Pavoučice Alík ... kapitola 68.

4. června 2016 v 12:31 | Johanka |  Smaragdový příběh

Hned ráno se konalo soudní stání, ke kterému jsem byla předvolaná. Vedle slečny Blackové oděné do modrošedého kostýmku, jsem už tradičně vypadala spíš jako Janis Joplin, než jako budoucí koncipientka (Koncipientka, která, podotýkám, úspěšně! ukončila první rok práv na University College Cork, díky čemuž si konečně zapamatovala, že "contra proferentem" není zaklínadlo z Harryho Pottera, ale právní obrat zaručující A+, pokud víte, kdy a koho jeho znalostí ohromit).
K mému štěstí se na jednání objevil kurátor pro mládež, terénní pracovnice z neziskovky a konečně i šestnáctiletá gotička Lara, čímž byl poměr úřednictva a nás, co jsme spíš připomínali subkulturní squatery z Camden Townu, vcelku slušně vyrovnaný.
Pro Laru to dopadlo skvěle, vezmeme-li v potaz, že trestní oznámení na ni podala vlastní babička. A já…no asi si umíte představit, jak ráda jsem běžela na oběd s Kate a Carmen, když jsem místo vlastní snídaně stavěla z buchet obrázky pro Paddyho.



Kate na sobě měla dlouhé černé šaty, z Carmen byly vidět jen kudrnaté havranní vlasy a růžové lenonky.
U stolu vládlo hrobové ticho. Kate strnule seděla, soustředila se na hrot vidličky, zatímco Carmen s přimhouřenýma očima sledovala každý můj pohyb. Počkala si, až dosednu na židli, načež se napřímila.
Kate zvedla pohled od hrotu vidličky, hlavu stále sklopenou nad stolem.
"Pavouci, milá Johanko…" nadechla se Carmen významně.
Kate se zachvěla.
"…i ti se psím jménem," pohlédla na mě úkosem, "SE MNOŽÍ!!" vztekle vyprskla.
Nutno dodat, že společně s Kate. Bohužel, Katin pisklavý smích mi na bodech nepřidal.
Možná bych ještě měla připomenout, že zatímco já jsem se přestěhovala na East Grove k Paddymu (taky vám to zní tak krásně?), Carmen se přesunula do mého bytu.

"Vážně?" překvapeně jsem zvedla obočí. "Jak moc?"
Kate se upřeně zadívala na Johanku snažíce se jí telepaticky zabrzdit v radostném tónu hlasu. Díky jejím vzdouvajícím se tvářím, zadržujícím další výbuch smíchu, pozbyl vzkaz účinku.
"Rozhodně víc, než bych očekávala od někoho se jménem Alík."
"Budeš muset změnit jmenovku na zvonku," napadlo mě.
Kate se zřítila pod stůl.
"Na Alici," vysvětlila jsem s pocitem, že nepochopila podstatu problému.
"COOO?" vytřeštila Carmen oči.
Nenapadlo mě, že kolonie gratulantů, kteří by se na Alíka nemohly dozvonit, tak úplně neřeší Carmenin problém.
"Já vás miluju!" lovila Kate v kabelce kapesník.
Taky jsem se rozesmála. Avšak bylo zjevné, že já se směju něčemu, čemu se nesměje Kate, Carmen ví, čemu se každá smějeme, ale obojí jí pěkně prudí a to celé má za následek, že Kate se směje ještě víc.
"Tady," podala jsem Kate kapesník, když už se na stole nakupily klíče, mobil, rtěnka, pepřák a ulomené autozrcátko.
"Já se ještě pořád zlobím! Haló!" zamávala nám lehce opomenutá Carmen před očima.
"Uděláme Alici profil na seznamce a třeba se jí ujme nějaký majetný, bezdětný….. em…ne?" reagovala jsem na Carmeniny oči připomínající dvě růžové štěrbiny. "Tak ne," nejistě jsem pohledem střelila ke Kate.
Ukázala zvednuté palce a výmluvně pokývala hlavou.
Zhluboka jsem se tedy nadechla: "Jak ti s tím můžu pomoc?"
"Pěstounská péče, nebo deratizér," nekompromisně oznámila.
"Co?? Buď trochu kámoška! Teď jsem se nastěhovala k Paddymu!"
"Přece mu hned nepřivede kupu harantů z předchozího vztahu!" obořila se Kate na Carmen.
Zkroutila jsem obličej do ztrápené grimasy a souhlasně pokyvovala.
"Očekávám tě dnes odpoledne, jinak vezmu lak na vlasy, zapalovač a udělám z nich želé."
"FUJ!" obořily jsme se na ní obě.
Neudělala by to. Chce mě vystrašit. Má ráda zvířata. Říkala někdy, že zvířata ráda nemá?
Pátravě jsem zkoumala její výraz ve tváři a bojovným tempem přežvykovala fazolové lusky.
Carmen se pustila do své Quesadilly, jako by to byl syrový biftek. Kousala jí s nasazením, za něž by se nemusel stydět ani dromedár.
Zapíchla jsem vidličku do rajčete, až zaskřípala o talíř. Ona sáhla pro zapalovač a s šíleným šepotem "želéééé" rozsvítila svíčku uprostřed stolu.
"Ještě něco k pití?" optal se procházející číšník.
"Co trochu čerstvé krve, holky?" zašeptala Kate pozorujíce ta gastronomická jatka.
Chuděra netušila, jak málo jí dělilo od quesadillo-fazolové pleťové masky.
Zatímco jsme se při výbuchu smíchem snažily nepustit jídlo žádnou z nosních dírek, Kate objednala bezovou šťávu.

No…další veselý oběd za námi.

Na mobil jsem si vzpoměla až kolem čtvrté. Jakmile jsem ho zapnula, přišla mi zpráva od Kate: Jistá nezadaná Pavoučice Aliik se 196 závazky, tě na facebooku žádá o přátelství.
Ale nene!
No jojo! Carmen bude štěstím bez sebe.

Tak tedy vypadal Johančin den od rána až do chvíle, než se chystala opustit kancelář. Přestože skládání snídaně do všech možných tvarů, usmíření šestnáctileté gothičky s jedenasedmdesátiletou babičkou, narození pokolení malých pokoutníků a udržení oběda v puse zní jako opravdu nabitý den, bylo právě Paddyho ráno to, co mu dalo zcela jiný smysl. Ale to Johanka ještě ve čtyři hodiny a osmnáct minut, netušila.

Jakmile uslyšel motor odjíždějícího auta, seběhl Paddy do haly.

Schodištěm se vznášel paprsek Johančina parfému. Když se podíval na stůl, proběhla jím vlna tepla a napadlo ho, jesti bude mít srdce to srdce vůbec jíst. Ještě při Paddyho průchodu chodbou se zrcadlo culilo trochu jako zamilovaný debílek a trochu jako někdo, kdo stál ještě včera na pódiu v Mannheimu.

Z okna těsně nad úrovní země jsem zahlédl, jak se otevírá brána. Napadlo mě, že Johanka si určitě zapoměla obout boty, nebo si až u odbočky na hlavní silnici uvědomila, že má pořád v puse kartáček na zuby. Odhodil jsem krosnu a vyběhl zpět. Cestu do jídelny opět zdobil dozvuk jejího parfému. Ale jídelna byla prázdná. Buchtové srdce zmizelo taky.
Tak tehhle důvod návratu! Hehe, stejně jí potrápím. Vyťukal jsem esemesku a představoval si, jak zaúpí převodovka, až si jí Johanka přečte.

A rychle zpátky pro krosnu. Poprvé si přál, aby se v práci zdržela.

Nalezení facebookového profilu paní Alíkové bylo dnes Johančiným posledním počinem v kanceláři. Tou dobou mu už zbývalo jen všechno naházet do auta a na obličeji vymodelovat věrohodný kukuč. … a zvednout mobil, který mu právě rozvibroval zadní kapsu u kalhot.

"Ty víš, jak člověka potěšit," neodpustil si svůj soukromý vtip.
"Ahoj Paddy," pozdravila Johanka přiopile, když jí v uchu zazněl jeho nakřáplý hlas.
"Už se chystáš domů?"
"Vlastně ne, mám několik (desítek až stovek) závazků u Carmen."
"Hmmm…to ovšem mění situaci," přemýšlivě odpověděl.
"Máš už nějaké plány?"
Na druhé straně se ozval smích.
"Tak trochu."
"Vlastně by to s Carmen nemělo být na dlouho. Ale opravdu hodně by mi pomohlo, kdybys mi mohl být…emmmm….oporou."
"Tak ven s tím," jeho úsměv byl téměř hmatatelný.

(Jen se ho špičkou malíčku dotknout)
Kuš, Johano! zavelela ta protivná, co ráno vymyslela nudnou šachovnici.
No jó pořád! odpověděla jí z opačné části mého mozku ta druhá se skleničkou Chardonnay v ruce, ještě pořád nakrklá kvůli zničení svého mistrovského srdce z koláče.

Ta s mobilem u ucha jen protočila oči.
"Alík si založil rodinu. U Carmen v koupelně."
Paddyho úsměv sílil a s ním i představa jeho hebk….
KUŠ, Johano! ozvala se zase protivná.
V mém mozku to zasvištělo letící skleničkou od vína a Johana z druhé strany si vítězoslavně obtáhla rty rudou fair traide na zvířatech netestovanou rtěnkou v bio kvalitě, zatímco ta z první strany si držela ruku na bouli.

"Chtěla bych je jen přenést někam ven."
"TY bys je chtěla přenést někam ven?" culil se.
Naprosto necenzurovaně svou představou obkroužila celou křivku jeho rtů.
Jen chvilka jí dělila od slastného zavrnění. Kousla se do malíčku a pokrčila nos. Představu vyrušila protivná Johana s ovázanou hlavou a kynoucí zatnutou pěstí.
Mrcha.

"Chtěla bych je přenést spíš tvýma rukama, kdyby to šlo."
"Tak se sejdeme u Carmen?"

S tím nepočítal.
"Carmen!" houkl, když konečně přijala hovor.
Když jí vysvětlil celou situaci, nebyla zrovna nadšená z východiska pro sebe, ale doslova jihla z toho cvoka.
"No jó," zavrčela a on věděl, že má vyhráno.

Chybělo kousek a Johanka se při parkování skoro vůbec nedotkla popelnice.
"Lepším se," pochválila sama sebe s úsměvěm, zatímco ulicí dozníval úder něčeho kovového, co svým (drobným!) nárazem shodila z popelnice na chodník.
Carmen už čekala u domu a líně se opírala o patník.
"No vida jí!" odlepila se a měřila si Johanku přivřenýma očima.
Ta Carmen strčila do pusy její oblíbenou čokoládovou tyčinku s mátou: "Na," uchichtla se, "kde je máš?"
"Počkej," vytáhla Carmen z kapsy balíček moruší, které zase milovala Johanka. "Neříkám, že jim udělím azyl, ale můžeš je tu nechat do konce srpna."
"Díky. Čemukoliv, co způsobilo ten obrat. Už jsem ale vytáhla Paddyho, aby mi pomohl."
"A já se zase ptala Coula. Říkal, že je klidně pochytá."
"To je od tebe hezký. Ale Paddy už je na cestě sem, tak tě jich můžeme zbavit hned."
"Napadá mě tisíc lepších způsobů, jak s ním strávit večer, než chytáním pavouků," zvedla několikrát obočí a úlisně si oblízla rty.
"Myslím, že tě napadá jen jeden," rozesmála jsem se.
"Je to svobodnej samec k nakousnutí. Tohle teď bude napadat kdekoho."
"Jak je libo," pokrčila jsem rameny. "Půjdeme konečně dovnitř?"

Johanka byla neoblomná. Carmen už chtěla sáhnout po nejtěžším kalibru, ale v tu chvíli se na konci ulice objevila spásná světla Paddyho Toyoty.

"Ahoj," pozdravil a políbil Carmen i Johanku na tvář.
"Neposlouchá," zašeptala mu Carmen do ucha během přivítání.
Paddy se podíval na Johanku a Carmen mu zopakovala svou nabídku ohledně prodloužení pobytu pavoukům.
"Slibuješ, že nezkřivíš jedinému z nich ani chloupek?" zeptal se jí.
Otráveně si olízla špičku ukazováku a prostředníku, které pak švihem zvedla k bradě.
"Tak jo," rozhodl a otevřel Johance dveře auta.
"Počkej, proč to neuděláme hned?"
"Protože pospícháme," políbil jí na čelo.

 


Komentáře

1 Peťa Peťa | 5. června 2016 v 20:39 | Reagovat

Jdu se tady  zase náhodou podívat jestli tady nepřibyl další dílek a vidím že přibyl :-)  moc hezký :-)

2 Radka Radka | 6. června 2016 v 10:57 | Reagovat

..prej kousek a nedotkla se popelnice......aha, aha.. :D ...máš to zase skvěle napsáno....-))....a ta protivná část a ta druhá... :-D ...hezký čtení..čekám na další .-))

3 Erika Erika | 24. června 2016 v 21:30 | Reagovat

Jé, nakouknu po dlouhé době a tady pokračování. To je super. Teď sem budu chodit zase pravidelně a budu doufat, že tu něco nového najdu :-)
S těmi pavouky to bylo boží :-D :-D :-D

4 Terr Terr | 29. července 2016 v 1:23 | Reagovat

Óooooooooouuuuuuuuaaaaahakhhhhhhchhhchhcjejjejejejejejje.Ahoj Johanko,zdravím té zas po pár letech.Koiknu a pokráčko -já tě asi miluju :-D  :-D

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. října 2016 v 19:41 | Reagovat

:-)
Ahoj!

6 Johanka Johanka | Web | 28. října 2016 v 11:34 | Reagovat

[5]: Ahooooj :)

7 Johanka Johanka | Web | 28. října 2016 v 11:36 | Reagovat

[4]: Taky tohle své psací já miluju. Zároveň miluju své svobodomyslné já a to mi neumožňuje pravidelnost ve psaní. Neuděláš nic, no... :D

8 Johanka Johanka | Web | 28. října 2016 v 11:41 | Reagovat

[3]: To jsem ráda, že se líbilo...já slyšela názor, že je to o exkrementu, jelikož nejsou techtle mechtle... chmmmm...tak bych to uvedla na pravou míru. Je to o Johance. :-P

9 Johanka Johanka | Web | 28. října 2016 v 11:45 | Reagovat

[2]: Já své auto raději prodala, hanobení popelnic nebývá vždy přijímáno s pochopením veřejnosti. Ještě, že mám tohle své paralelní já. Škoda, že se občas nezhmotní, aby mi dojelo pro nákup. Hanobit si záda jeho taháním v krosně taky nic moc...

10 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 12. prosince 2016 v 15:30 | Reagovat

Nádherně napsáno O_O

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. ledna 2017 v 7:45 | Reagovat

Hezký vstup do roku Mravence vinšuji.

12 Veronika Veronika | E-mail | 28. ledna 2017 v 21:29 | Reagovat

Och, nech už je pokračovanie. Ja to asi nevydržím. Johankoooooo :-)  prosím, prosíííím.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama