Diagnóza: Genialita...kapitola 56.

14. ledna 2012 v 22:51 | Johanka |  Smaragdový příběh
Od večera v Carrigglas Manor uběhlo několik týdnů, během kterých se do Johančina bytu opět vrátila vůně santalu a kolopejku, jíž nevzkřísil ani sušený trus z obřadu Agnihotra, nahradil střapatý šáchor od Kiry. Hned po návštěvě Carmen byl ovšem i jeho život vážně ohrožený, neboť ta v něm poznala rostlinu vhodnou k výrobě papyrusu a toto tvrzení taky hodlala co nejdříve ověřit.

V tom období vůbec napadalo kdekoho kdeco (geniálního). Například Kellyovi se namísto jednoho nového CD rozhodli vydat CD dvojité, Randy seznámil Carmen s Irinou a Cora…
…ach ano, Cora. Po dovolené, na kterou odjela v únoru spolu s Paddym a svými rodiči, a několika víkendech, co s ní Paddy trávil v Belfastu, se rozhodla, že se jí stýská. Velmi. Jak velmi, to mi řekl Paddy až na počátku dubna.
Upřímně-já jsem doufala, že se něco stane-že se Cora do někoho zamiluje, že se Paddy do někoho zamiluje, že spolu zůstanou a začne mě mít přece jen ráda (dobře, byl to jen nápad), nebo zkrátka Paddy bouchne rukou do stolu a pošle jednu z nás (Coru) k šípku.



Ale zdálo se, že všechno je tak, jak jsem si vždy přála. Paddy byl šťastný, Cora byla šťastná a můj svobodný Vesmír nenarušovala ztráta soukromí ze stále přibývajících fanoušků kolem East Grove. Jenže právě ve všem tom štěstí, jsem se stále častěji uchylovala ke svému hledání planetky B612, jestli mi rozumíte.
Pořád jsem na East Grove trávila většinu dní i nocí, snídala s Paddym v zimní zahradě všechny ty zelené věci, co vyklíčily ze semínek z farmářských trhů, chodila s ním na dlouhé procházky k moři, schovávala se ráno k němu pod peřinu, když se mi nechtělo vstávat do práce, navštívili jsme i perníkovou chaloupku paní Moloneyové, dotýkali se a ztráceli v očích toho druhého.
Jenže potom Paddy odjel za Corou a já se vrátila k pálení santalových tyčinek a užírání se vlastní sobeckostí. Proč sobeckostí? Protože Paddy všechno nesobecky nechal být tak, jak to bylo a já z toho uvnitř umírala jako nebohá kolopejka. Nevědomky mi ukázal jaké je, když mám, co chci.
Jsem si jistá, že jeho postranním úmyslem nebylo, abych se vrátila ke zlozvyku kousání nehtů, ani abych se seznámila s Niallem Hackettem a osm dní se oblbovala, jak jsem konečně našla toho pravého.
Paddy mě měl prostě rád a byl mým nejlepším přítelem- jak jsem chtěla. Nechal růst, co rostlo a nevšímal si toho-jak jsem chtěla. Zkusil vidět Coru jinýma očima a co viděl, se mu zalíbilo-jak jsem chtěla. A nejlepší na tom bylo, že to dělal, protože to chtěl dělat on, ne proto, že jsem si to přála: JAK. JSEM. CHTĚLA.

Kdepak jsem to skončila? Geniální nápady…ano! Jen si poslechněte ten Cořin. Ve chvíli, kdy jsem na East Grove téměř bydlela, Cora…
…ne, nebyla těhotná, neunesl ji nikdo z IRA, dokonce neměla autonehodu, po níž by zůstala na vozíčku. Jen se prostě rozhodla, že se vrátí do Corku.

Popravdě, rozdýchávalo se mi to těžce. Jenže Paddy byl rád a já se chtěla radovat s ním. A když jsem viděla, jak hodně je rád, postupně mě opouštěla i moje sobeckost a začala jsem to všechno vnímat, jako dřív.

Logicky. Realisticky. Dospěle.
Jen s tou zamilovaností, která mě ne a ne pustit, šla tahle dospělost o poznání hůř.

Během března se Kellyovi vypravili na turné do Německa, na kterém je většinu času doprovázela i Cora. Turné se překlopilo do nahrávání nového alba a já zůstala sama. Obklopena svou nedozírnou logikou, dospělostí...realitou.

'DRrrrrrrrrrrrr, drrrrrrrrrrr´, vrněl někde telefon a já opatrně zvedala polštáře, pod kterými se rád schovával Alík (aneb, když se bojíte pavouka, dejte mu hodně pitomé psí jméno).

"Briane?"
"Ahoj, Johanko. Tak jsem si říkal, co zrovna děláš."
"Emmm…no… já… vlastně jsem se chystala vyměnit žárovku a pokud to přežiju, vyčistím si zuby a půjdu spát."
"A můžu se zastavit?"
"Kde?"
"No za tebou," znejistěl.
"Jo aha. Eeee…teda vlastně jo, to je jasný. Jen jsem si dělala legraci," plácla jsem se do čela.

Brian, milý kluk. Poprvé jsem ho viděla na koncertu Faithless, později pak párkrát společně s Paddyho přáteli, kam jsem se přichomýtla i já. Brian trpí nespavostí. Asi to bude mít něco společného s tím, že polovinu života (zejména toho nočního) tráví mezi lidmi. Ani to mu ale neubere energii na hranici společensky, nebo fyzicky unaveného člověka. Jestli je někdo schopný ve čtyři ráno přijít na návštěvu a během doby, co spíte, uvařit snídani, vysát koberce i veškerý alkohol, co kde máte ulitý, tak je to rozhodně on.

"Briane, děje se něco? To je poprvé, co voláš, abys mohl přijít. Proč prostě nepřijdeš?"
"Vlastně bych Tě rád někam pozval."
"Jsi tajemný…" lehce přiblble jsem konstatovala.
Možná věděl, ve kterém klubu dnes křtí U2 nějaký singl, nebo chce pro změnu vyrazit na pivo s někým známým??!
"Už jsi jedla?"
"Máš na mysli večeři? Vlastně ne," vzpomněla jsem si.
"Tak vyměň žárovku a já se pro tebe zastavím."
"Děkuju, půjdu docela ráda, " podívala jsem se tázavě na šáchor.

Jakmile jsem se kytky začala ptát na názor, stal se z ní právoplatný člen domácnosti.
"Těším se, ahoj," o poznání jistěji se rozloučil.

Vklouzla jsem do sukně a trička a než jsem se nadála, Brian stál u dveří. S růžemi. Áha. To mě nenapadlo.
Rande s Brianem, tak jo. Popadla jsem kabát a značně ostražitá, co za pozváním vězí, vyrazila ze schodů.
Ráda bych vám vyprávěla o celém večeru, ale protože se z Briana stal můj velmi dobrý kamarád, nerada bych mu popisem toho, co se dělo, dodatečně působila nějaké trauma.
Byl to zpočátku velmi veselý večer.
Pro mě.
Pak o něco méně, když mi došlo, že všechno, co říká, myslí vážně.
Takže, jak jistě chápete, nebylo by právě kamarádské líčit mojí krajně pubertální reakci na četné komplimenty a vyznání a následně nesmyslné omluvy mé krajně pubertální reakce na četné komplimenty a vyznání.


Druhý den jsem šla do práce o něco dřív. Přece jen, nebylo u koho se schovat pod peřinou. A bohužel se stalo přesně to, k čemu se schylovalo už delší dobu. Slečna Blacková a paní Robinsonová s konečnou platností vynesly verdikt a spojily své advokátní praxe v jednu. Firma, ve které jsem pracovala, samozřejmě zaměstnávala mnohem víc právníků-v několika kancelářích po celém městě, ale každý měl svou specializaci, určitý sektor, kterému se věnoval a za nějž zodpovídal.

Když jsem párkrát zaskakovala u paní Robinsonové, vracela jsem se domů jako zpráskaný pes. Její specializací totiž byly týrané a zneužívané děti, ovšem obvykle v rodinách s nějakým handicapem-ať u rodičů, nebo u dětí samotných. Se slečnou Blackovou, která zajišťovala právní poradnu a pomoc neslyšícím, později i jinak smyslově postiženým lidem, měly k ruce řadu odborníků. Proto bylo výhodné jejich pracoviště sjednotit na Manson street.
Vzhledem k tomu, že centrum celého dění firmy bylo v Mahonu, čtvrti spíše pro bohaté, s luxusní budovou takřka vedle golfového klubu, prosklenými kancelářemi, a zázemím orientovaným na velmi dobře platící klienty, malé a členité kanceláře na Manson street "dobročinným" účelům firmy naprosto vyhovovaly. Pracoviště slečny Blackové a paní Robinsonové navíc splňovalo velmi důležitou úlohu pojítka soukromé firmy s městskými orgány, které byly dle irských zákonů povinné takovou činnost podporovat-například poskytnutím sociálních pracovníků, jako jsem byla já.

Za vším pochopitelně stála vypočítavost firmy zajistit si mnohačetné kontakty na platící klientelu. Vedená jsem tedy byla jako státní zaměstnanec, ovšem za práci navíc jsem získávala benefity od slečny Blackové.
Vždy jsem tušila, že to nemůže být tak snadné-pracovat za slušné peníze a domů odcházet s úsměvem. Podle nových pravidel se mé povinnosti vztahovaly na práci obou právniček, nikoliv jen na práci slečny Blackové.

Jen ta představa pro mě byla děsivá. Každý případ, kdy otec znásilnil dceru a vše se jevilo příliš zamotaně, obvykle končil na stole paní Robinsonové s odůvodněním, že otec je jistě mentálně zaostalý, či jinak labilní. Tvrzení stačilo, veškeré zdravotní posudky zařizovala naše pobočka. Dá se říci, že paní Robinsonová často řešila právě ten odpad, jímž se jiní nechtěli zabývat- skutky, které by člověk na první pohled duševně zdravý nespáchal. Samozřejmě-ona hájila práva dětí. Ale probírat se jejich životy a odkrývat, co vše se v některých rodinách po dlouhé roky dělo… vždy jsem si říkala, že takovou práci bych dělat nemohla…a teď bych ji dělat měla.

Přiznávám, že tentokrát jsem chtěla odejít. Přišla jsem za paní Robinsonovou a vysvětlila jí své důvody, které ona bez mrknutí oka pochopila. Jenže druhý den jsem se vrátila a svou žádost o výpověď stáhla. Prostě to nešlo. Namísto toho mě napadlo zrealizování zcela jiné potřeštěnosti, o které jsem do té doby jen tak polemizovala sama se sebou. Přihlásila jsem se na práva. Říkejme tomu poslední geniální nápad sezóny.


 


Komentáře

1 Radka Radka | 15. ledna 2012 v 9:00 | Reagovat

..máš to výborné..včetně pavouka Alíka :-D ..(jen ten, "hudlan", kdepak? :D )

2 Lůca Lůca | 15. ledna 2012 v 21:40 | Reagovat

Jak jí pěkně ladí vlásky s tím šípkem. :D Vidím, jak snadné je tajně vyměnit písmenko za písmenko a ... byla slečna rohatá vzpomenuta při vzniku jména? :D Johanka má smutnou práci.

3 Johanka Johanka | 15. ledna 2012 v 21:56 | Reagovat

Ono tam vlastně je Cora, jen já v tom malovacím programu neudržím myš a takhle to dopadlo :)Ale vážně je to R

4 Radka Radka | 16. ledna 2012 v 12:53 | Reagovat

..

[3]: ty, z tebe ještě něco bude, teta.. :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama