Nebe v Carriglas Manor...kapitola 55.

13. ledna 2012 v 11:40 | Johanka |  Smaragdový příběh
Pachuť slané vody v puse nebyla právě příjemná. Doufala jsem, že zubní pasta sůl přebije, protože vracet se zpátky do Toyoty pro lahev pitné vody...na to jsem byla příliš líná, příliš opilá a příliš unavená. Přiznám se, že i na čištění zubů jsem byla příliš všelicos, ale alkohol a protivná Johana mi do hlavy sázeli jednu nemravnou myšlenku na Paddyho rty bližší než druhou a zkrátka-co kdyby...
...no, rozhodně a samozřejmě bych nepodlehla!...
...(ale možnost svést svoje bouřící hormony na pivo...)

Znovu a znovu jsem si s kartáčkem v puse přehrávala ten okamžik, kdy mě začal prstem jemně hladit po dlani, kterou mi z počátku večera zahříval a já ji tak nějak zapoměla odtrhnout po zbytek noci. Znovu ty naše jiné pohledy...jiné tím, že pokaždé, když se setkaly, zůstaly spoutané o dvě vteřiny déle, než bylo nutné. Jako by naše rande začalo už pozváním na něj...a připuštěním možností-jakých vlastně?



"Johankoooo! Johankoo!" vykřikovala Carmen odněkud ze tmy.
"Tady!" houkla jsem za sebe.
V tomto případě měl alkohol velmi výchovný účinek, jelikož ač se nikdo z nás do (značně) popůlnoční hygieny neměl, moje opilecké nemravné myšlenky dohnaly k vodě jak mě, tak Paddyho a Carmen. S tím rozdílem, že Carmen nechtěla zůstat pozadu a Paddy zas, abychom se utopily. Pitnou vodu nenapadlo vzít nikoho, tudíž jsme o ní s jazyky nalepenými na patra, svedli v autě lítý boj až po návratu od moře.

Když Carmen upadla do mdlob a začalo se ozývat její sílící chrápání, přála jsem si zvednout hlavu a podívat se, jestli Paddy spí. Jen jsem nechtěla dát (protivné Johaně a alkoholu, přirozeně) podnět k žádným těm motýlím a elektrickým situacím, které by teď nebylo lehké jen tak přehlížet a uhlazovat.
"Pořád si myslíš, že je škytání horší?" zeptala jsem se v pauze Carmenina chroptění, aniž bych se mu podívala do tváře.
Ticho.
"Paddy?" zvedla jsem hlavu, ale zároveň s tím ucítila stisk jeho dlaně.
A bylo pozdě...jelikož jsem se z dvoucentimetrové vzdálenosti dívala do Paddyho široce otevřených očí a rozesmáté tváře.

´Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, ...a co, že je krásnej?...osmnáct, devatenáct....a co, že je blízko?...´
Při dvaceti šesti už se neusmíval a někdy po čtyřicítce jsem měla pocit, že jsem úplně střízlivá.
Přesně mezi šedesát pět a šedesát šest jsem si uvědomila, že oba dýcháme stejným tempem a u osmdesáti jsem se lehce dotkla svým nosem toho jeho. Johanka byla zpátky.
Byl to Paddy, kdo první zavřel oči a zašeptal: "Dobrou noc."
A i když poslední číslo, na které si vzpomínám, bylo sto šedesát jedna, jsem si zcela jistá, že mě u něj stále ještě hladil po ruce. :-)

Od návratu z pláže uběhlo několik hodin a já jsem nervózně, po špičkách pobíhala po svém bytě-po špičkách, abych nezašlápla pavouka, kdyby se odněkud přiběhl podívat, co se tu děje, a nervózně-protože jsem se připravovala na náš dnešní slavný večer v Carriglas Manor.
Co na sebe? Něco bohémského? Elegantního? Masku šedé myši? Obsah mojí skříně ležel na posteli a rozmotat od sebe všechny rukávy a nohavice bylo po několikerém převlékání těžší, než rozmotat šňůru vánočních světel na stromek.
S Paddym jsem se měla sejít až v divadle, proto se Harry s Kate, kteří vyzvedávali mě, velmi vyděsili, když jim otevřela postava v džínách, přes které měla šaty a župan a hned zase uháněla od dveří s jekotem:
"Já víím! Dejte mi minutku!"

Kate s Harrym si mezi sebou vyměnili tichý pohled a zatímco Harry opět zmizel za dveřmi, Kate s úsměvem následovala Johanku do ložnice.
"Co to provádíš?" složila ruce na prsou a sledovala její nešťastný pohled.
"To ty fanynky. Nechci se moc naparádit, ale zase nechci...rozumíš."
"Přijeli jsme dřív, ráda Ti pomůžu něco vybrat."

Někdy ti psychologové nebyli k zahození.

"Dám za to cokoliv! Na co ukážeš, to si vezmu!" upřela Johanka na Kate oči, jako by ta jí právě navrhla, že zbaví rozvojové státy hladomoru.
Kate vytáhla stejné oblečení, které jsem měla na sobě, když jsme byly bruslit:
"Jdi tam sama za sebe."
"Není moc krátká? Jestli sukni, možná bych si raději vzala tuhle," ukázala jsem na smetanovou, o něco delší, do níž byla vpletená krajka.
"Ta je jako šitá do Carriglas Manor," s úsměvěm kývla Kate a natáhla se pro černobílé tričko s geometrickými tvary, které jsem krátce před jejím příchodem svlékla, a odsoudila jako ´příliš bohémské´. "Tohle si vezmi k ní, něco barevného kolem krku a svoje černé sáčko. Problém vyřešen, můžeme odejít."
Zatímco jsem se oblékala, odběhla do koupelny pro nebesky vonící Polární stříbro od Rana, které nade mě během oblékání několikrát rozprášila. Nakonec se s hrdostí postavila přede mě a s neskrývanou úlevou pronesla: "Skvostné. Měla bys Patricka požádat o ochranku."
Nastavila ještě ruku, ve které schovávala moje jantarové náušnice a pletený klobouček.
"Není to moc?" natáhla jsem po něm ruku, ale pak mrkla na odraz v zrcadle a koketně zvedla obočí směrem ke Kate. "Není," v zápětí jsem si zároveň s ní odpověděla.
Se smíchem jsme nechaly ložnici v jejím zpustošeném stavu a nasedly do bájného Harrybusu.

"Uvolněte místo pro hvězdu večera," hulákala Kate do ulice, zatímco vyskakovala z auta, aby mi těmi nejteatrálnějšími gesty otevřela dveře.
Harry naštěstí zaparkoval na zcela klidném místě, takže jsem si svůj výstup z "nablýskané limuzíny" mohla užít. Podala jsem Kate ruku a druhou si clonila oči před imaginárními blesky fotoaparátů. Pózovala jsem na každou dlažební kostku a s grácií si kolem krku přehodila své neexistující boa. Harry vytáhl mobil, aby mi dopřál alespoň jednoho skutečného fotografa, načež se změnil v kameramana a reportéra zároveň, couval přede mnou směrem ke vchodu a udýchaně chrlil:
"Prosím, prosím, jedinou otázku!"
Naoko otráveně jsem zastavila. Zatímco mě Kate pudrovala imaginární pudřenkou a ovívala vějířem vytvořeným z vlastních rukavic, Harry se zeptal:
"Proč jste si vybrala právě Los Angeles, slečno?"
"Ébm, protože jsem blond," odpověděla jsem tónem Žlababy z Macha a Šebestové.
"A prosím, ještě jednu otázku, že jsem tak smělý: Můžete nám zarecitovat oblíbenou část kuchařky, kterou dnes představíte světu?"
"Ébm, no jistě. Čtyři deci vodky, čtyři deci rumu, to je celá podstata kuchařského umu. Ébm, ébm."

Dostala jsem od Harryho ještě několik nesmyslných otázek, Harry dostal několik stejně nesmyslných odpovědí a ve finále jsme přišli celí rozesmátí právě včas, abychom s Paddym krátce vyzkoušeli ozvučení a mohli se ukrýt mezi paravany v šatně ke chvilce tichého obejmutí duše toho druhého.

Mlčky jsme stáli proti sobě, opřeli o sebe čela a drželi se za ruce.
"Ahoj Johanko," zašeptal.
"Ahoj Paddy," odpověděla jsem a se stále zavřenýma očima, leč s úsměvem, který mi vykouzlila krása našeho vnitřního setkání, odtáhla hlavu od jeho.


Nahlédli jsme skrz fialové závěsy do řad diváků a uviděli téměř plné hlediště. V šeru jsem rozeznávala tváře Randyho s Carmen, slečnu Robinsonovou i Darlu a bezpečně jsem registrovala i jednu z dívek, která včera odpoledne visela Kellyovým na plotě.

Začátek autorského čtení měl být už před deseti minutami, ale v Irsku, natož v Dublinu, bylo běžné začínat nejdříve půl hodiny po avizovaném čase. Vrátili jsme se do šatny, ale jakmile se hledištěm ozvalo skandování "Paddy, Paddy, Paddy....", nervozita mě znovu bodala.
Kousla jsem se do rtu a na chvilku zaváhala, jestli tam chci jít. Jenže potom, a jsem si naprosto jistá, že vím, kdo to začal, se do jednotvárného "Paddy, Paddy.." začalo mísit i cosi dalšího. A do několika sekund se divadlem na všechny strany houpalo:
"Paddy, Johanka, Paddy, Johanka, Paddy, Johanka..."

"Myslím, že už jim to došlo," popadl mě Paddy za ruku a oba jsme prostí rytmu našich jmen, vpluli na jeviště.ˇ

Žádné okázalosti, jen klavír lehce vpravo od středu pódia, houpací hamaka zcela vlevo vepředu a před ní stoh knih naskládaných na sebe. Přibližně uprostřed dřevěné knihovnické schodiště, natočené o několik stupňů k piánu, ale stále čelem k obecenstvu. Na zemi sklenice vody a svazek mých básní.
Musím přiznat, že jsem se v teplých odstínech světla, které podbarvovaly Paddyho hraní a můj hlas, naprosto ztratila.
Bylo to stejné jako tanec-jasné sdělení ze srdce do srdce. Jako bych se naladila na všechny a v úderech pumpujících krev jejich těly slyšela myšlenky, jimiž výdech po výdechu skládali atmosféru ve svých řadách.
Během večera jsem zjistila, jak skvělé je, že jsme nic nepřipravovali detailně. Uvědomila jsem si, že nejde o hudbu, nejde o text, ale o to, jak obojí rezonuje s atmosférou, která se vytvoří na místě. Stačilo jediné setkání mých a Paddyho očí, abychom pustili poslední oprátky a ponechali večer společné improvizaci. Tak se stalo, že namísto pouhého hraní Paddy do mého čtení také zpíval svoje vlastní tóny, tak jak mu přišly na mysl, u jedné básně zcela změnil melodii a u poslední jsem se já cítila sama v sobě tak bezpečně, že moje pohyby po její recitaci přerostly v tanec.


Hrál jsem a Johanka tančila. Dodnes nevím, jestli moje melodie vycházela z jejích pohybů, nebo naopak.
Když jsem utichl a ona se zastavila, bylo ale všude ticho, které se proměnilo v burácející potlesk. Hned mě napadlo, že takové vytržení z jejího smaragdového světa, by jí mohlo pořádně vyděsit. Proto jsem se rychle zvedl od klavíru, abych jí aspoň chytil za ruku. Ale usmívala se a se zářícíma očima nechala svůj svět otevřený všem, kdo byli v divadle. Ona sama pak lidem v hledišti poděkovala za to, že díky nim může být uskutečněný projekt pro neslyšící a vyzvala k potlesku pro slečnu Robinsonovou, která nad ním převzala záštitu.
A já tam jen stál, hučelo mi v uších a viděl jsem všechno, co mi řekla, když jsme spolu prvně byli na pláži.
Uvědomil jsem si význam slova hvězda a pocítil vděčnost ke všem, kteří mě dokázali vidět tak, jako jsem teď já viděl ji.
 


Komentáře

1 Radka Radka | 13. ledna 2012 v 13:04 | Reagovat

..sic to byl asi nejdelší tejden mýho života. :-D ..ale díky moc za zpestření odpoledne..úžasný, energický..prostě.....prostě výborná jako vždy 8-).-*..máš tam ještě něco v rukávu, spisovatelko? ;-)

2 Johanka Johanka | 13. ledna 2012 v 13:09 | Reagovat

Mám :-) Nějak mě to zase chytlo a dám sem část kapitoly, kterou jsem jednou stáhla pryč...velmi překopanou. Dnes večer bych k tomu ráda sedla.

3 Radka Radka | 13. ledna 2012 v 13:45 | Reagovat

uuu.....zlatá.... 8-)  :-)

4 Johanka Johanka | 13. ledna 2012 v 22:45 | Reagovat

Soutěžní otázka pro vás: Půjde Johanka s Paddym nakonec na rande, nebo se to nějak pocuchá?

5 Myška Myška | 13. ledna 2012 v 23:13 | Reagovat

uááá... hurá....dočkali jsme se .... To je krásnej konec pátku 13.... :-) Mé srdíčko se dnes tetelí blahem....
Díky díky moc za tvé nadání Johanko.... ani nevíš kolika tvorečkům tvé psaní chybělo... :-)

6 Myška Myška | 13. ledna 2012 v 23:18 | Reagovat

[4]:  My si to moc moc přejeme ... to bys nám přeci nemohla udělat.. :-(
ale u tebe si člověk nemůže být jistý ani vlastní babičkou... :-) :-D

7 pax pax | E-mail | 14. ledna 2012 v 0:05 | Reagovat

moc hezké :-)

8 Radka Radka | 14. ledna 2012 v 11:19 | Reagovat

[4]: ..no, já na to spolíhám, to mě v tom nemůžeš nechat... :D ..a pořádnýho hubana.. :-D  ;-)

9 Petra Petra | 14. ledna 2012 v 11:40 | Reagovat

Tak  čekání se na konec vyplatilo a jestli půjde  Johanka s Paddym na rande ? hm já si myslím že jo :-)  :-)

10 LM LM | 14. ledna 2012 v 18:57 | Reagovat

asi půjde, ale až tak ve stým dílu co? jak známe naší Jožuli, tak se bojí aby něco neuspěchala :-?

11 Radka Radka | 15. ledna 2012 v 8:55 | Reagovat

[10]: :D ..vidím další kapitoku, jdu na to, tety.. :-D

12 Jehane Jehane | Web | 15. ledna 2012 v 14:18 | Reagovat

Jééééééé pokračování!!!!! A já mám druhé Vánoce, díky díky :-D

13 Johanka Johanka | 15. ledna 2012 v 21:53 | Reagovat

LM: já tě žeru

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama