Schovávaná před Corou...kapitola 60.

5. února 2012 v 5:02 | Johanka |  Smaragdový příběh
Johanko, přestaň už ležet v těch kravinách a pojď ven," hučel do mě Paddy neúnavně už dobrou půlhodinu.
"…poslední stránku…" zamumlala jsem.
"To jsi říkala už předminulou kapitolu," otráveně se v křesle znovu otočil k oknu.
Měla zase těžký den. Věděl to. Ze začátku tajně plakala, když musela nějaké dítě odvést z jeho domova. Chodila ho pak navštěvovat, nosila mu dárky, byla krůček od vymýšlelení si řečnických vzkazů od rodičů, kteří mnohdy o svoje děti ani nestáli. Později, když začaly narůstat případy, které jí v práci svěřili, plakat přestala. Bylo to horší. Nenáviděla celý svět, zavřela se doma, s nikým nemluvila a četla a četla. Jednou knížky od slečny Robinsonové, které chtěla znát k přijímačkám na univerzitu, jindy Jeana Giona a když bylo opravdu nejhůř, listovala krz ohmatané stránky Malého Prince. Paddy byl jediný, komu otevřela dveře, pustila ho dál a nechala ho sdílet s ní její smutné ticho. A on zas věděl, že s ním jen potřebuje být. Znal Johanku - samota jí děsila. Ale svět za okny ještě víc.



Jaro ustoupilo létu a já zase Coře. Oznámení o tom, že jsem se přihlásila na práva, přijal Paddy s neskrývaným úžasem. Chytil mě do náruče a s vytřeštěným výrazem mi vteřinu pátral v obličeji, aby se ujistil, že si nedělám legraci. Hned po své vytřeštěné vteřině mě popadl za ruce, začal se smát a políbil…
…ano, políbil…mě na krk.
Uměl se tak radovat z mého rozhodnutí, že jsem se o to víc začala učit a všechno, co jsem dělala, zaplnilo těšení se na studium práv.

Budeme se teď trochu motat časem, protože můj život se rozetnul ve dvě dějové linie. Odstrčíme tedy tu, která zahrnovala učení, změny výše mého pracovního úvazku a konečně-přehlédněme prozatím i verdikt, jestli jsem se na UCC dostala.

Ani těšení se na to, až začnu studovat, mi nemohlo zcela nahradit pocit, který jsem cítila jen s ním. Chci říct, ten pocit tu byl stále, ale dělení se o myšlenky, naslouchání těm jeho… bylo zkrátka divné netrávit s ním každý den. Schovávání před Corou sice přinášelo řadu dobrodružných okamžiků, jenže chvíle našeho souznění nahradilo věčné hlídání hodinových ručiček a má nervozita z toho, že na Coru ve městě narazíme a bude problém.
Společné usínání, společné probouzení, telefony a čokoládové siesty, kdykoliv se nám zachtělo...to pomalu klesalo na dno krabice s názvem ´vzpomínky´. Paddyho jsem někdy neviděla týden, častěji i dobu delší. A to nejen, když cestoval s rodinou, ale i v období, které trávil doma.
Jak bylo mým ohavným zvykem, ponořila jsem se o to usilovněji do práce. Podle plánu se kanceláře obou právniček spojily a mně nezbylo, než se obrnit hroší kůží, abych to všechno, co jsem vídala na papírech, fotkách a mnohdy i ve skutečnosti, dokázala snést. Jakmile se mi cokoliv podařilo - najít rychle náhradní péči pro dítě, vymámit schválení svého posudku, který měl alespoň zčásti moc změnit osud celé rodiny, nebo jen vykouzlit úsměv na tváři dítěte, jež jsem z rodiny musela odvést, viděla jsem ve svojí práci hluboký smysl…a zase si tak trochu hrála na svou jmenovkyni z Arku. Ale to se nedařilo vždy. Dny, kdy jsem se domů vracela jako zpráskaný pes, byly dlouhé, šedivé a protivné jako pískání v uších.

Byla jsem ráda, že přišel. Už si dokonce zvykl brát s sebou kytaru, notebook, nebo knížky, co zrovna četl. Často jsem s ním nepromluvila ani slovo, nikdy se neurazil, neptal, nesmál se mi. Ze všeho nejraději jsem byla, když hrál.


Občas dokonce položila knížku, opřela si hlavu o křeslo a poslouchala. Někdy si sama pro sebe, se zavřenýma očima, něco pobrukovala. Jednou jsem podle toho jejího broukání napsal písničku. A někdy prostě usnula. Přikryl jsem jí a chtěl odejít. A ona ještě v polospánku zašeptala: "Děkuju." Ale stávalo se taky, že jsem se odněkud po týdnu vrátil a ona pořád seděla a četla, třeba podruhé to samé. Jako dnes. A to už bylo příliš.
"Vyhlašuju konec stránky!" zavřel jsem jí knížku co držela přímo v dlaních.
"Co to…nech mě, jo?"
Začala v ní listovat.

"Jsi bílá jako křída."

"Pssst," aniž by zvedla hlavu, dala si prst na pusu.

"Venku je hezky."
Očima na dvě vteřiny zabloudila k oknu.
"Je tam zima."

Všiml jsem si, že přestala číst.

"Je sedmnáct stupňů," odhrnul šípkový závěs na okně a podíval se na teploměr. "Tak co, půjdeš se mnou pro Dossii k Angelovi?"
Nadechla se.
"Běž sám…"
"Chtěl bych jít s tebou."
"Paddy," zavrčela.
"Mluv se mnou," prosil.
"O čem?"
"Co tě první napadne."
Ticho.
Proč chodit kolem horké kaše: "Tak o práci."
"Máte tady debilní zákony!" rozčílila se.
"Buď ráda, že nežiješ ve Rwandě."
"Dám výpověď."
"Ale nedáš."
"Tak co mám hergot dělat?"
"To, co vždycky. Nakoupit dárky, zajít se za ním podívat…určitě se mu daří dobře. Ale mezitím se nadýchat vzduchu venku a taky sníst něco teplýho."
"Nemám náladu," zase sklonila hlavu ke stránkám svojí knížky.

A já je znovu zabouchnul.
"Pamatuju si číslo."
Jedním pohybem jsem jí tu knížku vytrhnul.

"Ty jsi…" rozčíleně bouchla rukama do opěradel.
"Co?" zvýšil hlas a zdál se být tolik nad věcí...
Myslela, že ho uškrtí.
"Tak co jsem?"
Začala ukazovat ve znakové řeči tak rychle, že pochopil jen z jejího výrazu, že ho má po krk.

Dělala jsem to pokaždé, když mě naštval, abych třeba neřekla něco, co by mě později mohlo mrzet..a hlavně, co by mrzelo Paddyho. Někdy jsem místo toho mluvila česky.

"To na mě nezkoušej! Trochu odvahy!" chytl jsem jí za rameno "a řekni mi to do očí!"
Prudce otočila hlavu a dívala se z okna.
"Proč jsi začala tuhle práci dělat? Chceš, aby je místo tebe odváděla nějaká úřednice?"
Mlčela.
Ale pak s hlavou pořád otočenou k oknu potichu odpověděla:
"Ne."
"Takže sis to vybrala. Je to tak?"
"Asi jo."
"Neslyšel jsem. Co?"
"Vybrala," konečně se na mě podívala. "Je to prostě těžký," složila ruce na prsou.
"Vždyť jsi věděla, že to takový bude," vzal jsem její hlavu do dlaní, abych jí přinutil dívat se přímo na mě. "Něco ti řeknu. Pereš se se všema úřadama jako lvice. Děláš tu práci na stopadesát procent a hlavně - děláš jí dobře."
"Co je platný, že se snažim, když potom nějakej přechytračelej znalec napíše pětiminutovej posudek o rodině, kterou nezná a všechno, co jsem do tý chvíle udělala, je úplně zbytečný?"
"Dovol, abych ti připomněl, co pořád připomínáš ty mně: Nikdy není nic zbytečný. Proboha, Johanko. Doteď mám před očima kyselej výraz toho chlápka, co si na tebe přišel do kanceláře stěžovat a když odcházel, div že ti nemával, jak jsi ho okouzlila."
Chvíli váhala, ale pak se zhluboka nadechla a kývla:
"Dělám to dobře."
Neznělo to sice moc přesvědčivě, ale rozhodně udělala krok dopředu. Podívala se na mě a usmála se.
"Nezlob se, já vím, že jsem teď otravná."
"Nikdo není dokonalej. Teď bych tebe a Dos rád pozval na oběd."
"Dobře."
"Tak se mi líbíš," objal jsem jí jednou rukou kolem svěšených ramen.

(A jinak ne?!?)

Po obědě u Krišnovců jsme šli do parku. Stejně nebyla ve své kůži. Házela Dos klacky a přitom zkoumavě pozorovala tváře kolem sebe. Jako by všem chtěla říct: ´Zklamali jste mě.´
"Něco tě naučím. Je to děsná sranda," napadlo mě najednou. "Táta to s námi dělával, když jsme byli malí."

To si někomu sednete na ramena, zakloníte hlavu, roztáhnete ruce jako ptačí křídla a on se točí, dokud všechno nesplyne v jednu barevnou šmouhu.
"Uáááááá!!" pištěla jsem a Paddy se smál.
"Letíme!"
Cítila jsem, jak se točí zeměkoule; viděla jsem jen skvrny, co se do sebe nádherně vpíjely. Paddy mě pustil. Taky rozpřáhl ruce od sebe. Byla to nádhera… Nebe a barvy na stromech, štěrkové cesty, žulové kameny, zlátnoucí keříky…vypadaly jako dárkový balicí papír, co se kolem nás do němoty omotával.
"Chytni se nějaký větve!" křičel po chvíli.
"Zastaaav."
"Držíš?"
"Jo."
Znovu mě popadl za kolena a společně jsme se opřeli o strom.
"To bylo úžasný," smála jsem se.
"Příště se vyměníme," prudce oddychoval.


"Hele, není to Cora?"
Ze všech sil jsme se snažili zaostřit na náměstíčko za parkem.
"Odvede mi tě?" sklamaně jsem se zeptala.
Zaklonil se, aby na mě viděl a s výrazem spiklence zamrkal.
"Pojď dolů," pomohl mi. "Byli jsme spolu každičkou hodinu celej týden. Dneska jsem jen tvůj."
Cora se blížila k nám, cestou si prohlížela výkladní skříně a jakmile se zadívala směrem k parku, Paddy v jediné vteřině zavelel:
"K zemi!"
V tu ránu jsme oba přistáli v čerstvě podzimním sestřihu nízké trávy a chechtali se jako blázni.
"Dossie, dolu!" dělal Paddy komické posunky na zmatenou Dos.
A tak jsme tam leželi jako vojáci v zákopu a řehtali se, dokud nic netušící Cora nezmizela za rohem.
"Co teď?"
"Vyšleme mig na průzkum," zvedl mě za ruku.

Oba jsme byli obalení uschlými listy a stébly, které tu po sobě zanechaly stromy pozvolna se odívající do barev.
"Tak honem!" ohnul se.

Skočila jsem mu na záda a objala ho. On mě chytil a rozběhl se po trávě. Dossie běžící vedle, na nás štěkala. Přitiskla jsem se k Paddymu a křičela:
"Rychleji!"
Smál se a uháněl, jako by za námi hořelo. I lidé v parku mi najednou připadali jiní. Dívali se na nás a usmívali se. Paddy zpomalil.
"Nemůžuuu."
"Nebuď línej. Že jsi závodil na jednom půlmaratonu z tebe nedělá šampióna," štípla jsem ho jemně do tváře.
(čímž se dostáváme k místu, které jsem záměrně vynechala, jelikož jsem místo půlmaratonu nutně musela tó...no, určitě něco hodně důležitého)
Z posledních sil se rozběhl, ale vydržel sto metrů a zastavil se. Sípal a nemohl popadnout dech.
"Dolů!"
"Ani náhodou," držela jsem se jako klíště, rozesmátá od ucha k uchu.
"Jezinko záludná, koukej se pustit!"
Skákal, ale za nic na světě mě nemohl setřást. Nezbylo mu, než mě zas chytit, abych ho neuškrtila. I on se smál:
"To si tě budu muset vzít sebou domů?"
"Když budu chtít…"
Otočil se na mě:
"Že ty ses poslední dobou cpala jenom čokoládou?"
"No dovol!" uraženě jsem odfrkla.
"Za tohle mi namasíruješ záda!" nevšímal si mého nafouklého obličeje.
"To bys mě musel donést až za támhleten most," ukázala jsem daleko před nás.
Ale Paddy využil toho, že jsem se jednou rukou pustila a bleskově mě setřásl dolů.
"Ty hade!" dupala jsem, zatímco on se smál a utíkal ode mě.
Pronásledovala jsem ho celou alejí, přes most, až za kamennou kašnu, kde park končil několika lavičkami a keři.
"A co teď?" smála jsem se já, když neměl, kam by dál běžel.
V tu ránu se proti mně rozehnal a celou svojí vahou mě s sebou shodil do prvního spadaného listí. Řehtali jsme se, že jsme nemohli pobrat dech. Jenže v tom sebou chlápek doteď jen nečinně přihlížející našemu blbnutí cuknul a vytáhl zpod bundy foťák.
Cvak, cvak, cvak…jelo jak na běžícím pásu. Než jsme si ho stačili pořádně uvědomit, otočil se a byl pryč.
"Zmetek," ulevil si Paddy otráveně.
"Ale ne, to zas budu tvůj novej objev, jestli se nemýlím."
"To bezpochyby budeš. Aspoň nás mohl vyfotit z mojí hezčí strany!" naoko hudroval. "A co teprve tebe! Rozcuchaná, bílá...teď si holky budou myslet, že nemám vkus."
"Jestli mě máma uvidí v novinách, jak se válím v parku s nějakým bezdomovcem, co ho navíc zná celá polokoule, pošle pro mě expres vrtulník a do konce života mám zaracha."
Ale potom nám oběma současně došlo:
"Cora."
"No nazdar."
"To se dá vysvětlit," pokrčil rameny.
Zvedli jsme se ze země a oklepali ze sebe listí.
"Třeba, že jsme zakopli," vyprskl.
"Blbější už může být jenom fotomontáž."
"Tu jsem měl v záloze."
"Nezbývá ti nic, než obvolat všechny bulváry a co nejhrozivěji hrozit žalobou."
"S tim bych určitě uspěl," ušklíbl se.
"Tak to budeš muset vzít Coru ještě jednou na dovču. Ale tentokrát minimálně na měsíc a nejlíp někam do nemapní nepálský vesničky."
"Nemapní, jo?" cvrnknul mi do nosu. "Jaká je šance, že pochopí, když jí řeknu pravdu?"
"Asi taková, že právě teď zahouká hasičská siréna japonskou hymnu."
Paddy se zastavil a zaposlouchal se do zvuků velkoměsta.
"Něco jsem slyšel."
"To kvílí tvůj strachem sevřenej žaludek," rozesmála jsem se.
"Móóóc vtipný…"
"Nemysli na to. Třeba mu ten film nevyjde. A jestli jo, na stáncích bude nejdřív zítra ráno. To je ještě víc jak deset hodin času."
"Před koncem světa," smál se.
"Neříkej, že teď budu léčit z pesimismu já tebe."
"Ne, u tebe mám přeci masáž."
"Jo tak! Ale.."
"Co? Z toho se nevykroutíš. Cítím každej obratel."
"Jasně, že jo. Napíšu si to do diáře, až si nějakej pořídim. Já ti jen chtěla poděkovat, to mělo přijít za tím 'ale'. Masáž ber jako bonus. Nevím, co bych bez tebe dělala."
"Já vím, co. Mámu asi třem desítkám dětí."
Objal mě kolem ramen.
"Až si někoho najdeš, budeš mluvit jinak."
"Dyš mě nikdo nechcé!" rozbulela jsem se naoko.
"Já bych řekl, že v tom nebude hlavní problém."
Zarazila jsem se.
"A v čem teda?"
"Asi, že vůbec nebude hlavní, ale spíš chlopňovo-síňovo-komorovej. Že sis prostě zapomněla do kufrů přibalit své láskyplné srdíčko, když jsi utekla sem."
"No jo! Bude ještě pořád pod postelí!" plácla jsem se do čela.
"Nebo ho má někdo jménem Štěpán?"
Ona ale dělala, jako by ho vůbec neposlouchala.
"Ne, já ho určitě nechala v pračce! Bože můj…a vypnula jsem jí vůbec?"
"Ště-pá-án…," zazpíval jí Paddy do ucha.
Ale Johanka mlela dál:
"Co-co když mě srazí auto a budu potřebovat resuscitaci? Paddy! Musíš jim říct, že mám srdce v pračce! Pošli je do Prahy! Hvozdíková 21, napiš si to!"
Smála se, až jí jí oči hrály všemi vyhaslými jiskrami. A on se smál s ní. Loučil se s Johankou dnes obzvlášť nerad. Vyprovodil jí domů, ještě počkal, než donese Dos novou pískací hračku, co koupila a pak musel jít. Čekala ho Cora a s ní cesta do Belfastu.

 


Anketa

Ke které kouli máte nejvřelejší vztah?

k Zeměkouli
k Zeměkouli
k Zeměkouli

Komentáře

1 Radka Radka | 5. února 2012 v 9:04 | Reagovat

áá super, a řekni, žes vstala a říkám "super" znova :D ..(sis to nastavila, viď :-D )..bavila jsem se, hezký..ještě ten "hudlan" a bude to 100% :D  :D ..(ne, kecám, po všech stránkách výborný, jako vždy.... ;-)  8-) ..

2 LM LM | 5. února 2012 v 13:27 | Reagovat

Jeee,to je tvoje fotka
Super

3 Johanka Johanka | 5. února 2012 v 14:21 | Reagovat

Obě jsou. A u vzniku obou jsi byla. První je z parku v Corku. Říkala jsem, že to je přesně ON a myslela při tom, na tuhle kapitolu :)

4 Lenka Lenka | 5. února 2012 v 16:05 | Reagovat

Úžasný, nádherný :-) Děláš nám, Johanko, samou radost v poslední době. Jen tak dále, pokud máš inspiraci na další kapitolky...Hezkou neděli.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. února 2012 v 20:25 | Reagovat

Početl jsem si.
Ta druhá fotka je velmi zajímavá.

6 pax pax | 6. února 2012 v 0:54 | Reagovat

moc hezké ;-)

7 Miska Miska | 6. února 2012 v 10:17 | Reagovat

moc moc moc pekne :)si naozaj sikulka ;)  a dalsia za tyzden? :D

8 Radka Radka | 6. února 2012 v 10:28 | Reagovat

..já počítám, že za ten sedmidenní.. :-D

9 Radka Radka | 9. února 2012 v 15:42 | Reagovat

Johanko, nemáš tam něco ke čtení,"drahoušku"..přišla na nás nějaká "namrzlá nálada".. :-D  O_O

10 LM LM | 9. února 2012 v 20:03 | Reagovat

nebo aspon další kvíz :-)

11 LM LM | 9. února 2012 v 20:03 | Reagovat

nebo aspon další kvíz :-)

12 LM LM | 9. února 2012 v 23:32 | Reagovat

proč mi to tam vlezlo 2x? :-?

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama