Pád Bastily, univerzita, a tak vůbec...kapitola 61.

18. února 2012 v 0:46 | Johanka |  Smaragdový příběh
To rok trvající období bylo jako cestování ve stroji času. Všechno v něm dávalo smysl až na jeho konci, události začínaly tam, kde by měly končit a jejich časový sled nebral v potaz datum, nebo jiný lidský řád umožňujcí se orientovat v nějaké posloupnosti.
Ty měsíce byly jako kouzelný lektvar, do kterého přidáváte desítky nesourodých přísad v nepředvídatelném množství. Tušíte, že ten lektvar je vážně důležitý, ale nemáte ponětí, jestli má recept a už vůbec k čemu by měl sloužit. A občas si dokonce lámete si hlavu, jestli jste víc tím, kdo vaří, nebo spíš tou přísadou.
Každopádně, pokud chcete s Paddym a Johankou udržet krok, do stroje času létajícího tam i zpět musíte nastoupit s nimi.

Vraťme se krátce do jednoho dubnového odpoledne, které předcházelo podzimní schovávané před Corou celé měsíce. Do dne, kdy už byl natočený klip When you sleep, ale stále nebyl sestříhaný. Do dne, kdy už Cora věděla, že se chce vrátit do Corku, ale místo toho přijela z Belfastu jen na čtyřdenní návštěvu. Do dne, kdy jsem už měla podanou přihlášku na UCC, ale ještě netušila, jestli jsem přijatá.

Přišel pozdě-jak jinak. Coru to urazilo-jak jinak...
Ale byl v tak dobré náladě, že jí brzy nakazil i svou milou. Sledoval její trhané pohyby, kterými si rovnala věci na stole. Pečlivá francouzská manikúra v kontrastu s nepravidelnými loknami zrzavých vlasů, co jí nedbale a tak roztomile odstávaly od ramen. Odkašlala si. Cořin hlas byl k jejímu křehkému vzhledu nečekaně ostrý a hluboký. Byl si jistý, že až po prázdninách stane v aule před stovkou posluchačů své první přednášky, dokonale upoutá pozornost už samotnou jeho barvou.
Nevydržela jeho pohled. Pořád ji přiváděl k šílenství. Tak jako Paddy se na ní žádný jiný muž podívat neuměl. Tím spíš ji rozčilovala představa, že před chvílí se takhle bezpochyby díval na ní.
Nemohla tu holku ani cítit. Každá jiná by šla z cesty, kdyby do vztahu dvou lidí vnesla tolik problémů a kdyby její cíle se zadaným přítelem byly tak čisté, jak předstírala. A Paddy? Je prostě chlap, ti tyhle věci nevidí. Nemají ponětí, jakých intrik jsou Johana a jí podobné, schopny. Bohatě stačí, aby před nimi trochu zavrtěli zadkem a na zadek padají oni.




Po krátkém nahlédnutí do Cořiny hlavy můžeme znovu otevřít časové okno do září. Fotky z parku už spatřily světlo světa, z Cory se stala profesorka a z Johanky studentka, z každé ovšem na jiné polovině ostrova. Paddy se právě nacházel v jeho severní části.
"Co si dnes dáme?" zalovila Johanka v lednici, v ruce skripta s právnickou terminologií. Ne, že by lpěla na odpovědi, ale ticho v jejím bytě se poslední dny zdálo být přímo palčivé. S šáchorem od Kiry k sobě ještě hledali cestu a zatímco kolopejka (dej jí Bůh věčnou slávu) a Cecilka (dej jí Buddha lidské tělo), byli od přírody komunikativní, tahle bahenní tráva se po většinu dne tvářila, jako by ani nebyla.

Johanka vidličkou lovila kuličky mozzarelly v misce a pokradmu sledovala, jestli jí její zelený přítel vůbec vnímá. Ani ťuk. 'Možná potřebuje přesadit,' napadlo jí a zamyšleně urovnala malířské štětečky ve váze. Nechala skripta na stole a přesunula se k televizi. Nový film od Carmen po deseti minutách tupého zírání vypla a bez dlouhého přemýšlení ho nahradila Forestem Gumpem.

Její pohled opět zabloudil k mobilu. Tedy k polštáři, pod kterým od včerejška ležel. Jenže mu nemohla zavolat, byl stále s Corou v Belfastu a působit Paddymu problémy kvůli jednomu krátkému telefonátu…
Hlasitě vzdychla, objala polštář a odevzdaně usrkla studený čaj z Vilcacory. Během chvíle se nechala vtáhnout do Forestova šťastného světa: "…a věřte nevěřte, za pár měsíců pozvali ping-pongový tým na návštěvu do Bílého domu. Tak jsem šel. Zase. A viděl jsem prezidenta spojených států. Zase…."

Dny plynuly a jedna událost míjela druhou. Fotky z parku v ranním vydání místního bulváru, které se brzy objevily i v dalších novinách a posléze na internetu, jsme před Corou přirozeně neututlali. Zlobila se na Paddyho, tak jsem se raději na nějakou dobu stáhla k Rainmenům (Ranovi a Carmen), kteří od pravidelného sexu pomalu nacházeli i další hodnoty svého vztahu. Směle mohli vystupovat jako představitelé všeho, co ve stejnou dobou v České Republice hlásala reklama na Kofolu.
Randyho papírová žena Irina porodila krásnou holčičku Tatianu a v krátké době si se svým přítelem pořídila vlastní byt. Ranův následný rozvod proběhl bez potíží, což Carmen, přestože o tom nikdy příliš nepolemizovala, znatelně ulevilo, a po týdnech opět začala nosit své růžové lenonky.
Díky svému úsilí nacpat do sebe maximum informací ze sociologie právní správy a připravit se na své první zkouškové období, mi Paddy odpustil i další půlmaraton. Jak si asi umíte představit, lítostí jsem proplakala celé týdny.
Nepamatuju si už, jak se tehdy Paddy s Tanjou a Joeyem umístili, ale vzhledem k tomu, že vydrželi běžet ve společném tempu, měla jsem celkem jasnou představu, po kolika kilometrech, a kam, bych se demonstrativním přilepením vteřinovým lepidlem k zábradlí, ´umístila´ já.

Cory dotčenost z fotografií poměrně rychle vyprchala. S Johankou jsme se přirozeně nevídali příliš často, ale i občasná setkání stála za to. Vymýšleli jsme všelicos od nových figur flamenga, po den strávený cestováním kyvadlovým vlakem z Corku do Cobhu a zpět.
Někdy internetové aukci jsme sledovali chlapíka, který prodával sadu sádrových trpaslíků, sbírku starých plaket, medailí a další drobnosti nevalné hodnoty. Johance se ale zalíbilo, jak někomu v diskuzi odepsal citátem Chaíla Džibrána, a tak jsme od něj všechna ocenění za pár drobných koupili.


"Výborně," kýval Paddy hlavou tam a zpátky jako umělohmotný pejsek s pružinkou, který se usazuje na palubní desku do auta. "Co s tím budeme dělat?" krčil čelo, aniž by spustil oči z obrazovky. Jako by snad na okamžik pochyboval, že má Johanka v záloze alespoň tucet návrhů …
…a v Johančině hlavě se tentokrát urodil nápad oslavit islandský Svátek obchodníků. Slaví se první srpnový víkend. Tedy před - a co? Slovy Johanky: "To je zatracená ostuda, že jsme se o devět měsíců zpozdili!"
A že jste o něm nikdy neslyšeli? To asi nikdo, krom Islanďanů…
...a Johanky…

Dohodli jsme se tedy s Randym, Carmen, Kate, dvojčaty a Darlou z kanceláře paní Robinsonové, na vskutku originálním programu. Sebrali jsme všechny plakety a medaile, oblékli se do svátečního (netřeba dodat, že o svátečním oblečení měl každý z nás značně rozdílnou představu) a chodili mezi svými oblíbenými prodejci v Corku, kterým jsme udíleli kupříkladu řád nejkulatější olivy, medaili za nejčernější pivo, odznak velkého čajmistra, případně čestnou medaili Boba a Marleyho za nejvyšší jeřáb ve výloze modelářského krámku.

Můj milý pekař, pan Mahon, si své vyznamenání s úsměvem pověsil na zeď mezi makové loupáky a koš francouzských baget. To, že se jednalo o zlatou plaketu doktora Jánského, nikterak neřešil, jelikož stejně jako já uznal, že co do profilu, jsou si s věhlasným doktorem podobní jako jednovaječná dvojčata. A že si svého ocenění váží, dokazuje fakt, že v jeho pekařství visí dodnes.

Od té doby se podobné oslavy staly naší oblíbenou záminkou k setkáním. Nad očekávání se podařil americký Den nezávislosti, při kterém jsme se sešli na East Grove s rodinami Patricie, Jimmyho a Kate.

Po obědě dorazili i Maite, Carmen s Ranem a Kathy se Seanem, a společně jsme upekli dort v podobě americké vlajky. Při hromadném vzpomínání všech států patřících pod USA, se někdo vytasil s Filipínami, načež se nás Jimmy jal učit filipínskou národní hymnu.


Domů mě Paddy odvážel rozesmátou a olepenou polevami a piškotem.

Ranovi se naše svátky zalíbily natolik, že k mému následnému vyhlášení oslav francouzského Dne pádu Bastily o necelé dva týdny později, pořídil mně, Carmen i Kate náušnice ve tvaru gilotiny.

A čas plynul dál. Johance už nevadilo, když se Paddy přišel podívat na její vystoupení scénického tance a dokonce ani schovávání před Corou. Někdy bylo tak okouzlující, že předčilo i jejich dříve společné večery u Maxipsa Fíka, nebo čajové seance s petrolejkou. Kouzlo neoprýskané očekáváním, kam se spolu ukryjí, bylo vlastně protkané od hlavy k patě romantikou. Sbližovalo je jako dva spiklence, nechalo je rozplývat se v atmosféře dob, kdy se poznali a rozechvělí se vraceli do svých domovů plní toho druhého.
Jednou skončili v přístavu u řeky, pod mostem pomalovaným otisky sladkovodních řas, jednou na návštěvě u paní Molloneyové v perníkové chaloupce, kam spolu kdysi zabloudili, jindy zase zapomenutí mezi regály F-H v oddělení historických románů zavřené městské knihovny, prosvícené jen nazelenalým světlem stále rozsvícených lampiček ze studijního oddělení.

Jakmile album Homerun spatřilo světlo světa, vyrazil Paddy s Corou a Maite navštívit Florenta, který stále pracoval v africkém Togu. Sedmnáctého června, celých čtrnáct měsíců po svém návratu do Irska, obhájila kvůli cestování odloženou disertační práci…a hádejte, co…

Já dokončila první rok na vysoké.
Už zase.

Jelikož nabídka místa pro Coru v Belfastu byla stále aktuální, rozhodla se ji přijmout. Po jarním turné a následném vydání alba Kellyovi přešli do úsporného režimu a Paddy si tak se svou drahou naplánoval mnohem víc společně stráveného času, než jak tomu bylo za dob Cořiných studií v Severním Irsku. Popravdě, poslední měsíc jsem se snažila vyrovnat i s plíživou myšlenkou, že by se chtěl Paddy do Belfastu odstěhovat. Ale Cořiny přípravy k odletu vrcholily a vše nasvědčovalo tomu, že Paddyho plány ohledně bydliště se nemění. Do jejich vztahu jsem už neviděla. Neptala jsem se, pokud to nebylo nutné. Jednak jsem zjistila, že stinnou stránkou zamilovanosti je i palčivá bolest v hrudníku, co se týká bezmoci v postavení kamarádky a jednak jsem milovala Paddyho šťastný úsměv prozrazující, že ho ráno probudilo víc, než jen letní slunce za oknem.
Ve starém Řecku se prý podobně obětavé lásce říkalo agapé. Carmen jí nazývala masochismem. No, a v Praze se dostala do obecného povědomí pod pojmem pitomost.

Před sedmou hodinou jsem se vydala na cestu ke klubu, ve kterém měl Paddy večer hrát. Shodou okolností šlo o stejné místo, kam jsem už jednou pozvání odmítla. Jak ale praví mé oblíbené rčení-moudrý udělá sto chyb jednou a hlupák jednu chybu stokrát. A já se po svém ročním vytrvání na právech cítila velmi dospěle a moudře.

Jakmile jsem otevřela dveře, přímo proti mně, na protějším chodníku, se odkudsi vyloupl Randy.
"Rane! Ahoj!"
"Ahoj fialko moje voňavá! To jsem rád, že tě vidím!" přeběhl silnici a galantně mi políbil ruku.
"Kdy ses vrátil?"
"Asi před hodinou. Ale jestli máš čas, můžeme zajít na kafe."
"Teď to nejde, Paddy dnes hraje a já se chystám za ním. Pojď se mnou! " napadlo mě.
"To ne, to by bylo na dlouho a já sotva udržím otevřený oči. Ale za rohem mám auto. Můžu tě přiblížit, chceš-li."
"No, to bys mohl. Oidche Mhat Leibh je na druhý straně města."
"A vidíš, já to mám při cestě. "

"Jak to probíhalo v Holandsku?" vyzvídala jsem v autě.
"Pravdu dím, když dím, že nevím. Objevil jsem totiž ten nejlepší Coffee shop v Amsterodamu a pak mi ty události ňák přestaly brát sled…"
"Tys celej seminář prohulil?" rozesmála jsem se.
"Já to nazývám organicky řízenou meditací, ale budiž…A co se děje tady? Pořád si s Paddym a Corou libujete ve švédských praktikách?"
"Pozor na pusu," usmála jsem se trochu víc dotčeně, než bych chtěla.
"Omlouvám se, jenom vtip. Tak co všichni děláte?"
"Paddy se teprve teď vrátil z turné. Cora získala doktorát a od září má na stálo učit v Belfastu. Teď má volno. To já v práci skoro přespávám…máme ale konečně supervize, tak se dá lecos zvládnout líp."
"Bylo už načase."
"Párkrát u mě spala Carmen, ale to asi víš…Někdy zajdu s Kate do kina…ale nic abnormálně zvláštního se nedělo."
"Pořád jste s Paddym takový kamarádi?"
"Co je to za otázku, Rane?" usmála jsem se.
"Vím dobře, jak náročný může být udržování nestandartního vztahu."
"Ne tak náročný, abychom to nezvládli. Když tu Cora nežila, skoro jsme spolu bydleli. A teď se vídáme párkrát do měsíce. Nejde to jinak….měla bych si hledět svých věcí," vzdychla jsem. "Ale na druhou stranu, nemůže přeci čekat, že zmizím, že si nechám mezi prsty proklouznout nejmrazivější bytost, kterou jsem v životě potkala!" vedla jsem svůj monolog.
"Jestli se můžu vmísit mezi tvé dvě já skromnou poznámkou…"
"Klidně se mis."
"Jsi magor. Ty i ta druhá, co ti do toho kecá. Co tě znám, řešíš Coru. A? Paddy je s ní, ne? Jí by to mělo stačit jako důkaz lásky a oddanosti a tobě naznačit místo v jeho životě. Po čem Cora ještě může prahnout? Je zvyklá, že se všechno děje, jak si zamane. A ty koukej pustit ven tu potvoru, co má každá ženská v sobě. Dělej konečně jen to, co chceš a neohlížej se na nikoho dalšího. Na světě jsi sama za sebe. Takhle nikdy nebudeš šťastná."
"Vzala nám všechen čas, kdy jsme spolu klábosili a vymýšleli blbiny. Co se vrátila mám strach Paddymu i zavolat."
"Potřebuješ zkrátka chlapa, Johanko. Vykašlat se na všechny kamarády včetně Paddyho a prostě žít."

Než jsem stačila cokoliv namítnout, Randy skočil do skuliny mezi dvě mé myšlenky slovy:

"Jsme tady - Oidche Mhat Leibh - vidíš?"
"Tak díky za svezení i za všechny moudra," políbila jsem ho na tvář.
"Bav se."
"Přeju sladké snění."

Vystoupila jsem a ukázala zohýbanou VIP kartičku od Paddyho. Vyhazovač si mě krátce prohlédl a potom mi sám otevřel dveře.

"No tohle!" vyděsila jsem se množství lidí v klubu. "A samá holka.." polohlasně jsem si říkala. "Co mi uniklo?"
Ale pak jsem za sebou v šumícím davu rozeznala němčinu. Dvě slečny se o něčem bavily hodně hlasitě, aby se mezi ostatními vůbec slyšely, a nakonec se rozesmály.

Fanynky z Rakouska a Německa často vypravovaly hned několik autobusů, ve kterých s Kellyovými absolvovaly třeba celé turné. Tohle vypadalo na skutečně velkou výpravu… Zahlédla jsem i transparent s Paddyho jménem, ověnčený rudou podprsenkou. A já myslela, že tyhle doby už jsou pryč... zajímavé, tohle Coře nevadí. Vzápětí se jedno moje já suše dotázalo: 'Už zase?'

Neměla jsem šanci prodrat se k pódiu, takže mi nezbývalo než zůstat na místě, protože i cesta ven už byla neprůchodná.

Obklíčená davem…
(takhle se nejlíp zbavíte fóbií)

Deset minut jsem lapala po vzduchu a spíš, než bych viděla, tak jsem z křiku kolem pochopila, že Paddy se objevil na pódiu. V tom se ozval jeho hlas:
"Ahoj všem. Děkuju za velkolepé přivítání. Ještě než začneme, měl bych malou prosbu. Všichni se teď rozhlédněte kolem sebe a když uvidíte milou slečnu v černém sáčku, která má dlouhé vlasy učesané od polštáře, smaragdově zelená očka jako správná kočka a právě teď se nejspíš tváří naprosto neviditelně, tak buďte té dobroty a pusťte jí sem za mnou.

Klub se otřásl smíchem a všichni se horlivě otáčeli na všechny strany, zatímco já…
…se tvářila neviditelně.

"Nemyslel tebe?" cukla sebou vysoká blondýnka přede mnou. To už Paddy opakoval prosbu i německy a pro jistotu ještě dodal:
"Tak co? Našla se?"
"Našla!" volala blondýnka. "Tak se hněte a udělejte místo," kibicovala všechny před sebou.
"Že to je Johanka?" uslyšela jsem odkudsi zprava a nabrala nejvyšší možnou rychlost.
'Jsem Johana uvězněná v davu Paddyho fanynek,' prozpěvoval mi můj mozek do kroku, aby přispěl k panice.
Ve chvíli, kdy mě Paddy uviděl, řekl:
"No konečně. Bez tebe nemůžu začít."

Usmála jsem se. Ale to jsem ještě netušila, co tím myslí. Když jsem se dostala těsně pod pódium, natáhl ruku, aby mi pomohl nahoru.
"Co je?" nechápavě jsem k němu vyskočila.
Ale Paddy přede mě postavil mikrofon a do toho svého pak řekl:
"Mám tu čest vám představit Johanku. Vím, jak se vám líbí jedna písnička, co jsme pro vás spolu napsali."
Holky pod pódiem začínaly pískat a hulákat.
"Protože je o nás, tak vám jí teď společně zapíváme."
"To ani omylem," vyděsil mě.

Jak ho taková věc mohla napadnout?
Ovšem, mikrofon přede mnou už byl zapnutý a tuhle mou reakci postřehlo na tři stovky dalších lidí. A jak už to bývá, Paddyho nápad se jim zamlouval - tím spíš, když viděli, jak opět nabírám svůj rádoby průsvitný výraz.

 


Komentáře

1 pax pax | 18. února 2012 v 1:29 | Reagovat

hezké povídání.... ;-)

2 Johanka Johanka | 18. února 2012 v 2:12 | Reagovat

Jejda,já nečekala, že by to někdo takhle pozdě četl. Tohle je zkouška kvůli rozlišení obrázků :)
Plná verze bude ráno.

3 Lenka Lenka | 18. února 2012 v 9:35 | Reagovat

Super, krásné počtení hned tak po ránu. Děkuji za další kapitolku ;-)

4 Radka Radka | 18. února 2012 v 10:11 | Reagovat

parááda...;-)..stále obdivuju tvůj styl psaní i tu ranní hodinu.. :D ...tady někdo jede na kofeinu..ale jak..? :-D

5 Jehane Jehane | Web | 18. února 2012 v 14:15 | Reagovat

Ooooch a aaach!! :) A ta příjemně dlouhá dlouhatánskost kapitoly!! Teda ale mě takhle někdo vytáhnout na pódium, tak ho s klidem před očima všech přítomných zavraždím :-D

6 Johanka Johanka | 18. února 2012 v 14:48 | Reagovat

A zítra bude další. Jestli pojedu na kofeinu :-P, tak zítra v hodně ranních hodinách :)

7 selenagomez-webs selenagomez-webs | Web | 18. února 2012 v 16:33 | Reagovat

Ahoj moc pěkný a zajímavý a články blog

8 Radka Radka | 18. února 2012 v 19:32 | Reagovat

[6]:uuu..příjemné překvapení...i těch 100kapitol.. :-D :-*

9 Myška Myška | 18. února 2012 v 20:41 | Reagovat

Krása....škoda jen že je to fikce.... krásně napsaná fikce....docela ráda bych to i slyšela....Zpívat Johanku s Paddym....to by bylo bomba... Johanko ty jseš taky jen smrtelník že? ....A audiovizuální tvorbu nevykouzlíš... :-D  :-D

10 Johanka Johanka | 18. února 2012 v 20:42 | Reagovat

Jestli bude čtenářů ubývat tak jako doteď, tak finišujem jen spolu a s Lenkou Marií :-D

11 Petra Petra | 18. února 2012 v 21:43 | Reagovat

krásný :-)

12 Johanka Johanka | 18. února 2012 v 22:06 | Reagovat

Myška...kdybych věřila, že píšu fikci, nikdy bych to nenapsala. Jsem si jistá, že existuje víc, než audiovizuální podoba příběhu o Johance a Paddym. :-)

13 Terr Terr | 19. února 2012 v 0:06 | Reagovat

Jsem ráda,že pokračuješ ve psaní.Myslím,že čtenářů neubývá,ale jen nepíšou komenty jako já :-)

14 Terr Terr | 19. února 2012 v 0:08 | Reagovat

Jinak vztah Jonanky a Paddyho je na ústupu tak to vypadá,že Jožule bude mít jiného chlapa ??? 8-)  :-D

15 Johanka Johanka | 19. února 2012 v 0:43 | Reagovat

Možná se jen mají tolik rádi, že nechali druhému prostor pro hledání vlastního štěstí.
A díky za koment :D

16 pax pax | 19. února 2012 v 1:25 | Reagovat

[2]:já čtu zásadně v noci:-) ;-)

17 Radka Radka | 19. února 2012 v 15:05 | Reagovat

[12]: .to jsi napsala hezky... ;-)  :-D

18 Radka Radka | 19. února 2012 v 15:06 | Reagovat

1:25..já vás stejně obdivuju.. :D

19 LM LM | 19. února 2012 v 21:55 | Reagovat

Johanka není jen tak obyčejný smrtelník! Je úplně neobyčejný nesmrtelník :-)

20 Johanka Johanka | Web | 19. února 2012 v 22:21 | Reagovat

Doufejme, že i ta, která Johance vdechla život, brzy dojde jejímu poznání :)

21 LM LM | 19. února 2012 v 22:54 | Reagovat

Rádi? Jako Láska? Láska neexistuje. Vlastní zájem existuje,příchylnost založená na osobním prospěchu existuje, samolibost existuje, ale ne láska.....

22 Johanka Johanka | Web | 19. února 2012 v 23:46 | Reagovat

To záleží na tom, co s sebou pro tebe nese význam slova láska. Co popisuješ, já nazývám spíš touhou vlastnit. Bohužel, tuhle touhu pasoval na lásku až systém "civilizování". Láska je nezištná. Skutečná láska se nebojí trpět pro štěstí milované bytosti a co víc, co zvenku vypadá jako utrpení, člověk prožívající skuečnou lásku, jako utrpení necítí. Jeho štěstím je štěstí druhého. Ideální je, pokud tohle ucítíš ke všem bytostem. Pak už v partnerovi nehledáš svou zamilovanost, ale spřízněnou duši, která pocit zamilovanosti dalece přesahuje. A hlavně-láska je láskou jen tehdy, když necháš jít toho druhého, kamkoliv a jakoukoliv cestou. Je to totiž tvůj stav vědomí, kdy zjistíš, že ani neopětované city nemůžou narušit strukturu toho, jak cítíš ty. No...vcelku mám z tebe pocit, že ses dostala tam, kde se nacházím já, jen já stále věřím tomu, že existuje bytost, která tohle cítí stejně. Zatím jsem jí nenašla, přestože už mám lehce zoufalé tendence na ní pasovat každého, kdo se mi vnitřně jen trochu podobá. A pak pád na držku...přirozeně :)

23 pax pax | 20. února 2012 v 0:34 | Reagovat

[22]:moc hezky napsané.....

24 LM LM | 20. února 2012 v 23:17 | Reagovat

to byl Rimbaud :-) měla jsem to tam napsat :-) Svůj názor v tomto směru nezveřejňuji 8-) ale dobrá teorie :-)

25 Johanka Johanka | 21. února 2012 v 6:21 | Reagovat

Tak to asi napsal v době, kdy ho Verlaine postřelil. Nebo předtím, než přešel tu somálskou poušť. Vsadím se, že pak už měl hlavu čistou :)

26 Johanka Johanka | 21. února 2012 v 6:23 | Reagovat

...a to zas klidně zveřejni. Ať tu máme nějakej kontrast k mojí utopii (prej, říkají ostatní)

27 LM LM | 21. února 2012 v 9:53 | Reagovat

tak utopii? vidíš, to mě nenapadlo nazvat to utopií :-)

28 Johanka Johanka | Web | 21. února 2012 v 10:11 | Reagovat

Ani mě ne! Poprvý mi to řekla na střední Káťa Bujnová a pak už se na mě zbytek lidstva domluvil. Ale já se nedám!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama