Strážci Modlivého dolu

30. prosince 2011 v 13:29 | Johanka |  Cesty tam a zase zpátky
Kdybych se měla vydat zpátky na některé z míst, co mě k sobě v létě zavolaly, byl by to určitě Modlivý důl v krajině plné roubenek, cikánských jeskyní, a pískovcových skal v Lužických horách. Připadala jsem si tu jako loupežnická dcera Ronja a s nadšením se téměř po kolena brodila blátem, lezla po drolících se skaliscích a lapala po dechu ve vytržení z nádherných výhledů nad korunami stromů. Karel Hynek Mácha tu inspiraci nehledal-jsem si jistá, že ho omotávala jako pavučina a kdyby ji nevtisknul do svých veršů, musel by samou krásou puknout.


Modlivý důl jsem našla v údolí, ve kterém dřív stávaly milíře k pálení uhlí a smolné pece k získávání kolomazi. Také proto se v dávných dobách důl nejmenoval Modlivý, ale Smolný. Těžko říct, jestli smůla v přeneseném slova smyslu zapříčinila i tragédie, které se tu odehrály. Kdyby žil Shakespeare o sto let později, skoro bych řekla, že svou inspiraci pro Romea a Julii našel právě v jedné z nich:


Rytíř Jaroslav ze Svojkova a prostá dcera sládka z nedalekých Velenic se do sebe zamilovali tak vroucně, že jeden bez druhého nemohli dále žít. Nerovnost takového sňatku je více než patrná a jak už to ve starých dobrých časech bývá, rodiče urozeného rytíře se postavili proti. Mladí milenci se tak dobrovolně rozhodli, že svůj život ukončí v úzkém pískovcovém dole pod Eibenbergem.
I druhá pověst spjatá s Modlivým dolem má za sebou příběh plný lásky a bolesti. Legenda vypráví, že na počátku 18. století žila ve Svojkově krásná Annemarie, jíž milovali chudý student a bohatý sedlák. Dívka ale našla zalíbení ve studentovi, což sedlák nesl velmi těžce. Žárlivost a ctižádost v něm rozpoutala takovou zlobu, že počkal na svého soka u cesty, ubil ho sukovicí a tělo ukryl ve skalách.


Lidé tu po obou tragických příhodách slyšívali nářek a místu se začali vyhýbat. Až roku 1750 pomocník ze svojkovského pivovaru usoudil, že duše mrtvých zde nemůžou nalézt klid. Na strom v místě vraždy pověsil obrázek Panny Marie, u kterého se začali zastavovat pocestní. Ponurý les pak nechala zdejší vrchnost prokácet a od té doby se traduje, že u něho bylo vyslyšeno mnoho modliteb. Paní von Czerwelliová patřila mezi ty šťastné, jejichž prosby u svatého obrázku se naplnily, a tak dala z vděku na místě postavit dřevěnou kapličku.

Poutníků i vyslyšených modliteb přibývalo, přestože biskupská konzistoř vše odsuzovala jako modlářství a dokonce nařídila, aby byly odstraněny jak svaté obrázky, tak i děkovné tabulky za vyslyšené prosby a posléze i sochy, ke kterým začala mířit procesí za odvrácení morových a cholerových epidemií.
Koncem 18. století byla dřevěná kaplička zbourána a až hraběnka Alžběta Kinská nechala po letech vytesat novou kapli do skalní stěny, která zde stojí dodnes a je upravena jako Lourdeská jeskyně.


Poslední příběh vyslyšených modliteb na zdejším místě se datuje k roku 1992. Osmiletá Sandra z Regensburgu s diagnózou nevyléčitelné formy leukémie se zázračně uzdravila po té, co měla její maminka zvláštní sen. V tom snu kráčela úzkým skalnatým úvozem, až dorazila do údolí, ze všech stran obklopeného skalami. Do jednoho z kamenných bloků byla vytesána neveliká kaple a matka do ní vstoupila.
Uvnitř očekávala paní Neubauerovou mladá žena v zářivě bílém rouchu. Vlídně se na matku usmála, oznámila jí, ať nemá strach, a zmizela.
O několik dní později navštívila paní Neubauerová svou babičku, jíž sen podrobně vyprávěla. K jejímu nesmírnému úžasu stará paní místo dobře znala, protože před válkou bydlela v nedalekých Zákupech. Šlo prý o tzv. Modlivý důl v obci Svojkov v severních Čechách.
Hned nazítří časně zrána vyrazila paní Neubauerová autem do Česka.Cestu do Modlivého dolu poznala okamžitě, byla to krajina z jejího snu. Nakonec došla až do nevelikého údolí ke skalní kapli. Uvnitř spatřila dřevěnou sochu Panny Marie. Poklekla před ní a začala se vroucně modlit za dceřino uzdravení.
Jak dlouho prosila zoufalá matka světici o pomoc, to prý sama neví. Podle jejích slov se jí ale najednou rozlil v těle podivuhodný klid. Když pak zvedla hlavu, spatřila údajně zázrak. Socha Madony prý ronila slzy.
Ještě větší zázrak pak čekal matku po návratu domů. Její dítě bylo mimo nebezpečí. Podle lékařů téhož večera, kdy matka klečela s modlitbou na rtech v Modlivém dole, upadla Sandra do hlubokého spánku. Když se ráno probudila, cítila se mnohem lépe než večer. Testy pak prokázaly, že smrtící leukemie doslova jako zázrakem zmizela.

Tolik tedy k historii zázraků v Modlivém dole.

Můj příběh začíná právě u zasvěcení kaple Panně Marii Lurdské, patronce zázračných uzdravení. Podniknutí vlastního výletu do Lourdes roku 2009 pro mě bylo velmi hlubokým zážitkem, ať už je můj pohled na křesťanství jakýkoliv. Samotná cesta ke kapli od začátku napovídala, že krajina, do které se vypravím, bude tak jako tehdy, zase spíš uvnitř mě, než venku.

Ovlivněná všemi konspiračními teoriemi o roku 2012 a souvisejícími událostmi, jsem v lese hodně přemýtala o rozhovoru s jedním chlapíkem, který se točil kolem konce mayského kalendáře. Cítila jsem obrovskou potřebu ochrany-ne fyzické, ale ochrany své jistoty, že se všechno děje, jak má.
Nevím, jak se vypořádáváte se svými strachy vy, ale já se schovávám v lese. Připadám si tam jako jeden z mnohaletých stromů, který skrz půdu cítí tep všech rostlin žijících v jeho okolí. Chodím se do lesa ujistit o existenci propojení všeho se vším, hledám "půdu", v níž bych znovu ucítila své kořeny a zaslechla, jak tepe Země. Z mého toulání se buď stane obyčejná procházka, při které přijdu na jiné myšlenky, nebo naopak cesta plná myšlenek a situací, které přijdou ke mně.
Když jsem u cesty uviděla pramen, byl to pocit, jako bych překročila neviditelnou hranici z neskutečna do skutečna. Hrála jsem si s vodou protékající mezi prsty a jakmile moje oči zabloudily k jeho názvu, není divu, že jsem do pramene málem zahučela:


Pramen "u Strážce" byl jako blesková odpověď na všechno, co se mi honilo hlavou. Voda odplavila všechny moje pochybnosti a nabila mě jistotou, že já sama jsem strážcem svojí jistoty.
Pocit, který se ve mně rozlil, přerostl ve smích. Jenže to zdaleka nebylo všechno. Když jsem přistoupila na to, že jsem součástí lesa, který teď zná moje myšlenky, vypadalo to, že les se zase podělí o ty své. Přesný popis mojí cesty by pro vás asi neměl takový význam, jaký pro mě, ale abych to aspoň trochu vysvětlila...
Na cestě jsem si všimla bílého kamene, který se vyjímal mezi šedivými. Když jsem ho zvedla, najednou jsem se rozhodla, že nepůjdu po cestě, ale oklikou přes jeden ze svahů. Když jsem vyšplhala mezi skály, podívala jsem se nad sebe a uviděla "strážce". Nade mnou se tyčila pískovcová skála ve tvaru hlavy, s přísným výrazem, kteří mívali ředitelé prvorepublikových škol. Na ochozu kousek ode mě ležel další bílý kamínek-jediný. Položila jsem ten svůj vedle něj a seběhla zpátky na cestu. Podobným způsobem mě les provedl kolem všech svých obyvatel až ke kapli:


Údolí kolem kaple vypadalo útulně, malebně jako z nějaké básničky od Hálka. Seděla jsem a pozorovala srdce v písku, které někdo před kapli namaloval. A říkala jsem si, jaká je to škoda, že je zamčená, že ty mříže, jako by to všechno, co jsem dnes prožila jako propojení, znovu rozdělovaly.


Ani ne do pěti minut po téhle myšlence, vyšplhal po schodech starý pán. Usmál se a povídá:
"To je ale velké srdce, takové má jen Bůh."


Potom z kapsy vytáhl klíč, odemknul mříž a začal zametat...


A tak byla v Modlivém dole vyslyšena i má malá modlitba. Venkovní i vnitřní mříže byly odemčené a já opět uslyšela tep Země a své kořeny v ní.


Když jsem se vracela zpátky, znovu jsem zapochybovala, jestli jsem si to celé nevymyslela. A tak mi les poslal ještě jednoho strážce, který mě ujistil, že když ztratím svojí jistotu, cesta k otevření mříží vede přes srdce :-)



Na závěr ještě dokument ČT, část o Modlivém dole začíná kousek po šesté minutě:

 


Komentáře

1 kellysstory kellysstory | 30. prosince 2011 v 14:21 | Reagovat

Páni, úplně se mi vrátili vzpomínky na dobu kdy jsem tam každé léto chodila na procházky. Jsem ráda že se na tohle místo nezapomíná :-)

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 22:55 | Reagovat

Působí to na mě jak pohádka. Zažila jsi to nebo ne? Já se neumím toulat po lese sama:-(

3 edithhola edithhola | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 22:56 | Reagovat

Budu si to muset přečíst vícekrát.

4 Johanka Johanka | 30. prosince 2011 v 23:47 | Reagovat

Zažila. Bylo těžké tenhle článek napsat-rozhodnout se, co vypustit a co ne, aby ten zážitek dával smysl i někomu dalšímu mimo mě. Všechny fotky jsou skutečně z jediné cesty k Modlivému dolu. Byla jsem tam i s rodinou, ale je to kraj horolezců, takže se stále někde sápali :-) A je zvláštní, co píšeš o toulání se po lese, protože kolem našeho města se sama taky bojím, ale třeba v Irsku mi toulání se do neznáma nijak nevadilo.

5 Petr H Petr H | E-mail | Web | 3. ledna 2012 v 22:19 | Reagovat

Tenhle článek je jedním slovem nádherný. Je přesně o tom, jakou cestou bychom se měli ubírat. Cestou intuice a vnitřního vedení. Tohle je dar, který mí v sobě každý, ale musíme to v sobě probudit. Vážně hezky napsané, ale zážitek musel být jistě o hodně silnější...

6 signoraa signoraa | Web | 4. ledna 2012 v 11:07 | Reagovat

Tvůj článek je nádherný a navíc mě vrátil o mnoho a mnoho let zpátky. Je to krajina mého dětství. Pocházím z Rumburka, který je asi 20km severně. Modlivý důl, Svojkov, nedaleký Sloup - to jsou místa, která miluji a kam se vracím. Když jsem byla čtyři roky na intru v České Lípě, býval Modlivý důl častým cílem.
Četla jsem a procházela se s tebou, díky článku. Moc za něj děkuji. :-)

7 pavel pavel | Web | 4. ledna 2012 v 12:54 | Reagovat

Když jsem v Německu, chodím denně do lesa, který mám hned za domem, kam jsem se nedávno po rozvodu přestěhoval a nacházím tam božský klid. Jelikož jsem městskej člověk, tak jsem rozpomněl kam jít a jsem za to rád.
Před chvíli jsem uvažoval o modlitbách, jestli k něčemu jsou a ty ses u mne objevila. Trochu jsme na sebe pozapomněli. Hezký Nový rok Johanko. :-)

8 Lucerna Lucerna | Web | 10. ledna 2012 v 21:50 | Reagovat

Zazraky sa deju.. len treba vieru, aj ta je istym sposobom zazrak v tejto dobe ;-) hm, mojmu znamemu by sa tiez hodil a moc. Ja vsak takej vieri nie som schopna, asi.

Ist po lese sama by bol pravdepodobne pre mna horor :-D nemam rada otvorene priestrannstva.. vzbuduju vo mne obavu :-D

9 já | 17. ledna 2012 v 14:24 | Reagovat

prosím vás, lidi, vzpamatujte se, v Bibli není o zjeveních Panny Marie ani slovo!!! ona byla člověk, byla učednice a sama věděla, že potřebuje Spasitele, tak proč by měla být spasitelkou????!!! hledejte Pravdu! Jan 14:6 !

10 Johanka Johanka | 17. ledna 2012 v 17:11 | Reagovat

A proč by o tom mělo být něco v Bibli? Když tedy považuješ Bibli za měřítko (ať už čehokoliv), tak jak ji (nejspíš) znáš, měl-a bys vycházet hlavně z faktu, že je to jen církví cenzurovaný paskvil původního Písma. On sám překlad Otčenáše je bohaprustý nesmysl, jelikož v Aramejštině zní naprosto jinak. A pokud máš dojem, že tenhle článek jakkoliv souvisí s Biblí, tak mě mrzí, že jsem ho nenapsala srozumitelněji, aby byl pochopen i tvým výše podepsaným "já". Na to, jestli Marie věděla, že potřebuje Spasitele a proč by měla být spasitelkou, Ti bohužel neodpovím a to hned z několika důvodů:

Těžko můžu posoudit, co Marie VĚDĚLA, těžko můžu posoudit, co Marie věděla, že POTŘEBUJE a těžko můžu posoudit, proč si ty myslíš, že Marie myslela, že potřebuje SPASITELE.
Ale pokud to víš ty, nebudu tvá slova zpochybňovat, zkusím se nad nimi zamyslet. Možná by bylo fajn, aby ses i ty pokusil-a zamyslet nad tímhle článkem-když tedy kážeš ostatním: hledejte Pravdu. To je taky asi jediné, s čím ohledně tvého komentáře můžu souhlasit, protože zbytek je pro mě docela nesrozumitelný.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama