Chtěla jsem být milá…dobře, ne milá…slušná...kapitola 62.

19. února 2012 v 1:14 | Johanka |  Smaragdový příběh
"O.K. Než to Johanka rozdýchá," usmál se na mě, "já na ní prozradím, že je autorkou asi poloviny textu - je to ta část, kterou znáte v podání Maite - a v podstatě vymyslela celou hudbu, jen netušila, že jí u toho nahrávám…"
Zatímco Paddy řečnil, já horečně přemýšlela, jak se z téhle šlamastyky vykroutit. (a v lepším případě jí obrátit proti němu)
Ruce z kapes, ruce do kapes, ruce z kapes… Zírala jsem na strop, jako by byl schopný vyložit mou budoucnost. Jestlipak tu vůbec myjou lustry? Ne lustry, Johano…zpívání, teď ti jde o pusu...o zobák… slepice, vajíčka…kdo byl asi první?
Zpátky!
Zpívání… měli by tu blikající žárovku vyměnit, nebo někdo dostane epileptický záchvat. Možná já? Co předstírat epilepsii?
´Dost! Zastav!´ poručila jsem rázně své mysli.
A ta se očividně lekla, protože začala rozeznávat Paddyho jednotlivá slova v hučení vycházejícím z hlavy, která jí obklopovala. Dokonce určila význam jeho slov:
"Tak jo, jdeme na to."
(a hned potom přirozeně upadla do další vlny paniky)

Paddy natáhl ruku po kytaře a po očku skouknul moje rozpoložení.
'Heuréka!' projel mnou najednou elektrický proud. Geniální! Geniální natolik, že jsem na něj vyplázla jazyk.
(no co! dělal to i Einstein a to byl génius!)

Paddy se smál. Začal hrát první houpavé a lehce hloubavé tóny, změkčené poetikou rozpoložení, ve kterém jsem se nacházela při čtení Tajemství červené krabičky od Petra Síse. Kytara vnesla do klubu veselou melodii mých vzpomínek na minulé léto.
Ve chvíli, kdy zazpíval první slovo, přidala jsem se k němu. Zpívala jsem s ním…ale rukama. Lidé, kteří pochopili, se rozesmáli. Paddy se na mě podíval a v tu ránu se rozesmál taky. Až na chvilku vypadl z textu i melodie a musel přestat hrát. Smích pročistil atmosféru, jako třepotání ozónu v ovzduší po bouřce.
Poraženě zavrtěl hlavou.
A já? Já se vrátila zpátky do svého hmotného, neprůsvitného těla.
Střídavě jsem pozorovala tváře dole a pak tu jeho. Oči, co se k němu upíraly, svítily tisíckrát jasněji, než nemyté lustry v klubu a on to cítil. Dával jim sebe, dnes jako už stokrát předtím. A tehdy, na pódiu, jsem si díky němu uvědomila, že dělat svou práci celou duší, byť je to v mém případě práce smutná, je silou, která má moc rozsvítit svět.
Jak jsem tam stála, naplnila mě jistota, že v tu chvíli je svět lepší. Podívala jsem se na něj a nemohla odtrhnout oči. Jako by byl tím, kdo mě za ruku vede od jednoho milníku mého života k dalšímu. Od jednoho poznání k druhému. Vedle Paddyho jsem byla lepší i já.


A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Vzala jsem bublinu, kterou kolem sebe a Paddyho vytvořila Cora a jedním nepatrným pohybem do ní píchla.

Po skončení Three Mounts se zvedla vlna potlesku, pískotu a všelikého jiného ohlasu plného radosti. Beztak myslím, že za ohlasem stálo především setkání s kusem jeho soukromí, který jsem v tu chvíli představovala.

"A tohle mi dělá pořád," otočil se ke mně a s úsměvem se přidal k potlesku ostatních.
"Díky," jemně jsem řekla do mikrofonu a dva z organizátorů, bodyguardů-zkrátka někdo, koho jsem neznala, mi pomohli dolů z pódia. Líbilo se mi velmi, jak k nim Paddy kývnul a oni pak zůstali v mojí blízkosti. Připadala jsem si jako hvězda s osobními strážci.
Na pódium zatím přišli kluci, se kterými Paddy hrával. Osobně jsem znala jen Fabia.
Paddy, jakožto správný frontman bavil všechny přítomné těmi svými ulítlými řečmi a moudry a kromě skladeb ze svého sólového alba přidal taky One more song, nebo Look up my file. Asi tak po sedmé písni vystřídal Marca za bicími Angelo, což vyvolalo na straně německých fanynek ohlušující ohlas.
Po patnácti skladbách skončil koncert přídavkem When You Sleep a všichni se i přes veškerou nechuť museli s Paddym a ostatními rozloučit.,
Tlačila jsem se davem, který mě vyplivnul u šaten…
…a na chodbě za nimi jsem se srazila s Corou.
"Ahoj," chtěla jsem být milá…dobře, ne milá…slušná.
"To si děláš srandu, ne?"
(dobrá, tak ´Ahoj hahaha?´)
"Ze všech holek, co se motají kolem Paddyho, mě ty štveš nejvíc."
Moc jsem nechápala, jakou souvislost to má s mým pozdravem, ale sázela jsem na Cořin doktorát a to, že některé souvislosti z tolik odiplomované hlavy zkrátka nemám šanci postřehnout.
"To je přímá úměrnost. Nejvíc tě štvu, protože se kolem něj nejvíc motám."
(a do háje, Randy probudil potvoru) Pokrčila jsem rameny a neuhnula pohledem.
"A ještě ten tvuj blbej sarkasmus…"
"Nezajdeš na víno? Nebo na pivo, či co vlastně piješ."
"To snad nemůžeš myslet vážně!" vyvalila na mě oči.
´To snad nemůžeš myslet vážně!´ chytala se uvnitř za hlavu druhá Johana.
Přestože byly v přesile, zkřížila jsem ruce na prsou:
"Můžeš mi to říct najednou. Všechno, co ti na mě vadí, a tak."
"Snad nemáš pocit, že k tomu s tebou musim někde vysedávat, jako nějaká rádoby kamarádka?" povýšeně se uchichtla.
"Nemusíš. Ale buď mi budeš říkat věci do očí, nebo mě můžeš dál pomlouvat mým přátelům. Ale pak si buď jistá, že už nebudu jenom naslouchat pitomostem, co o mě vykládáš."
"Co si to vůbec dovoluješ? S kým myslíš, že mluvíš?"
"Říkám ti jenom, že jestli nepřestaneš, nebudu se na tebe dívat jako na Paddyho přítelkyni, ale jako na každého člověka, který se snaží o druhém rozhlašovat, co není pravda. Nejsem tvůj fackovací panák, Coro."
"Nechej mýho kluka na pokoji! Bože, je tak hloupej, že tě neprokoukne, ty jedna intrikánko!"
"To je všechno? Celý dva roky pořád to samý? Nenudí tě to už?"
"Mě nezajímáš, rozumíš tomu? Nech prostě Paddyho být."
"Říkáš tohle všem jeho kamarádům?"
Dřív, než se stačila nadechnout, rozhodla jsem se zajít ještě kousek za svoje hranice:
"Pojď si sednout, já se s tebou takhle bavit nebudu," otočila jsem se a nechala jí, aby se rozhodla.

U baru bylo několik volných židlí, tak jsem se posadila a s bušícím srdcem čekala, protože Cora se rázně blížila ke mně.
"Zkus třeba dělat, že se neznáme," přišla mi najednou celá situace k smíchu.
"Nic by mě nepotěšilo víc."
"Teď jsi sarkastická ty."
"Dobře. Budu mluvit pomalu, abys to pochopila: CO MÁM DĚLAT, ABY TI KONEČNĚ DOŠLO, ŽE PADDY CHODÍ SE MNOU?"
"Vím, kde je moje místo a na to tvoje se navzdory všemu, co si myslíš, nehrnu."
"No ne! Tak my jsme pokročily!" zvolala.
"Co zas znamená tohle?" její poznámky mi už zase unikaly.
"Přestože mi tvrdíš, že neusiluješ o významnější vztah s mým přítelem," a na ta slova kladla patřičný důraz, "jsi skoro nastěhovaná v našem bytě, netajíš se tím, že tam přespáváš a navíc ho úplně jasně popouzíš proti mně. Už jsi to pochopila, drahá Johanko?"
"Nemluv se mnou tímhle tónem. Paddy je dospělej a od nikoho včetně mě, se nenechá k ničemu a proti nikomu popouzet. Jak s ním můžeš žít, když mu nevěříš? A nespala jsem u vás pomalu půl roku."
Cořino obočí se spojilo v jedno.
(tak poslední věta už byla příliš)
"Tohle bys chtěla? Návod, jak se k němu dostat?" prskla na mě.
Chvilku mi trvalo, než mi všechny neurony v hlavě seply. Tímto se pro mě Cora stala oficiálně neřešitelným případem.
"Dva roky se snažím někde v tobě zahlídnout aspoň kousek člověka, kterého mi kdysi popsala Kate, nebo kterého Paddy miluje. Ale otevřeně ti říkám, že to je nad moje síly. Doufala jsem, že přijde chvíle, kdy si třeba začneme rozumět, ale už na to kašlu."
"Já nemám nejmenší zájem si s tebou rozumět."
"Ano, to chápu. Ale ty zas pochop, že já ten zájem až do téhle chvíle měla. A na člověka, kterej mi je tímhle okamžikem ukradenej, nebudu brát ohled. Nemůžeš mi přikázat, abych se vyhýbala Paddymu. Já to prostě neudělám."
"Takže ty budeš vystrkovat drápy i na mě? Kdo si myslíš, že tohle vyhraje?"
"Coro, přes rok jsem se mu bála byť jen zavolat a nikam to nevede. Pořád si meleš svou. Tahle hra nemá vítěze. Je to jenom nekonečně únavná hra."
"Já tě varuju, nechám tě vyhodit ze školy."
Tak to jsi děvče přestřelila.
"Moc se díváš na telenovely," vypálila jsem podlou podpásovku.
O její zálibě (Divokém andělovi) se jednou úplnou náhodou zmínil Paddy.
A krok zpět, než po mé nevymáchané hubičce vypálí.
"Mám Paddyho prostě ráda, nepotřebuju ho líbat ani osahávat," vysvětlovala jsem nejmíň posté.
(A slíbila v duchu sobě i jí, že chvíle "jen se to někdy samo stane", jsou pasé.)
"Ale potřebuju s ním být," stejně důrazně jsem dodala.

A Cora najednou, nepochopitelně, úplně změnila tón, jakým až dosud mluvila.
"Ale já s ním taky potřebuju být. Vždyť on polovinu všeho času tráví s tebou."
"A proč nepřijdete spolu? Vždyť za klukama z kapely chodíte oba, i k Angelovi a Kiře." Zamyslela jsem se. "Vlastně asi ke každýmu, vyjma mě."
"Stojíš mezi náma jako zeď a nelíbí se mi, že se spolu o mně bavíte."
"My se o tobě ale nebavíme." (že já vytahovala ty telenovely) "V tomhle je Paddy nadmíru galantní. Mluvíme jen o… hloupostech," snažila jsem se shrnout témata našich rozhovorů Cořinou řečí. "Nezlob se, ale mám čím dál víc pocit, že tu zeď si stavíš sama a mě jenom používáš jako záminku," utrousila jsem opatrně a doufala, že z její reakce nějak vyčtu, jak je to s tím 'někým´ v Belfastu.
"Já nemám na takový řeči náladu," vycouvala Cora. "Říkám ti to, jak to je. Dokud tě Paddy neznal, byl jinej."
"Šťastnější?"
"Možná," zarazila se. "Neměl ty svý střelený nálady. Nepotřeboval přejít zábradlí na mostě, aby si vážil, že žije. A nesmál se vprostřed večerních zpráv. Někdy se zastaví a dá mi úplně pitomou otázku, na kterou není odpověď."
"Na všechno je odpověď."
"Jo, tohle mi taky hned vpálí do očí."
"Měla jsem pocit, že tím, co říkáš nakazil on mě, ne že je to naopak."
"Už jde," vzdychla.

A to byl jediný okamžik, kdy jsem dostala šanci mluvit s báječnou Corou z Katina vyprávění a zároveň poznat ženu, do které se Paddy zamiloval.


"Co tu děláte?...Spolu…" rýpnul si a objal Coru.
Má nervozita z bytí v blízkosti Cory se dala porcovat jako sushi, takže jsem se ujistila krátkým pohledem do skleniček:
"Pijeme…víno."
"Chceš taky?" nabídla mu Cora.
"Děkuju," ochutnal. "Mmm, je dobrý…škoda, že řídím. Můžete mi dát vodu?" zeptal se barmanky.
"Jak se vám to líbilo?" obrátil se na nás.
"Líbilo. Na Němky jsi určitě zapůsobil," zakřenila se Cora.
"Málem jsem tam omdlela, ty pošuku pošahanej," vyčetla jsem mu se smíchem.
"Ty si asi nedáš pokoj, co?" vypěnila znenadání Cora.
"Vždyť nic zlého neřekla," zamračil se Paddy.
"Když je tak úžasná, tak proč chodíš se mnou?" pokračovala a já jen vyjeveně sledovala její scénku.
Tak o tohle šlo?

"Co je to za otázku?" otráveně se na Coru podíval.
"Na každou otázku je odpověď, ne? Tomu byste oba měli rozumět."
"Protože tě mám rád, jestli to potřebuješ slyšet právě teď."
"Ale no tak. Náš vztah běží pouze ze setrvačnosti, od doby co jí znáš."
"Coro, co to říkáš?" nevěřil Paddy tomu, co slyšel. "Proč bych s tebou jinak žil?"
"No to mi teda řekni - proč vlastně?"
"Proto, že si to přeju, rozhodl jsem se tak."
"Asi půjdu," chtěla jsem se zvednout.
"To ne. Jen tu zůstaň. Chci vědět, na čí straně bude stát."
"To je přesně ono," bouchl Paddy skleničkou, div že se nerozbila. "Já nepotřebuju stát na ničí straně. Mám vedle sebe kamarádku a ženu, se kterou žiju. Chceš mi říct, že poslední měsíce žiju ve lži?"
"Paddy, to není sranda…"
"To teda není," skočil jí do řeči. "Proč jsi teda ty se mnou, když ti nestojí za to mi prostě věřit? Tisíce holek na koncertech a tisíce dopisů od nich ti nevadí a jedna kamarádka, blízká mi jako moje vlastní sestry, tě přivádí k šílenství?"
"Asi takhle," nadechla se. "Já teď půjdu domů. A ty se rozhodni - buďto bude všechno jako dřív, nebo se zítra odstěhuju…nebo můžeš jít se mnou hned a proberem to o samotě."
"Běž," zašeptala jsem zoufale.
"Souhlasím s tebou. Musíme si promluvit," řekl smířlivým tónem. "Chceš zavézt domů? Je pozdě," otočil se na mě.
"Johanka si určitě umí zavolat taxíka, ne?" triumfálně se na mě podívala.
"To můžu. Beztak se domů ještě nechystám."
"Tak se bav, já ti zavolám."
"Ahoj."

"Ještě jednou," ukázala jsem barmance prázdnou skleničku.

Mezitím Paddy s Corou mlčky nasedli do auta.
"Doufám, že zmínka o volání byla jenom formalita."
"Johanku jsem pozval s tím, že jí odvezu domů. A díky tomu cirkusu bych se musel propadnout hanbou, kdybych jí tam nechal."
"No chudinka! Co si teď asi počne!"
"Odvezu tě domů a vrátím se pro ní."
"Nevrátíš," nasadila zoufale výhružný tón. "Opustila jsem kvůli tobě celou rodinu, odstěhovala se do jiný země, přestoupila na školu, kde jsem neznala živou duši a ty se začneš tahat s cizí ženskou?"
Na to se Paddy zoufale rozesmál.
"S cizí ženskou? Tak tu mám právě v autě. Jsi doospělá, jsi chytrá. A víš, že nejsem na nějaký velkorysý gesta. Mám tě rád a jestli necháš mé přátele na pokoji, snesu ti modrý z nebe a bude mi ctí s tebou žít. Ale Johanka už patří do mého života. Je mi s ní dobře a nic to nemění na tom, že tebe miluju."
Ale Cora byla jako hluchá.
"Snažila jsem se to překousnout. Nechci se o tebe s někým dělit a už vůbec ne se svobodnou, nadrženou holkou, co po tobě evidentně jede. Říkám ti to dost jasně?"
"Mám to chápat tak, že chceš, abych si vybral?"
"Přesně."
"To po mně přeci nemůžeš chtít."
"Zavolej jí a řekni, že už se s ní dál scházet nebudeš. A klidně jí můžeš vysvětlit, proč. Je sice docela naivní, ale určitě není blbá."

 


Komentáře

1 pax pax | 19. února 2012 v 1:53 | Reagovat

..................byla jsem tu...... :-P

2 *.* Lucc *.* *.* Lucc *.* | Web | 19. února 2012 v 7:00 | Reagovat

nechceš si můj blog přidat i na fb? více informací u mě na blogu :-)

3 Myška Myška | 19. února 2012 v 8:54 | Reagovat

.... lapám po vdzuchu.... a trnu nedočkavostí na další díl.... :-D

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. února 2012 v 9:19 | Reagovat

Začetl jsem se...

5 Lenka Lenka | 19. února 2012 v 10:01 | Reagovat

Teda, tohle se nám nějak rozjíždí...těším se na další. Doufám, že bude brzo ;-)

6 Radka Radka | 19. února 2012 v 11:07 | Reagovat

zhltnuto..a taktéž..čekám na další..i když dneska bych stihla i ten tvůj brzkej ranní hned z první ruky..fakt..dneska moc kofeinu na naší straně.. :D  ;-)

7 Petra Petra | 19. února 2012 v 11:41 | Reagovat

přečteno a čekám na další díl :-)

8 Johanka Johanka | 19. února 2012 v 15:04 | Reagovat

Tajný kód tentokrát zní:sečtěte den, měsíc a rok svého narození. Kdo se nejvíce přiblíží číslu, na které právě myslím, může určit datum a čas pro další kapitolu. Neříkejte tomu logika, jen rozmar :D

9 Radka Radka | 19. února 2012 v 18:12 | Reagovat

:-P

10 Radka Radka | 19. února 2012 v 18:12 | Reagovat

1987..já tě jednou kousnu. :-?  :-P  :D

11 Johanka Johanka | Web | 19. února 2012 v 18:59 | Reagovat

To je spíš tajné sčítání lidu. Zajímá mě, kolik Johanek už se s Paddym dočetlo až sem a bortí mi ego, když vidím sto návštěv, ale z toho pět komentářů.
Ale nikomu ani slovo!

12 Radka Radka | 19. února 2012 v 19:13 | Reagovat

ne..nikomu ani půl slova.. :D

13 LM LM | 19. února 2012 v 22:18 | Reagovat

Hm, přijedu z víkendu a hned dva díly :-) A ego nesmíš brát tak vážně :-)

14 Johanka Johanka | Web | 19. února 2012 v 22:24 | Reagovat

V tento zvláštní čas přemýšlím nad otázkou, jestli, pokud je vše součástí Boha, proč by do téhle součásti ego nemělo taky patřit... :)

15 LM LM | 19. února 2012 v 22:58 | Reagovat

zajisté patří, proč by nepatřilo.... jen se mi zdá, že ego někdy nemá úplně dobrý nápady :-)

16 Johanka Johanka | Web | 19. února 2012 v 23:33 | Reagovat

Jenže pokud převládá potřeba nazvat nápad dobrým nebo špatným, nemluví zas nikdo jiný, než právě ego. A pak...kdo tedy říká pravdu? Přijmout ego je stejné jako přijmout Boha. Jeden je jako Vesmír, ve kterém žiješ, druhý jako Vesmír, který žije v Tobě :)

17 Terr Terr | 20. února 2012 v 0:05 | Reagovat

2005 ;-)

18 pax pax | 20. února 2012 v 0:27 | Reagovat

[11]: :-D  :-D  :-D

19 pax pax | 20. února 2012 v 0:28 | Reagovat

[16]:moc hezkiii ;-)

20 Johanka Johanka | Web | 20. února 2012 v 1:08 | Reagovat

Á, noční můry se scházejí :D

21 LM LM | 20. února 2012 v 23:20 | Reagovat

přesto mám pocit, že svoje ego musím trochu krotit, jinak bych už nebyla :-)

22 Johanka Johanka | Web | 21. února 2012 v 10:12 | Reagovat

Jsoucnost, co je jsoucnost? :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama