiče v předjíždějícím autě.
Pár minut jsem jen zírala před sebe, než mě čím dál víc začal přemáhat smích.
"Ách jó," plácla jsem do volantu.
Přes silnici přeběhla vyplašená srnka. Dívala jsem se za ní a v jednu chvíli si uvědomila, že vlastně zírám sama na sebe. Tím spíš, že na ostrově jich moc nepobíhalo, bylo její zjevení otázkou, na kterou bych si konečně měla odpovědět.

Znovu jsem nastartovala a rozjela se dál po cestě. Během pěti minut jsem si pustila cédéčko a během pěti dalších už zpívala s ním (přičemž, že nejsem připoutaná, mi došlo až za půl hodiny). To už jsem ale našla nádherné místo vedle písečné pláže, s výhledem rovnou na Atlantik.
Z přihrádky jsem vytáhla Cořiny uzoučké cigarety (pššššt!). Věděla jsem, že když je před zkouškami ve stresu, hulí jako fabrika. Tyhle cigarety jezdily autem zapomenuté už dobrého půl roku. Otevřela jsem dveře, sklopila sedadlo a připálila si.

"We held hands and laughed
Then we jumped in the water
Off the jetty we'd fly
As the sun got hotter
We were any age
Floating through space
Happy for once in the human race
On this sweet Sunday, and into Monday
Your arms wrapped around me
Where my love has found me
But am I really free? ..." zpívala jsem s Vondou Shephard a smála se, že právě tohle začalo hrát, když jsem zmáčkla play.
Svojí dnešní strouhanku jsem zvládla.

S přibývající tmou rostla Johančina křídla a klesal počet životrozpitvávajících myšlenek. Sedla si na střechu auta a poslouchala moře. Vydržela nahoře, dokud nezačalo mrholit. To se potom usadila za volant, sebrala Coře další cigaretu a vzápětí zas vyskočila ven, aby si střihla indiánský tanec kolem auta na už třetí CD, co hrálo v přehrávači. Smála se jako smyslů zbavená.
Když měla dojem, že prošla všemi šamanskými zasvěceními, jež jí mohla Toyota udělit, rozhodla se pro večerní kulturu. Za hlavní protagonisty zvolila poslední tři cigarety a krabičku coby konferenciéra. Právě hrála páté dějství kabaretu, v němž zpívala srdceryvný šanson pro rakovinotvornou buňku, když zazvonil telefon.

"Ahoj Carmen, kup cigarety a přijeď za mnou."
"Cigarety? Vždyť je tam velkýma písmenkama, že škodí zdraví!"
"Víš co, Carmen?" zašeptala jsem. "Já myslím, že lžou!"
"No u toho nechci chybět. Kam mám přijet?"
"Já vlastně nevim," rozhlédla jsem se okolo. "Jsem na parkovišti u oceánu!"
"Co??? Ježiš, jak ses tam dostala?"
"Autem!"
"To nevěřím! Kolik máš na tachometru?
"Nebylo to daleko. Asi 40 kilometrů od East Grove."
"Tys jela sama k oceánu? Pádinovým autem? Neměl dneska tu večeři?"
"Do háje, já na něj zapoměla," rozesmála jsem se.
"Zaplatíš mi taxík, jestli bude bloudit! Tak kde seš?"
"Kousek od silnice, přes kterou běhají srnky. Přede mnou je moře a jela jsem strašně dlouho po ulici Holiday Village něco. Ta mě vyplivla na parkovišti a tady na tebe čekám."
"Probůh, Joži..." smála se. Už volám taxík, buď na telefonu."
"Vezmi mi prosím něco na sebe, fouká tu."


 


Komentáře

1 Myška Myška | E-mail | 1. srpna 2011 v 17:38 | Reagovat

jedním slovem ...ÚŽASNÉÉÉ... :-D

2 Petra Petra | 3. srpna 2011 v 11:27 | Reagovat

Úžásnééé :-D

3 Lůca Lůca | 3. srpna 2011 v 17:33 | Reagovat

Zbožňuju tyhle telefonáty, kdy někomu volám a dotyčný jako by na telefon čekal, rozhovoří svý myšlenky a mě nenechá říct nic. I když to častěji dělám já jim. :-D Super str...hezké mozeční pochody. Děkuju za dílek. Je milý. Přála bych si cítit vůni toho másla, když je tak staré. :-D

4 Johanka Johanka | Web | 3. srpna 2011 v 21:37 | Reagovat

:D máslo z minulého století voní jako staré knížky. Akorát víc po smetaně. Asi jako slovo Cork, když bys ho chtěla namazat na chleba.
Mockrát děkuju za superlativní komentáře. Jsou prostě úžasné! :-D

5 miska miska | 4. srpna 2011 v 0:31 | Reagovat

Johanka to ty si úžasná, ako to píšeš :-)

6 LM LM | 7. srpna 2011 v 22:30 | Reagovat

proč já to pořád čtu...... :-D

7 Johanka Johanka | Web | 7. srpna 2011 v 23:55 | Reagovat

No? Proč? :-D

8 Radka Radka | 8. srpna 2011 v 14:24 | Reagovat

.výborný, jako vždy.. :-D ..a krásné uvítání po dovolené..(ještě doklízím brajgl, ale hlavně, že to jede :-D )

9 Johanka Johanka | Web | 8. srpna 2011 v 18:16 | Reagovat

V plném počtu životů, končetin i kufrů? Takže bilančně-úspěšná dovolená, ne? :D
Doufám, že Tě tenhle týden stihnu potěšit ještě jednou.

10 Radka Radka | 8. srpna 2011 v 18:41 | Reagovat

jj..ještě s boulí, roztřísklou papulou 2x a mamka 5kilo navrch z grilovaných buřtíků..tfujho..ale jinak totálně happy :-D...jj..potěš.. 8-)  ;-)

11 Lůca Lůca | 16. srpna 2011 v 15:00 | Reagovat

Ty, Johanko, jak dlouhý je tvůj týden? ;-)

12 LM LM | 21. srpna 2011 v 22:39 | Reagovat

přejem Johance všechno nejlepší k svátu :-D

13 Johanka Johanka | Web | 24. srpna 2011 v 12:26 | Reagovat

[11]: hehe...

[12]: Johanka děkuje :-)

...byla jsem daleko předaleko na severu, už jsem zpět a v plné síle.

14 Radka Radka | 24. srpna 2011 v 14:04 | Reagovat

....tak sem s tím..máme zas takovou "pytloidní" náladu.tak ať si zase krásně počtem a zasníme.... :-D

15 Radka Radka | 2. září 2011 v 10:51 | Reagovat

Johankoo, takhle krásně dlouhý týdny...to budeš mít za tři takový Vánoce :-D ne, jsem zticha.-))).....a.............bylo by něco na čtení :-D

16 Johanka Johanka | Web | 2. září 2011 v 11:36 | Reagovat

Jojo, už mám další díl v administraci. Počítám dnes nebo zítra večer tu bude. Tak můžeš roztrubovat šťastnou novinu :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama